Vesecký

Jeden z nejlepších filmů poslední doby. Už je to dávno, co jsem četl Diderotovu Mnišku a pamatuji, že jsem si ji v srdci odnesl navždy. Jen mám pocit, že v originále se mladá jeptiška nezachrání... Děj se odehrává v 18. století, ale to mu neubírá žádného poselství pro současnost. Diderot jasně ukázal, jaký byl skutečný život v ženských klášterech té doby, jak odporuje zasvěcení života bohu lidské svobodě, jak zkostnatělý je svět víry. Pauline Étienne je skutečně velmi nadějnou herečkou. Děj je bohatý a má spád, přesto však dovolí člověku, aby se při něm pohroužil do vlastního přemýšlení. A takové mají být správné umělecké filmy. Bezesporu pět hvězdiček.

Dokonalé šlápnutí vedle. Tomuto filmu lze vyčítat hodně. 1. Historické nepřesnosti a nevěrohodnosti postav. V jádru se věci staly tak, jak film uvádí,ale s časovými souslednostmi si Američané nedělali hlavu. Lid volá o chléb už více než devět letpřed revolucí (pak teprve umírá 1780 Marie Terezie). 2. Herci se vůbec nevžili do historičnosti postav, hrají, jako by to byli lidé 20. století, prostě dokonalé vybouchnutí hereckého projevu. Historie myslím říká, že Ludvík XVI. byl silnější postavy, tady je to švihák, takřka play-boy,kdyby ho nezastínil ten - ovšemže americký mladíček. To bylo najednou sexu ve stylu 21. století! 3. Američané si ovšem na filmu museli přihřát polívčičku, aby ukázali, jak Francouzi pomohli revoluci americké.Zde naprosto nefunkční. 4. A pak to bylo dokonale zpackané tou ultramoderní hudbou techno stylu, dokonce s anglicky zpívaným textem (a mimochodem i texty pod obrazy panovnické rodiny byly anglické). Z historického filmu udělala paní Coppolová naprostý filmový kýč.

Standardní romantické dílko, na které se dá koukat, pokud si občas chceme odpočinout od něčeho vážnějšího. A spíše pro ženy. Chudý a postižený holič a krásná dívka majitele módního salónu. Dva světy, které se střetly a nalezly v sobě zalíbení. Prostě by to byla červená knihovna, jenom se špatným koncem. Vzpomínky těžce nemocného Karima na svoji životní lásku , z něhož vyplynuly dvě a místy tři časové linky vyprávění, to vše bylo zvládnuto dobře a s přehledem. Práce maskérů taky na výbornou. Ale zkazil mi to závěr s tím jinak orientovaným mladým holičem, což s vlastním dějem nemělo co dělat. To už i ve Švýcarsku se tito lidé dávají povinně do každého filmu? Takže o jednu hvězdičku méně.

Ten film měl skutečně nosný příběh, který by se mohl nějakým způsobem zpracovat. Ale rozhodně ne tím, že se z toho udělá iracionální záležitost s jakýmsi hlasem, který je nakonec vlastním hlasem, tím druhým egem Deryiny, jak máme pochopit z konce příběhu. Jenže po většinu příběhu má člověk pocit, že jde o schizofrenii nebo nějakou podobnou psychickou poruchu a člověk se diví, proč si nezašla k lékaři. Prostě takový příběh působí zcela nereálně. Ano, maminka mohla být ve skutečnosti babičkou, která dceři zamlčela rodinnou tragédii. Příběh toho jejího "bráchy" , který zavraždil svou manželku a s touto tíží žil celý rok, také. Ale to neustálé objevování staré fotografie, hned poprvé, když ji ten hlas dotáhl do fotoateliéru... To je nesmysl hodný Hollywoodu... Dva body za příběh i za herecké výkony.

Vzpomínka na dětství, kdy jsme tenhle příběh prožívali s malým Františkem, Marikou i její kravičkou... Hluboce lidský příběh, bitva o Dukelský průsmyk nebyla takovou selankou, jakou tenhle film ukazuje, ale o to nejde. Jde o nosnou myšlenku, unavení českoslovenští vojáci Svobodovy armády netrpělivě očekávají na průlom fronty a na vstup na půdu své vlasti, která pro nás byla tenkrát ještě ve Východních Karpatech - a pro mne tam bude navždy, protože co politici rozdělili, lidé zase spojují. S velikou armádou šla bok po boku naše armáda od Buzuluku až do Prahy a přinesla naší vlasti svobodu. Jako by ožily husitské tradice, které tu připomíná dvojsmysl slova "práče" uprostřed polní vojenské prádelny. No, novodobí překrucovači dějin to vidí jinak. Skvělý scénář a skvělí herci, tady vlastně poprvé jsem si povšiml Vladimíra Menšíka...

