Morien

"Žiješ teď málo, nebo hodně?" Nikdy bych nevěřila, že někdy napíšu, že klešťátka a nožíček chirurgického robota můžou smyslně tančit, ale už je tomu tak. Bylo tam několik míst, kde bych stříhala dřív (jmenovitě ty dva záběry, kde Budař bubnuje prsty na okenní sklo), protože mi přišlo, že stačí pár vteřin jako odkaz na předchozí dlouhou "varhanní" scénu a prodlužování a opakování toho momentu už nepřináší nic jiného. Přesto jsem ale už úvodního vznášení se lesem byla přesvědčená. Gradace a spolupráce s hudbou byla velmi působivá a já jsem byla šťastná jako blecha. Jsem ráda, že je tohle první (a jediný) 3D film, který jsem zatím viděla. Film oplývá fungující kombinací sebevědomí a pokory, která třeba Enter the Void zásadně chyběla.

Tak polovinu filmu jsem si říkala "ó bóže, ó bóže, toho musím milovat, toho musím okamžitě začít milovat!", abych si potom v náhlém momentu osvícení uvědomila, že ho již dávno miluji, protože to je Lynchův Mystery Man. Scéna, kdy se raduje z toho, že je šoférem, a kývá si samolibě hlavičkou s kloboukem - dokonalost! A musím říct, že si nedovedu v hlavní roli představit někoho jiného, protože postava Johna Wintergreena je tak podivně napsaná - ve filmu prochází vývojem, ale navenek se chová pořád úplně stejně - že nebýt roztomilého a dojemného Roberta Blakea, nevím nevím, jak by to vypadalo. V některých momentech je film dost působivý, některé pasáže jsou zase naopak do té balady tlačené vcelku neobratně. Nevím, jak působila motocyklová honička se Zemkem na dobové diváky, ale dnes už rozhodně vypadá nechtěně komicky a to narušuje atmosféru a vytrhává ze soustředění. A takových momentů je tam ještě několik. Jako celek je to potom zajímavý film, který vzdává poctu Fordovi a jedné filmové éře, ale protože je to oltář vystavěný s neoddělitelnými debutantskými kiksy, tak došlo k tomu, že se nedostal do filmových kánonů a upadl v zapomnění. Já při srovnání s těmi skvělými scénami ty chyby mileráda přehlédnu a můžu říct, že pro mě má tenhle film mnohem větší smysl než Bezstarostná jízda.

Zrovna nedávno jsem se u Kuře melancholik rozčilovala, že tvůrci mají šílenou tendenci vyprávět i příběh o dětech z dospělácké perspektivy a vůbec si nevšímají možnosti využít všechna ta krásná specifika dětského pohledu. A potom máme v jeden den na přednášce diskuzi o důkazech boha a hned potom v projekci vidím tuhle krásu, která je výsostně dětská, a slovy samotné režisérky "děti v ní fungují jako herci, kteří pracují na svém projevu, a ne jenom jako spontánní roztomilé loutky a panenky". Takže i když ohlédnu od obsahu (vlk, les - plakala jsem), tak konečně moje srdíčko plesalo radostí z formálního vypravěčského přístupu.

