Réžia:
Pavel KohoutKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan F. FischerHrajú:
Stanislava Bartošová, Radoslav Brzobohatý, František Němec, Marie Drahokoupilová, Marie Marešová, Zdeněk Jirotka, Jaroslava Pokorná (viac)Obsahy(2)
Mladičká pohledná zdravotní sestra Jenka prožívá sedm dní, nebo spíše večerů a nocí, svého života. Jenka přitahuje pozornost mužů a také se s nimi ráda baví, přesto má hranici přes níž její flirty nepřestoupí, a zůstává věrná svému Filipovi, který je na vojně. V neděli dívka čeká, že přijede na krátkou dovolenou. Místo něho dorazí kamarád Míla a omlouvá Filipa, který musel zůstat v kasárnách. S Mílou stráví Jenka kamarádskou a počestnou noc. V pondělí má dívka rande s přitažlivým lékařem, ale místo sebe mu posadí do auta opilého zoufalce. V úterý se vrací v noci sama domů a dotěrného elegána z ulice dovede až domů do ložnice, kde ho představí rozespalým rodičům. Ve středu navštíví s lékařem Konopiště a ve čtvrtek uteče z jeho chaty, když se během příjemného večera schyluje k důvěrnostem. V pátek objeví Jenka v nemocnici lékařovu bývalou milenku, která se pokusila o sebevraždu. V sobotu jede dívka stopem za Filipem. Zdá se, že její milý má službu ve městě, ale po dlouhém hledání jí Míla prozradí, že je pro nějaký přestupek "v base". Filipovi kamarádi Jence umožní kratičký rozhovor přes okno. Jenka se vrací do Prahy. Na silnici jí zastaví auto s dvěma muži. Jsou veselí a opilí. Dívku, která odmítne jejich "milostné" návrhy, odvezou do lesa, kde ji zbijí a ujedou… (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (48)
„Já stejně si myslim, že lidi jsou spíš príma než mrchy.“ - „To musíš bejt dost často zklamaná, ne?“ - „Ani ne. Já, jak mám pocit, že se někdo mění v mrchu, tak honem se zdejchnu.“ Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Zvláštní, ale zajímavý film. Chytl mě především kvůli Jence, jejíž povaha a přístup k životu mě dráždily i bavily stejnou měrou. Stejně jako její specifická mluva, ostatně vůbec se dialogy opravdu povedly (a jejich prostřednictvím dojde i na něco k zamyšlení). A přestože jde spíš o film hořký, vážný jsem u něj nezůstal, bavilo mě např. Němcovo ucho s „průsšvihem“, a za komediální vrchol považuju perfektní pasáž s Bláhovým Otakarem Krátkým. Místy jsem sice Jenčino chování moc nepobíral (stejně jako kameramanovu libůstku v dlouhých záběrech na neoholené ženské nohy, ehm), ale nebylo to na úkor celkové záživnosti. Konec je pak poměrně dost mrazivý, avšak i symbolický zároveň. Za mě solidní 4*. „Proč jí to neřekneš?“ - „Ze zásady. Já buď vůbec nemůžu lhát, nebo musím pořád, jak si kdo vybere.“ ()
Pro mne překvapivě dobrý Kohoutův film (o kterém jsem donedávna vůbec neslyšel). Je zde možná patrná určitá tetrálnost v promluvách postav a celkové gradaci příběhu, logická u režiséra, který je především dramatikem. Ale já na druhou stranu nechápu, co je na takové stylizaci špatné a odmítám (byť samozřejmě skvělé) Formanovy filmy jako absolutní měřítko pro ostatní filmová díla této doby - slyšel jsem totiž Sedm zabitých s Formanem porovnávat, což mi připadá docela liché. U filmu si spíše vzpomeneme na hrdiny (obdobně stylizovaných) Kunderových románů a povídek. - Jinak za pozornost tu určitě stojí řada zajímavých herců, včetně mladičkého Františka Němce v roli nesmělého vojáka. ()
Zdařilá, zajímavá a neotřelá záležitost, hezky napsaná, velmi slušně zahraná.. Zdravotní sestřička Jenka se mi chvíli líbila, chvíli mě bavila, chvíli mi lezla na nervy a chvíli mi připadala jako malé, naivní a důvěřivé dítě.. Radek Brzobohatý je v roli lékaře nesmírně přitažlivý a jako džentlmenovi mu to ohromně sekne.. No a o tom, zda jsou lidé príma nebo mrchy, by se dalo dlouze polemizovat.. ()
Československé drama vyprávějící zážitky mladé zdravotní sestry Jenky se S. Bartošovou v hlavní roli, která má chlapce na vojně, to ji však nebrání, aby využívala pozornosti mužů, jež se jí ze všech stran dostává. Snímek tak nepojednává o sedmi zabitých osobách, jak název klamně naznačuje, nýbrž o sedmi zabitých, neboli nevyužitých večerech, jež Jenka stráví s různými muži, aniž by měla touhu navazovat s nimi bližší či snad intimnější kontakt. Nutno podotknout, že společnost jí tvořili kromě charismatického, ale údajně záletného lékaře R. Brzobohatého většinou samí zoufalci (F. Němec), slizouni (V. Mareš) a obšourníci (J. Bláha). Mladá dívka zkrátka hledala lásku a dobrodružství a současně využívala své volnosti, mládí a atraktivity, aby zneužívala obdiv a náklonnost mužského pohlaví. Ve vedlejších rolích se objevily J. Obermaierová a J. Pokorná, jako její kolegyně v nemocnici, jež Jenku v jejích s odstupem nahlížených známostech a lehkovážném životním stylu inspirovaly a podporovaly. Řada podobných československých snímků z 60. let má problém se smysluplně zvládnutým závěrem, nikoli však toto dílo známého spisovatele, básníka a dramatika P. Kohouta. Ukázalo se, že i laškovné chování S. Bartošové má své meze, neboť narazila na dvojici mužů poněkud jiného ražení (v jednom z nich jsem rozpoznal rozjařeného J. Zahajského), kteří ji v lese zbili a pokusili se ji znásilnit. Nemohu říci, že by mi bylo hlavní hrdinky líto, neboť se zdá, že potřebovala jistou lekci ve svém povrchním, neuvědomělém a bezstarostném chování, každopádně velmi vydařený a nečekaně dramatický závěr film zdařile uzavřel a díky němu hodnotím o jeden stupeň výše, než jsem původně měl v úmyslu. ()
