JASON_X

Dobrý nápad s kostrou příběhu, odvaha k drsnému a nekorektnímu humoru (těhulka vede), ale málo povedený scénář (z námětu by se dal vytřískat bezpočet lepších scén), ubohé zpracování a hlavně příšerné "herecké" výkony. Než mě někdo začne kamenovat - chápu že je to amatérský kraťas, ale copak byl opravdu problém sehnat mezi kámoši, známými a známými známých několik talentovanějších (ne)herců? Na české poměry odvážné, originální, radikální, ale poněkud odfláknuté.

Kdybych nejdřív neviděl Pohlovy následující tři filmy, přísahal bych, že z tohohle chlápka jednou vyroste ojedinělý zjev na české filmařské scéně, jehož filmy budou řezat jako žiletky a budou syrové a existenciálně silné jako texty Filipa Topola (je náhoda nebo záměr, že má hlas úplně jako on?). No po devíti letech jde už zdá se definitivně poněkud jinou cestou...

Mortensen není takový nesympatický asociální magor jako třeba Ford v Mosquito Coast, on je... sympatický asociální magor. A proč mu vlastně říkám magor, když s jeho názory vesměs souhlasím? Protože mi vadí, když se někdo snaží svoje děti přizpůsobovat obrazu svému a nedává jim možnost volby. Na mě to totiž v dětství taky zkoušeli a dodnes jsem z toho celej traumatizovanej, deprivovanej a přecitlivělej - třeba nesnáším otce i matku a všechny lidi, kteří se jim byť jen trochu podobají... Ale jako komedie (no dobře, jako vážná komedie) film funguje spolehlivě. Jeho humor se nese na podobné vlně jako třeba v The Men Who Stare at Goats, co mě tak momentálně napadá. Některé scény a hlášky jsou fakt prvotřídně vtipné, hlavně hlášky malých dětí, a čím menší ty děti jsou, tím líp. Výborný je i model hippie-maoisticko-anarchisticko-divošské rodinky, která žije v lese a v nouzi nejvyšší "osvobozuje jídlo" ze sámošek. Ale k dokonalosti filmu chybí... vlastně přebývá příliš sentimentálního pathosu v druhé půli, čekal jsem, že závěr zazní v trochu temnější a těžkomyslnější tónině. // Masakr. 9.1.2022 jsem tenhle film zkouknul kvůli přítelce znovu a i když jsem věděl, že jsem ho už kdysi viděl, nezjišťoval jsem si, jestli jsem už k němu psal kdysi komentář a připravil si tenhle: "Tahle utopická, hollywoodskými scénáristy vyumělkovaná a zidealizovaná rodinná tlupa asociálních, prvobytně pospolných inteligentů, vedená asociálním anarchistickým intelektuálním sociopatem Mortensenem, mi živě připomněla jednu skutečnou takovou podobnou rodinu, pocházející z našich luhů a hájů, (https://www.csfd.cz/film/405965-stale-spolu/prehled/), jejíž děti ovšem zdaleka nedosahují výšin mentální kapacity virtuálních dětí Mortensenových. Teoreticky jsou mi sice podobné postoje a sociální experimenty sympatické a oněm lidem většinou dobře rozumím a chápu je, jen výsledek oněch experimentů asi často bývá na hony vzdálený původním plánům a idejím. Jinak film je chvílemi drama, chvílemi groteska či sociální satira, chvílemi komedie, většinou naštěstí komedie černá a chytrá. Já osobně bych ovšem uvítal, kdyby skončil ca o dvacet minut dřív, tedy s oholeným Mortenssenem u ohně. Ten závěr s ukrytými dětmi, pohřbem matky a sluníčkovým, idylickým, laskavě hřejivým epilogem v chaloupce, mi k předešlému nevážně vážnému a filosofujícímu ději příliš neseděl."

