Chlapi neplačú

Originální filmový pokrm pro mysl i duši. Výborné komorní drama o jizvách na duši celých balkánských národů bývalé Jugoslávie. Pro mne jen těžko popsatelný zážitek. Film o vyrovnání se s válečnými traumaty, s minulostí i sami se sebou a o snaze alespoň se pokusit porozumět tomu druhému. Je možné vstřebat vlastní bolest a zahojit hluboké rány a nepřenášet své pocity křivdy a nenávist na další generace potomků? Je vůbec možné to všechno pochopit? Možná, snad. Ono i té skryté, tiché záště a nenávisti je dnes plný svět. Zůstává spousta otázek. (05.10.2017)

Môžeme Chlapom vyčítať, že tu máme zase z tohto kútu Európy film týkajúci sa balkánskej vojny, ale to je problém distribútorov, že to berú ako komerčný artikel a nie tvorcov. Chlapi hrajú chlapov, ktorí museli robiť vo vojne rôzne svinstvá a nie dvakrát dobre sa im potom spí. Treba ísť na psychoterapiu. A ono to možno pomôže, ak potom dokážete medzi sebou prejaviť ako pochopenie, tak aj nenávisť a rozanalyzovať ju. Tu neboli proti sebe národy, ale mier a vojna a my ako diváci máme dosť problém si zapamätať, kto z hrdinov je z ktorej národnosti, pamätáme si ich hlavne vďaka menám alebo rodinnému statusu, a podľa mňa je to tak dobre. (07.02.2018)

Veľmi zaujímavo spracovaný námet, ktorý je takmer dokonalou sondou do mysle ľudí, ktorí prežili to, čo chvála Bohu iní “nemuseli”. Od úvodu vďaka prezentovaniu “vlastného pohľadu, pravdy”, na základe vlastných, patrične odlišných skúseností, nenecháva konflikt na seba dlho čakať. Film však určite nie je určený pre hocijakého diváka, ktorý obľubuje bežne spracované drámy. Tu totiž ani z ďaleka nejde o výmenu názorov, ale o odlišný spôsob vyrovnávania sa z minulosťou, čo nie každého musí zaujať. Za mňa však veľmi solídne, miestami ťaživé, hádam aj nepríjemne, kedy dialóg v kombinácii s hereckým umením dokážu viac, ako nabité samopaly či odistené granáty. (06.06.2018)

Chorvat, Srb, Slovinec, Makedonec, muslim z Bosny a pár dalších občanů bývalé Jugoslávie se sešlo v prázdném hotelu, aby absolvovali terapii, která je měla vyléčit z válečných traumat. Pod velením slovinského terapeuta se snaží znovu prožít nejvíce stresující situace, které se jim staly za války. Jen vyslovit a popsat je jim působí velké utrpení. Natož podělit se o ně se svými bývalými nepřáteli. Situace je často nezvladatelná a zdá se, že společnou řeč nenajde tato skupina nikdy. Závěrečné scény jsou hodně nadějné, snad bude tato oblast Evropy už navždy válek ušetřena. Stejně jako celá Evropa. (28.03.2020)

Na evropském artovém filmu současnosti mě občas irituje jeho zaměnitelnost s jinými evropskými artovými filmy současnosti. Roztřesená ruční kamera, jakási snaha o dokumentárnost ve spojení s mnohdy vyumělkovanými dialogy a situacemi, nechání volného prostoru pro diváka tam, kde to není nutné a jindy zase až zbytečná doslovnost. To je několik společných vlastností, které ve mne spíše než zamýšlení se nad konkrétní tématikou snímku, probouzí otázky nad absencí umělecké svébytnosti a nedostatečného individualismu tvůrců. Je to zvláštní situace, srovnáme-li to s jiným historickým obdobím – tam, kde se od šedesátých do osmdesátých let předháněly výrazné tvůrčí osobnosti v originalitě a proměňovali tak dalekosáhle (nejen) evropský film, tam dnes dochází k jakési podivné sterilitě a vzájemnému napodobování se, jež je navíc ještě po zásluze odměňováno na všemožných i nemožných festivalech, které snad řídí ti samí lidé, kteří filmy tvoří (nebo se s nimi přinejmenším dobře znají - jinak to vysvětlit nelze). Mám čím dál tím silnější pocit, že ty skutečně zajímavé umělecké projekty vznikají v posledních letech spíš v rámci Hollywoodu/americké produkce. Ostatně podíváme-li se třeba na rok 2016, v něm na mne bezkonkurenčně nejvíce zapůsobily filmy jako Noční zvířata, Moonlight či Paterson. (27.10.2017)