Psychor

Pokud byste netušili, že Thanksgiving natočil Eli Roth, tak snímek pravděpodobně okamžitě zavrhnete coby další generický, zaměnitelný slasher, který pouze uráží inteligenci publika. A zcela po právu. Eli Roth se pokusil rozpracovat svůj fiktivní trailer z roku 2007, ale výsledek je vskutku tristní. Zapomeňte na závan čehokoliv překvapujícího, jelikož režisér řadu scén jen bezostyšně replikuje, a tu nejikoničtější dokonce propasíruje přes korektní filtr. Zároveň se usilovně snaží pomrkávat na diváky a vršením odkazů na kanonická díla vyvolávat nostalgické pocity, jenže pouhé nadšené fanouškovství dnes v hororové branži již opravdu nestačí. Neschopnost vystavět koherentní svět pak celou tu bídu podtrhuje, pakliže tedy nepřipustíme možnost, že antagonista disponuje schopností bilokace a dokáže se v jeden okamžik vyskytovat na dvou místech současně. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Thanksgiving mohu udělit nanejvýše jednu slabší hvězdu.

Nemám nic proti amatérským hororům, ale proboha, trochu soudnosti. Snímek bych mohl doporučit jen jako výukový materiál pro nějakou přednášku na FAMU, jelikož se zde dočkáme snad úplně všech myslitelných filmařských chyb a prohřešků. Zvláště zvukové elementy by zasloužily podrobný kritický rozbor. Hned v úvodu vás kupříkladu začnou tahat za uši nesedící postsynchrony, ve kterých každá postava mluví stejně hlasitě a stejně nezkresleně bez ohledu na to, jak daleko se od kamery právě nachází. Kapitolu samu o sobě tvoří i doslova úděsné dialogy, jež jsou zcela odtržené od fikční reality příběhu a absolutně nekorespondují s věcným projevem herců (či spíše neherců). Takto erudovaně bych mohl rozpitvat jednu filmovou kategorii (scénář, kamera, atd...) po druhé a na žádné bych nenechal nit suchou.  Snímek nedosahuje ani kvalit D'Amatova videobraku z roku 1980, k němuž alespoň svým názvem odkazuje. Jakožto zdejší hororový expert tak filmu Anthropophagus 2 uděluji odpad!

"Až ten film dorazí, tak už tu snad nebudu. Ale pokud existuje duchovní svět a já se budu moci vrátit, plánuji posednout Davida Gordona Greena a udělat mu ze života peklo." - William Friedkin... Radikální a nekompromisní ve svých stylistických postupech a stejně tak i názorech, o čemž jsem se mohl sám přesvědčit během našeho krátkého setkání na karlovarském filmovém festivale v roce 2014. Friedkinův The Exorcist je bezpochyby jedním z nejvlivnějších děl v historii kinematografie. Revoluční počin, který porušuje do té doby platné žánrové konvence a jenž navždy změnil tvář hororu. Naproti tomu Greenův The Exorcist: Believer působí jako nějaký laciný mockbuster ze studia The Asylum, který pouze sprostě parazituje na slavné značce a marketingově vykořisťuje její postavy. Zvláště pak devadesátiletou Chris MacNeil, jež nás nejdříve ujišťuje o tom, že v žádném případě není exorcistkou, aby o pár minut později během provádění exorcismu oslepla a její linka vyšuměla do ztracena. Hm, vskutku působivý návrat... Když porovnám Friedkinův The Exorcist (který vyděsí, provokuje, inspiruje či donutí k následné reflexi po zhlédnutí filmu) a Greenovu nesourodou směsici otřepaných žánrových klišé, kterou už v závěru ani nelze brát vážně, tak je mi opravdu smutno z toho, jakým směrem se hororový žánr ubírá. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Exorcist: Believer uděluji jednoznačný odpad!

