Psychor

Od Sama Raimiho, který na tvorbu snímku dohlížel z pozice producenta, bych rozhodně očekával vyšší míru angažovanosti. Existuje nepsané pravidlo, že ikona hororového žánru zároveň zastává i funkci mentora, který se snaží debutujícím režisérům předat své znalosti, zkušenosti a pomoci jim s volbou správných řešení. V případě Iris K. Shim by se však nejspíše jednalo o ztrátu času, jelikož mi připomíná vyjukanou studentku prvního ročníku oboru režie na FAMU. Tohle není horor, nýbrž reklama na ustrašenost. Jakožto zdejší hororový expert bych všem začínajícím tvůrcům rád vzkázal jednu věc: pokud hodláte točit horory, které nemají absolutně žádný ofenzivní potenciál a působí jako obyčejné filmové cvičení, tak raději změňte profesi. Snímku Umma uděluji jednu silnější hvězdu a k projekci ho v žádném případě nedoporučuji.

Proč je horor považován za královský filmový žánr? Touto řečnickou otázkou jsem uvedl včerejší seminář a chystal se zahájit svůj odborný monolog. Jeden student však nemeškal a přispěchal s poměrně výstižnou odpovědí, díky které můžeme mimo jiné pochopit, proč Ellis nedokázal z takto slibného námětu vytěžit více: "Protože na horor nelze mechanicky aplikovat tvůrčí metody a postupy, se kterými režisér slaví úspěch v rámci jiných žánrů." Úvodní třetina snímku ještě snese velmi přísná měřítka, kdy se Ellis blýskl neotřelým zpracováním cikánského masakru, během kterého například chytře používá dlouhý ultraširokoúhlý záběr. Postupem času ale bohužel dochází k určitému zacyklení. Ellis již nedokáže příběh uspokojivým způsobem rozvíjet či jednotlivé scény adekvátně variovat, a tak nám v pravidelných intervalech servíruje prakticky identický snový výjev. Zuby si však vylámal především na otřesné CGI animaci, se kterou se zároveň pojí ono specifikum hororového žánru. Atmosféru mohu budovat jedině za předpokladu, že daný fikční svět působí bezvýhradně uvěřitelně, čehož rozhodně nedosáhnu přítomností monstra jako vystřiženého z produkce studia Asylum. Jakožto zdejší hororový expert tak mohu snímku The Cursed udělit pouze tři slabší hvězdy.

Korejský horor se v posledních letech pozvolna probouzí z hibernace, ale zatím absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by v dohledné době dokázal oprášit vlastní zašlou slávu z přelomu století. Jistým příslibem mohl být seriál Kingdeom, který poměrně funkčně kombinuje prvky dobového politického dramatu, detektivky a klasického zombie hororu, avšak nejnovější počin z dílny Netflixu již žádný důvod k optimismu nenabízí. Kdo by od Jigeum Uri Hakgyoneun čekal alespoň prostý náznak inovace, která vnese do zombie subžánru něco nového, bude zklamán. Námět je opravdu velmi jednoduchý a v různých obměnách již tisíckrát viděný. Navíc tvůrci zcela rezignují na budování atmosféry a pokouší se diváka udržet u obrazovky prostřednictvím akce. Té je však pomálu, a tak seriál postupem času začne připomínat rozplizlé středoškolské melodrama. Jakožto zdejší hororový expert uděluji Jigeum Uri Hakgyoneun jednu silnější hvězdu a k projekci ho v žádném případě nedoporučuji.

