Tělo mého nepřítele

Neprávem odsouzený muž se po letech vrací do rodného města, aby se pomstil za křivdu, která mu byla způsobena. Ve městě ho téměř nikdo nepoznává a za tu dobu, co byl ve vězení se hodně věcí změnilo. Klidně si nachystal svou pomstu. Ten člověk si stejně nic jiného nezasloužil, alespoň bylo o jednoho bídáka míň. V takových vážnějších rolích mám Belmonda ještě radši než v bláznivých komediích. (17.03.2010)

TEXTIL NÁS ŽIVÍ, TEXTILEM ŽIJEME, OD KOLÍBKY AŽ DO HROBU, TEXIL NA DOŽIVOTÍ. Není zase tak těžké se v těch dějových linkách vyznat, ale ten způsob vyprávění je i tak trochu  na houby. Táhne to hlavně Belmoňdák, který by byl fajn i v reklamě na polské hovězí maso. Jeho monology jsou alespoň celkem fajn stejně jako hudba. Tyhle dvě věci podporují takovou  občasnou zvlaštní atmosféra ztraceného velkoměsta, která taky není vůbec špatná. A závěrečné odhození novin z vlaku mělo taky grády. (07.03.2019)

„Au matin je vis avec joie, le corps de mon ennemi gisant sous lʼarbre.“ Se stejně pochmurnou radostí si François Leclercq vychutnává svou pomstu. Žádná kulometná palba ani divoké kousky, ale jediný, promyšlený, pečlivě naplánovaný a elegantně provedený úder. A zadostiučinění při pohledu na nepřítelův pád. Vynikající „vážná“ Belmondovka s pomalu plynoucím dějem, nepozorovaně budovanou atmosférou a hladkým řezem na závěr. (10.09.2012)

Mohl to být fantastický film. Velice zajímavě a netradičně natočen, skvělá hudba, dobrá atmosféra a výborný hlavní představitel. Bohužel film neměl tu správnou, temnou a frustrující atmosféru, jakou by měl mít. Respektive místy měl, ale narušovaly to neustále průpovídky Belmonda, které byly místy i dost vtipné a nepasovaly do filmu. Z počátku se to dokonce tvářilo jako lehká komedie. Vynechat todle, byl by to vynikající snímek. Takhle, bohužel, jen trošku lepší průměr. Škoda! Howgh! (16.03.2010)

Jó, sedmdesátá léta, to byly časy, kdy nezklamal téměř žádný francouzský snímek, časy rozpustilých tónů akordeonu v titulcích, břitkých Belmondových poznámek, cezených mezi zuby a zakončených odzbrojujícím úsměvem, časy hvězd, zahalených do cigaretových obláčků, a hlavně, časy bílých baloňáků - stačil jeden záběr, aby bylo jasno, že se jedná o francouzský film, aniž bychom uměli identifikovat Venturu, Gabina či Delona, nejinak tomu i zde - pokud Jean-Paulův trenčkotový rozparek právě nevlaje na svém majiteli, tento si ho, elegantně přehozený přes paži, láskyplně tiskne k boku - škoda, že dnešní francouzští filmaři tolik dají na pochybnou módu z druhé strany Atlantiku, harmonika a vydrolený tabák gitanek v kapsách baloňáku jim slušel mnohem víc... (20.03.2010)