Vesecký

Z literatury a čítanek známá pasáž o Prvním máji 1943 je skutečně poněkud schématická a dnešní mládeži se může zdát i úsměvná. Pro naši generaci však Julius Fučík zůstává největším národním hrdinou 20. století a symbolem boje proti fašismu i nadějí na lepší poválečnou budoucnost. Nový režim musel jeho tvář pochopitelně upravit, musel si najít novou národní hrdinku, možná, že se ne všechno odehrálo přesně tak, jak tvůrci filmu zaznamenali, ale to nevadí. To hlavní, odpor našeho lidu proti fašismu, jehož velkou tíhu nesli komunisté, přetrvává. Co dnes víme, pane distributore? Výborný výkon předvedli ani ne tak Ilja Racek, jako spíše Zdeněk Štěpánek a Rudolf Hrušínský.

Nemožná hloupost a zbytečnost. Vlastně příběh, který toho moc neřekl a člověka nijak neobohatil. Roberto versus Sara, Roberto versus Alba, to aby si Bellucci aspoň menší roli zahrála; a pak nádherně tolerantní rodina, která přijme fakt, že je Robertův bratr gay, bohužel, těžce nemocný a v ohrožení smrti, což rodiče taky nijak moc neotřese, ještě že operace dopadla dobře. A co se těch Robertových vztahů týká, tak to je takové moraviovské, cindy pindy, člověk nepociťuje, že by ty vztahy byly kdovíjak horoucí, pokud se zrovná nejedná o sex... Šílená nuda, odbíhal jsem od televize a o nic jsem nepřicházel.

Výborně jsem se pobavil a občas řval smíchy. Ztřeštěná komedie plná skvělých a hlavně neotřelých nápadů skutečně pobavila a od televize jsem se nezvedl. Parta mladých Francouzů odlétá do Brazílie, aby si užila sluníčka a vody a zároveň aby doprovodila jednoho kamaráda za jeho milou, s níž se mínil zasnoubit. Eko-hotel je přivítal s otevřenou náručí a druhý den se všichni včetně stařičké, ale životaplné 86leté babičky ztratili na výletě, kde - jak odhalila všudypřítomná kamera - užili spoustu dobrodružství. Ty gagy jsou skutečně unikátní a na výtečné zábavě nic nemění skutečnost, že je s podivem, že baterie v kameře měly takovou životnost... Ale to není rozhodující. Slabších pět hvězdiček!

Odkaz Marušky Kudeříkové patřil k našemu životu na gymnáziu na přelomu 60. a 70. let. Mladá odbojářka s komunistickým přesvědčením položila svůj život za svobodu a lepší život budoucích generací. Poetika Jaromila Jireše mi někdy dělá potíže, přecházení mezi časovými rovinami však tentokrát nepůsobí příliš rušivě. Jde vlastně o vzpomínky Marie v cele smrti ve Vratislavi během poslední stovky dní jejího života. Nevím, do jaké míry se autor držel skutečných událostí, pravdou je, že dnes se o odboji proti fašismu mimo centra mluví málo a o komunistickém odboji už vůbec ne. A přesto patří osudy těchto levicových hrdinů také do historie protifašistického odboje, a to v nemalé míře. Tohle všechno prolétá hlavou diváka při sledování filmu. Magda Vašáryová hrála Marušku velmi dobře a procítěně, dneska by takovou roli asi nepřijala. Také role Maruščiných rodičů připadla skvělým slovenským hercům Vieře Strniskové a Júliu Vaškovi. Přesto právě lyričnost příběhu nějak stírala výkony každého herce. Přesto ten film zůstává v mé mysli a často si na něho vzpomenu.

Jeden z nejlepších filmů o SNP. Partyzáni zachrání skupinu lidí, převážených fašisty z vypálené vesnice. Je mezi nimi zraněná dívka, která zůstává v péči nedostudovaného medika v chajdě, kterou opouští hlavní partyzánská skupina, aby se stáhla výše do hor. Z doliny jim má čtveřice druhů podat zprávu, jak se vyvíjí situace. Mezi Jelkou a medikem vzplane velká láska, medik Jelku přenechává na starosti svým rodičům v blízké vsi, ale jejich láska je příčinou neštěstí několika lidí. Jelka je nucena dovést velitele německé posádky do doliny, stala se rukojmí, ale v rozhodném okamžiku zvolila smrt a postřelila se. Jako ve správně romantickém filmu se právě ve správnou chvíli objevili partyzáni z hor a Němce zlikvidovali. Jelka se zřejmě uzdraví a po válce sei zajisté svého milého vezme za muže... Možná, že ten samotný příběh trošku pokulhává, ale hlavní myšlenka zůstává, aniž by samotné partyzány odlidšťovala. Však také alkohol či nepozornost k jejich problémům dodaly. Filmu korunuje skvělý Emil Horváth, Andrea Čunderlíková byla mou láskou pubertálních let, takže její herectví se mi kriticky hodnotí špatně...

