Vesecký

Pravda je relativní a každý si ji přizpůsobuje k obrazu svému, skutečnou pravdu nenalezneme. To je asi trvalý odkaz tohoto filmu, jak vyplývá ze závěrečné scény filmu v troskách starého kláštera. Je to vlastně geniální dílo. O vraždě vypovídá vrah, přítomná žena, oběť a náhodný kolemjdoucí. Pravdu je možné pouze slepovat z rozporů mezi výpověďmi nebo analýzou vzájemných citových vztahů mezi aktéry příběhu, přesto se ji nikdy nedozvíme. Obávám se, že je to tak i s výkladem každé historie. Kurosawa byl filmový génius.

Nevím, jestli to dnes na NovaCinema někde nevystříhali, v každém případě jejich reklamní přestávky působily velmi rušivě, zpravidla v místech, kde měl člověk pocit, že tam něco schází. Především ta příšerně dlouhá scéna na začátku filmu na vlakové zastávce se mi zdála dneska nějaká kratší. Vlastně celou dobu člověk přemýšlí, o čem ten film vlastně je. Dobrá, rodina farmáře McBaina je postřílena bandou jistého Franka v zájmu společnosti, která staví železnice. Za farmářem přijíždí jeho žena z Orleánsu, o níž se posléze dovídáme, že ji tam farmář nabalil někde v bordelu. (Ovšem C.C. společně s Harmonikářem - Bronsonem i Henrym Fordou odvádějí skvělý výkon, ti ostatní jen přizvukují). Vedle bandy Frankovy působí v okolí ještě skupina Cheyennova, o níž se toho člověk z filmu moc nedozví, až na to, že Cheyenne začíná být postavou sympatickou. Nejzáhadnější je pak samotářský Harmonikář - a teprve závěr předlouhého a loudavého filmu přinese divákovi šok - když byl Harmonikář mladíčkem, donutí ho Frank, aby držel na ramenou svého otce, který má oprátku kolem krku... Harominkářova pomsta je tedy hlavním motivem všeho, co člověk ve filmu sleduje. Stejně tak ale to nejlepší na filmu je Morriconiho hudba.

Filmu by neuškodila kratší metráž, dvě a půl hodiny jsou pro mě na soustředění moc a tady se to místy vleklo. Aspoň do té doby, než Stroud začal léčit ptáky, to jsem skoro zívalnudou. Samotný příběh Roberta Strouda mi připadá trošku zidealizovaný. Trochu jako Meresjev v americkém podání - nikdy si nezoufej, vždycky si věř a budeš mít úspěch třeba i zpoza mříží (jak já jsem na slovo "úspěch" alergický). A hned se roztočí byznys. Takové neživotné postavy tam byly ještě dvě - obě ženy, matka i manželka. Zkrátka tenhle optimistický přístup k životu mi je osobně dost cizí. Ke kvalitě filmu ovšem nemohu říct ani ň, režijně i herecky precizní práce, aha, byl to Burt Lancaster, já si ksichty nepamatuju, zatro si pamatuju vlasy, zvlášť když chybí Tellymu Savalasovi, toho jsem poznal. Někde už jsem viděl i Maldena, musím kouknout do jeho filmografie,jinak jsem ovšem neznal nikoho. Leč byl to film z doby, kdy Hollywood ještě uměl dělat prvotřídní filmy.

Billy Wilder asi točil nejlepší americké komedie, není žádná, která by mi nepřinesla dobře a pohodově strávené chvíle. Film "Byt" jsem dosud neznal a musím přiznat, že je takřka stejně vydařený jako Někdo to rád horké nebo Nebožtíci přejí lásce, mám-li jmenovat ty nejslavnější. A pochopitelně ani tady nesměl chybět skvělý komický herec Jack Lemmon. Tyhle filmy snad nikdy nezestárnou. Situační komedie o jednom dobrákovi, starém mládenci, který půjčoval svým kolegům v práci svůj byt, až se mu to vymklo z rukou. Nejenže ho to stálo hodiny strávené v nočních ulicích či zdraví, ale dokonce se to projevilo i v zaměstnání. Jeden z těch, kteří neuměli říci ně. Až přišla rozkošná Shirley, tedy obsluhovačka výtahu slečna Kubeliková, která mu změnila život poté, co v jeho bytě vyhnala o vánocích z bytu svého milence a Baxterova nadřízeného, a nato se přiotrávila prášky na spaní... McLaneová byla roztomilá mladá herečka, no už je to skoro 60 let... Tehdy ještě američtí herci skutečně uměli hrát bezprostředně a s radostí.

Čtyři hvězdičky jsou určitě minimum, které tento velmi poetický a milý film může dostat. Zpracování nejrozsáhlejší z Povídek malostranských Jana Nerudy asi nebylo jednoduchou záležitostí. Vylíčit obyčejný týden v obyčejném malostranském domě se spoustou nájemníků není jednoduché, ale Krejčíkovi se to povedlo výborně. Jednu z mála hlavních rolí dostal zde Jaromír Spal, který se brzy převtělil do herců drobných filmových postav a nikdy se z něho hvězda nestala. Výbornou partii tu sehrál František Kreuzmann, kdežto Jarmila Kurandová jako obvykle trošku přehrávala. Role sedla i Světlé Svozilové a kupodivu mi tentokrát nevadila ani Blanka Waleská. Úmrtí chudé podnájemnice, zrození mladého básníka - satirika, který je kvůli svým karikaturám připraven o místo, svět drobných úředníčků a hokynářství... To bylo malostranské prostředí poloviny 19. století, jak ho znal mně tak milý básník Jan Neruda. Za vrchol filmu považuji scénu, kdy je hokynářka a její sousedka pozvány, aby nastoupili na pohřeb do kočáru a hokynářka je odmrštěna slovy "Já jsem měšťka". Nepřipomíná Vám to, že se historie opakuje? Jen se dnes říká "Já jsem úspěšný..."

