Vesecký

První hvězdičku jsem ubral, když jsem zjistil, že jde o francouzský film odehrávající se v Paříži, přesto mluvený anglicky. Pak to vypadalo na docela obyčejné drama se zápletkou, kdy se na nového nájemníka neopodstatněně sesypou různá obvinění počínaje nočním hlukem a konče voděním cizích žen do bytu. Že by z toho člověk nemohl zešílet, to by tedy mohl,to přiznávám. Jenže ony se mu třeba ty postavy objevovaly na záchodě ještě mnohem dřív než ho napadlo převléknout se jako transvestit (druhý bod dolů, tohle nefunkční převlékání nesnáším), od té chvíle jsem nechápal, co je skutečnost a co nájemníkova fantazie. Rozumově jsem nemohl pochopit ani to, proč ti sousedé z něho chtěli mít nebohou Simonu? Z celé struktury mi zůstalo to prvotní - když se proti člověku spikne nějaká společnost, je schopen se pominout. A to je málo.

Další klenot italského neorealismu. Pasoliniho dílo mi není tak známé, také tento film jsem viděl poprvé a musím ho označit za dílo mistrovské. Sonda do komunity pasáků, zlodějů a prostitutek, jimiž se hemžilo a hemží každé velkoměsto. Chlapci a dívky, kteří se skutečně poctivé práce štítí a vydělávají si drobnou trestnou činností. Accattone je ženatý, ale když byl příživníkem rodiny, byl rodinou manželky vyhozen a začal žít z prostitutky Maddaleny. Když ta byl zatčena, musí si najít jinou "oběť", ale zjišťuje, že se do své nové dívky zamiloval. A snaží se svůj život změnit, jenže je pozdě. Jeho smrt předznamenává těžký sen o vlastním pohřbu. Tehdy mladí herci se zhostili svých rolí na výbornou. Víc netřeba - pět hvězdiček.

Nesmírně poetický film, který mi občas připomínal poetiku Hrabalovu, samozřejmě střiženou italským temperamentem a naturelem vůbec. Kdoví, zda Jiří Menzel při natáčení Postřižin trochu na Amarcord nemyslel - viz scéna pomateného strýčka na stromě : "Já chci ženskou!" Tenhle film není rozhodně jediný, který je vzpomínkami jakéhosi muže (možná autora) na jeden rok jeho puberty, kdy chlapci prožívali první platonická vzplanutí - s děvkami, s mladými dámami či matrónami v krámě; tatínek antifašista a antiklerikál, dědeček věčný optimista, strýček v blázinci, bratři a bratranci na jednom smetišti - a přitom ten příběh neměl vlastně žádnou dějovou linii, přesto působil velmi příjemně.

Giulietta Masinová neoplývala zvláštní krásou, ale byla to skvělá herečka. Ani nevím, ale pravděpodobně mě tenhle film přesně šedesát let unikal, nepamatuju se, že bych ho viděl, ačkoliv je to klasika Felliniho i italské kinematografie. Ale ten závěr mi říká, že jsem ho asi viděl. Příběh prostitutky, která nad sebou mávla rukou a snaží se žít s tím, čím je, zcela nezávisle, přesto však neodolá, když je pozvána do přepychového dobu filmové hvězdy a po představení kouzelníka podlehne iluzi, že přece jen může dosáhnout štěstí, o které si byla požádat na pouti Panenku Marii. Dlouho žijeme v iluzi i my, ale pak Cabiria vytáhne v restauraci z kabelky hromadu bankovek - a my tušíme, že to nedopadne dobře. Pak už jen honička v lese, sráz nad mořskou zátokou... Velmi dobře udělané realistické drama, drama zároveň sociální, neboť to zdaleka nejsou jen prostitutky, které trpí, ale i lidé, kteří přišli o všechno a žijí v jeskyních na římském předměstí... Krásně předvedený život v kapitalismu půlky minulého století.

Zdánlivě je ten film nudný a o ničem - a on je o všem. Jeho délka vůbec nevadila tomu, abych se do něj nezakousl plnou silou. Skutečné velké dílo japonského filmařského velikána. Byla v tom tragikomedie, psychologie i satira, vše střiženo typickým japonským stylem, který nedovoluje porovnávat výkony západních herců s jejich japonskými kolegy. Především vyčpělý byrokratický aparát japonského města, kde si úředníčci pohodlně sedí léta na svých místech a nikdo nic neřeší, jenom si předávají akta podobně, jak to už náš Hašek ukázal ve Švejkovi. Watanabe dokázal takto nežít třicet let, než si uvědomil, jak krátký je život. Jako v té ponuré baladě. Film by ovšem skutečně diváka unavoval, pokud by ta poslední část nebyla brána jako retrospektivní pohled na závěr Watanabeova života z pohledu pohřebních hostí. Zde se zase vracíme k městským byrokratům, kteří postupně musí uznat, že vlastně oni sami na vybudování parku pro děti neměli valnou zásluhu. To, co slibují ve své opilosti, nikdo nemůže brát vážně. - A ještě jedna drobnost. Ve scéně, kdy Watanabe sedí s dívkou v restauraci, se ozývá melodie slovenské lidové písně (čobogaj nebogaj čáry nebogaj... - nevšiml si toho někdo?).

