Vesecký

Studentské filmy je těžké porovnávat s tvorbou zkušenějších autorů. Snaha tehdejšího kolektivu studentů FAMU je chvályhodná. Pustili se dosti ostře do kritiky formalismu, ducha socialistického realismu, odporu proti všemu, co bylo pokládáno za rozporné tehdejšímu morálnímu chápání. A přesto česká kinematografie neuvedením filmu v 80. letech o mnoho nepřišla. Je to dílo velmi nevyzrálé, v počáteční sekvenci byly velice mizerné postsynchrony, později se zvuk sice zlepšil, ale scénář byl dost šablonovitý, satirický pohled na úředníky s jejich nicneříkajícími výmluvami setrvával na jednom místě, nijak se neposouval. Finiš měl nakonec asi ukázat, že k úspěchu tvorby mladého autora mohla přispět pouze tvorba upomínající budovatelské písně padesátých let. Ano, takové písně se tvořily i v letech osmdesátých (plakát Pavla Lišky na jednom záběru jistě nebyl náhodný), ale skladby ze Sokolovského festivalu se masově nikdy ani v rozhlase či televizi nehrály. Profesionální herci se snažili vyznění filmu zlepšit, ale marně. Co asi pan Nýdrle dělá dnes? Aha, zapomenut zemřel v emigraci. O.K.

Klasika světové kinematografie je snad divácky nejnáročnějším filmem plný vlastně občejné lidské filozofie. Block se vrací z křížové výpravy se svým panošem, marně hledá smysl života, který by rád viděl v bohu, ale zkušenosti jej hlodají a jeho existenci zpochybňují. A tu poznává, že jistá je jen Smrt. Smrt přichází a Block se nějaký čas zachraňuje hrou v šachy, nepřestává věřit, že bůh je uchopitelný, zatímco jeho panoš o jeho neexistenci už nepochybuje. Doma, v zemi zasažené morem, navíc spatřují procesí náboženských fanatiků, kteří vidí v moru boží vůli a chtějí se zachránit sebemrskačstvím. Poblíž zase čeká na svou smrt v ohni údajná čarodějnice. Krásně ponurý typicky severský film točený zřejmě na Bergmanově zamilovaném ostrůvku, kde je dnes také pohřben. V protikladu k dvojici vracející se z výpravy do Světé země je postavena trojice kejklířů, kteří se nemají filozofických otázek a žijí ode dne ke dni životem celkem spokojeným. Jenže i oni poznávají Smrt a dokážou se od ní odvrátit - nic není tedy tak osudové, jak sama Smrt předpověděla. Závěr filmu evokuje verše z Apokalypsy, Zjevení sv. Jana - vlastně stejně jako na začátku uvozuje varování lidem. Hvězdazvaná Pelyněk, není to nějaká neznámá kometa, která jednou zničí naši planetu?

Film zdaleka nedosahuje úroveň západoněmeckých přepisů mayovek. Námět filmu je dost plytký, postrádá zajímavější zápletku, takže jsem se při filmu hodně nudil. Navíc tam místy byla hluchá místa, jako by byl film zkracován, možná zato ale mohly četné reklamy, které byly filmem zbytečně přerušovány. Gojko nebyl zdaleka takovým krasavcem jako Pierre Brice a byl i dost toporným hercem. Jedinou profesionalitou tu vynikl klaun Ferdinand, totiž v NDR tolik oblíbený Jiří Vršťala. Film byl nad síly Josefa Macha, divím se, že jsme se na tyhle dederonské indiánky chodili v šedesátých letech dívat.

Ten film má svůj půvab zvláště po letech, kdy jsme zestárli a můžeme konstatovat, že ten život byl přesně takový (až na ty zálety), jaký je zde představen. A na režimu nezáleží, jen se dnes krade jinak. KLaždé manželství upadá do stereotypu, z něhož se někdy snažíme vyklouznout. Muž doveze ženskou ke krámu, pak na ni nervózně čeká před obchodem, sem tam občas a čím dál míň sex (pokud je žena alkoholička, tak to řeší rumem v ledničce), středy s kartami s ředitelem a jeho ženou, z práce na soukromou stavbu, i s ukradeným materiálem, mezitím si skočit za miláčkem (ten páralovský výraz spojili se mi vždycky moc líbil), v práci pak kontrola plnění úkolů a pak nohy na stůl... A tak pořád dokola, až se jeden unaví a pozve na rande holčičku, aniž tuší, že je to dívka jeho údržbáře Standy... Pak už to začíná být opravdu komedie a závěr je už mistrovský majstrštyk dvojice opilců, kdy všichni víme, že Landovský nemusel nic hrát. Kolářová v mládí půvabná... Ten začátek vypadal poněkud nudně, tak jednu hvězdičku dolů...