Na Scarlett se dívalo hezky, dosud jsem ji neznal, ale to je asi tak vše, co mě na tomto filmu upoutalo, jen se divím (a vlastně se moc nedivím), že film byl oceněn Oscarem za scénář. Bylo to plytké, prázdné, nicneříkající, možná to působilo na slaboduchého běžného amerického diváka, ti si na takovéto příběhy potrpí. Příběh stárnoucího padesátníka, který se ocitne jako populární herec díky jakési smlouvě v poněkud bláznivém Tokiu a jehož manželství se stalo pouhou běžnou rutinou vez citových vazeb. A příběh mladinké filozofky, která po dvouletém manželství s chotěm přilétá do Japonska, neboť on má jakousi práci jako fotograf a na svoji ženušku nemá ani minutu čas... Takže zápletka jasná, ,rozdíl 33 let nehraje přece roli, mladá se zamiluje do starého, on do ní, pak cindy pindy,, nakonec se nedá nic dělat, on odlétá, loučení, neloučení, pusůůůůů.... Asi se v druhém díle sejdou (ten naštěstí snad natočen nebyl).

Hrozná limonádka, ale krásně se na to dívá, je to kouzelný, i když hloupý příběh, jemuž přidávají výborné výkony herců, zvláště ovšem D. Auteuila a K. Merada. Ta otcova tvrdohlavost má cosi do sebe, ale tak nějak pravděpodobné, že při pohledu na vnuka zjihne a nechce ho dát nikomu na světě. Co není pravděpodobné, bohužel ani ve skutečnosti, že se mladý pilot vrátí z války živ a zdráv... Ale pohádky přece musí mít šťastný konec... Víc o tomhle filmu netřeba. Občas je dobré se od vážných témat odpoutat.

Jeden z nejlepších psychologických filmů doby po určitém uvolnění ve společnosti po roce 1956,kdy začaly vznikat společensko-kritické filmy o některých negativních vztazích mezi lidmi. Mladý inženýr udělá po nástupu do práce chybu, která stojí lidský život. Tato chyba se s ním vleče po celý život jako nesmazatelná kaňka a zoufalý Štěrba se na na pití, což jeho kádrový profil ještě zhoršuje. Nenalézá pochopení u nadřízených, mezi spolupracovníky ani manželkou, neustále je nucen měnit místo, až zakotví jako závodní na dole, který má být zavřen, když se tu objeví návrh mladého projektanta, který se prakticky shoduje s tím, který ho stál existenci... Ano, to byl osud lidí, kteří chybovali profesně, to byl osud lidí, kteří nechtěli žít v souladu se socialismem, což možná byla paralela, kterou chtěl film naznačit a cenzoři pustili... Prostě jeden zničený lidský osud. A že jich bylo. Zároveň však závěr filmu vyznívá ve prospěch naší tehdejší společnosti. Člověk není nikdy sám, vždycky se má v těžkých chvílích o koho opřít, pokud mu druzí porozumějí. Ona ta dnešní společnost je úplně stejná, akorát lidé jsou víc lhostejní, a tak se stává, že člověk zůstává sám po celý život...

Asi ten život takhle vypadá - a nejen v Itálii, ale dnes i v Česku. Ale je to úplně jiný svět. Svět drog je tu představen nikoliv jako ohnisko násilí, ale spíše jako příčina lidských ztroskotání. Příběh dvou kamarádů od dětství, kteří se dali do obchodování s drogami a ovšemže je i notně vyzkoušeli. Každý z nich je trochu jiný. Zatímco Vittorio se věčně snaží svůj osud změnit a je spíše pod tíhou Césarova kamarádství vtahován zpět, César se nikdy svého "řemesla" nevzdal. Oba jsou přitom při bližším seznámení velmi citliví. César má rád svou malou neteř, která byla pravděpodobně od narození nakažena virem HIV a nakonec umírá. I pro ni shání peníze prostřednictvím drogového dealerství. Vittorio má štěstí, že poznal mladou ženu a nakonec se mu zdařila snaha najít si i řádné zaměstnání. Váhal jsem dát o hvězdičku víc, ale přece jen tohle není můj svět a na člověka to působí velice depresivně.

Film, který skutečně příjemně překvapil. Otázka hrdinství a zbabělosti se promítá dějinami lidstva, vzpomeňme přirovnání m. Jana Husa a G. Galileiho (jak kdysi v Hovorech H říkal pan Horníček). Pravda se nezmění, odvolám-li, ale budu žít... Tady je to o porovnání hodnoty života s hodnotou peněz; dnes už je obecně přijímán názor, že hrdinství při loupeživých přepadeních je zbytečné a je třeba zachovat především lidský život. Karlu Högerovi změnil tento názor celá příští léta, zatímco jinak zbabělý Eduard Dubský byl oslavován jako hrdina a povýšen. Ono to tak v životě chodí. Náš hrdina ztrácí přátele, přízeň nejbližších, zůstává mu jen rodina jeho tragicky zesnulého kolegy, o níž se chce starat - ve skutečnosti jí pomáhá inkognito bratr vraha jejich otce a manžela. Některé postravy jsou dost statické, zvlátšě pak V. Irmanov, ale i postavy mladých žen, trošku nepřirozeně působí žlučníkové záchvaty Z. Baldové, ale jinak je to film, který za shlédnutí i zamyšlení stojí.