Při sledování tohohle filmu mi nějakou chvíli trvalo, než jsem si v hlavě redefinovala, jak že se to podle režiséra lidé chovají a co od nich v takovém případě čekat. Protože tohle v žádném případě není hra na realitu, jak to na první pohled chvilku vypadá, a trošku to mate, než si člověk uvědomí, s jakým žánrem má tu čest. Jakmile se mi to povedlo, mohla jsem si celkem spokojeně užívat těch podivných maličkostí, kterých si (předpokládám, že šílený) Islanďan rozhodl všímat. Triáda tří scének, které otevírají příběh, mi přijde velmi pozoruhodná: Forest přihlíží výstupu svého kolegy s truchlící vdovou x Jeremy se představí jako chladnokrevný zmrd a svoje chladnokrevné zmrdství stihne v jedné sekvenci několikanásobně vystupňovat x Julia se prohlíží v zrcadle, pohladí bezvědomého muže na posteli po nahých zádech a potom jí po stehně teče krev. Od režiséra jsem viděla jenom jeho první film, S milenkou mé matky, a to ještě docela dávno, takže divácký dojem už vyvanul, ale tyhle tři obrazy mně osobně stačí, abych ho označila za génia, a píšu si do deníčku, že jeho tvorbu musím důkladněji prozkoumat. Problém je v tom, že tenhle film je zajímavý, ale bezchybný docela určitě ne. Kupříkladu zvolená hudba mi přišla hodně, ale hodně nevhodná, zcela proti srsti zbytku atmosféry. Kde ovšem režisér nejvíc selhává, tak to je ta nejprostější logika příběhu. Kdyby se neobtěžoval nic vysvětlovat a šel spolu se spodními proudy, bylo by to úplně v pohodě. Ale to mu nestačí, on tam musí mít policajty a vyšetřovatele a ostatní komentátory, kteří pořád říkají, co se tam zrovna děje a dodělo, "aby to dávalo smysl". Jenomže ono to smysl nedává a tyhle pochyby docela zbytečně odvádějí pozornost od toho, co by si ji doopravdy zasloužilo. Plus ten konec, ó ten konec je vážně na ránu. A ještě k té žánrovosti, o kterém jsem psala na začátku - film bych rozhodně neoznačila za psychologické drama a jako zdroj deprese bych ho taky nepojmenovala (ačkoliv dost komentátorů zde i na IMDB tak činí). Myslím si, že ze strany režiséra jde o snahu zkřížit nenápadný černý humor s divadlem krutosti (Stav krutosti je nevysvětlitelný, krutost se vysvětluje pouze krutostí, krutost nelze logicky ani nijak jinak pochopit.), která úplně nevychází, protože není dotažena do extrému a sklouzává k alibističtějšímu tradičnímu vyprávění. Ale právě neschopnost držet se originality a tendence zůstat "alespoň trochu v mezích konvence" způsobuje, že film jako celek nefunguje. Ale ty divné detaily, za těmi si budu stát. Jako když dítě maminku poprosí, aby zkontrolovala podpostelí kvůli příšerám, a ona řekne: "Už je pryč." Místo aby řekla: "Nic tam není." Muhahahaha.

(1001) Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte".

(1001) Mám problém s tady tím retrem, kdy každé vlasy jsou očividně paruka a každý výkon je očividně oscarový. A taky nemám ráda filmy, kde všichni mluví zaráz a nikdo se neposlouchá. Mám potom problém poznat, jestli je to karikatura a nebo jestli to vážně myslí vážně. Uff. A taky nemám ráda ty filmy, co pouští k filmu hudbu proto, aby se nemuseli obtěžovat s vyprávěním jinak. Nejvíc směšné mi ovšem přijde mluvit o tom, že tu jde o syrové emoce. Já jsem se na film dívala pouze kvůli Rennerovi a ten byl aspoň roztomilý, takže to nebyl úplně promrhaný čas. Ovšem měla bych se nejspíš zamyslet nad způsobem, jakým činím životní rozhodnutí (nebo aspoň rozhodnutí, na jaké filmy se podívat), protože jsem se právě dívala na téměř dvou a půl hodinový film, abych mohla vidět čtyřsekundový záběr, jak Jeremy Renner líbá ručičku svojí opravdové novorozené dcery. A jediná opravdická věta mi připadala ta Baleova nad spálenou mikrovlnkou: "Já nechci novou, já chci tu, co mi dal Carmine."