Galéria (4)
Zaujímavosti (2)
- Filmový debut a zároveň jediná filmová hlavní role Stanislavy Bartošové. (M.B)
- Natáčelo se také na Konopišti. (M.B)
Během dvou let vznikly v českém kinu tři (pokud vím) filmy stavící na kontrapunktu jediné slečny a mnoha mužů. V Souhvězdí panny a v Každém mladém muži jde výhradně o vojáky základní služby; v 7 zabitých se snaží sice převážně civilisté, ale ten nejdůležitější je zase vojcl. Taškařici s erotickou vložkou Souhvězdí panny ponechme stranou (ačkoli čistě formálně by srovnání bylo rovněž zajímavé; zájemce odkazuji na svůj zdařilý komentář, zvl. pokud jde o koncepci sekvencí frmol+přivezení – útok – soulož – útok – frmol+odvezení) a porovnejme Mašínové a Kohoutových 7 zabitých s Juráčkovým (dřívějším) Každým mladým mužem. V Každém mladém muži Slečna vlastně ani nepředstavuje živou konkrétní postavu, jedná se o jakousi ideální personifikaci množiny všech slečen (proto jsou také všechny mihnuvší se dívky ztvárněny jedinou herečkou). Slečna tak představuje idol všeho vojska (kolektivum zahrnující „každého mladého muže“), v němž rozliční jednotlivci mluví, vzpomínají, sní o těch mnohých skutečných nepřítomných, které poznali či by měli poznat. Ovšemže se film zaměřuje na muže a jejich prožívání: oni jsou zde subjekty, Slečna je objektem. O rok pozdějších 7 zabitých se pak jeví jako totéž téma z opačné strany (jaký div, když autorkou námětu je žena): prvořadým subjektem je slečna, muži zde představují objekty. Je ovšem pozoruhodné, že i zde máme slečnu jednu a mužů mnoho a nikoli obráceně (jak bychom v zájmu vzájemné symetrie obou filmů mohli krátkozrace požadovat; dvě kolegyně, s nimiž slečna při každém střídání směny danou problematiku probírá, jsou jen doplňkovými postavami pro snazší rozvinutí tématu). Ještě pozoruhodnější nyní je, že i zde máme jediného ideálního objekta – je jím právě slečnin po celou dobu nepřítomný milý (voják!), na nějž marně čeká, a jejž při kýženém minutovém setkání ani nevidíme. Tento však nereprezentuje množinu všech mužů, naopak všichni muži kompenzují jeho absenci, byť (ale to by byl spoiler). Na rozdíl od Juráčkova filmu se zde ovšem pozornost nevyčerpává v jednosměrném vztahu subjekt – objekti, nýbrž i ti nejdůležitější náhradní objekti jsou představeni jako subjekti a naopak je též silně zdůrazněno, že slečna sama je jejich objektem – tento vztah je tedy vyjádřen oboustranně. Juráček tedy ukazuje vojáky bez slečen (a poskytuje jim jediný idol - Slečnu), kdežto Mašínová ukazuje, jak je tomu mezitím v civilu: slečna bez vojáka má k dispozici mnohé muže, zatímco onen Voják se stává nedostupným idolem. Závěrečná scéna ovšem juráčkovskou tématiku přesahuje a kvazimoralistně uzavírá, že tak dlouho se chodí s hodnými lidmi, až se narazí na lidi mrchy. (Pohled mrch je samozřejmě právě opačný; „hodní a mrchy“ je dichotomie, se kterou sama slečna výslovně operuje po celý film). Nutno podotknout, že slečna sama vždy jen respektovala výslovná přání objektů, aniž by ovšem akceptovala jakékoli přání, které nebylo vysloveno. Nuže: Film je to pěkný a sledovat manýry a vyjadřování tehdejších mladých (byť třeba fiktivní) je lahůdka. Někdejší Reichsführer SSM Kohout ukazuje, že si výborně rozumí s mládím kterékoli generace. Velice by mě zajímalo, co ve filmu je původně Mašínové, co Kohoutovo a jsem v silném pokušení to velmi jednoduše schématicky odlišit. Poddám se tedy tomu pokušení: Za Kohoutovy bych považoval většinu dialogů, především ty, v nichž se důležití objekti významně prezentují jako subjekti, a zvláště samozřejmě všechny ty patetické, život vznosně či polotragicky glosující, nedejbože filosofující řeči. Vždyť všemi těmi řečmi se krásně vypořádal se svou bolševickou minulostí svazáckého vlčáka (aniž by toto téma bylo byť jen náznakem přítomno) a jedním rázem se též celonárodně vypořádal s Pyšnou princeznou a králem Miroslavem – srov. chování objektů i slečny samotné a její závěrečná příhoda. Tumáš! Jeho druhá žena Jelena Mašínová mu věru nemohla dodat příhodnější námět. () (menej) (viac)