filmfanouch

Jeden z vrcholů válečných filmů z období 2. světové války. Celá úvodní scéna v Normandii je jedním z vrcholů stříbrnýho plátna a film pak vůbec neklesá ale naopak parádně graduje.. 169 minut dokonalosti.

Rozhodně nejlepší animovaný film roku 2014 u kterého je ten Oscar zasloužený. Jak je u Disneyho zvykem je tu skvělá animace. Návíc jsou tu skvělé odkazy na komiksovou historii a jde o zábavný snímek který nenudí.

Sebedestrukce je jako motiv s filmy Darrena Aronofskyho tak nějak spojená již od jeho režijního debutu Pí, utvrdilo to Requiem za sen, podporu učinila i Fontána, jde o motiv jasně znatelný i ve Wrestlerovi, následně více či méně i v Noemovi, Matce! i čerstvé Velrybě. Spolu s Requiem za sen ovšem tento motiv nejspíš naplňuje Aronofskyho 5. celovečerní film s názvem Černá labuť. Film, který snadno leckoho donutí, aby se na balet již nekoukal jako dříve, film s jedním z nejsilnějších hereckých výkonů 21. století, film, který u Aronofskyho klasicky může diváky rozdělit na dva tábory. I po letech jde ovšem o film, který v divákovi jistým způsobem zůstane. Balet jako takový je vnímán především pozlátkově, Černá labuť ovšem ukazuje, že se za baletem skrývá tvrdá dřina. Samotný kameraman Matthew Libatique zvládne vystihnout pompéznost baletního jeviště, v centru dění Černé labutě je ovšem především protagonistka Nina a jak jí maximální úsilí ničí po psychické i fyzické stránce. V podání Natalie Portman tak Nina propadá šílenství, dochází k těžkému odlišování reality a fikce, výsledkem je herecký koncert, kdy výkon Portman musí náhle ocenit i její největší odpůrci. Jde o další intenzivní Aronofskyho film, nepříjemnou psychologickou sondou, která na jednu stranu naplňuje hororové atributy, zároveň ovšem s jistou nadsázkou skutečně prezentuje, co může s umělcem dělat snaha o maximální dokonalost. Libatique svízelnosti momentů dopomáhá detailní záběry, které dopomáhají k tomu, aby divák peklo vnímal s Ninou prakticky z první řady. Aronofsky ani tentokrát neservíroval podívanou, která by s divákem nezvládla pohnout, ve svých nejextrémnějších momentech je Černá labuť vyloženě psychicky nepříjemná.   Příběh stojí na snaze objevit svou vnitřní černou labuť, černá a bílá barva jsou díky tomu dominantní barvou celého vyprávění, po vizuální stránce se jedná prozatím i po letech o nejvýraznější Aronofskyho film. I laikovi se může zdát cesta do nitra světa baletních umělců autentická, kdy Aronofsky ovládá i momenty choreografií, smysluplně dochází k využívání původních motivů z Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovskijho s variacemi z dílny Aronofskyho dvorního skladatele Clinta Mansella, u Černé labuti není ani podceněna práce se zvukem, který mnohdy dopomáhá k intenzitě jednotlivých momentů, především skrze užívání zvuků, které produkuje hlavní postava.  Skrze intenzitivní přístup Niny vyprávění postupně graduje, pohled na krásu baletu se rychle mění, finále poté svědčí jen o krutosti celého příběhu, krutosti, které Aronofsky prakticky vždy vystavuje hlavní postavy svých filmů a jedná se o další z jeho již nesmazatelných motivů. Většinu času může být Černá labuť vnímána jen jako nepříjemná sonda, finále je ještě o poznání intenzivnější a hlavní postavě zvládá v jisté zvrácené formě dodat uspokojení. Finále filmu může být rázem těžké na moment zpracovat, při zamyšlení se ovšem ukazuje, že se jedná o zakončení, ke kterému se celý příběh tak nějak pomalu směřoval. Hlavní postava je přes velkou daň ve finále perfektní, stává se ozdobou labutího jezera, v jisté interpretaci lze zakončení příběhu hlavní postavy vnímat jako happy end. Mrazivost Aronofskyho Černé labutě to přesto neshazuje. Aronofsky tak sice ve své kariéře sází na prakticky stejné motivy, prozatím ovšem nadále vždy dokáže tento recept variovat. Jistá tvůrčí obměna by možná i přes risk ztráty rukopisu stála za zamyšlení, stačí si ovšem vzpomenout na Requiem za sen či právě Černou labuť a je jasné, že Aronofsky ví, jak s motivy sebedestrukce pracovat. Stačí jen doufat, že mu podobný cit ke stejným motivům vydrží i po Velrybě....

