Accattone

Accattone (po slovensky: Žobrák), považujem za jeden z vôbec najsilnejších, a zároveň i najsmutnejších režisérskych debutov v dejinách kinematografie, a to vďaka i samotnej melancholickej, pôvodnej hudbe J.S. Bacha, ktorej emocionálny účinok dosahoval neuveriteľne možného maxima, a k tomu i podtrhoval samotné prostredie, ktoré priamo kontrastovalo s mimoriadne fantastickou kompozíciou obrazu prostredníctvom čiernobielej vizualizácie T.D. Colliho, keď som mal vskutku naprosto reálny dojem, že sa zrovna nachádzam, zväčša v beznádejnom dianí, a to spolu s titulnou postavou Vittoriom "Accattoneom" Cataldim v podaní talianskym (ne)hercom Francom Cittiom, ktorého herecký prejav sa veľmi často vyznačoval úplne autentickým vcítením sa do svojej postavy, až to miestami normálne zachádzalo do najvyššieho predstaviteľného extrému (v pozitívnom slova zmysle). • Skrátka, P.P. Pasolini, vytvoril obzvlášť hodnotný počin, v ktorom stelesnila jednu z vedľajších úloh i pôvabná talianska herečka Monica Vittiová, vidíte teraz, ako sa to parádne rýmuje; Citti/Vitti. • Nerozumiem tomu, prečo mi vlastne toto vysoko umelecké dielo, tak dlho unikalo... (17.08.2023)

Upraveno v březnu 2021. Film Accattone je stylovou režijní prvotinou Piera Paola Pasoliniho, je jeho niterně rozervanou poezií, uměleckým i politickým manifestem a jeho nejintimnější zkušeností. Accattone je básní o pýše a slávě italského muže a trpkém údělu italské ženy. Accattone je nechtěným plodem, vzešlý z fašistického patriarchálního řádu společnosti, je paličatým vzdorem proti establishmentu a jeho pokrytectví, a je taktéž touhou a nadějí k dosažení nesmrtelné velikosti života. Pier Paolo Pasolini vytváří svou niterně rozervávanou poezii z niteček kontrastů a do religiózního uspořádání Bachových not vpouští svět chudiny a spodiny, vyděděnců, pasáků, povalečů, darmošlapů, prostitutek a zlodějů, jejich nitra však planou vášní a touhou na jevišti života, kde pro ně nechává volnost a tábor pro opulentní rejdy. Kameraman filmu Tonino Delli Colli se svým estetickým komponováním dostává až k vlastní intimitě vnitřních světů, to jeho obrazy dotváří svazek stylizované podoby Padoliniho intimní poezie. Hrdinou ódy krásy života niterně rozervávané poezie je Vittorio Cataldi, známý pod jménem Accattone (pozoruhodný Franco Citti s hlasem Paola Ferrariho), mladík, neschopný se přizpůsobit bídné realitě. Tím nejsnadnějším zdrojem obživy je ženská důvěřivost, přesto v sobě stále nese zbytky ušlechtilejších ideálů. Žízeň po životě a jeho krásách, rozpolcenost nitra, sláva a nízkost té mužské podstaty bytí. Hlavní ženskou postavou je Stella (zajímavá Franca Pasut s hlasem Deddi Savagnone), prostá dívka, nevinné stvoření, kráska s bezelstnou snahou o naplnění lásky. Slabosti muže a urputná odolnost ženy v její podstatě bytí a života. Významnou postavou filmu je Maddalena (zajímavá Silvana Corsini s hlasem Ileany Zezzy), neočekávaně ukončený finanční zdroj Accattoneho pohodlí. Představa lásky je zdeformována prostředím a zkušeností. Z dalších rolí: z marnosti lásky nadobro vyléčená Accattoneho chudá a poctivě pracující manželka Ascenza (Paola Guidi s hlasem Monicy Vitti), prostitutka bez zbytečné mužské přítěže Amore (Adriana Asti s hlasem Luiselly Visconti), obezřetnější Ascenzin otec (Romolo Orazi), k potrestání mizery vždy připravený Ascenzin bratr (Massimo Cacciafeste), sebevědomý pasák z Neapole Salvatore (Umberto Bevilacqua), jeho věrný doprovod (Franco Bevilacqua, Amerigo Bevilacqua a Sergio Fioravanti), skromná a křehká manželka Salvatoreho kmotra Nannina (Adele Cambria), bezstarostný zloděj Balilla (Mario Cipriani), drzý posměváček a zlodějíček Cartagine (Roberto Scaringella), raději poctivě pracující Accattoneho mladší bratr Sabino (Silvio Citti), či Accattoneho kamarádi a povaleči všehomíru Moicano (Luciano Conti), Tedesco (Roberto Giovannoni), Piede D'Oro (Luciano Gonini), Pupo il Biondo (Alfredo Leggi) a Pio (Piero Morgia). Filmové dílo Accattone je úchvatnou básní niterně rozervané poezie toho osobitého italského umělce, jehož vůle neodmyslitelně vždy stojí proti establishmentu. Jedinečný to poetický prožitek! (12.10.2009)

Překvapivě vyzrálý, mladickou touhou po buřičství poháněný debut Piera Paola Pasoliniho, jednoho z největších filmařů, básníků, filosofů a teoretiků 2. poloviny 20. století. Accattone je příběhem pasáka, jenž se nedokáže vymanit z komfortu své úpadkovité profese, jež mu přináší snadný zisk. Pasolini (s asistencí začínajícího Bernarda Bertolucciho) je jako režisér velmi střídmý, nesklouzává k lacinosti ani samoúčelné snaze provokovat. Naopak si udržuje vyrovnanost. Tak nebo tak, Accattone vzbuzuje otázku nad údělem člověka a jeho roli v dekadentním žití. Záměrné potlačení emocí ze strany hlavního hrdiny ve spojení s Bachovou hudbou výsledku dodává šmrnc a podtrhuje Pasoliniho stanovisko. PRO ZAJÍMAVOST: Vidím zásadní podobnost mezi Accattonem a Scorseseho epochálním Casinem z roku 1995. Vyjímaje Bachovu hudbu, oba snímky spojuje i charakter hlavní postavy (Vittorio Accattone x Sam Ace Rothstein). (02.11.2023)

Těžko je mi dnes večer hodnotit, Pasoliniho sdělení je jasné a chápu jej, nicméně hlavní postava mi byla nesympatická, chlap v nejlepších letech a neumí vzít za práci, nestará se o svou rodinu, nestará se ani o své děti, prostě se jen fláká, chlastá, přiživuje na druhých, lže, krade, to pak nezvládnu soucítit, natožpak fandit pijavici... (04.12.2022)

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)