ostravak30

Tak temná pohádka, že bych ji snad ani dětem nedoporučoval. On si taky Jan Hrušínský není úplně jistý, že Markétě (Veronice Žilkové) chce pomoci. V jednu chvíli dost zaváhá, čímž tu najednou nemáme pohádkového hrdinu, ale prostě jen člověka. A tak se nejvíc vyřádili maskéři, kteří pohádce dodali tu správnou temnotu, kterou navíc podpořil značně Boris Rösner. A Václav Sloup nám zastoupil humornou stránku. Při své délce ale pohádka nemá moc co zajímavého nabídnout.

První čím Babylon Berlín jednoznačně zaujme je výprava. Každou minutu a sekundu je poznat, že tvůrci nešetřili na ničem od kostýmů po dekorace. V obou případech sledujeme zápletky, které sahají až do politiky navíc s nastupujícím nacismem. A čím víc si postavy ještě neuvědomují, jaké peklo se nad Německem, potažmo celou Evropou stahuje, tím víc je to depresivnější a depresivnější pro diváka. Mnohdy je ta tíha opravdu veliká. Tvůrci se velmi snažili, a vcelku se jim to povedlo, o zachycení nástupu nacistů v podhoubí, o kterém ještě nikdo neměl ponětí. Oba případy jsou zajímavé, dramatické do poslední minuty. Herecké výkony vyrovnané a úvodní znělka povedená. Na druhou stranu seriál disponuje velkým množstvím postav a osudů a není vždy snadné se orientovat. Také některé scény odkazují víc než na souvislost či pochopení nebo doplnění k ději na lascivnost a snahou doplnit nebo odlehčit drama moderní erotikou. Na druhé straně je známo, že nejen v Německu, ale i u nás žil noční život naplno a tehdejší morálka byla mnohde o dost níže než dnes. Babylon Berlín je seriál, který když pominu odbočky má cenu sledovat pro pochopení tehdejších sociálních problémů, na které tvůrci také vehementně poukazují, politických a nacistických základů a celkové náladě nejen v Německu.

Upřímně řečeno nemám moc co bych Kursku vytkl. U filmu se podařilo mnoho věcí. Přestože stejně jako je to známo u západních velkofilmů i zde se hraje na city pomocí rodiny a dětí, je zde jeden veliký rozdíl. Rodiny hrály velikou roli při tlaku na ruské velení a symbolicky to byl chlapec, který první nepodal ruku. Zde se na city opravdu nehraje, naopak je zobrazeno to, jak rodiny neměly žádné relevantní informace a prakticky nebylo možné se jich dobrat. Rozdíl je též v přístupu k popisování situace nad vodou. Nejedná se o plytkou a bezduchou kritiku ruského velení, ale o poukázání na fakta. Tupost ruských carů nemá obdoby. Raději nechali vojáky zheb..ut než by jim pomohli západní lodě. Jejich ignorace a absurdita chování nemá obdoby. Kursk byl skvěle obsazen a zahrán a tvůrci si poradili s náročnou stránkou kostýmů a výpravy skvěle, přestože snadné to neměli. Samotné téma projektu prozrazovalo, že to nebude nic snadného. I když měl film téměř dvě hodiny, nenudila mě ani minuta.

Mezi Jak se Mette chtěla stát královnou a Princezny nejsou vždycky na vdávání moc rozdílů nenajdete. Kromě základního v černobílé a barevné verzi jsou obě skoro stejně dlouhé a v obou zaslechneme příjemné popěvky. Též jsou obě studiové. Kéž by i člověk mohl mít takový podobný práh, kolik by ubylo rozvodů a lidských zklamání. Princ to štěstí má a možná i díky prahu nakonec král souhlasí s chudší nevěstou. Rozdíl v pohádkách je ten, že zde se mi více líbily kulisy, v druhé verzi zase obsazení, které přispělo k větší zábavnosti. Obě pohádky si tak nemají moc co vyčítat. Pravdou je, že zde jde jen o to, že se jednotlivé princezny střídají před princem a práh už si mele tu svou, střih a rázem tu máme Mette, co chce být královnou. Mimochodem, že by se tvůrci filmu Kouzla králů inspirovali radící královnou v obraze z této pohádky?