Arafonsky je kvalitní režisér. A ve filmu Noe jsem od něj dostal co chtěl. Veškeré obsazení je perfektní, vizuální styl je taky velmi dobrý. Čím více Arafonskyho tím lépe. Film s parádní gradací, výborně se držící původního příběhu a zároveň má vlastní ksicht. Paráda, která se neomrzí ani po x shlédnutích

Dobrý film. Ale mohlo to být i lepší. Sledovat Victora Navorskyho baví a divák k němu i něco cítí. Pak se do toho ale zapojí Catherina Zeta-Jones a z krásného filmu o tom jak přežít na letišti se stává další nucená romance která v tom filmu musí být. Chápu že Victor někomu musel říct svůj příběh ale mohlo to jít i jinak.

Steven Spielberg je jedním z těch tvůrců u kterých se vrcholné snímky vybírají těžko, protože mají těch totálních filmových pecek několik. Jeden ze svých vrcholných snímků nicméně Štefan Spielbergů natočil ještě v době, kdy byl víceméně neznámý režisér, jenž měl za sebou v rámci celovečerních filmů pouze Sugarlandský expres. Čelisti tehdy bylo jejím druhým celovečerním filmem a po vzoru George Lucase se Star Wars o 2 roky později Steven Spielberg navždy svými Čelistmi změnil klasické fungování Hollywoodu a vytvořil v podstatě první filmový novodobý blockbuster. Čelisti možná vznikli později než třeba Sněhurka a sedm trpaslíků, Jih proti severu, Ben Hur nebo první Bondovky, přesto právě ony vymezili nové podmínky proto co to vlastně znamená být blockbuster. Vznikli nové podmínky pro filmový marketing, vzniklo nové vnímání filmových předmětů spojených s prodejem filmu a největší filmy se začali uvádět v létě. Zároveň je Steven Spielberg společně s Georgem Lucasem, Francisem Fordem Coppolou, Martinem Scorsesem nebo Brianem De Palmou zazařen do kolonky režisérů Nového Hollywoodu a jedná se právě o kategorii později velmi vlivných a zásadních filmařů, kteří se právem vysloužili tak prestižního postavení a především uznání. Bavíme se pořád ale o roce 1975, kdy se Steven Spielberg nemohl spolehnout na svou pověst a někteří herci doslova odmítli se v tomto filmu objevit právě kvůli tomu, že se obávali, že půjde o přehlédnutelný snímek nezkušeného režiséra (později začalo platit, že je nemožné, aby kdokoliv odmítl roli ve Spielbergově filmu). Navíc se natáčení potýkalo se samými problémy, kdy se musel Spielberg vypořádat s nespoustanou sílou v podobě herce Roberta Shawa, faktem, že při natáčení na vodě se kamery často namočili a především faktem, že se mechanický žralok Bruce porouchal. A právě tahle náhoda je ukázkou geniální tvůrčí improvizace, která z Čelisti udělá ten vrchol svého žánru jakým je vnímaná dnes. Spielbergova původní vize podání útoku žraloka napadajícího městečko Amity nespočívala v triku ´´ nejvíce se bojíme toho co nevidíme´´, ale kvůli faktu, že mechanický žralok nefungoval se vsadilo právě na toto. A i díky tomu má Čelisti dodnes parádní atmosféru, kde se opravdu žralok Bruce neobjeví každou minutu a díky tomu zde funguje jasné kouzlo práce s atmosférou a opravdovou husinou. Útoky žraloka jsou tak snímány většinou z jeho pohledu, my vidíme pouze krvácející lidi a jisté pohyby ve vodě. Většinu času ale ne samotného Bruce. Už zde se tak představila Spielbergova rafinovanost a jeho vyhrávání si s různými filmařskými aspekty. Spielberg se zde v jistých ohledech inspiroval filmy Alfreda Hitchocka a podobně jako on zde předvedl, že má opravdu dokáže vystavět plochu pro naprosto atmosférický silný zážitek. A vznikla prostě a jednoduše klasika! Trojice hlavních hrdinů složena z lovce žraloků Quinta v podání Roberta Shawa, odborníka na žraloka Hoppera v podání Richarda Dreyfusse a policejního náčelníka Brodyho v podání Roy Scheidera se navzájem skvěle doplňuje a jde o kontrast zcela rozdílných osobností, které ovšem mají stejný cíl- Polapit Bruce dřív než