Skvělý válečný film o italských karabiniérech, kteří za končící německé okupace spolupracují s partyzány. Film má švih, je napínavý od začátku do konce, ale bohudík žádná akce, všechno srozumitelné, dobrá režie i hudba. Nechyběla ani láska ve dvojím (vlastně trojím) provedení. Film o skutečných hrdinech, jací by se dnes těžko našli, protože dobrovolně přinesli oběť nejvyšší, aby zachránili deset svých spoluobčanů, držených jako rukojmí nacistickou posádkou městečka Fiesole. Naprosto jasných pět hvězdiček.

Ne že by ten film neměl slabiny, ale dneska mi sedl. Především měl, jak se říká, "grády", od počátku, kdy to vypadalo na nudu a bezduchou zábavu a kdy často nebylo rozumět hovoru, až po chvíli na železničním přejezdu, od něhož to už byla prvotřídní komedie. Excelentní ožralý premiér Igora Bareše a gorily dohlížející na jeho močení v kukuřici, tak to jsem se už dlouho tak nezasmál. A pak tu bylo velice krásné civilní herectví Jaromíra Hanzlíka a výborně zahraná role alzeimerovky v podání Marty Vančurové; je dobře, že po letech je této skvělé herečce, kterou jsem měl vždycky moc rád, umožněno účinkování.

Film zajisté oplýval vysokou uměleckou kvalitou. Jenže kvalita a obsah musí být u uměleckého díla v jednotě. Knihu jsem nečetl, a tak mi nezbývalo, abych k pochopení filmu dvakrát přečetl Obsah, abych věděl, co znamenaly ty umělecko-filozofické promluvy s přítelem v ději předcházejícím návštěvě Aschenbacha do Benátek (aniž bych to stejně vůbec pochopil) a aby mi bylo sděleno, že Aschenbach necítil k chlapci homosexuální náklonnost, jak jsem si myslel po celý film, nýbrž uchvácení krásou, která člověka podmaní... Jenže krása pro jednoho nemusí být krásou pro druhého... Do toho přišla cholera, která, jak známo, se projevuje především ohromnými průjmy, ale u Aschenbacha to bylo schematizováno jen na postupné slábnutí organismu... To, že Aschenbach byl zřejmě Němec a v italsko-francouzském filmu mluvil anglicky, bylo asi důsledkem požadavku Paramountu než možnou skutečností, neboť v Evropě tehdy převládala jako dorozumívací řeč němčina. Zkrátka, při dobré vůli dávám tři hvězdičky, ale jsem zklamán, těšil jsem se na víc.

Pokud to měly být Vieweghovy autobiografické vzpomínky, tak se za našeho režimu jeho rodina musela mít hrozně špatně, všude samej fízl, podrazák, straník z donucení a celý národ otrávený. Anebo je také možné, že jsem žil v jiném světě. Byla to skutečně báječná léta a nikoliv pod psa, při všech protivenstvích, které občas zkoušel každý. Občas, nikoliv trvale. Tenkrát nebyly banány. Ale bylo máslo. Výborný komentář má nascendi.

Třetí díl o něco lepší než ten předcházející, životnější a napínavější děj, pletky na královském dvoře, perský princ, uherský pretendent trůnu, všichni zamilovaní, limonádka by ovšem na čtyři hvězdičky nestačily. To ty slzy, které mi vytryskly, ač jsem se jim bránil, v okamžiku, kdy Angelika spatřila Jeoffreye poté, co ji zachránil život. Pak vzápětí zcela nelogické vykolejení,, aby mohl příbwh pokračovat, prostě Džofry od Angeliky utíká...

Jsem zklamán, bylo to natočené hodně americky. Už četba Hemingwayovy povídky mi dělala potíže a skončil jsem asi v jedné třetině, film jsem dokoukal a nevím, zda to bylo dobou, v níž se film natáčel nebo předlohou, ale připadalo mi to, že samotný partyzánský boj tam byl hodně paralyzován zbytečnými dlouhými dialogy (ale to je typické i pro předlohu), čímž člověk ztrácí přehled o ději, navíc tam je hodně zdůrazněn vztah Maríe a Roberta, což asi lahodilo oku amerického diváka a dívek zblázněných do Garryho Coopera, kdepak, nesměly tam scházet překážející si nosy a spousta polibků, prostě tohle ble ble ble dost pokazilo myšlenku filmu, totiž vztah mezi republikánskými partyzány v týlu nepřítele, který nebyl jednoduchý, i samotný akt vyhození mostu do povětří. Poslední dialog Roberta a Maríe mi vyzněl jako hodně laciný kýč. María dvakrát nakousla drastické vyprávění o povraždění fašisticky smýšlejících občanů Rondy (to vzal Hemingway ze skutečnosti), ale nikdy se moc daleko nedostala. Přitom to bylo to nejsilnější, co jsem si z té nedokončené četby odnesl. Možná to byl úmysl, možná bylo ztraceno při zkracování stopáže. - Pan Kinderman se ovšem mýlí, ve Španělsku o demokracii šlo, Levá fronta, byť podporovaná Sovětským svazem, to nebyli jen komunisté, ale řada levicových, a tedy pokrokových stran.