Cesty filmové jsou nevyzpytatelné... Například já si pustím film kvůli Jodelle Ferlandové, aby se v něm ona jen na pár vteřin mihla a ještě k tomu v roli kluka! A Kristen Stewart Tvajlajtová, která je mi jindy tolik protivná, se mi tu zase nečekaně líbila (ani mi tentokrát nevadila její tradičně pootevřená tlamajzna) a role problémové týnky se zhostila perfektně. Tedy problémové v uvozovkách, postupně totiž vyjde najevo, že jenom řídila ožralá na plech a přizabila malého brášku, to je toho, já čekal bůhví co, třeba drogy, čórky, prostituci, terorismus, natáčení fekálního porna, nebo tak podobně. Každopádně tahle Kristen je překvapivě z celého filmu asi to nejlepší, protože jeho scénář i zápletka jsou vcelku tuctové. Ovšem triky, ty tedy nedosahují ani na průměr. Třeba "hitchcockovské" útoky ptáků mi způsobovaly záchvaty smíchu a neodbytně připomněly scény z Birdemiců. A digitální duchové běhající po stropě byli taktéž mizerní, mizerní v tom smyslu, v jakém byli mizerní třeba Špílbergovi dinosauři v Jurassic Parku proti těm Zemanovým v Cestě do pravěku, tedy umělí, "bezduší". Kýčovitě happyendový závěr filmu pak už působil spíš jako parodie a já zapochyboval, jestli jsem nebyl celý čas trochu mimo a nejednalo-li se o nějakou recesi. Ale nejspíš ne.

Nebýt Jodelle, dám možná možná jen tři. Nebo jinak - kvůli Jodelle rozhodně dávám čtvrtou. Tahle holka má fakt něco do sebe a tolik se mi líbí, že bych se chtěl skoro převtělit do její lesbické kamarádky, i když to byla taková white trash čůza. Do sebe má něco i film, nebo aspoň já tenhle druh filmů miluju - pomalá, kamerově klidná mysteriózní duchařina s několika roztomilými brutalitkami. Nečekejte žádné nabubřelé efekty, žádné šokující lekačky, ale naopak se meditativně nalaďte na poklidný kanadský prdelákov, ve kterém fet nedýlují negři s hvězdami Mercedesu na zlatých řetězech, ale venkovští balíci ve flanelových košilích. Jen kdyby ta hloupá Jodelle radši na konci odešla s tou milou paní a jejím hezkým autistickým synáčkem, který byl fakt k sežrání (zbožňuju totiž démonické vraždící dětičky).

Sterilní svět asexuálních schizoidů, v němž je kopulace, ba pouhý mezilidský dotek, nebezpečnou deviací... Ale navzdory překážkám a hrozbě přísného trestu vzplane mezi jedním chlapcem a dívkou... láska, co jiného. Ehhh... Equals je už od první chvíle bezostyšně neoriginální a tváří se jako variace na spoustu jiných známých knih nebo filmů. "Ale co", říkal jsem si, "tak se mrknu na nějakou obšlehnutou Gattacu..." Houby Gattaca, houby The Island, natož pak třeba knihy 1984 nebo Krásný nový svět. Tahle hloupá, nudná, sentimentální a komerční mizérie, s neuvěřitelně ubohým scénářem (to zdůrazňuju) a ruční kamerou, má k poctivé sci-fi hodně daleko - je to totiž v první řadě rádoby romanťák. Pro mládež, respektive pro tu přitroublou část mládeže. Kvůli tomu taky asi v hlavní ženské roli obsírá unylá a nepříjemně čumící nána Kristen Tvajlajtová. A jestli mi nevěříte a tenhle hnůj si přesto pustíte, pak se připravte, že bude hůř a hůř, a nejhorší ze všeho že bude konec, kterým mohli tvůrci ještě leccos zachránit, ale... škoda slov. Chtěl jsem dát aspoň jednu za zajímavé (japonské) exteriéry, ale to by mě pak mohli bohové nadobro zatratit a já bych namísto v Elysionu skončil v bezedném Tartaru. P. S.: Pod touhle zrůdností je podepsaný stejný scénárista, jako pod slušným Blitz (2011) a vynikajícím Moon (2009), tak to vážně nepobírám..