The Future Is Female. Muhahahahahhah. ♥ A kdybych měla více rozšířit své pocity, které jsou již teď absolutní, řekla bych, že fantastická práce s herci. Když si například vzpomenu, jak mě Schmitzer rozčiloval svým výkonem v Jako nikdy, kdy jsem nebyla schopna přijmout prakticky jedinou větu, jakým iritujícím způsobem ji publiku odevzdával, ale je to samozřejmě výkon, který kritikové ocení, protože je to role bez tajemství a tragická k tomu, není třeba ji nijak vnímat ani si na ni dělat názor, prostě se pokýve hlavou, jak toho jedovatého dědka pěkně zvládl. Tady oproti tomu představuje akusmetrického boha/démona, postava má několik vrstev, některé reprezentované tělem, většina jenom hlasem, a i ten se neustále proměňuje podle toho, jestli mluví k služebnictvu a vykládá vtipné historky a nebo jestli dodává zásadní naději a jistotu svojí pochybující královně. Ve scéně, kdy muži beze slov tančí s šavlemi po mapě Evropy, strčí své dva pohádkové syny do kapsy se vším všudy a to jenom vznešeností a sošnou ironií své tělesné přítomnosti, ach. Zkrátka díky Jařabovi za to, že natočil film, o kterém se dají psát takovéhle krásné věci. Viktorie jde na svou femme futuriste také hlavně přes hlas, který si vydobude respekt sám o sobě, a když se k němu přidá ještě její dokonalá physique, nelze si představit lepší představitelku pro roli ženy, která rozsévá zkázu v srdcích slabých mužů a roste do závratných výšin po boku mužů silných. Finger je bez vlasů naprostý miláček a jeho postava mě dojímala asi ze všech nejvíc. Romana Zacha jsem celou dobu vnímala tak nějak v souvislosti s jeho figurou z Vaterlandu - pořád je to ten samý chlapeček, který bezradně touží být vrchním alfasamcem, a i když už mu vůbec nic nestojí v cestě, není toho schopen. Vnitřní utrpení i komické šílenství takového ztroskotance herec nese se ctí - moje nejoblíbenější scéna s ním je ta, kdy ho Klára veze ke stařence léčitelce čarodějce do nízké chaloupky, on se musí chudáček hrbit, a stařenka ho začne bez jediného slova komentáře fackovat. Jaký jasnější vzkaz by ještě chtěl? Ivana Uhlířová je potom skvělým kontrastem ke všem těm osobám usilujícím o velikost, a je to jasné od první chvíle, kdy se před kamerou objeví, a nemusela by ani nic říkat. A teď zopakuji svůj refrén: Díky Jařabovi za to, že natočil film, o kterém se dají psát takovéhle krásné věci.

Jedna velká záhada mého dětství je vyřešena. Když jsem byla hodně maličké děťátko, kterému rodiče skoro nedovolovali dívat se na televizi, aby z ní nezblblo a vnímalo ty správné životní hodnoty, hlídávala mě občas babička, která mě přirozeně nechávala zírat na cokoliv, co jsem si zamanula. A z těchto dob mi zůstala letmá vzpomínka na western se samuraji, kde "na konci visí na sloupu ten meč". To byly jediné vědomé informace, které mi zůstaly. Podvědomí, to už je jiná. Myslím, že mi to hodně pošramotilo psychosociální vývoj a nakazilo mě to představou, že chlapi se dělí na tři skupiny: (SPOILER) všiváci, žertující všiváci a ti čestní, kteří se pro život nehodí a musí zemřít (KONEC SPOILERU). Dnes jsem tedy film našla a mohla ho porovnat se svojí dětskou vzpomínkou, je samozřejmě jiný, než si ho pamatuji, ale pořád si ho cením mnohem víc, než například Tenkrát na západě.