Zvláštní film o osudu tří tamilských utečenců z válkou zmítané Srí Lanky, kteří se ocitají pod falešnou identitou v cizineckém ghettu ve Francii. Žena, muž a sirotek se setkají v táboře ještě na ostrově a vytvoří formální rodinu, aby mohli být v Evropě přijati jako utečenci. Dheepan je bývalý tamilský rebel, kterému se válka zajedla, přesto si ho jeho soukmenovci v táboře v Evropě najdou a pokusí se jeho zradu pomstít vraždou. Terorizují však i ženu a dívku. Mnohem podstatnější než vlastní příběh Dheepana se mi však zdá vykreslení toho, jak to v utečeneckých čtvrtích západní Evropy chodí, jak těžce se tam zžívají komunity z různých koutů světa, ale jak jsou zneužívány i bílými, "domácími" mafiemi. Nebyl to film, který by zvláště v dnešní době vyzníval příliš optimisticky.

Tento film je dle mého názoru jedním z posledních klasických francouzských filmů dobrodružných komedií pod vedením skvělých režisérů od 60. do počátku 80. let. Brzy začala i ta francouzská kinematografie upadat. Catherine Deneuveovou jsem vždycky měl rád jako herečku i jako symbol ženské krásy, uměla skloubit oboje. Noiret byl neméně skvělý herec. Kouzlu filmu pomáhá exotické prostředí, měl silný ideový náboj spočívající v protikladu zájmu o ochranu přírody a zpřístupnění zapomenutých koutů planety turistům. Zlo komerce se zde navíc ukazuje ve dvou prvcích, jednak v tom, že by postavením hotelů zmizela identita původních obyvatel, jednak v hrabivosti pytláků ženoucích se za ziskem z odchytu zvířat a zabíjením slonů na slonovinu. Nějaká šťáva přesto filmu chyběla, nevím jaká, ale na pět hvězdiček to není.

Nejsem příznivcem filmů o homosexuálech, přesto musím uznat, že tenhle film má cosi do sebe. Tápání mladé dívky, která zjišťuje, že ji více lákají dívky, končí tak, jako každý příběh - nedokončen; možná, že se plánuje natočit pokračování... Vlastně to ke konci vypadá, že Adéle bude spíše bisexuálka... Na filmu mě vadily dvě věci, jednak zbytečně dlouhé erotické lesbické scény (co by jim řekli naši rodiče a prarodiče), jednak ten neurčitý vývoj v čase, kde se z šestnáctileté středoškolačky náhle stává pomocná učitelka mateřské školy a ve třetí fázi učitelka základní školy, aniž jsme o tom uvědoměni. Přitom se obě hrdinky fyzicky za ta léta nevyvíjejí... V každém případě je to film, který pomůže člověku pochopit život téhle skupiny lidí, a za to jsem mu vděčný.

Ten film mě prostě a jednoduše dostal. Polanski točil film různorodé, ale tenhle považuji za jeho nejlepší. Viděl jsem ho poprvé před řadou let, později jsem se dostal ke knize. Je vlastně docelá útlá, prostá autobiografie geniálního umělce. Kdybych nevěděl, že se ten příběh stal, tak bych snad ani neuvěřil, co člověk může v tak vypjatých situacích přežít. Hluboce se skláním před památkou polských židů - a nejen ovšem polských. Chci však připomenout jedinou kratičkou scénu, která byla pro mne nová a přiměla k hlubšímu zamyšlení. Jeden z deportovaných židů tam hovoří o tom, jak ho zklamali američtí židé, kteří měli (a dosud mají) v USA rozhodující politickou moc, a přesto nevyhlásili v době židovských pogromů Německu válku, resp. do ní nezasáhli. Je to jen další ukázka americké politiky, která se line celou její historií až po současnost.

Jeden z mála filmů z doby po roce 1989, který snese hodnocení VÝBORNÝ, je vidět, že se na něm podepsal jako autor námětu Vladimír Körner, ale zásluhu na jeho kvalitě má i režisér Cieslar, kamera, hudba a skvělí herci. Tentokrát se mi kupodivu moc líbila Vilma Cibulková, role jí přesně sedla. Příběh byl velice poutavý a lidský, o Lebensbornu jsme se dozvěděli tenkrát vlastně až tímto filmem... Hrůzné pomyšlení, co si ta děvčata, zvláště ta, kterou nedokázal fašistický režim zfanatizovat, prožít. Jako de fakto zajatkyně, poté kurtizány a matky, přece jen milujících nechtěné děti. Ovšemže pět hvězdiček.