Je možné, že za moje vysoké hodnocení a nadprůměrnou diváckou spokojenost vděčí ARQ hlavně faktu, že už jsem dlouho neviděl žádné netradiční, nízkorozpočtové, nepodbízivé, a přitom zajímavé scífko. Nebo tomu, že mi jeho děj připomněl jednu starou (a dobrou) Neffovu povídku "Čtvrtý den až navěky" z jeho stejnojmenné staré (a dobré) povídkové knížky, kterou jsem hltal ještě za totáče (ehhh, ta hnusná nostalgie). Skoro bych až řekl, že onu Neffovu povídku tvůrci znali a obšlehli, i když vím, že je to vysoce nepravděpodobné. No a samozřejmě mi ARQ dal i vzpomenout na jednu z mých mála oblíbených komedií, na Groundhog Day. Filosoficky založený divák si zase u filmu možná vybaví Nietzscheho bizarní myšlenku o "věčném návratu téhož", a položí si díky tomu nějakou tu existenciálně závažnou ontologickou otázku (na kterou si ovšem nebude umět odpovědět). Každopádně by se tenhle obyčejný, levný, televizně působící a neznámými herci obsazený film mohl líbit každému, kdo už je znechucený všelijakým tím komerčním, nabubřelým, velkohubým a přitom bezduchým a retardovaným sci-fi mainstreamem se všelijakými těmi Timberlaky a Cruisy a Damony a Farrelly a podobnými kašpary, ze kterýchžto hovadin tedy aspoň já většinou dávivě bleju. 90%.

Dovolím si volně parafrázovat profesora Suzukiho: Kvalita filmu se měří intenzitou jeho prožitku. Takže moje hodnocení je jasné, protože takhle napnutý jsem u filmu už dlouho nebyl. A bylo to napětí úplně jiného druhu, než u filmů typu nedávného Shallows nebo jemu podobných, u kterých je mi neustále zřejmé, že jde "jen" o film. Tady šlo totiž o skutečnost. A čerta starýho řeším to, nakolik skutečná a scénáři podobná byla ona "skutečná událost", podle které film vznikl. The Reef má prostě existenciální sílu hraného dokumentu. A je to jeden z ukázkových příkladů toho, jak málo (ca pár tisíc babek?) stačí k natočení dobrého filmu... tedy kromě dobrého nápadu samozřejmě.

Ženy ruských mužiků v časech blahého samoděržaví říkávaly, že když muž ženu nebije, tak ji nemiluje, nebo že jakmile ji bít přestane, tak ji přestane i milovat. Podle téhle odzbrojující logiky, ze které se jistě feministkám ježí všechny chlupy na nohou, by Bok-nam musela být ta nejšťastnější žena pod Sluncem, protože tolik lásky jako jí se dostane málokteré manželce. A těch vlídných slov k tomu... A to je právě největší kámen úrazu filmu - méně by bývalo bylo více. Věřím, že Korejci by na tenhle námět dokázali natočit prvotřídní thriller, drsný, syrový a hlavně realistický, který bych uvítal všemi deseti. Namísto toho však zvolili formu šablonovitého exaltovaného exploaťáku bez špetky věrohodnosti, s přehnaně zkarikovanými postavami a s poněkud rozpačitým závěrem. A já mám holt radši civilnější, střízlivější filmovou řeč. Každopádně ale určitě lepší než nějaký slizký romanťák, laskavě hřejivá vyteplenost, nebo podobný humus.

Samotáře jsem viděl nejméně dvacetkrát, protože byli kdysi přibaleni jako DVD příloha k nějakému časáku, no a já tehdy, v době předinternetové, mnoho jiných vlastních filmů neměl. Nevím, co objevného bych ještě mohl k filmu napsat, tak tedy jen pár mých subjektivních postřehů: Už napoprvé mi třeba vadilo, jak uměle, nepřirozeně je většina hlavních postav oblékaná, velké mínus pro kostyméra. A ještě víc mi vadilo, že Macháček vůbec, ale vůbec nešlukuje, jen tahá kouř do huby a vyfukuje jako malý kluk, který si hraje na kouření. A tahle výtka je vážně hodně zásadní. Ovšem na vyumělkovanosti, nerealističnosti a nadsázce je postavený celý scénář a celá specifická filmová poetika, která se mi dřív tolik líbila, takže moc neremcám. No a z velkého množství skvostných a vpravdě kultovních scén, bych rád za mé nejoblíbenější označil všechny s Trojanem, nebo s Maciuchovou a Němcem (japonská exkurze do české rodiny je dokonalá).