-bad-mad-wolf-

"Máme závazky, že nepřekročíme desátou hodinu, aby zde lidé mohli klidně spát... hovno." Se svým hodnocením Kabátích koncertů si tu zadělávám na slušně buranskou pověst, ale tyhle odrhovačky byly klasikou našich nácti let. Nostalgie, pohoda, klid a možnost dělat při běžícím DVD cokoliv. 4 upřímné hvězdy za krásný průřez diskografií... tak teda pojď!

A když já ten hevík vždycky nesnášel... i v dobách, kdy mi bylo devatenáct a hrál si na velkýho smrtonoše. Pro osmdesátkový máničky nepochybně kult...

IMAX 19. 12. 2009 - James Cameron je magor do techniky a v jeho filmech to bylo odjakživa znát. Už ve své několikaminutové prvotině předvedl působivě rozpohybované modely robotů, později stál u zrodu kultovních kyborgů v Terminátorovi (mimochodem, tady se tvůrci dopustili menší chyby - Terminátor se svými parametry patří mezi androidy, nikoliv kyborgy), ve Vetřelcích nechal diváka obdivovat výbavu vesmírných mariňáků, ponořil se do milovaného oceánu s podmořskou základnou v Propasti a dostatečně se vyřádil i při potápění Titaniku. Jeho práci je vlastní hravost, cit pro detail, ale i pevná ruka, jíž vede postavy a vymazlené technologie dějem. Dokáže ohromovat bez přítomnosti přehnané okázalosti či laciného patosu, vdechnout realistickou tvář a kde to není třeba, tam se nesnaží dosazovat zbytečné mašličky pro efekt. Příběhová stránka jeho filmů by se sice dala nazvat rutinou, avšak velmi zdatně a vkusně zpracovanou. Není divu, že dokázal opakovaně nadchnout diváky i kritiky. Po roce 1997 zavládlo ticho a Cameronovo jméno se skloňovalo pouze se jmény několika televizních seriálů a dokumentů. Divácká obec pokorně čekala. Ve vzduchu se objevilo slovo Avatar a viselo v něm jako přízrak - o projektu se léta nevědělo prakticky nic. Když se několik měsíců před premiérou objevil první trailer, první obrázky a spekulace o gigantickém rozpočtu, odstartovala typická vlna hype efektu. Masy nadšených fanoušků se účastnily přestřelek se škarohlídy, kteří větřili pouhou trikovou smršť prostou obsahu, lhostejný ale nebyl Avatar téměř nikomu. Po kontroverzních opatřeních kolem britské premiéry dorazil film i k nám a já poprvé v životě navštívil IMAX. Obsahově Cameron revoluci nepřinesl, na druhou stranu mi od začátku přišlo zcestné něco takového očekávat. Příběh nejvíce připomíná často zmiňovaný Tanec s vlky, říznutý několika klasickými kinohity, avšak vlastní tvář má a i když je možné vyčíst několik vzorů, kopií ani náhražkou není. Způsob vyprávění se všemi svými klišé může za urážku považovat jen ten, kdo nezažil radost z nových filmových postupů a technik; vždyť i Hvězdné války v podstatě kopírovaly typický mustr o pohádkovém dobru a zlu. V Avatarovi hodní umírají proto, aby mohly být pomstěni a ti zlí proto, že si to prostě zaslouží; titulní pár propadne nevyhnutelné lásce, titulní záporák si to rozdá tváří v tvář s titulním klaďasem a vývoj všech nejasností je lehké předem odhadnout. Postavy jsou vesměs ploché a ryze černobílé, takže tu máme hlavního arcipadoucha zabijáka (plukovník) a padoucha byrokrata (Parker), proti nimž stojí postupně konvertovaný, neohrožený, za všech okolností statečný hrdina (Jake Sully), zlo prokouknuvší vojanda (Trudy) a vědátorka s dobrým srdcem (Grace). Za jakých okolností je spravedlivé považovat klišé za chybu? Za takových, kdy jim tvůrci nestvoří svět natolik životaschopný, aby ho divák i s jeho zákony přijal po dobu sledování za vlastní. Pokud ho stvoří, otřepanost přestane být otřepaností a stane se nezbytnou součástí zážitku. V mém případě Cameron strach mít nemusí, protože Pandoru jsem si oblíbil už po prvním výletě do jejích džunglí. Avatar je zkrátka sci-fi jen na dotek; uvnitř je skrytá bezmála čistokrevná pohádka, kterou lze po odpoutání se od předsudků