Jestliže kameraman ponechá barevné schéma snímku na náhodě, ponechává na náhodě i vyznění celého filmu. Místo toho, aby se Ross Giardina pokusil dojem z všudypřítomné pekelné výhně ještě více umocnit, např. volbou adekvátního filtru, tak nesmyslně experimentuje s desaturací, což rezultuje v přesný opak a ze snímku se tak vytrácí prvek autenticity. Bylo by záhodno o barevné koncepci filmu alespoň trochu popřemýšlet a netvořit metodou pokus - omyl. Za velkou slabinu snímku lze považovat i jeho scénář, který je ve všech ohledech až směšně triviální. S postavami se může divák jen těžko jakkoliv identifikovat, jelikož i navzdory zbytečně dlouhé expozici setrvávají až do závěru filmu v naprosté anonymitě. Vyprávění se odvíjí důsledně přímočaře a nenabízí žádné zásadní či neočekávané zvraty. Samotné vyústění snímku lze pak velmi snadno predikovat. Gold se bohužel zařadí k poslabším zástupcům žánru survival a já, jakožto zdejší hororový expert, mu tak uděluji dvě slabší hvězdy.

Doba, kdy byl hororový žánr vnímán pouze jako prostor úniku a prostředek prostoduché zábavy, je (doufejme) nenávratně pryč a Matt Bettinelli-Olpin, Tyler Gillett ani jiní přivolávači starých pořádků na tom nemohou nic změnit. Pokud patříte mezi vzdělanější část publika, která je alespoň rámcově obeznámena s historií hororu a chápe tedy celý kontext, tak již bezpochyby tušíte, že narážím na Cravenův Scream z roku 1996. Tento kasovně veleúspěšný snímek bohužel otřásl hororovým žánrem do takové míry, že dalších deset let bojoval o holé přežití, kdy fanoušci žánru doslova trpěli u hororů plných humoru. Horor je z podstaty podvratný. Tečka. Pokud se někdo svou tvorbou vysmívá esenciálním základům hororové teorie, tak mě to jakožto zdejšího hororového experta bytostně uráží, a proto tento zhůvěřilý pokus o resuscitaci celé Scream franšízy nemohu ohodnotit jinak než odpadem.

Divím se, že snímek, který nadužívá a zároveň i banalizuje extrémní násilí na zvířatech, může obdržet PG rating. Hned v úvodu kupříkladu vidíme hrozivou scénu, při níž kocouru Tomovi spadnou na hlavu těžká rolovací vrata, a ještě ji čtyřikrát přibouchnou. Tom přežije nezraněn, aby hned vzápětí schytal do břicha surový a zcela bezdůvodný kopanec. Opravdu je takový film vhodný pro děti? Měla by jim snad tato samoúčelná brutalita připadat komická? V mládí jsem miloval pohádky bratří Grimmů, které násilím rovněž příliš nešetří, ale na rozdíl od snímku Tom and Jerry umožňují dětskému čtenáři pochopit protiklady světa, rozlišit dobro a zlo a nalézt zde i morální ponaučení. Režisér Tim Story postavy zvířat bohužel degraduje na pomyslné boxovací pytle, jež nepodléhají fyzické deformaci a necítí bolest. Jedná se o tupou adoraci agrese, která zde představuje univerzální klíč k řešení všech problémů. Za naprosto úděsnou považuji rovněž vizuální stránku snímku. Kombinace hraného filmu a kreslené animace působí rušivě, až přímo odpudivě. S ohledem na tyto skutečnosti uděluji snímku Tom and Jerry zasloužený odpad.

Horor, který má s šestidílnou Wrong Turn sérií společný pouze název. Od tvůrce rebootu se pochopitelně očekává přepisování postav a příběhových linií, ale výsledný snímek musí být ke svému zdroji zcela zřetelně ve vzájemném vzahu. Jinak se nejedná o reboot, nýbrž o nový projekt, který k zviditelnění využívá popularitu zavedené franšízy. McElroy napsal scénář již k původnímu Wrong Turn z roku 2003, který ve shodě s pravidly tupých vyvražďovaček rezignuje na psychologii postav, logiku děje či jakoukoliv originalitu. Nový snímek se bohužel nese ve stejném duchu, přestože se alespoň navenek snaží působit chytřeji. Nastoluje například otázky související s morálkou, kdy bledne zprvu jasně vymezená linie mezi obětí a agresorem, v důsledku čehož divák paradoxně nemá s kým sympatizovat. Jakožto zdejší hororový expert tak uděluji krajně nezáživnému Wrong Turn jednu slabší hvězdu.