Celou dobu přemýšlím, jestli je dobře nebo ne, že tvůrci film otvírají spoilerem. Reálně je asi nemožné zařídit si diváka, který by z novin a filmů a ázetkvízů a podobně nevěděl, kdo to je Dahmer a co udělal, ale coby kdyby. Skladebně a filosoficky: Bylo by od tvůrců více protřelé, kdyby někoho nejprve ukázali, jak balí čokoládové Santa Clause do staniolu, a potom pomalu odhalili, že je to sériový vrah, a nebo je rafinovanější, když prvně na rovinu řeknou, že je to sériový vrah, a úvodní sekvence, ve které je představen publiku, ho ukazuje zabalovat čokoládové Santa Clause do staniolu? - Tuto větu jsem sestavovala posledních pět minut a popravdě si teď připadám jako Oscar Wilde. Většinou mám s filmy o skutečných vrazích morální problém, neboť z nich mám velmi nepříjemný pocit, že pomáhají vytvořit mystický opar fascinace kolem svých objektů (týká se to hlavně filmů o Mansonovi a Chapmanovi, kterých jsem viděla víc a snad všechny mě strašně znechucují přístupem tvůrců - s výjimkou rekonstrukce Helter Skelter z roku 76), ačkoliv reálným cílem by mělo být uvrhnout takové tvory do zapomnění bez slávy a pozornosti. U tohohle filmu ten pocit "obdivné" fascinace nemám. Film zůstává tak low key, jak to jenom jde, hlavní hrdina není sebezvaný mesiáš, který by hledal skryté kódy a měl dojem, že hovoří s bohem a dělá svět lepším místem. Hlavní hrdina je netečný blbeček, co chodí po domě svojí babičky a v pracovních rukavicích vyhání ven vránu. Tvůrci se nesnaží příběhem manipulovat, aby vynikl nějaký message, ale soustředí se na zobrazení událostí jako takových. Při přemýšlení o své diplomce jsem dospěla k tomu, že existují dva druhy filmů: Ty, které používají emoce k tomu, aby diváka dotlačili tam, kde ho chtějí (a těm filmům dávám odpad, i kdyby byly oscarové). "Ty druhé" filmy, a mám za to, že mezi ně patří i Dahmer, se věnují emocím samotným, a výsledný smysl se individuálně skládá až v divákově hlavě. Díky tomu mi nevadí nic z toho, co ostatní komentující filmu vyčítají - absence kontextu, žádné snahy o "mapování života", "málo faktů", chladnokrevnost - naopak to považuji za výsostné kvality přístupu tvůrců. Co za kontext by si tak nespokojení diváci představovali? Mně stačí jedna scéna mezi synem, otcem a babičkou a hned vidím všechny spodní vody úplně jasně. Trochu se až stydím říct, že se mi zdá film o takovém člověku být dílem s přesahem, ale na druhou stranu, když to můžu říct i o snímcích o "fiktivních" hrůzách, měla bych toho být schopna i tady. Protože při dalším přemýšlení o své diplomce jsem dospěla také k tomu, že žádný film, ani z ranku "based on a true story", nikdy není pravda, všechno jsou to pouze možné světy, které jsou si při posuzování rovny. A abych nehovořila jen ve filosofických kategoriích, tak se mi hrozně chce pochválit casting - a nemám ani tak na mysli Rennera, ten je tak nějak implicitně dobrý a o jeho hereckých parametrech jsem se onehdy rozepisovala u filmu Zkřížené cesty, hlavně chci zmínit všechny ty více či méně důležité vedlejší role, protože mi všichni připadali neuvěřitelně přesní - od holek, co se hádají s policajty o život nahatého Asiata, přes nahatého Asiata s tak lákavým nitrem, přes roztomilého kolouška, co prodává nože, demonstruje jejich schopnosti na sobě a má rád ryby, po bělovlasého otce v obleku, který v Pandořině skříňce hledá prsten od svojí první lásky.

Fascinující uvědomění - Marion a Joaquin jsou stejně staří. Je také stejně smutné pozorovat, jak jsou najednou oba bezkrevní, a přitom dřív oba byli krevní, a to docela dost. A taky bych vůbec nevěřila, že Joaquin je starší než Jeremy, když už jsme u toho. Mám v sobě problém probudit soucit k tomuto filmu. Ačkoliv se vyjadřuje k věcem, jaké by mě za jiných okolností bez okolků několikrát rozbrečely (zvlášť když pomyslím, že režisér vychází ze zkušeností svého dědečka a babičky), tady to ale nějakým způsobem nefunguje. Ze všeho nejvíc to vypadá jako epizoda z nějakého seriálu typu Sága rodu Forsythů, natažená nedopatřením na dvě hodiny. Tempo a načasování zvratů mi nesedělo, nemůžu vlastně říct, jestli bylo špatné nebo ne, ale pro mě absolutně nepřístupné. Prostřední hodina byla vyloženě nepříjemná ke sledování. Ale abych jenom nedštila stěžování, tak je pravda, že Marion působí jako herečka z němého filmu a její tvář je v tomto smyslu velmi dobová a evokativní. Ale já v podstatě nejsem velký fanda dobových filmů a byla bych radši, kdyby se se to žánrově obrátilo a psychedelicky proměnilo mnohem dřív a mnohem víc. Protože scéna, kdy Joaquin táhne pytel po schodech a Marion jde za ním mi přišla velmi mocná a díky ní jsem si ten film dokázala představit skvělý a silný - kdyby se to nasnímalo a sestříhalo, kdyby k tomu režisér přistoupil moderně a progresívně. Kdyby.