7 zabitých

Snad schválně okouzlující Jenka, kolemjdoucím pomáhající či na muže magneticky působící, si je své role dobře vědoma, nicméně charakter a mentalita jejich "nápadníků" bývá různorodá. Ač má holčina výborný smysl pro humor a fantazii, život někdy dokáže připravit i situace, které naše představy a pohled na lidi kolem zásadně změní. Filmová premiéra se Stanislavě Bartošové povedla na jedničku. Film sice opravdu nedosahuje silné autenticity Formana či jeho kolegů, nicméně při pohledu na režijní filmografii P. Kohouta rád přimhouřím oko a snímek do řady novovlných s klidem zařadím. Velmi zajímavé dialogy, skvělá osobitost Jenky a hlavně vyústění děje. Oficiální text tu není, jako v jiných případech, vzhůru nohama či o něčem úplně jiném, ale naopak. Není to už ani spoiler, je to popis celého děje. Rozhodně nečíst před zhlédnutím. (18.01.2014)

První filmová role Stanislavy Bartošové, která hraje dívku ráda prožívající různá rozptýlení a dobrodružství a lidi dělí na kamarády a mrchy. Pracuje jako zdravotní sestřička v motolské nemocnici a každý večer po dobu jednoho týdne zažívá absurdní situace a flirtuje s muži, které náhodou potkává. Top je situace, kdy si Jenka přivede do bytu staršího pána a zavede ho do ložnice ke spícím rodičům a představí jim ho jako pána, který ji chtěl doprovodit až domů, aby se jí nic špatného nestalo. Josef Bláha v roli toho muže byl geniální a když jejím rodičům v tom šoku říkal, že je z Brna a že mu to ujelo, to jsem šel do kolen :D. A tak to jde den za dnem až do sobotní noci, kdy se jí její až naivní chování málem nevyplatí....Nová vlna z tohoto snímku šplíchá na metry a originální mluva Jenky je tak zvláštní a krásně se poslouchá. Je více než divné, že si režiséři nepovšimli talentu a půvabu Stanislavy Bartošové a tento film se tak stal jedinou její hlavní rolí. A to je velká škoda! Stejně tak jako skutečnost, že režisér Pavel Kohout už potom nic nenatočil, čímž se samozřejmě zasloužili komunisté, kteří mu jakožto hlavnímu představiteli Pražského jara v roce 69 zarazili veškerou literární a uměleckou činnost a byl vyloučen i ze Svazu spisovatelů. Dalšího nenapodobitelného tvůrce odrovnali a když v 77. zakládal Chartu, tak mu potom znemožnili návrat do republiky a Pavel Kohout musel zůstat v Rakousku, kde s Pavlem Landovským a Vlastou Chramostovou natočil kultovní bytové divadelní představení Play Macbeth. (08.05.2019)

Název by mohl svádět k domněnce, že jde o krimi. Nikoliv. Jde jen o jakési pofidérní drama, které se tváří moudře, ale samo neví, co chce říci. Kromě obvyklých židovských prvků československého filmu 60.let tu jsou prvky napodobování nové vlny, pseudofilozofické rozhovory a boření tradičních morálních schemat (autorkou scénáře je třetí žena Pavla Kohouta Jelena Mašínová). Osmnáctiletá Stanislava Bartošová zde ukázala, že kvůli kariéře byla ochotná se svlíknout. Jinak herecky dosti slabé a navíc špatné postsynchrony... (20.10.2013)

Československé drama vyprávějící zážitky mladé zdravotní sestry Jenky se S. Bartošovou v hlavní roli, která má chlapce na vojně, to ji však nebrání, aby využívala pozornosti mužů, jež se jí ze všech stran dostává. Snímek tak nepojednává o sedmi zabitých osobách, jak název klamně naznačuje, nýbrž o sedmi zabitých, neboli nevyužitých večerech, jež Jenka stráví s různými muži, aniž by měla touhu navazovat s nimi bližší či snad intimnější kontakt. Nutno podotknout, že společnost jí tvořili kromě charismatického, ale údajně záletného lékaře R. Brzobohatého většinou samí zoufalci (F. Němec), slizouni (V. Mareš) a obšourníci (J. Bláha). Mladá dívka zkrátka hledala lásku a dobrodružství a současně využívala své volnosti, mládí a atraktivity, aby zneužívala obdiv a náklonnost mužského pohlaví. Ve vedlejších rolích se objevily J. Obermaierová a J. Pokorná, jako její kolegyně v nemocnici, jež Jenku v jejích s odstupem nahlížených známostech a lehkovážném životním stylu inspirovaly a podporovaly. Řada podobných československých snímků z 60. let má problém se smysluplně zvládnutým závěrem, nikoli však toto dílo známého spisovatele, básníka a dramatika P. Kohouta. Ukázalo se, že i laškovné chování S. Bartošové má své meze, neboť narazila na dvojici mužů poněkud jiného ražení (v jednom z nich jsem rozpoznal rozjařeného J. Zahajského), kteří ji v lese zbili a pokusili se ji znásilnit. Nemohu říci, že by mi bylo hlavní hrdinky líto, neboť se zdá, že potřebovala jistou lekci ve svém povrchním, neuvědomělém a bezstarostném chování, každopádně velmi vydařený a nečekaně dramatický závěr film zdařile uzavřel a díky němu hodnotím o jeden stupeň výše, než jsem původně měl v úmyslu. (04.09.2018)

Tento Kohoutův film je dobré vidět, aby si jeden zase uvědomil, jak byli Forman a Papoušek vynikající. Je to podobné jako když čtete Vaňkova nastavovaného Švejka po Haškově originálu. Pak si lze uvědomit, že ta lehkost s jakou se četl Haškův text, lehkost tak velká, že ji jeden nevnímal, je projev génia, neboť Vaňkův text vedle toho Haškova drhne. Tak i u Formana a Papouška jsou dialogy a situace tak přirozené (často i díky účasti neherců), že vypadají až dokumentárně. A lidské slabosti jako citová otupělost, krutost, chamtivost a cynizmus se objeví jaksi „samovolně a mimochodem“, leč u Kohouta tvoří projevy těchto vad často efektní načasovaný gag – viz třeba to úvodní nezávazné a trochu okázale cynické kecání sester o randěním, které je ukončeno větou: „Jo, Evi, prosím tě, ten mrňavej dědeček z patnáctky asi dnes umře, tak mu tam dej plentu, jo?.“ - Takové efektní BUM nakonec. Kohout jde více po efektu (už ten název filmu) než k jádru věci. A předhodnotitel Exkvizitor má pravdu v tom, že to opravdu připomíná Milana Kunderu. (30.10.2013)