Experimentální poetický film, u něhož se dobře relaxuje, to ano. Člověk u toho může přemýšlet o čemkoliv, ale hlavně nad výkladem některých záběrů. Povšiml jsem si, že autor nás provází zřejmě od brzkého rána, kdy dvojice milenců vstává u stanu uprostřed roviny, dívka se jde ještě vyčůrat, přes další záběry, v podvečer stavění sněhuláka a večer rock´n´roll nad světly velkoměsta. Mazitím pozorujeme chlapce balancující s horskými koly na hromadě šutrů, pohodu u bazénu, kterou jsem nějak nepochopil, postavení gumové skákačky taky uprostřed pustiny, to člověka napadne, kolik si asi ten u pokladny vydělá... A kromě toho dva příběhy, u nichž zamrazí - člověk, vycházející z uzamčeného kontejneru a umírající babka uprostřed sídliště. Hrozně těžko se to hodnotí. Akce postavená na hlavu. Celkový dojem průměr, trošku nesourodé,dost to připomínalo moderní výtvarné umění (nejlepší byly ty mraky, to bylo děsně expresivní).

Lepší tři hvězdičky, jde o nejslabší snímek celé trilogie s kriminalisty Tůmou a Líbalem. Především ho snižuje ta nesmyslná zápletka s natáčením filmu, která je sama o sobě nesmyslná a s dějem víceméně nemá co do činění. I použití nenastříhaného dokumentu televize ze schůzky filmových tvůrců je hodně diskutabilní. Samotný detektivní příběh už je přece jen o mnoho lepší, protože skutečně diváka vtáhne do toho, aby hádal, kdo je skutečným vrahem. No, dneska by už karty s nahatinkami nikoho nevzrušovaly a asi by moc nevydělávaly...

A navíc dodnes nevím, co to je EMO... Co se hodnocení týče, tak mi film osciloval mezi odpadem a dvěma hvězdičkami. Tohle supermoderní dílko nastínilo dvě základní myšlenky, které je zhodnocují. 1. ukazuje nebezpečí, do jehož se může člověk dostat, jestliže se stane závislým na virtuální realitě. Těch případů psychicky narušených jedinců díky chatování a hraní na počítačích je dost. 2. současná odlidštěná společnost vede k tomu, že rodiče zanedbávají dohled nad svými dospívajícími dětmi natolik, že se jim jejich výchovné snažení promění vniveč, protože doba si žádá zcela bezpodmínečné podřízení se kariéře. Tolik k té jedné hvězdičce, kterou si film zaslouží. Jinak jsem veskrze filmu neporozuměl, zřejmě je to proto, že jsem neviděl žádný obdobný film hollywoodské produkce typu Avatar (to pro mne neznámé slovo se tam několikrát dokonce vyskytuje), Matrix apod. Svět virtuální reality mi je v tomto ohledu naprosto cizí a nechápu, co to na tom počítači lezlo, to je něco na způsob R.U.R., kdy se postavy vytvořené člověkem začnou chovat naprosto samostatně? A pak ta příšerná techno hudba, která mi leze na nervy kdykoliv kolem mě přejede auto se zapnutými zesilovači... Víceméně jsem celý film přetrpěl, abych ho mohl posoudit komplexně, ale nestálo to za to.

Po dlouhé době zase italské komedie, při níž jsem se dobře pobavil. Jde vlastně o odlehčený dokument o řádění mafie Cosa Nostra v sicilském Palermu očima dítěte a mladého muže Artura. Většina filmů o mafii je vážných, drsných a v pravém slova smyslu tak akčních, že jim většinou nerozumím a vypínám je na začátku (včetně amerického Kmotra). Ale právě černý humor, jímž je vyprávěn tento příběh, kde se prolíná vážnost doby s naivní a dlouho neopětovanou láskou Artura ke krásné blondýnce, umožňuje zcela nový pohled, v němž střelba a vraždění není účelné a nemá za cíl přilákat komerčně vychovaného diváka. Ve filmu je použito navíc několik dokumentárních vložek, kde vystupují skuteční politikové té doby, ale jsou prolnuty záběry hranými, kde vystupují naši hrdinové. To film ještě víc ozvláštňuje. Výbortně, tohle se povedlo, pět hvězdiček, bez jakýchkoliv diskusí.

Především je to film určený dětem, to je zřejmé po pár minutách sledování. A od toho se musí odvíjet hodnocení. Pokud uvažujeme o logice nebo o způsobu zpracování, pak to ovšem byl film jednoduchý. Přátelství chlapce, týraného svými spolužáky, a psa, týraného svým pánem, je základem, na němž je postaven příběh o tom, jak se obyčejný voříšek stává šampiónem. U nás nám nějak ti oříšci v tomhle režimu vymizeli a mít takového psa doma, tak by se mu každý pravověrný "pejskař" vysmál. Ale i o tom to je, proč chce každý čistokrevnou rasu, když i takový kříženec dá dítěti ohromný pocit štěstí? A že se táta policajt - vdovec nakonec má zamilovat do cvičitelky chrtů - a vůbec, že ten film dopadne po všech stránkách dobře, to je, myslím, pro dětskou duši a jeho výchovu to nejlepší, co může tento film dát. No, upřímně... táta jako policajt moc policajtského čuchu nepobral,když mu synek nabulíkoval tolik blbostí. Zajímavý je pohled do dánské školy s jejím netradičním vyučováním... To se teď učí takhle i u nás?