Můj první Felliniho film a rovnou asi ten nejslavnější. Frederico Fellini natočil na mě trochu sáhodlouhý film, který místy postrádá spád a záživnost. Ale podařilo se mu vytvořit snímek který zcela nepokrytě odkrývá pokrytectví a povrchnost celebrit. Samotného by mě zajímalo, kolik z tehdejších bylo filmem pohoršeno a zda důvodem pohoršení bylo poukázání na věc či to, že se ve snímku našli. Kdyby tak F. Fellini tušil, a možná, že tušil, že se mu podaří vytvořit dílo, které šokuje mj. svou nadčasovostí. Řekl bych, že je to dnes horší než tehdy. A totéž platí o novinářích. Zatímco tehdy se novinářské hyeny alespoň jasně rozdělovaly na seriózní a bulvární, dnes se bulvární skrývají pod vrstvou serióznosti a v honbě za senzací se vlastně neštítí vůbec ničeho. Film je také morální otázkou, nakolik jsme ochotni zcela potlačit své hodnoty a přesvědčení, když nám hrozí změna prostředí, práce nebo sociálního zajištění. Hlavní postava nakonec rezignuje zcela. Je to skvělý film, ale přiznávám, že na mě osobně moc dlouhý, tím spíš, když je vysílán v osm večer.

Miroslav Donutil nikdy nezklame. Tentokrát je pravda, že si maximum nechám na jiné pořady, které byly ještě lepší. Hlavně v historkách, které opravdu vháněly slzy do očí, samozřejmě smíchem. Nicméně mě potěšila třeba jedna jeho píseň. My doma měli celou kazetu jeho písní, kterou vydal a je to dobrý zpěvák, texty se povedly. Většina historek je asi přibarvených, ale přesto neomrzí.

Žádný pořad, který připomíná slavné mistrovy scénky není zbytečný. Ty nejslavnější jsem si rád připomenul. Ovšem nutno dodat, že herci s barevným pozadím až nápadně připomínali socialistickou omáčku svých pořadů. Zvláštní jsou také některá vyjádření herců, kteří svá slova o tom, že se snaží být jako Menšík v každé své roli, mysleli nejspíš vážně, ale ne u všech se dá říct, že ji naplňovali. Zajímavé mi přijde i to, kterak se najednou všichni rozpomněli, jak jeho mluvené slovo poslouchají v autě a jeho scénky nikdy nevynechají apod.

47 róninů je zvláštní film. Na jedné straně máme americký film podle japonské legendy ztvárněný tak, a to je druhá stránka, že fungují bojové scény a čarodějnictví vedle sebe. A překvapivě to docela funguje. Keanu Reeves je jeden z mála herců, který dokáže hrát hlavní roli tím způsobem, že ji lehce upozadí tak, aby příliš nevyčníval, ale též zase nezapadl moc. Jeho role jsou neuvěřitelně uvěřitelné. Celkově se mi film líbil co se týče kostýmů, lokací i bojových scén. Na druhé straně mi přišel příběh příliš zamotaný a složitý. Ovšem tyhle japonské bajky na Evropany působí dobře, přeci jen je to velká exotika a jejich příběhy jsou úplně odlišné ode všech na celém světě. A své kouzlo rozhodně mají.

Úžasné spojení F. Filip - J. Hubač - V. Menšík. A také velká odpověď na otázku, zda je Vladimír Menšík pouze komediální herec. Ne, Menšík zvládal i veliké dramatické role. Ne že by role v Markétě Lazarové byla zábavná. Ovšem tady nám Menšík předvedl mistrovský koncert. A nebyl ani náhodou jediný. Skvěle zahráli v podstatě všichni. Ne, že by to bylo snadné, ale měli to jednodušší, když byla hra mistrovsky napsaná. Ikarův pád patří dodnes k tomu nejlepšímu, co televizní tvorba dokázala zplodit.

Ani komedie ani horor, řekl bych. Je to takový zvláštní příběh, který vynikne až v závěru, kdy se blýsknou maskéři. Do té doby je nám vyprávěn příběh, který nestojí na Sherlockovi Holmesovi. Ti se reálně zapojí až v závěru. Oproti jejich mnohokrát ztvárněným filmovým předobrazům měli trochu zpomalené reakce a dlouhé vedení, což měla být asi ta komedie - parodie na tuto slavnou dvojici. A pak už nastoupil Petr Kostka jako gorilák. Nenadchne, ale ani neurazí. Možná, že jako seriál s více díly a trochu hlubšími kořeny parodie by to bylo ještě lepší.