Minulý týden jsem v rámci své teoretické přípravy absolvoval chronologickou projekci celé Saw nonalogie, nyní již dekalogie, v důsledku čehož jsem si mimo jiné povšiml značně kontrastního přístupu jednotlivých tvůrců. Kevin Greutert (na rozdíl od Wana) nevnímá bestiální násilí a jeho explicitní obraznost jako výrazový prostředek, nýbrž jako určující princip filmu Saw X, takže asi ani nepřekvapí, že tato prvoplánová krvavá exhibice postrádá jakýkoliv emoční přesah. Jedná se o snímek plně podřízený zavedeným schématům, přičemž většina posunů v ději je zde zoufale předvídatelná. Místy se dokonce zdá, že ústřední postavy nahlédly do scénáře a mohou tedy s absolutní precizností predikovat všechny budoucí reakce antagonistů, což poškozuje vnitřní logiku příběhu a implikuje nedostatek kreativity autorů. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Saw X uděluji pouze jednu silnější hvězdu a ruku v ruce s tím věřím, že jde o onen pověstný hřebíček do rakve této vyčpělé franšízy.

Jestliže v rámci své verbální komunikace používáte slovní výplň, tak je zřejmé, že si nejste něčím jistí, nebo potřebujete čas na zformulování toho, co chcete vyjádřit. Brianovi Duffieldovi se vycpávková slova bohužel vkrádají do filmové řeči, v důsledku čehož protagonistka svým zvukovým projevem občas připomíná Dartha Vadera. Akustická vata v podobě amplifikovaného dýchání či různých pazvuků působí velmi rušivě a samotný bezdialogový koncept snímku lze označit za hrubě nedopracovaný a nedomyšlený. Pokud někdo kupříkladu ústřední postavě plivne do tváře před celým policejním sborem a všichni přítomní celou situaci přejdou pouhým mlčením, tak divák okamžitě nabývá dojmu, že takhle by se to ve skutečnosti nikdy stát nemohlo. Jakožto zdejší hororový expert jsem se během podobných scén doslova chytal za hlavu, jelikož zásadním způsobem nabourávají věrohodnost daného fikčního světa. S ohledem na tyto skutečnosti tak sci-fi (nikoliv hororovému) snímku No One Will Save You uděluji jednu slabší hvězdu.

Vykalkulovaná snaha o elevaci nezáživné detektivní zápletky se dle očekávání zvrhla v absolutní hororovou křeč. Nechte popraskat pár žárovek, přitlačte na hlasitosti a předstírejte, že se jedná o horor. Třeba se některé z méně bystřejších diváků podaří opít rohlíkem. Doufám, že se studiu tento směšně průhledný marketingový tah vymstí a snímek skončí v červených číslech. Ale A Haunting in Venice trpí i mnoha dalšími neduhy: afektovaným herectvím, chaotickou kamerou či naprosto zbytečnou změnou lokace oproti knižní předloze. Místo toho, aby si režisér při budování atmosféry ulehčil práci a opřel se o benátská specifika v podobě spletitých uliček či stísněných kanálů, tak celý děj zcela nesmyslně zasadí do jakéhosi bezpohlavního interiéru. To už rovnou mohl natáčet někde na statku v Horní Dolní. Katastrofa. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku A Haunting in Venice mohu udělit pouze jednu slabší hvězdu.