přijde k újmě více lidí. Největší kontrast zde lze poznat mezi Quintem a Hopperem, Brody poté slouží jako takový prostředník, který plně nerozumí ani jednomu z těchto hrdinů a přesto dá tahle trojice v závěrečné třetině dohromady jedno z nejlepších filmových finále všech dob, kde vše opravdu působí jako, že je něco v sázce a hlavní hrdinové by mohli snadno zemřít. I díky faktu, že si všichni tihle tři herci své role užívají a jsou v nich vynikající tak opravdu jde o další, bohužel dnes už nepodmínkový důkaz vynikajícího blockbusteru. Důkazem je fakt, že je ten film výborný i ve chvíli, kdy žralok vůbec není na místě dění. Pátrání po něm, vyrovnávání se s následky žralokových činů nebo rýpání se v depresivních vzpomínkách minulosti je stejně tak zajímavé a zábavné a všechno tohle dodává postavám větší hloubku, než kdyby šlo o obyčejné lovce žraloků. Kameraman Bill Butler vám skutečně dodá pocit, že vidíte žralokovo lovení z prvního pohledu, využívá u toho postupy jako je Dolly Zoom a především předvádí několik památných záběrů. Finální soupeření ze žralokem je díky neskutečně přehledné, zábavné a napínavé. Především je tu ale ten bravurní soundtrack Johna Williamse, který položil základy pro Williamsovu neuvěřitelnou skladatelskou pověst a po Sugerlandském exprese definitivně položil základy velmi dlouhodobé Spielbergovy a Williamsovy kooperaci. Společně se střihačkou Vernou Fieldsovou, která tehdy měli v Hollywoodu větší pověst než Spielberg, hodně zásluh bylo přisuzováno jí a Spielberg tak musel dalšími filmy dokázat, proč jsou Čelisti tak úžasné díky jejího spektakulární režii vznikli následně kompletní Čelisti. Dodnes jeden z vrcholů thrillerového a hororového žánru, která dodnes funguje naprosto skvěle. A Robert Shaw, který o 3 později zemřel se zde předvedl ve své nejslavnější roli, podobně jako to platí i o Scheiderovi a Dreyfussovi. Čelisti jsou prostě pecka. Sice ještě existuje ještě jeden celkem relativně snesitelný sequel a dvě velmi brutálně špatná pokračování, parádnost té původní klasiky to ale ani náhodou nepoškodilo. A osobně společně se Schindlerovým seznamem, Jurským parkem a Poslední křížovou výpravou řadím Čelisti do Spielbergovy TOP 5!

Chyť mě, když to dokážeš je jeden z těch filmu Stevena Spielberga, který je ve srovnání s ostatními známými filmovými klenoty jako Čelisti, série Indiana Jones, Schindlerův seznam, Jurský park nebo Zachraňte vojína Ryana trochu přehlížená a přesto patří Catch Me If You Can mezi jeho největší pecky, která každým dalším viděním zraje jako víno a předvádí dost možná jeden z nejlepších Coming-of-age filmů všech dob, kdy Frank W. Abignail na svém dobrodružství vyspěje a na konci se definitivně stává tím dospělým mužem na kterého si celou tu dobu pouze hrál. Chyť mě, když to dokážeš sice není širokou veřejností jako Coming-of age film- tedy film, který pojednává o přerodu mladého člověka v dospělého- brán a moje zavedení do téhle kolonky je jistě tak trochu kontroverzní. Jenomže hlavním hrdinou tohohle bravurního odlehčeného snímku je vyspělý chlapec, který v zlomovém okamžiku svého života využije talentů, kterého ho naučil jeho otec, inspiruje se svými oblíbenými hrdiny jako je James Bond nebo Flash a ve věku pouhých 16 let se stane dodnes dost možná nejúspěšnějším padělatelem šeků všech dob. Steven Spielberg už byl tou dobou proslulý jako filmař, který si často vybírá zajímavé a kuriózní příběhy, které napsal sám život a více či méně se jimi inspiruje a následně natočí vrcholný filmový zážitek, který je každým zhlédnutím čím dál tím více zábavnější a řadí se skutečně mezi Spielbergovy vrcholy. Chyť mě, když to dokážeš je ten film, který vás obtočí svou geniální režií, skvělým scénářem (Jeff Nathanson, který předtím stál třeba za