Vesecký

Kouzlo Čápovy Babičky tkví jednak tím, že scénáristé dokázali udělat věrný přepis této novely (Babička není román!), což vzhledem k formě, jak ji napsala Němcová, rozhodně nebylo jednoduché. A druhým faktorem je skutečně opravdu "vzorová" babička Terezie Brzkové, jedné z našich velkých hereček (vzpomeňme na její Barboru Hlavsovou). Za slzy se nestydím, a tak když slečna Hortensie babičce oznamuje, že pojede do Florencie, přes veškeré přehrávání Nory Cífkové, mi vhrknou slzy do očí. A filmy se slzami v očích musí mít hodně hvězdiček...

Přemýšlel jsem, jestli nemám dát o hvězdičku míň, když v tomto filmu mluví Němci česky (a Češi s Němci taky). Na tenhle film mám ovšem vzpomínky z premiéry, kdy jsem ho pokládal za jeden z nejlepších filmů té doby. A on s sebou nese jednu myšlenku, ve své době přelomovou. Obyčejný Němec byl taky jenom člověk se stejnými starostmi a radostmi jako kdokoliv jiný a jinde ve světě. Že nechali Hitlera dostat k moci, že se dokázali jeho zrůdnými myšlenkami zfanatizovat, je jedna stránka věci. Ale mnozí z nich chtěli jen přežít. A láska se neptá, ke které straně ten druhý patří. Proti námitkám otce M. Moravce vystupuje v závěru filmu Karel s pádnými argumenty. A lidské utrpení bylo stejné na obou stranách. Bombardování Drážďan a vyvraždění nevinných civilistů americkými a britskými bombardéry možná bylo omylem, ale především bylo zbytečným masakrem, přičemž skutečné viníky chránili i západní spojenci, když jim demokraticky pomohli ukrýt se v Jižní Americe... Kachyňa točil skvělé filmy, výborně vedl herce, škoda, že Vaculíkova hvězda brzy zapadla - a Markétina také. I ta erotika byla na svou dobu odvážná.

Tenhle film už ztratil hodně ze svého jasu a slávy. Vzpomínám si, že v době svého vzniku to byl film velmi oblíbený. Námět nebyl až tak špatný, ale pokusil se skloubit oslavu náročného povolání pilotů dopravních letadel s manželskou krizí. Josef Bek byl nejlepší pilot našich aerolinií a měl létat na nejmodernějším tryskovém stroji. Jenže byl z dnešního pohledu workoholik, navíc však namyšlený a paličatý. Letadla pro něho byla víc než manželka,která samotu z tříměsíčního kursu létání na túčku v Moskvě vyřešila nevěrou se sousedem - pilotovým kamarádem a důstojníkem řízení letového provozu... Po návratu se to všechno nějak zamotalo do různých zápletek, z nichž vyšel náš paličák špatně z pilotního přezkoušení, postavil si hlavu a začal opravovat sousedům auta. Jenže pak si to rozmyslel a byl rád, že mohl létat aspoň na aerotaxi... Ve skutečnosti ten film byl dost nudný a herci to nezachránili. Slabší tři hvězdičky, za ty vzpomínky na dětství.

Příběh o tom, jak se za lepší svět dá bojovat špatnými a zbytečně marnými prostředky. Atentáty, terorismus, to není cesta z kapitalistického bahna... A víc o tématu nenapíšu, protože bych se mohl zaplést do kliček zákonů... Jedná se vlastně dokument o událostech z konce 60. let, o nichž se i u nás dost psalo a které udělaly víc zla než užitku. Německo se vzpamatovávalo z Kainova znamení, kterým byl fašismus, nastupující generace hledala cesty, jak zabránit jeho návratu a přitom kolem sebe viděla spoustu nového zla, jak dosvědčují dokumentární vložky, mapující velmi dobře historii studené války. Pokusy s atomovou bombou, Kubánská krize, Vietnam, Černí panteři. Sny o změnu světa byly krásné, ale narážely (a i dnes narážejí) na to, že jsou izolovány od běžných starostí běžných lidí. Baader to nechápal, po vypálení dvou obchoďáků sice zjistil, že za ním nejde proletariát, ale pak nastoupila sama Gudrun, která se nakonec ukázala mnohem iniciativnější, ale zároveň agresivnější a bezohlednější. Dokud budou lidé milovat peníze víc než sebe navzájem, svět se nezmění.

Na konci filmu střelená emigrantka měla na tváři spoustu krve,ale když uléhala, měla tvář čistou. Jednoho moraviu teď, a tak vím, že to není lehká četba, natožpak aby se snadno filmovala. Bertolucci se s tím vypořádal výborně, velmi dobrá bylka hudba i práce kamery, neseděl mi Trintignant mluvící italský (asi dabovaný). Knihu dosud neznám, a tak jsem zpoočátku měl v ději dost nejasno, řada věcí tam byla pouze naznačena. Scénograficky zajímavé mi připadaly ty ohromné a skoro prázdné síně a sály na ministerstvu či v blázinci. Celkově tedy dobré čtyři hvězdičky.

