Vesecký

Film si plně zaslouží maximálního hodnocení. Velice dobře si pamatuji na tu dobu a problémy, které měly děti některých rodičů, kteří kvůli své víře v boha odmítali dětem dopřát účast v pionýrské organizaci. Film začíná sňatkem na MNV následovaný církevním obřadem. Pro lásku je člověk ochoten oběti ponížení. V téže situaci, v níž byl Petr Kostka, jsem se kdysi ocitl i já - a byl to pro mne okamžik nejhoršího ponížení, za něž se stydím po celý život. Novomanželé to vyřešili správněji, jediným řešením byl únik z prostředí fanatické tchyně a její sestry, které zasvětily veškeré své konání víře v boha. Pak už to je více o dětech. Socialistická škola se snažila vymýtit nesmyslné náboženské povídačky, ano, základem vzdělání byl vědecký světový názor. Zvláště v prostředí silně katolického moravského venkova, kde se tento film odehrával, se to po celých 40 let příliš nedařilo. Je zde velmi dobře ukázán rozpor mezi výchovou ve škole a v rodině. Tento rozpor je nejlépe vidět ve scéně z 1. máje, kde vedle zpěvu z kostela zní z ampliónu píseň "Bez chleba nejde jíst". Na jedné staré, ,překonané, na druhé to nové, co mělo učinit člověka šťastným...

Slabší čtyři hvězdičky. Nápad na tohle podobenství o špatných lidských vlastnostech na téma "jak jsme se vybarvili" vznikl v době počátku politického uvolnění v 60. letech a je jedním z prvních filmů nové vlny. Natáčel se v překrásné scenérii Telč a jeho okolí v létě 1963 a tenkrát okouzlil diváky i odborníky. Pohádka o kocourovu, jehož oči prosvítí každou lidskou špatnost, je ovšem nadčasová a neplatila jen za našeho režimu, ale platí i dnes. Nepřipomínala snad povaha ředitele školy jednoho z našich bývalých ministrů financí? Mně moc. Skvělý a moudrý Jan Werich, překrásná Milka Vašáryová a plejáda skvělých herců vytvořila satiru, kterou by se dnes nikdo neodvážil natočil, protože dnešní liberálové se dívají na lidské charaktery docela jinak. A přesto sy myslím, že by dnes kocourovým očím neunikl takřka nikdo... Film byl však moderní ve své době, kdy slávu prožívalo Černé divadlo Jiřího Srnce, Laterna magika, moderní baletní umění, a to všechno jsou věci, které dnešnímu divákovi mnoho neříkají. Toho baletu i pantomimy je tam skutečně trochu příliš.

Film o dvojici slavných nizozemských bratrů by mě dějově zaujal, kdyby neměl chybu většiny životopisných filmů - byl hrozně utahaný, málo dějový (kromě představení zlomových momentů ze života obou bratrů). Cením si toho, že jde výjimečně o dvojitý životopisný film a že dobře vykresluje skutečně láskyplný bratrský vztah, jde se posléze ukázalo, že jeden bez druhého nedokázal žít, i když u Thea jistě své sehrála syfilida. Jednu hvězdičku však ubírám za zdánlivou drobnost; napsal Vincent nápis na stěnu pokoje v Arles skutečně anglicky? Myslím, že by se o tom dalo s úspěchem pochybovat; ubírá to důvěryhodnosti.