Křižovatkou smrti 2 překvapil) a parádní ústřední hereckou dvojicí. Jde o dobu, kdy Leonardo DiCaprio odmítl role Spider-Mana nebo Anakina Skywalkera ve Star Wars a po Titanicu se snažil především spolupracovat s nejtalentovanějšími a nejlepšími režiséry Hollywoodu. Tehdy 28-letý DiCaprio do role pořád v podstatě pubertálního Franka W. Abignaila jednoduše skvěle padnul a definitivně tehdy dokázal, že o něm ještě právem uslyšíme. Jako jeho protivníka z FBI Carla Hanrattyho poté Spielberg zvolil Tom Hankse a i přesto, že se jedná o jednu z těch méně zapamatovatelných Hanksových rolí, Hanks je bravurním Abignailovým protikladem, jejich chemie ať už při reálné konfrontaci nebo pouhé skrz telefonní hovory je skvělá a především mezi nimi skutečně začíná fungovat bravurní hra na kočku a myš a něco co vzdáleně přece jen připomíná vzdálený respekt. Christopher Walken je tu naprosto úžasný a v roli Franka W. Abignaila Sr. předvádí jeden ze svých nejcharizmatičtějších a především nejlepších výkonů, který dokáže, že Frank své manýry přece jen od svého otce trochu odkoukal a především ukáže, Frank skutečně vyrůstal v milující rodině a veškerá nenadálá situace teda ztroskotala jenom na přílišné citlivosti Juniora, která i přes jeho mentální vyspělost bohužel jeho život vystavila jistým směrem. Je tu také velmi dobrý Martin Sheen, první výraznější roli zde dostala Amy Adams, Nathalie Baye i přesto, že nemá tolik prostoru jako Frank W. Abignail Sr. dokáže tu něžnou polovičku z rodičů Franka W. Abignaila Jr. předvést s par excellence. Jak je u Spielberga zvykem se Chyť mě, když to dokážeš nevydává směrem doslovného přepisu reálných událostí a některé zásadní momenty Franka W. Abignaila zásadně mění. Právě tyto změny ale ještě lépe vykreslují Abignailův charakter a skutečně předvádí, že je to mazaný lišák, který svou vysokou inteligenci utopil jen a pouze v padělání šeků a do věku 21 se stihl stát pilotem, doktorem a právníkem. Abignail je ale vlastně pořád celou dobu jenom mladý kluk, který se snaží být stejně cool jako James Bond, čehož se snaží docílit i díky koupení Bondovského obleku a Aston Martinu. Abignailův biopic ve Spielberově režii občas dokonce připomíná film Martina Scorseseho (DiCaprio si ve 13 let později ve Scorseseově Vlku z Wall Street zahrál dalšího chlapíka, který přišel skrze podvody k obrovské sumě peněz) a přesto se neztratí ta Spielbergovská atmosféra. Ta čistá radost z vyprávění tak zajímavého příběhu, do detailu vypiplaná audiovizuální stránka, vlastně pořád neskutečně vlastně strašně fajn atmosféra a především vlastně pořád ten víceméně pohádkový nádech. Spielberg zde opět natočil emocionálně silný zážitek, který navíc skutečně působí příjemnou old-school atmosférou (čerpající především z dobové atmosféry) a vlastně i skutečně božím komediálním nádechem. U Spielberga se po vzoru kolovrátku musí též pořád chválit soundtrack Johna Williamse (už bravurní úvodní titulky s Williamsovým doprovodem vás nalákají na něco neskutečného), kamera Janusze Kaminskiho a především skutečně pocit, že se koukáte na vrcholový filmový kus. A co na tom, že film skutečně není doslovným převyprávěním reálných události, ty změny totiž přišli v užítek co nejlepšího filmového příběhu. A líp ho snad skutečně prostě natočit nešlo. A i proto je tento snímek v rámci Spielbergovy kariéry tak trochu neprávem přehlížený.............

Tak takhle teda ne. Daredevil tu vůbec nevypadá jako někdo z koho mají mít kriminálníci respekt ale jako klaun oblečený v červeném. Nezajímavý Ben Affleck a Jennifer Gardner, průměrný Colin Farell a jediný kdo v tomhle filmu nějak herecky stojí za to je Michael Clarke Duncan. K tomu si připočtěme nepřilíš dobrou režii, divný styl a máme tu jeden z těch slabších komiksových filmů.

