ostravak30

Otesánek si zaslouží ocenit především za výtvarnou a animační podobu. Tam se tvůrci ukázali. I když samotná hlavní postava byla vidět tak dvakrát. Zpočátku to působilo tak, že se Veronika Žilková zbláznila. Pak i Jan Hartl a nakonec jsem moc nechápal, jak to mají promyšlené dál. Také je zvláštní, že ve chvíli, kdy dali Otesánka do sklepa se o něj již matka nezajímala, přestože do té chvíle na něm visela, a krmit ho chodila jen holčička. Také konec byl zvláštní. Otec s motorovkou si s ním neporadil, i když tam asi zvítězili otcovské pudy a babča se sekyrkou ano? Otesánek samotný byl zasazený jako postava sice žeroucí lidi dle pohádky, ovšem uklizený v bytě nebo ve sklepě a tudíž to celé nemělo správnou působnost. Zvláště když se dlouhou dobu nic nedělo.

Jence nikdo není dost dobrý aneb tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... Film je pokladem především pro práci se spoustou mladých tehdy začínajících herců, kteří se později stali velkými. Mě film úplně nepohltil jako cesta do mladé duše vztahových problémů šedesátých let. Výkon hlavní hrdinky byl dost dobrý. Ale jednotlivé epizody byly místy spíše k pousmání, i s ohledem na dnešní dobu. Jenže právě ta rozčleněnost se mi nelíbila. Vlastně nešlo o celistvý příběh, ale o jakýsi tříštivý pohled do sedmi milostných dní jedné rádoby puberťačky.

Ani třetí a poslední (historicky první) verze pohádky Sedmero krkavců se mi tak moc nelíbila. Zajímavé je, že z konečné verze vychází nejlíp ta poslední s Marthou Issovou od Alice Nellis. Pravda, Milena Dvorská je ztělesněné zlo zpodobněné do sestry, která touží po moci a dělá to určitě lépe než Ivana Chýlková. Na druhé straně si pohádka zaslouží víc než jeden plácek, který představuje zámek i les, což právě Ludvík Ráža o více jak dvacet let pochopil a udělal verzi novou a to filmovou. Přeci jen dělat, že jsme v lese a zároveň se na stěně studia míhají stíny herců, to je trochu mimo. Celkově mi další dvě verze přišli přeci jen zajímavější, ale též může působit prostě jen duch doby, kdy původní televizní pohádka se blíží k šedesátce let a to už je prostě poznat.

Film o nemocné dívce mi nepřišel tak silný. Možná ani neměl být. Ale pocitově to vidím tak, že její handicap byl docela upozaděn přestože naopak dívka hrála hlavní roli. Shlédli jsme pár epizod ze vsi, ale žádný ucelený příběh. Tím spíš, že děj přeskakoval z nemocnice do vzpomínek. Na druhé straně výkon dětské herečky nebyl špatný.

Film je asi pro všechny rodiče, kteří se momentálně rozvádějí a rozhodně to není v klidu. To co (ne)snášejí rodiče děti mohou (ne)snášet úplně jinak a mnohem hůř. Jenže to mnohým nedochází. Pravdou ale je, že příběh sám o sobě mě zrovna za srdce nechytil. Možná proto, že se mě nedotýká téma samotné, možná pro slabší herecké výkony, nebo třeba i pro občas trochu zvláštní konverzaci. Svůj způsob poukázání na určitý problém to však plní. Jen mě tak napadá, proč dívka požadovala peníze, proč prostě jen neutekla. Hláška: „Zůstanem si navždy věrní, i když je to nemoderní," je skvělá. Platí dnes více než v době natočení.

Tak jsem si říkal po druhém díle, kam to trojka zase posune. A že těch možností, které by zaštitovaly originalitu celého nápadu, bylo pořád dost. Nicméně třetí díl se zvrhl v další řezničinu, kdy hlavním motem bylo ochránit senátorku. Ovšem oproti druhému dílu vlastně tvůrci s ničím novým nepřišli, jen si ponechali Franka Grilla, který vlastně předchozímu filmu dodal šťávu. Stejně jako v předchozím snímku se hlavní hrdinové pohybují po ulicích a bojují. Bojují nejen o životy své, ale i o ten té, která to může změnit. Nakonec se opět dostávají do rukou mocných, stejně jako ve dvojce, a mají co dělat, aby se dostali z jejich spárů. Tak snad čtyřka bude něčím nová nebo jiná.

Na pohádku si moc dobře vzpomínám z dětství a už jsem tak pošilhával po programu, kdy ji zase z reprízují. A dnes už také vím proč. Cikánských pohádek se u nás moc neudělalo. A ani filmů o cikánské historii, tradicích nebo kultuře obecně. To vše je totiž mnohem zajímavější než cokoli, co o nich platí dodnes. Pohádka, která obsahuje klasickou nepřející lásku jen pro zjevné předsudky, je mnohem zajímavější svými kostýmy a především hudbou než dějem samotným. Určitě se najde jen málokdo, koho cikánské rytmy nechytí.

Sociální téma o žebrání bylo velmi neoblíbené a docela chápu, že se tehdejším mocným nelíbilo jeho zobrazení. Na druhé straně si úplně nejsem jistý, zda se tvůrcům nepodařilo prostě jen otevřít samotné téma, ale nijak blíže ho nepopsat. Zdejší žebrák je totiž na konec vlastně boháč. Kterýpak žebrající si asi může pořídit činžák? Jedna z mála věcí, která mě na filmu zaujala byl prakticky dokonalý Hugo Haas, který prošel nejen úžasnou proměnou v maskérně, ale i díky vlastnímu přičinění nebyl prakticky k poznání.

Film jako připomínka zlých časů v této oblasti funguje. Postavy popisují jednotlivé hrůzy, které se k válce vážou. Na druhé straně je jejich vzájemná nenávist velká a už na začátku není tak zcela jisté, zda má tento experiment vůbec cenu. Filmaři navíc k filmu přidali spousty okolní omáčky, která mu bere na vážnosti v té části, kde by to velmi potřeboval. Například když stojí u památníku, zatímco postavy si prohlížejí video sexu s jednou zaměstnankyní, opravdu obohacující. Přesto je dobré, aby podobné filmy vznikaly, aby se nezapomínalo na válečná zvěrstva.

Tělo mého nepřítele je na Belmonda dost zvláštní film. Ani komedie, ani akční. Kriminálka také ne. Jedná se o film, který je hlavně dramatem a místy i psychologickým. Mě nejvíc upoutal popis současné (tehdejší) Paříže svýma očima tak, jak to viděl jen Leclerc. Co by asi jeho postava říkala dnes? Pravděpodobně by se šla raději zahrabat. Velké mínus snímku vidím hlavně v tom, že se nebylo snadné vyznat ve skocích z minulosti do současnosti a opačně. Byl to nejspíš filmový pokus poukázat na měnící se dobu a situaci nejen v hlavním městě, ale v celé Francii. Ani oba scénáristé ani rejža už nežijí, dnes by se asi hodně divili.