Je těžké přiznat si, že se ten film skutečně moc nepovedl. V době, kdy byl uváděn do kin, jsme si při něm ovšem hodně bavili a než jsem si ho po dlouhých desetiletích oživil, přečetl jsem si zdejší komentáře a domníval jsem se, že Vás všechny pěkně setřu... Nesetřu, ovšem jednu poznámku si neodpustím. Ten film byl dělán zajisté na politickou objednávku, protože měl být vzorovou ukázkou vědecko-technické revoluce zasahující do našeho zemědělství. Někdy v 60. letech byl vybrán ten nejchudší okres v republice, osídlený po válce vnitrozemci, a bylo direktivně rozhodnuto, že zde bude vybudován zemědělsko-průmyslový komplex, který bude naší výkladní skříní. A sedmdesátá léta byla skutečně pro naše zemědělství nejúspěšnější v celé historii, prakticky jsme se stali v základních surovinách soběstační. Bohužel, příkladů gigantů živočišné výroby z Tachovska nebylo následováno a až Slušovičtí na konci éry socialismu zase ukázali, jak by mělo naše zemědělství vypadat. - Film sám o sobě je dnes jen přehlídkou většinou dnes už zesnulých herců, kteří ale někdy dost tápali a film byl daleko horší než původní televizní seriál. Humor byl dost primitivní a dnes už se mu asi usmívá málokdo, scénář se O. Lipskému nepovedl, zřejmě si neuměl poradit s tím, co mu přišlo direktivně nařízeno... Tři body jsou trošku nostalgií po starých dobrých časech.

Klasická česká pohádka, která patří k pokladům naší kinematografie. Kolikrát jsem ji viděl v dětství. Září z ní neobyčejná lidskost a pohoda, nechybí v ní to, co v moderních pohádkách, totiž boj dobra se zlem v lidské podobě (dnes by byl asi Pandrhola představován jako úspěšný podnikatel a Dařbuján představitel líné lůzy), skvělé herectví Jiřího Sováka, Rudolfa Hrušínského, Stanislava Neumanna či Václava Lohniského. Co víc k tomu říct? Netřeba - jen že si to pět hvězdiček zaslouží bez sebemenší pochyby.

Film byl samozřejmě remakem slavných Dvanácti rozhněvaných mužů, přenesených do ruského prostředí a doby čečenské války. Film je pro nás aktuální v dnešní době, kdy Evropa začíná být nebránící se obětí hrůz, který vyvolává islámský terorismus, takže se naskýtá řada otázek, které často slýcháme od lidí, které v tomto filmu vyjadřuje "rasistický taxikář". Zdá se, že i zde budeme čelit stejným problémům, o níž tento muž mluvil před deseti lety jako o problému Moskvy, kde se přestává cítit jako doma. Potud dost o politice. Mým problémem je, že jsem dobrou polovinu tohoto zbytečně předlouhého filmu, než se vypovídali všichni porotci, prospal, protože jejich povídání bylo nudné a únavné. Aspoň pro mne, možná, že kdyby to byl román, psal bych jinak. Takhle se dlouho děj nikam neposouval. Jinak se jelo podle šablony americké předlohy, kdy postupně přibývá obhájců chlapcovy neviny až nakonec se zdá, že film přece jen může přinést něco víc, když se nám předkládá otázka, co bude s chlapcem, jenž dostane svobodu a jehož si zřejmě vyhlédnou skuteční vrazi... Ale to bylo vše, snad kromě zajímavých hereckých výkonů. Na remaky zásadně nekoukám, neměly by se točit, protože kazí vzpomínky na původní klasiku. Michalkov se pokusil to aspoň trochu očerstvit, pro mě to ale zůstávají jen tři hvězdičky.

Švédové jistě měli důvod natočit životopisný film o své oblíbené zpěvačce. Zůstali přitom stát trochu na půli cesty. Chtěli natočit něco ve stylu Edith Piaf (její repertoár to v druhé, méně džezové části její umělecké dráhy připomínal), ale ujíždělo jim to ke konci do německé romantiky, skončilo to jako v pohádce sňatkem. S životopisnými filmy mám poněkud problém; většinou se při nich nudím, ačkoliv se něco o životě hrdiny snažím dozvědět. A problém, jak se s tím vypořádat, mají i tvůrci. Předpokládám, že zde mělo být zachyceno období několika let, v nichž nám malá dceruška vůbec nepovyrostla, nikdo se nezměnil, tady to poněkud skriptu ujelo. Nevěrohodně působilo i její zázračné vypořádání s psychickými problémy i s alkoholem. Asi to tak bylo, ale možná by neškodilo zde trošku přibrat byť třeba na úkor některých koncertních vystoupení. Ella Fitzgeraldová byla naprosto odfláknutá a uznalé pokyvování americký jazzových hvězd při jejím vystoupení v N. Y. bylo amatérské... - Jinak ale herečka, která Zetterlundovou představovala, byla půvabná.