„Člověk musí podniknout cestu, aby zjistil, že tu cestu podnikat nemusel. Ale pokud tu cestu nepodnikne, tak to nezjistí.“ Formou i obsahem jde o zcela unikátní film; fascinující obrazovou mozaiku, která konečně rozčeří zatuchlé vody tuzemské kinematografie. V samotném jádru se jedná se o niternou autorskou zpověď člověka, kterému se dostalo prožitkového přístupu k transcendentním oblastem skutečnosti, v obecnější rovině pak i pomůcku k pochopení základních principů filosofie věčnosti v rámci divákova vlastního života v každé jednotlivé chvíli. Na pozadí relativně obyčejného životního příběhu snímek odhaluje důležité aspekty a dimenze reality, které jsou obvykle skryté běžnému vnímání. A vůbec nezáleží na tom, jestli se nacházíte v pokročilém stádiu duchovního vývoje, či se stále ztotožňujete s odděleným individuálním egem, jelikož Tajemství a smysl života je zcela ojedinělým příkladem živého filmu, z něhož si každý odnese to, co zrovna potřebuje využít na své cestě směrem ke světlu. Rozhodně však doporučuji projekci absolvovat několikrát, jelikož napoprvé nebudete schopni obsáhnout všechny roviny daného poselství. Děkuji Petrovi za možnost zúčastnit se předpremiéry a doufám, že jeho film nasměruje diváky k osobnímu osvobození z neosvícené existence. Snímku Tajemství a smysl života tak logicky uděluji plných pět hvězd.

Suverénní debut, ze kterého konečně sálá výrazný autorský rukopis a jenž je nebývale sugestivní jak formou, tak obsahem. Stylově vycizelované scény, ve kterých postavy experimentují s mediumitou, lze dokonce označit za jeden z letošních hororových highlightů. V oné Ruce jsem navíc rozpoznal metaforu s hluboce osobní významovou relevancí. Trochu jsem se obával, že se tvůrci omezí na nějaký krkolomný komentář ohledně generace Z a sociálních sítí, avšak jak jsem již implikoval, snímek jde mnohem hlouběji a důvtipný divák jistě ocení jeho interpretační otevřenost. Uvažoval jsem o nejvyšším možném hodnocení, avšak s blížícím se závěrem bohužel režisérské dvojici dochází dech, v důsledku čehož jejich dílo pozbývá své prvotní intenzity i určité ladnosti a naopak stále více připomíná standardní mainstreamový produkt. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Talk to Me uděluji čtyři silnější hvězdy.

Horory, které působí jako reklama na kreativní impotenci, mě bytostně iritují. Dle mého odborného soudu by měl každý tvůrce usilovat o to, aby se vůči současným hororům alespoň trochu vymezil a vnesl do žánru závan novosti. A tím opravdu nemám na mysli světový rekord v počtu bouchnutí dveřmi. Rob Savage se bojácně schovává za spoustou žánrových klišé a servíruje řemeslně podprůměrný kousek, u kterého si každý znalec žánru akorát znuděně odfrkne. Snímek vrší jeden logický nesmysl za druhým, kdy protagonisté například překonávají panickou hrůzu ze tmy tím, že většinu času tráví při svíčkách či v doprovodu decentních vánočních světýlek. Většina scén navíc vyšumí do ztracena, jelikož kvůli špatnému nasvícení divák mnohdy vůbec nepozná, že se ho režisér právě pokouší strašit. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Boogeyman uděluji pouhou jednu hvězdu, a to s dodatkem, že podobný materiál do kinodistribuce v žádném případě nepatří.

Ideologicky pojatá adaptace stejnojmenného příběhu dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, ve které dochází k popírání všech myslitelných evolučních mechanismů a zákonitostí. Pigment melanin, který zabarvuje kůži, se evolučně vyvinul jako obrana proti ultrafialové složce slunečního záření. Kde k němu přišla mořská víla, jež se celý život skrývá pod vodní hladinou? Už samotné obsazení afroamerické herečky do role Ariel by tak postačovalo k udělení odpadu, jelikož tvůrci očividně upřednostnili šíření woke agendy před snahou o vystavení uvěřitelného fikčního světa. Jakožto znalec literární předlohy jsem si však povšiml i značně svévolného zacházení se zdrojovým materiálem, kdy Disney originální melancholicky laděnou a existenciálními motivy protkanou pohádku neskonale zinfantilnil a transformoval do obskurní obludnosti v čele s rapujícími racky. Andersen se musí obracet v hrobě. Odpad!