Psychor

Další z řady dějově plochých a nesmírně předvídatelných monster snímků typu King Kong či Godzilla, u kterých nejsou zvláštní efekty výrazovým prostředkem, nýbrž jediným hybným principem? Nikoliv. Monster Hunter stojí mimo veškeré kategorie. Jedná se o odstrašující ukázku amatérské filmařiny, která donutí k odchodu z kinosálu i krajně nenáročné diváky, a to v důsledku zoufale zpracovaných soubojových scén. Nesmyslně se třesoucí obraz, zmatečně používaný zoom in-out a především zběsilé střídání jednotlivých záběrů navodí publiku leda tak bolest hlavy. Nečekal jsem, že by autor této scénáristické agónie mohl přijít s nějakým uspokojivým vyústěním, ale vůbec se o žádné nepokusit a místo toho nahodile, uprostřed souboje, spustit závěrečné titulky? Za to na FAMU vyhazuji studenty prvního ročníku z klauzur. Nelze pochopitelně uvažovat o jiném než odpadovém hodnocení a dokonce bych se vůbec nebál označit snímek Monster Hunter za jednoho z hlavních aspirantů na nejhorší film roku 2020.

Mohlo se jednat o vydařený debut, pokud by tedy režisér během úvodní půlhodiny zcela nevyčerpal svůj rezervoár nápadů. Snímek se pokouší diváka dezorientovat a vyvolat v něm pocit klaustrofobie, k čemuž zásadně napomáhá již samotná specifičnost prostoru, ve kterém se celý děj téměř výhradně odehrává. Avšak Fjellman tísnivé prostředí vězeňské cely ještě zvýrazňuje dovednou prací s kamerou, která využívá podhledů, nadhledů, úhlů a detailů. Hlavní postava, kterou perfektně ztvárnil Edi Gathegi, se v důsledku sociální deprivace stává mentálně nestabilní a začíná halucinovat. Zde filmu bohužel dochází dech, jelikož režisér strašící scény nevariuje, nýbrž pouze replikuje, a totéž s trochou nadsázky činí i s celými sekvencemi, což navozuje dojem časové smyčky, a tedy i otravuje a nudí. Škoda. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Caged uděluji pouze dvě silnější hvězdy.

Dahlovu knižní předlohu považuji za výbornou iniciační knihu, která nejmladším čtenářům zprostředkuje první, a přitom bezpečný kontakt s "hororovým žánrem". Obdobným způsobem lze pohlížet i na její filmovou adaptaci z roku 1990. De facto se v obou případech jedná o temnou fantasy, navíc občasně rozmělněnou jízlivým a ironickým humorem, avšak z hlediska dětské perspektivy příběh rozhodně nahání hrůzu. U Zemeckisovy verze jsem měl spíše pocit, že sleduji pokračování Myšáka Stuart Littla. Tento hororový kastrát nemůže vystrašit vůbec nikoho a opravdu nechápu, proč režisér tak neuctivě šlape po duchu předlohy a žánrově se od ní zcela odklání. Celé fiasko je dokonáno použitím nerealistického CGI (místy až navýsost primitivního), za které by se musel stydět i absolvent začátečnického kurzu digitální animace. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Witches uděluji odpad.

Šachy miluji. Jedná se o duševní sport, který rozvíjí myšlení, paměť, fantazii, přesnost či vůli. Tato hra mi zásadním způsobem napomohla k tomu, abych se stal zdejším hororovým expertem. V mládí jsem byl dokonce šachovým mistrem a právě Dámským gambitem jsem každou partii zahajoval. Je fantastické, že roli Beth Harmon ztvárnila zrovna Anya Taylor-Joy, jednoznačně nejpůvabnější, nejcharismatičtější a nejlepší herečka současnosti, která opět dostála svým mimořádným kvalitám a v minisérii The Queen's Gambit doslova exceluje. Vydařená adaptace, která těží z interesantního a inspirativního příběhu o šachové "Lisbeth Salander". Bez hluchých míst, velmi chytře napsané (včetně práce s metaforickou rovinou) a gradující do strhující koncovky. Uděluji čtyři silnější hvězdy.

Hororové antologie nemám příliš v lásce, jelikož na rozdíl od klasické narativní formy divákovi zpravidla nedokážou nabídnout tak komplexní a hluboké ponoření se do fikčního světa příběhu. A ne jinak tomu je i v případě snímku The Mortuary Collection, který místy působí jako neškodná rodinná zábava. Debutující režisér Ryan Spindell klade důraz na naprosté nepodstatnosti, například v podobě retrostylizace, a přitom mu zcela uniká primární funkce hororu. Jednotlivé segmenty postrádají napětí, jejich rozuzlení lze velmi snadno předvídat a znechutí pouze mrzkou kvalitou počítačové animace. Jakožto zdejší hororový expert uděluji antologii The Mortuary Collection prachbídnou jednu slabší hvězdu a fanouškům žánru ho k projekci v žádném případě nedoporučuji.