Ať už právě teď sníte nebo ne tak je jedno jisté- Film Počátek existuje a jedná se nejen o jednoho z nejlepších zástupců žánru sci-fi (nejen) uplynulé dekády ale též šlo tehdy o definitivní potvrzení toho, že scenárista a režisér Christopher Nolan dokáže sám vymyslet chytrý a skutečně bravurní scénář, který si nejen dokáže pohrát s divákem ale předvede vše co film může divákovi nabídnout. Počátek byl pro Christophera Nolana po jeho režijním debutu Memento první film ke kterému napsal zcela sám a se scénářem mu nepomáhal ani jeho bratr Jonathan Nolan ani kdokoliv jiný. Nolan měl konkrétně nápad v hlavě 10 let a jeden z důvodů, proč přijal režii Batman začíná byl právě ten důvod aby si našel u producentů důvěru a mohl svůj vysněný projekt Inception realizovat. Po úspěchu Batman začíná a ještě větším úspěchu Temného rytíře tak definitivně dostal Christopher Nolan šanci tuhle obrovskou sci-fi ukázat světu. A díkybohu za ní. Zatímco u Batman začíná a Temného rytíře šlo ještě říct, že se Christopher Nolan opíral o silnou komiksovou předlohu tak zde definitivně dokázal, že mu nedělá problém představit obrovský propracovaný svět, který je nejen velkolepý a epický ale má v sobě i něco víc. Myšlenku cestování ve snech zde Nolan vykřeše na plno a za pochodu dokáže říct, odkud vlastně technologie pochází, jak funguje a také zmíní několik důležitých odborných pojmů. Toto vše jinak Nolan dokáže zmínit v pár větách a prim se tak může především soustředit na hlavní zápletku. Na první pohled je jasným stěžejním bodem filmu vyloženě špionážní mise a dle mnohých mise zcela nemožná- tým Doma Cobba má vnuknout myšlenku. A Počátek skutečně je rozmáchlý obří špionážní akčňák, kde nechybí strhující akční sekvence jako naháněčka v Mombase, přestřelka v dešti či závěr v horách. Nolan zde servíruje přehledné ale především epické akční sekvence, kterým nechybí parádní náboj a ani napětí. I když ale hlavní zápletka tkví v onom vnuknutí myšlenky, samotný film je ve finále tak trochu o něčem jiném. Počátek naznačí, že jakmile člověk poprvé vstoupí do světa snů, tak už je od něj těžké se odloučit. Toto představuje především postava Ariadne v podání Ellen Page, která je v podstatě ve stejné situaci jako divák a Dominic Cobb v podání Leonarda DiCapria a Arthur v podání Josepha Gordona-Levitta postupně Ariadne a diváky zatahuje do fungování snového světa. Počátek ale ukáže i negativní důsledky. Sám Dom varuje, že se časem může člověk začít ztrácet v tom co je součástí reálného světa a světa snů a též je možnost, že člověk klidně může ve snu strávit dekády. Tohle vše může zpočátku působit jen jako takové varování co by se hlavním hrdinům mohlo zdát, toto vše má ale ve finále i stěžejní úlohu v hlavní zápletce a i když tu pořád jde o vnuknutí myšlenky, prim tu tentokráte hraje i něco jiného. Právě u postavy Doma a jeho představitele Lea DiCapria často padá, že je Dom Cobb jedna z těch méně výraznějších rolí DiCapria po filmech jako Chyť mě, když to dokážeš, Prokletý ostrov, Nespoutaný Django, Vlk z Wall Street nebo Revenant s čím zásadně nesouhlasím. Ano, role Calvina J. Candieho nebo Jordana Belforta jsou možná po herecké stránce výraznější, to by ale neznamenalo, že Dom Cobb není výrazný hrdina a především bravurně zahraný hrdina. Cobb se stylově uvede skrz úvodní sekvenci, už zde se ale ukazuje, že má některé zásadní problémy. Ve finále se ukáže, že má Cobb věrohodnou motivaci a DiCaprio má ve finále i zde šanci předvést několik silně emočně vyhrocených momentů, které dokazují, že DiCaprio skutečně dává do každé role vše. DiCaprio je možná nejvýraznější člen obsazení a má nejzajímavější roli, to ale neznamená, že by zbytek byl špatný. Sice žádný zbytek týmu nemá vyloženě tak zajímavou motivaci jako Cobb (vlastně krom financí nemají žádnou), celý tým ale funguje plnohodnotně a každý dostane svou šanci zazářit. Joseph Gordon-Levitt a Tom Hardy jsou ve svých rolích super, Ellen Page má výraznou úlohu, Dileep