Kdyby mi někdo na přelomu tisíciletí řekl, že svou vzdělávací a následně i profesní dráhu spojím s filmovým hororem, tak bych si jen poklepal na čelo. V oné době jsem byl jeho podobou doslova znechucen, jelikož produkované snímky jen zřídkakdy vybočily z rámce neškodné zábavy pro mládež. Hnutí New French Extremity naštěstí zcela zamíchalo kartami. Skupina progresivních tvůrců čítající jména jako Gens, Aja, Maury, Bustillo a zejména Laugier dokázala prolomit zacyklenost hororového žánru a položit základy jeho současné obrody. Ze všech představitelů nového francouzského extremismu je mi však nejbližší Gaspar Noé, u jehož Irréversible jsem pociťoval zmatení a opravdové smyslové přetížení, k čemuž přispěl Debieho specifický způsob snímání, využití nízkofrekvenčního zvuku, ale i převrácená chronologie vyprávění. Hned v úvodu je divák konfrontován s peklem v klubu Rectum, aniž by přitom chápal kontext. Noé mu brání v pasivním sledování děje a pobízí ho k bezprostřední reakci. Chronologicky sousledná verze z roku 2020 již takto intenzivní prožitek nenavodí, protože pracuje se zcela informovaným divákem. Díky její existenci však můžeme plně docenit mistrovskou kvalitu originálu.

Nedávno mi student na semináři položil otázku, zda mají špičkové horory nějaký společný, jednotící prvek. Odpověděl jsem mu, že takové horory musí vskutku precizně a opravdu komplexně naplňovat žánrové konvence, a nebo se naopak žánrovým očekáváním vzepřít, odlišit se, provokovat, šokovat, a tím také ve výsledku oživit původní subverzivní funkci žánru. Saint Maud lze zařadit do druhé kategorie, kam náleží snímky, které jsou pro mainstreamové publikum velmi obtížně stravitelné, a proto tento úchvatný debut režisérky Rose Glass doporučuji k projekci výhradně hororovým fajnšmekrům. Jedná se o pozvolna plynoucí psychologickou studii rozkladu osobnosti zbožné Maud, jejíž intimní vztah s Bohem místy přerůstá až v "intoxikaci". Režisérka chytře volí tělesnější formu jeho vyjádření, například prostřednictvím extatických epizod, což divákovi usnadňuje zaujmout empatický postoj. I v důsledku nesmírně strhujícího vyústění, které poskytuje prostor k různým interpretacím, uděluji spirituálnímu hororu Saint Maud pět slabších hvězd.

Íránská kinematografie si v posledních letech vydobyla celosvětové renomé zásluhou Babaka Anvariho, jednoho z nejlepších hororových režisérů současnosti, jehož snímky zajistily Íránu pozornost producentů, nákupčích filmů, distributorů či dramaturgů filmových festivalů. Bylo tedy jen otázku času, než se íránský horor opět přihlásí o slovo, což jako první učinil nadějný Kourosh Ahari se svým psychologickým hororem The Night. Snímek vyniká pohlcující atmosférou (některé scény navozují opravdu mimořádnou tenzi), sebevědomým provedením a skvěle zvládnutými technickými disciplínami. Oceňuji zejména zvukový design a způsob, jakým Ahari nakládá s temnotou, stíny a prázdným prostorem. Leč scénář působí až příliš derivativně, kdy mnoho prvků Ahari doslova opisuje z Håfströmova 1408, děj snímku lze poměrně lehce předvídat a všechna přítomná symbolika je velmi snadno dešifrovatelná. Jakožto zdejší hororový expert rozhodně Aharimu nemohu upřít talent, ale pokud se chce přiblížit fenomenálnímu Anvarimu, tak má před sebou ještě pořádný kus práce. Snímku The Night uděluji čtyři slabší hvězdy.