ostravak30

Pár filmů o handicapovaných jsem již viděl. Tento má ale jen malou šanci si diváka získat, když si uvědomíme, že jeden muž svou nemluvnost jen předstírá, další žena svým problémem s krkem zakrývá psychický hlubší problém a jedinou skutečně postiženou je tu žena se svým zdravým manželem. A všechno vygraduje jedné noci, kdy vyleze na povrch všechno. Terapeutka, která dosud skupinu vedla to v průběhu noci vzdává a i ona dává průchod najevo svým emocím. Pro mě se nejedná o úplně silné příběhy, krom jednoho. Muž, který sedí na vozíku a jeho žena se mu snaží pomoci bojkotuje úplně vše a částečně si i rozfláká a nechá rozflákat dům. Jednotlivé emoce se střídají jednou jsou někteří přátelé, vzápětí nepřátele a totéž platí i o vztazích mezi jednotlivými členy skupiny. Je to složitá podívaná, ale na podobné téma jsem viděl lepší filmy.

Tak nějak si nemůžu pomoct, ale osud Jasona Bournea, neustále hledajícího svou minulost a následně mstícího se svým nepřátelům s stvořitelům, si mě mě nějak nezískal. Krom seriálu Treadstone jsem viděl již všechny filmy a jediný, který mě osobně z řady vyčníval byl v pořadí druhý Bournův mýtus. Jinak ale fanoušek filmů o agentu bez minulosti nebudu. Nutno dodat, že tento film je jako by předvoj toho, co teprve přijde. Až na pár výrazných akčních scén si tvůrci to nejlepší přichystali právě do druhého dílu.

Francouzské filmy sedmdesátých a osmdesátých let o policistech se skoro podobaly jako vejce vejci. Máme tu fešáckého tvrďáckého poldu, který je ochoten překročit meze hranic, když je to nutné. Tyto role si mezi sebou rozdělovali Alain Delon a Jean-Paul Belmondo. A zrovna tento snímek mě až tolik nezaujal. Trvá dlouho než se pořádně začne něco dít. Z tohoto pohledu je skvělý úvod a pak závěr. Mezitím pobíhá Delon dokola jako rozzuřený pes a pouští hrůzu. I tak mu to ale pořád padne na míru.

Asi se shodneme, že celé divadelní představení bylo pojato velmi netradičně. Souhlasím také s tím, že některé oděvy určitých herců byly doslova k pobouření, když ne vyloženě k smíchu. Na druhé straně jsme se dozvěděli mnoho neznámého a na pravou míru nám vše uvedl historik přímo na místě. Škoda jen, že dobové hudby nebylo víc a nebyla lépe použita. Masaryk v divadle přijal roli veskrze symbolickou. Osobně si myslím, že se Ypsilonští mohli prezentovat rozhodně lépe a vzhledem k důležitosti události samotné, kterou si vzali na paškál i důstojněji.

Naděje má hluboké dno je veskrze průměrný televizní snímek, jehož průměrnost nejspíš způsobují hlavně herecké výkony mezi nimiž ale třeba vyniká Ivan Trojan. I přes mnoho pravd, které ve filmu zazní se mě osobně dotkl snad jen jediný osud a to Veroniky Žilkové. Ta si na nevyléčitelnou nemoc zemřela i o pár let později ve filmu Zapomenuté světlo, za to už ale dostala cenu. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele a o rodině to platí zvlášť. Kdo ví kolik starších lidí se v tomto příběhu poznává.

Ani herecké výkony ani kulisy nejsou vyloženě špatné. Možná se budu opakovat, ale Pohádky tisíce a jedné noci v sobě mají neopakovatelné a naprosto jedinečné kouzlo. Vůni dálek a exotiky. V dětství vysílali hned několik animovaných a hraných seriálů s podobnou tématikou. Asi nejslavnější byly Sindibád a Aladin. Tato pohádka je jen další z mnoha. V ní syn musí se zavděčit otci, který jej ani tak nemiluje, jako miluje zlato a bohatství. A málem prozře docela pozdě. Na druhé straně nikdo neřeší, že by třeba ptáku nechali volnost a v klidu ho žít. Ne, pták musí být chycen, polapen a hlavně držen v zajetí jen pro potěchu lidského oka. Klasický člověk.