Jeden z autorů filmu se na mě obrátil s prosbou, zda-li bych coby zdejší hororový expert odborně posoudil jeho kvalitu. No, nalejme si čistého vína. Kdyby dotyčný studoval na FAMU, tak ho nepustím do dalšího ročníku. V důsledku nepřirozeně znějících dialogů a nepřesvědčivých hereckých výkonů působí snímek vyloženě komicky. A to vůbec neberu v úvahu absentující atmosféru, triviální zápletku či zcela nesmyslnou pointu. Snímku Noc v motelu Marion uděluji odpad a tvůrcům pro jejich vlastní dobro doporučuji, aby se již o horor nikdy nepokoušeli.

Bousman se postupem času vyprofiloval v jednoho z nejzajímavějších tvůrců současnosti, což názorně dokumentuje snímkem Death of Me, kde velmi inovativně kombinuje prvky žánru a autorského filmu. Režisér hned v úvodu umně využívá omezené narace k vytvoření napětí a doslova diváka vtahuje do děje. Očekáváme, že nám vyprávění doplní chybějící články bizarního řetězu příčin a následků, avšak odhalení nepřichází. Naopak se neustále stupňuje naše nejistota, až se nakonec společně s postavami propadneme na tenký halucinační led, kde se stírá hranice mezi reálným a imaginárním, či dokonce životem a smrtí. Závěrem dodávám, že Death of Me rozhodně není určen popkornovému publiku, které nachází zalíbení v tuctových lekačkách či zběsilé akci. Jedná se o horor pro opravdu vyzrálé fanoušky žánru, kteří dokáží ocenit skutečnou kvalitu. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku uděluji pět slabších hvězd.

Hlavní hrdinka se většinu stopáže bezcílně plahočí zasněženou krajinou a ve stejném duchu se bohužel nese i Kapralova bezpohlavní režie, která nedokáže udržet smysluplnou nit svého vyprávění. Kapralov například přichází s několika esteticky podmanivými scénami, které pohříchu postrádají hlubší příběhový kontext, v důsledku čehož je narušena plynulost děje. Výhrady směřuji i k víceméně nahodilé motivaci antagonisty či ledabyle rozpracovanému mytologickému pozadí. Překvapil mě rovněž pokrok, který Gruzínci učinili na poli jazykové vybavenosti. Každá postava zde vládne angličtinou. Zajímavé, před 10 lety jsem totiž Kavkaz osobně navštívil a s domorodci bylo možné komunikovat pouze nonverbálně. Jakožto zdejší hororový expert tak mohu snímku Let It Snow udělit nanejvýše dvě silnější hvězdy.

Snímek dvou diametrálně odlišných polovin. Hned v úvodu se Becky blýskne působivou rytmizací střihu, která dává tušit, že se dříve či později zkříží cesty dospívající dívky a charismatického trestance s vytetovanou svastikou na týlu. A první desítky minut naznačovaly, že by se mohlo jednat o skutečně nesmlouvavé home invasion s přesahy do okultismu. Jenže hledání artefaktu vyšumělo do ztracena a ani konfrontace Becky s nacistou Dominickem nepřinesla očekávanou hloubku. Místo toho snímek znenadání degeneruje na exteriérovou gore verzi filmu Home Alone, kdy scénáristé zcela rezignují na smysluplné rozvíjení příběhu a vše podřizují zásadě - čím hloupěji a krvavěji, tím lépe. Od chvíle, kdy se třináctiletá slečna transformuje v neohroženou lovkyni nacistů, již snímek nelze brát vážně. Pracně budovaná atmosféra se tvůrcům drolí pod rukama a osud postav začíná být divákovi lhostejný, jelikož se ze snímku vytrácejí skutečné emoce. V tomto ohledu propadla zejména Lulu Wilson, představitelka hlavní role, která vůbec nezvládá práci s obličejovou mimikou. Emoce vyjadřuje víceméně nahodile a způsobem neadekvátním jejímu pravděpodobnému duševnímu rozpoložení. Nejvíce mě iritovalo Beckyino bad-ass mračení, které působí absolutně neautenticky, až vyloženě směšně. Jakožto zdejší hororový expert jsem tak z výsledné podoby snímku Becky velmi zklamán a uděluji mu pouhé dvě hvězdy.

Konečně pragmaticky uvažující režisér, který plně využívá potenciálu australského vnitrozemí a umně ho přetváří v antagonistu celého příběhu. Boj o holé přežití se zde stává přímo psychologickou záležitostí, a proto survivaly tohoto typu vždy upřednostním před nenáročnou mainstreamovou produkcí zastoupenou například Gregem McLeanem a jeho sadistickými psychopaty, kteří ve vyprahlé pustině číhají na zbloudilé turisty. Outback klade důraz na aspekt uvěřitelnosti a přirozený vývoj postav. Ústřední dvojice si k přežití potřebuje uchovat víru ve vlastní síly a možnost záchrany, stejně jako rozvahu a logické myšlení, což se v důsledku postupující dehydratace, únavy a stále patrnější bezvýchodnosti dané situace ne vždy daří. Postavy si okamžitě získaly mé sympatie, potěšil dostatek napětí a přítomnost některých sugestivních scén. Jakožto zdejší hororový expert tak uděluji snímku Outback čtyři slabší hvězdy.