Bergmanovy filmy miluji, ale u tohohle mi vadila právě ta mysterióznost. Film se nejdříve zdlouhavě rozehrává do chvíle, než na jevišti stihne osudová mozková příhoda otce Fanny a Alexandra. Narážka na Hamleta, objevující se ve filmu několikrát, jsou jistě záměrné a právě ono duchařské zjevování otce v jeho rodině ve chvílích, kdy jsou jeho blízcí na rozcestí, má s Hamletem cosi společného. Snad má otcův duch připomínat, že i tehdy, když se jeho žena podruhé vdá za faráře tyrana, je hlava rodiny stále s nimi a nadále má o své blízké starost. Tohle vřazení jsem byl ještě schopen vstřebat a pobyt dětí u jejich otčíma na faře, kde se dle strohých předpisů evangelických církví skutečně žilo - či spíše nežilo mě do děje skutečně vtáhlo. Ale pak však přišlo ono teprve skutečně mysteriózní vyústění děje, kdy židovský strýček děti vyvede z biskupova domu, Alexandr pak bloudí ve strašidelném nočním panoptiku židovského domu, aby ho k sobě vtáhl bláznivý Izmael, který má moc uzření události, která o všem rozhodne, když chromá farářova služka zapálí dům. Přišlo to skoro jako deus ex machina, kdy top prostě nějak skončit musí. A závěr s projevem strýčka Gustava při křtinách, to byla ovšem báseň a přišlo pochopení smyslu celého filmu. Vždyť tu Bergman jasně postavil proti sobě strýčka proutníka a upjatého biskupa, přičemž se přiklonil k tomu zhýralému, který chce prožít život plnými doušky. Herecky a režijně skvělé, ale ta tou magií byla potřena veškerá reálnost příběhu.

Ragby je mi na hony vzdálený a jeho pravidla jsem nikdy nepochopil, je pro mě příliš hrubý a tvrdý. Proto jsem uvažoval i o tom, že dám o hvězdičku míň, ale on má tenhle film mnohem širší dosah. Mladý muž, který se prosazuje jako výborný hráč týmu City, je svojí filozofií velmi blízký nejkladnějším hrdinům dnešní doby - jistě by mu fandila podstatná část dnešní mladší generace vychovaná k boji za svou "kariéru" všemi možnými způsoby. Pro mne to je odporný antihrdina, který bezohledně kráčí za svým cílem, stává se "úspěšným", ale zároveň jej opouštějí jakékoliv city. Sláva mu stoupla do hlavy natolik, že jeho sobectví a egoismus, přezírání ostatních ve svém okolí, pocit, že si může dovolit všechno, nedovolí ani zpozorovat, že jím začíná jeho okolí opovrhovat. Má však za to, že toto okolí je plné chudáků, neschopných se - na rozdíl od něho - o sebe řádně postarat, a proto jimi on sám opovrhuje mnohem hlouběji. Nakonec zničí život i ženě, která mu mohla být oporou a která se jej marně pokouší dovést k zmoudření... Velký film s velkými hereckými výkony.

Určitě to byl dosud nejlepší film Polanského,, který jsem shlédl. Dějově to vlastně byla klasická anglická romantika, trochu hořký Dickens, trochu Austenová nebo Brontëovy, hlavně ale věšně psí počasí, zachmuřená anglická krajina s pastvinami a blátem... Mistrně zpracovaný přepis Hardyho románu o dívce, které její hrdost (a zároveň krása) přinášela samé těžkosti, často v takových příbězích objevující se problém svůdce, svobodné matky, nadřazenosti mužského pokolení, který své prohřešky zlehčuje, ale nesnese pomyšlení na to, když šlápne "vedle" žena a partnerka... Nějak mi nevadila ani délkapříběhu, dívání na tehdy krásnou Nastassju se člověk nenabaží, ba příběhem jsem doslova žil a přál Tess štěstí. Stejně skončila na šibenici. Výborné herecké výkony i hudba.