Rao se neztratí a Ken Wanatabe zde po čestné roličce v Batman začíná dostává od Nolana stěžejní part a jeho Saito se časem z na první pohled chladnokrevného businessmana vyklube na muže svého slova a vlastně celkového sympaťáka. Cillian Murphy jako dědic milionářského impéria Robert Fisher, který je cílem Cobba a jeho týmu a rozkol s jeho umírajícím otcem ve finále ve filmu sehrává zásadní part zde má dost možná po Cobbovi nejzajímavější roli. Trio těch nejzajímavějších postav poté uzavírá Marion Cotillard jako přelud Cobbovy ženy a v čestných roličkách se tu neztratí ani Michael Caine či Pete Postlethwaite. Především je ale Počátek skutečně vrcholným audiovizuálním zážitkem, který navíc je podobně jako většina ostatních Nolanových filmů tím filmem, který hraje každým zhlédnutím. Stejně jako Temný rytíř, Temný rytíř povstal či Interstellar je nutné Počátek vidět několikrát a rozklíčovat v něm všechny motivy a mistrovské detaily které tento film má. Pokud u Počátku vypnete mozek, tak je pořád možné, že si ho pořád užijete jako parádní blockbuster. Jakmile ale zapnete mozek, tak vás potencionálně čeká naprosto chytrý zážitek, který podobně jako právě Temný rytíř nebo Interstellar je za mně jasným hybridem artového filmu s blockbusterem. Kameraman Wally Pfister předvádí naprosto parádní a úžasné záběry za které v podobě Počátku definitivně získal Oscara, který mu už těsně utekl u Batman začíná, Dokonalého triku nebo Temného rytíře. U Počátku ale neplatí, že by byl Pfisterův Oscar Oscarem za zásluhy, protože Nolanův (bývalý) dvorní kameraman u Počátku neztratil nic ze své kamerové preciznosti a bravurní obrazové kompozice. I díky Pfisterově kameře poté svět snů působí tak živě a je vizuálně strhující. Počátek je navíc film, který opravdu funguje především s využitím hudby a to u Počátku konkrétně platí s hudbou skladatele Hanse Zimmera, která za mně patří mezi Zimmerovy vrcholné soundtracky a i oni dávají takovou sílu těm napínavým sekvencím jako naháněčka v Mombase nebo nulová gravitace v hotelu. U Počátku se musí pochválit i mistrovská práce se zvukem a ve finále i použití No, Je Ne Regrette Rien od Edith Piaf, čímž k dokonalosti tak už opravdu nechybí nic. Počátek totiž dokáže být akční peckou, napínavým strhujícím thrillerem a též se tu dá najít i prvek tragické lásky nebo rodinného konfliktu. Vrcholem emoční síly celého filmu je poté finále, které díky vysvětlení od Michaela Cainea už není tak šokovaně otevřené jako tomu bylo v době premiéry, přesto ale dodnes film neztratil ani smítek kouzla u jednoho z nejlépe vyhrocených finále, ke kterému směřoval bravurní začátek, bravurní prostředek a mistrovský konec. Tohle se hodně snadno mohlo Nolanovi rozpadnout pod rukami, on ale přesto dodal jeden z nejoriginálnějších a nejvýraznějších filmů všech dob, který je prostě mistrovský po všech stránkách. U Počátku může být divák napjatý a slintat nad strhujícím příběhem a parádní gradací, zároveň může ale hodně snadno dojít na slzy. Je to film s mnoha vrstvami, které není snadné na první dobrou pochytit všechny, i to je ale motivace film nevidět jenom jednou. Stojím si za tím, že je Počátek společně s Temným rytířem a Temným rytířem povstal dodnes v TOP 3 filmů Christophera Nolana a stojím si za tím, že všechny jeho filmy, které vydal od roku 2008 jsou ukázkou blockbusterového a zároveň uměleckého filmu. Christopher Nolan prostě patří mezi (minimálně) nejlepší filmaře současnosti a můžeme jen doufat, že Nolan jen tak neztratí formu. Jednou k tomu možná přece jen dojde, zrovna u žádného aktuálního filmaře by to ale nebyla taková škoda jako právě u Christophera Nolana, protože jeho mistrovská práce s vyprávěním, detaily a kompozicí, která skutečně především v posledních letech kombinuje filmy umělecké a filmy obrovské je prostě fenomenální.....

Proč se mi to tak líbilo? Geniální psychopat Jamie Dorman a psychologie jeho postavy. Samotná podstava je sice směšná ale pozitivně.