Že byl Hitler de facto magor se spoustou šílených nápadů se dnes už ví. Nejeden takový nápad mu prohrál válku. A únos jednoho z nejslavnějších politiků všech dob Winstona Churchilla je dalším z nich. Minimálně je to ale velmi zajímavý námět na válečný film. Film, kde nenajdete děla, výsostné bojové scény a přesto též pojednává o válce. Naopak v něm najdeme celou řadu mladých herců, pozdějších hereckých hvězd. Mě osobně potěšila účast třeba Larryho Hagmana, které jsem vlastně dosud nikde neviděl krom Dallasu. Film se možná trochu víc táhne než se v něm opravdu něco začne dít, neboť příprava na takovou akci, jakou je únos Churchilla, je značná. I tak mě ale film velmi bavil. Mezi válečnými filmy jde o skutečně originální záležitost.

Co se týče pohádek, byly devadesátky pro nás šťastné období. Moc mě mrzí, že se dnes už nevysílají takové klenoty jako Rychlá rota, Gumídci apod. Akorát teď běží Kačeří příběhy. Šmoulové patří taky našeho výsostného dětství. My měli dokonce nálepky Šmoulů všude po koupelně. A tito Šmoulové se docela vrací k tradici původních pohádek. Jen s tím rozdílem, že moc skutečných Šmoulů nepoznáme. Hnedle se totiž vydáváme úplně někam jinam. Místo toho však poznáme zcela nové Šmoulí holky. Film je zaměřen vyloženě na dětské diváky, což ale není na škodu. Zaujme i barevností a je to zcela jistě zábava pro celou rodinu.

Je to paradoxní, když si člověk uvědomí, jaké plány a vize měl po maturitě a kolik z nich si opravdu reálně splnil. Snad každý mladý člověk má v tu chvíli pocit, že pokořil Mount Everest a že mu svět leží u nohou. Teď se chystá na cestování, poznávání světa, chystá se na to celý ten svět vlastně změnit. A výsledek? Po desítkách let zjistí, že nedokázal co chtěl, cestoval jednou do Bulharska a svět je pořád horší. U někoho rozlet zabrzdí rodina a děti, u jiných zabřednutí do tuny a tuny práce, jiným zabrání zdraví či prozření, že svět umí házet i klacky pod nohy. A tyhle pravdy dílo popisuje vcelku skvěle. Nejvíc to, jak se postupně všechno mění ve vlnách. Nejprve je někdo úplně na dně, pak se to prohodí. Mě osobně nejvíc zaujal a přišel nejsympatičtější Odjinud. Tvůrci si docela poradili i s obrazovými efekty, které vypadají skvěle a netřeba asi mluvit o maskách. Maskéři se doslova vyřádili, tím spíš to musí být oceněno, že na změnu vizáže měli často jen pár minut. I kostýmy vypadali skvěle. Velmi zajímavý počin.

Zde půjdu proti proudu. Čekal jsem od dvě a čtvrt hodiny dlouhého dokumentu mnohé. Upřímně řečeno se nám ale nejvíce dostalo, krom sáhodlouhého žvanění sovětských představitelů buď na samotném pohřbu nebo do tlampačů, pohledů na tisíce a tisíce lidí, mířících k tělu Josifa Vissarionoviče Stalina. My sami jsme Stalina zahlédli jen v úvodu a pouze na chvíli. Ty zajímavější momenty se mísily s pořád dokola se opakujícími tytéž záběry, které jsme viděli už stokrát. Jen se měnily obličeje, jinak šlo pořád o totéž. A to je ve více než dvě hodiny dlouhém dokumentu trochu problém.