nejen vidět, ale i prožít. Třetí rozměr funguje na výbornou, scenérie jsou vymodelovány do posledního stébla trávy a nikdo se nesnaží o zbytečné efekty typu "kulka mezi diváky". Fauna i flóra je nádherně sladěná a mimozemská planeta žije bez zbytečného pozastavování se nad nepatřičnými detaily. Podstata jejího fungování mimochodem přináší největší klad příběhu - Avatar i přes nemalé porce technických a vědeckých propriet schopně balancuje na hranici s nadpřirozenem. Variace pozemského života kontrastují s monumentálními vznášejícími se horami a princip propojení má v konečném výsledku zásadní roli pro veškerý děj. Inspirace indiánskými kulturami ovlivnila evidentně více, než jen vzhled a hierarchii lidu Na'vi. Krásné mytologické zabarvení. A nakonec technologická stránka. Plasticita obrazu je až neuvěřitelná, léta vývoje v mžiku pochopíte. Především kamerové průlety džunglí ohromují, cítíte každý list a poletující "medúzky" před obličejem skoro nutí zvednout ruku a dotknout se jich. Výlety mezi vznášející se hory, masivní skalní oblouky a gigantické stromy jsou úchvatné, ale nijak nevyčnívají; stejně fascinující jsou i procházky lesem a Jakeova seznamovačka se všelijakou rostlinnou či zvířecí havětí. Akční scény jsou dynamické, propracované, přehledné a opět platí, že režisér dokáže poutat jak ve scénách megalomanských (útok na osadu, závěrečná bitva), tak i ve scénách "na tělo" (Jakeův noční souboj s viperwolfy). Mým osobním favoritem je putování na vznášející se hory a chytání vlastního ikrana. Střemhlavý let Neytiri s Jakeem nebo honička s Leonopteryxem jsou jedním z mnoha vrcholů filmu. Lidští dobyvatelé zaujmou poněkud matrixovskými kráčejícími roboty a dvourotorovými helikoptérami made in Fallout, nicméně opět vše působí přirozeně funkčním dojmem, jak už jsme u Camerona zvyklí. Třetí rozměr samozřejmě není nutností, ale těžko si budeme nalhávat, že není mocným, velmi mocným násobitelem výsledného dojmu. Soundtrack je plně přizpůsoben exotickému ladění vytvořeného biotopu a je poslouchatelný i sám o sobě, zvuková stránka si může směle tykat se slovem bezchybnost. Co se hereckých výkonů týče, o oscara si nikdo neříká, ale role jsou typově obsazeny věrohodně (další Cameronův trademark); zejména Michelle Rodriguez se pro svou Trudy snad narodila. Vedle toho všeho potěší také několik odkazů na starší režisérovu tvorbu. Avatar bude narážet i na zlé jazyky, byť těžko odejde ignorován a zatracen. Já si ho užil skvěle, byť v příběhu a dialozích sílu opravdu nemá a pokud nejste zrovna ohromeni nějakým tím obrázkem, scénář v hlavě snadno předběhnete i o desítky minut. Propírané ekologické poselství je mínusem (plusem) spíše se subjektivním dopadem. Pokud to mám shrnout: Avatar je Jurským parkem své doby, na kultovní status Star Wars ale nedosáhne. /// post scriptum: /// Po zakoupení a zhlédnutí DVD dlužím ještě dodatek, jak si film vede bez gigantického plátna IMAXu a třetího rozměru. Inu, zážitek samozřejmě tratí na kolosálnosti, ale i po třetím vidění (no jo) jsem si mohl potvrdit, že Cameron vše vede natolik suverénní rukou, že bych se za jakékoliv výtky asi trochu styděl. Ano, příběh není originální, dialogy občas tahají za uši a klaďasové i záporáci jsou natolik čitelní, že by zapadli do kterékoliv televizní pohádky, jenže.. tady to nevadí. V Avataru ne. Pořád je to velkolepé dobrodružství s ultimátním akčním finále (a jsem si vědom, že o ultimátní akci mluvím v souvislosti s Cameronem už podruhé), kde všechno šlape naprosto přesvědčivě. Prakticky dokonalý příklad blockbusteru, od kterého se očekává, že bude zábavný, velkolepý, atraktivní, technicky brilantní a na přemýšlení nenáročný. Pochopili to kritici, pochopili to povětšinou i diváci. Ti, co jsou proti, si za to můžou vesměs sami. ;) 9/10