Ten obsahový komentář je hloupý, protože nepochopil smysl filmu, zřejmě ho psal mladší člověk, který sám žije "v přepychu věcí", místo aby se snažil žit v "přepychu ducha"... A o tom je tenhle film především. O vzájemném nepochopení dvou generací, které mají úplně jiné žebříčky hodnot. Která je ta lepší? Jsem už taky stár, a tak jsem vlastně taky skončil žít v roce 1989 a v něm jsem zakonzervován. Mnohé technické vymoženosti jsem sice zvládl, ale jen v základu, z přemíry tlačítek a ikonek jsem taky zmaten. Příhoda s kávou, to jsem celý já. I pro mě je káva turek a nic jiného a ty ostatní názvy jsem slyšel, ale nic si pod nimi představují a nejsem schopen si jejich názvy zapamatovat. A zubím kartáčkem na baterky bych si taky neuměl zuby vyčistit... Má nám být proto vysmíváno? Já jsem sice na práci levý jako ten stařečkův syn, ale jinak - nemáme právo se vysmívat i my mladé generaci, jak ji zkazila moderní technika, jak jí poničila citový život. Vidím to vedle sebe dnes a denně a jsem z toho zničen stejně jako ten stařeček, který se nakonec rád vrací na rodnou hroudu.

Především k rozhodnutí jet do Iráku přiměla Stefanii smrt jejího partnera, který zahynul při teroristickém útoku v jednom zapadlém iráckém městě. Sloužil tam jako voják NATO už podruhé a z prvního pobytu ve válečném Iráku si odnesl psychický otřes, přesto jej jakási síla táhla zpět - a doma pak Stefanii přišla hrozná zpráva. Začlenila se do zdravotnického personálu, který v iráckém městě zamořeném zplodinami chemické výroby pomáhal dětem postiženým rozštěpem rtu s plastickými operacemi. Táhlo jí hlavou, kdo byl vrah jejího manžela, jak vypadal, z jakého prostředí pocházel. A nakonec se jí skutečně podařilo setkat se s vdovou a jejím děckem, které tu sebevražedný atentátník zanechal. Chvíli mi trvalo, než jsem se v ději se střídajícími se časovými rovinami vyznal. Ale pak jsem už ani nedutal. Film výborně vykresluje prostředí islámské společnosti i myšlenky tamních lidí. Válka rozpoutaná Spojenými státy paradoxně probudila ty nejextremnější síly islámu, které držel Husajn svými vojáky na uzdě do chvíle, než tam přišel import demokracie po americku... Film by měli vidět jak dnešní odpůrci islámu, tak jeho tvrdí obhájci. Ti první, aby poznali, že islám sám o sobě krutý není. Ti druzí, aby poznali krutost islámského extremismu.

Jediné, co bych tomuto filmu vytkl (v jeho první části) jistou šablonovitost a některé přehnané proklamace, které měly jisté ideové důvody a dnes mohou připadat poněkud úsměvné. To všechno však nahrazuje ohromné umění filmařů zachytit právě ve druhé, bojové části filmu celou atmosféru boje, nikdo neuměl tak profesionálně natáčet válečné bitevní scény, jako sovětští umělci, kteří zajisté pomohli značnou měrou Otakaru Vávrovi s vyzněním filmu. Bitva u Sokolova nebylabitvou útočnou, ale byla úpornou obranou před fašistickou přesilou, film měl ukázat hrdinství našich vojáků na té frontě, kde se rozhodovalo o vítězství nad fašismem. Můžeme se přít anebo raději slušně diskutovat o tom, jaký režim přineslo vítězství Rudé armády východní Evropě. Historicky nezpochybnitelnou je však to, že podstatné a rozhodující boje 2. světové války se děly na východní frontě.

Ten konec byl trochu laciný, jako kdyby si scénárista nevěděl rady, jak příběh ukončit. Ale jinak to byl výborný film; příběh tlusté zdravotní sestry, vykonávající jedno z nejzáslužnějších, ale i nejnepříjemnějších povolání, která hledá svoji spolužačku a zanedbává trochu péči o umírající, až nakonec od ní uteče manžel, trošku se utápěl v záhadě, co je pravda a co si kdo vymýšlí, kdo má víc popletené vzpomínky na dětství či mládí... Ale jádrem filmu bylo skutečně ono prostředí, kde prožívá tolik lidí bolestivý odchod ze života. Jako by se mi připomněly nedávné roky a měsíce... Čtyři hvězdičky, ale vlastně skoro pět.

Tahle Schulhoffova komedie se mi líbí víc než ty jeho komedie panelákové. Je to velice vtipná satira namířena mezi skutečné misantropy. Jako satira je nadsazená, ozvláštněná snem, v němž se zjeví kouzelný dědeček - trochu to připomíná starší film Tři přání, který se snaží napravit zlostného a afektovaného nepřítele lidí. Píšu to přitom s vědomím, že ani já zrovna dnešní společnost nemiluji, ačkoliv svou zlost nedávám najevo výbuchy mezi lidmi, ale taková je prostě doba a sám herec Bergner to vyjádřil v televizním vysílání z Brna správně, že totiž k misantropii může vést právě odpor ke konvenčnímu chování a pokryteckému chování. Miloš Kopecký byl skvělý, Jiří Lír milý, dámy Hajská a Motlová jedna báseň... Snad skutečně jediná pětková komedie Petra Schulhoffa. Dneska se už satira nenosí, aby se nikdo neurazil a nedal autory k soudu.