Filmy natočené podle klasika české detektivky Eduarda Fikera s majorem Kalašem patří k tomu nejlepšímu, co v žánru kriminálních filmů u nás bylo natočeno. Jsou to příběhy živé, s řadou překvapujících zvratů, vnutí diváka do toho, aby přemýšlel společně s kriminalisty,. A často v nich jde o řešení celospolečensky závažných trestných činů. V tomto případě je odhalena skupina českých fotografů, kteří jsou přinuceni kvůli vlastnímu špatnému svědomí z doby okupace spolupracovat ze západními špionážními centrálami. A strach z jejich odhalení je vede k vraždám. Kromě hlavních postav ztvárněných R. Hrušínským a R. Brzobohatým mě zaujala Helga Čočková, která v mládí oplývala neobyčejnou krásou a velmi dobře hrála často i cynické naivky, a potom skutečné "uchu"Ladislav Potměšil.

Příjemné překvapení. Tomuhle říkám dobrý film o něčem, co trápí určitou část naší společnosti. Obsah filmu hovoří za vše, není třeba to opakovat. Tentokrát výborný Javorský,také překvapení, zřejmě na padesáti vyzrál ve skutečně kvalitního českého herce, za jakého jsem ho dříve neměl. Jinak byl film obsazen (snad až na Syslovou a Brancuzského) obsazen herci neznámých jmen a tváří, polské herečce Pikusové role uklízečky sedla, zajímavou dvojici vytvořil vietnamský pár. O ideálech postav bych raději nemluvil, ty spíš tušíme, otec je typický gambler, který nepřestává věřit, že štěstí ve hře mít jednou bude, ale přitom ve spojení s alkoholem přichází o místo - a pak ho lidsky chápeme, že v zoufalství se chce světu pomstít, i když si vzápětí uvědomuje, že jeho čin je strašný. Chápeme i rozháranost děvčete, která je v jiném stavu a přitom si neumí představit, že by měla prožít život vedle mrzáka. I já bych se toho děsil... Nu, a její bratr, to je skutečné ucho, které se zamiluje do odporné kurvy, výborně zahrané... Čtyři hvězdičky si tenhle film zaslouží.

Klasická předloha K. V. Raise vdechla za Protektorátu filmovému přepisu zvláštní roli. Hrála totiž na notu českého vlastenectví a patriotismu, v níž představa Prahy jako matky měst hrála v té neutěšené době významnou roli. Jednu z posledních rolí si tu zahrál paradoxně a trochu i symbolicky nacisty umučený Karel Hašler. Pantátu Bezouška jsem vždycky chápal zároveň i jako protipól Babičce Boženy Němcové. Člověk, který se z chudého českého Podkrkonoší vydá na návštěvu svého syna do Prahy, která se tolik liší od našich vesnic i od jeho vlastních představ. Vojtovo herectví je klasické a nezaměnitelné a vedle něho jsou ostatní upozadění, snad jen s výjimkou Jindřicha Plachty. Jde také o film, v němž se rozvíjí civilní, ale milé herectví jedné ze skutečných krasavic českého herectví Vlasty Matulové. Snad jen role Vojtovy dcery svěřená Marii Blažkové, která vždy hrávala usedlé starší ženy, mi na začátku filmu neseděla. Zřejmě Slavíčkův nejlepší film. Přečetl jsem si několik pěkných komentářů, ale názory pana Pytlíka na venkovany mě hluboce urážejí.

Vittorio de Sica se v tomto filmu zcela jasně přihlásil k humánním myšlenkám socialismu a ....... , což tu nesmím v dnešní společnosti psát. Toto vytvoří na prázdném poli poblíž Milána společenství těch nejbídnějších a nejubožejších, které žije pospolu v komunitě, kde jeden žije pro všechny a všichni pro jednoho, ve společenství bratrství a lásky. Všechno vyjadřuje jejich hymna, v níž je vyjádřeno štěstí skutečně svobodných lidí, kteří netouží po majetku a přepychu, jimž stačí i ta chatrč ke štěstí. - Jenže není vše tak krásné, jak se zpočátku zdá. Přichází silnější protivník, za nímž stojí miliony. Když se objeví v táboře ropa, je zřejmé, že nastane boj. A v tomto boji Totovi vypomůže jeho mrtvá matka, která předává Totovi holubici, jež splní každé jeho přání. Je to vpravdě nešťastný dar, který však ukáže pravou povahu lidí. Jejich hamižnost, touhu po majetku, penězích, po přepychu. Ano, holubice pomáhá odrazit první nápor útoku na tábor, jenže při tom druhém už andělé, znepokojeni chováním svých chráněnců, holubici odnášejí a naposled jim pomáhají, když jsou v zelených antonech přiváženi do centra Milána... Chopí se košťat,kterými se zametá milánské náměstí, a odlétají vysoko, do království, kde pozdrav "dobrý den" znamená "dobrý den"... Kdoo chce, tak chápe, kam autoři své chráněnce zanést... Povinných pět hvězdiček.

Je to skutečně stěžejní dílo italského neorealismu, které je tvrdou obžalobou kapitalistického řádu. Viděl jsem ho neméně než potřetí a vždy ve mně zanechalo silné dmutí mysli. Příběh nezaměstnaného, který dostane mizernou práci lepiče plakátů s podmínkou, že bude k práci používat vlastní jízdní kolo. Stěží ho tedy vyplatí ze zastavárny, ale hned první den mu je před jeho očima ukradeno. Zoufalé vědomí, že jeho rodina zůstane bez jeho peněz na mizině, že bude mřít hlady, ho vede k urputnému hledání vlastního kola, posléze dokonce najde domnělého zloděje,ale nemá svědky, takže mu to není co platné... V nejvyšším zoufalství se rozhodne ukrást cizí kolo, jenže jak už to u poctivců bývá, je lapen a jen dobrota majitele kola ho ochrání před zákonem... Co bude dál, to jen tušíme. Kdo chce hledat kořeny levicových ideálů bezmocných, tak ať se podívá na tento film.