Neurážející severské drama, chlubící se přirozenými postavami a trpící absencí hutnějšího nebo alespoň trochu nápaditějšího scénáře.

Je závěr roku 2009 a češi v reklamách či krátkometrážních filmech stále ukazují , že schopnost tvořit skvělou formální stránku mají. Kdy přijde první velký kus?

Hezká hromádka prapodivných součástek, které do sebe v závěru překvapivě hladce zapadnou, ačkoliv zanechají v hlavě otazník. Donnie Darko je až nebezpečně chytrý a sofistikovaný film; jeden z těch, u kterých nehrozí úšklebky typu "to je teda blbost"... spíše se cítí divák hloupý před ním.

Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10

Jako dokument o KLDR film selhává. I v několika krátkých odstavcích v průměrné encyklopedii se dozvíte více, na druhou stranu tvůrci patrně s určitými znalostmi diváka počítali a pouze se snaží ukázat, jak to na diskutovaném místě vypadá. K tomu už moc výhrad nemám, forma komentovaného zájezdu mě doslova vcucla (a jde asi o jediný způsob, jak tam v první dekádě třetího milénia natočit nějaký ten materiál). Průpovídky zúčastněných jsou místy trefné, místy ve své upřímnosti zábavné, ale například ty o prvních krůčcích na cestě k něčemu lepšímu mi přišly bezpředmětné. Obyčejný evropan vidí až absurdní absenci života, barev a jakékoliv potěchy duše. Na každém rohu oprýskané paneláky, neexistující billboardy, prázdné silnice a spěchající, mlčky procházející obyvatelé. Odcizenost a šeď totalitního světa možná potěší antiutopistické oko, ale vědomí reality jakékoliv pozitivní pocity zatluče do země. Všudypřítomné uniformy a propagandistické plakáty děsí... KLDR zkrátka není hezkou prázdninovou destinací, není ani hezkým místem pro život a závěrečný záběr na čistou, ale nekvalitní a hlavně prázdnou dálnici působí téměř postapokalyptickým dojmem.

Masožravé skopové, lidožravé skopové, zmutované skopové a bohužel poměrně málo dobrých fórů. Zákeřně útočící ovcové, vrhající se na oběti jako líté šelmy, sice pobaví i opakovaně, kromě nich ale zaujme už jen myšlenka, jak se domovinou filmového Pána prstenů prohání stáda bestiálních, krutě mečících ovcí...! What the fuck..? Ovec zabiják má bohužel příliš vážnou tvář, jíž nezkušená tvůrčí ruka nedokázala vtisknout tolik sebeshazovačnosti, aby obhájila svoji záměrnou brakovost. I ta se musí umět... 5/10

Obrovští krokodýli jsou zdatní zabijáci, ale na vražednost debility tohoto filmu jsou i jejich zoubky krátké. Srandovní triky v závěru potěšily.