JASON_X

Těžké hodnocení. Film začíná vcelku uspokojivě, jako průměrný tříhvězdový mozkovýplach s omletou zápletkou, s jednou sympatickou a zajímavou holkou a s jedním arogantním pitomcem, kterého máte od první chvíle chuť mlátit do hlavy paličkou na maso (samozřejmě tou kovovou stranou). Postupně ale děj klesá víc a víc ke dnu scénáristického šílenství a demence, no a když už je opravdu nejhůř a vy si říkáte "no odpad! tomu nedám jen proto, protože už jsem viděl/-a ještě větší sračky", tak vám tvůrci naservírují vcelku dobrou pointu, která předešlé scénáristické peklo rázem vrhne do trochu jiného světla... No ale to už je pozdě, protože vaše divácké utrpení je ještě čerstvé, vy rezignovaně čumíte na titulky jako bluma a říkáte si: "Stála mi ta předchozí hoďka něco za to?" No, mně tedy ani ne.

Nezlobte se na mě, ale tenhle film je nestydatá fikce, protože v dnešní Indii je přece zhola nemožný, aby samotná ženská (jedno jestli bílá nebo hnědá) rajzovala sama vlakem kdoví kam, aniž by ji cestou (nebo už po cestě na nádr) hromadně neznásilnila tlupa pologramotných špinavých Indiánů se zuby zkaženými od žvýkání betelu. To ví snad každej zdělanej člověk, kterej čte zprávy ze světa. Ani jinak mě zpočátku film příliš nenadchl. Že to bude trochu srajda o mamince a dětičkách jsem čekal, ale lákala mě srajda indická, respektive srajda z Indie. A z tohohle hlediska jsem si příliš neužil, protože většinu scén mohl rejža natočit i někde na svojí haciendě ve Španělích, nebo ve čtvrtích starého Palerma s cikánskými statisty, či s běženci z Bangladéše. A ještě k tomu v hlavní roli opruzuje nevýrazná bezvýrazná máma kovbojíčka Carla z Walking Dead, která vypadá a hraje jako nepodařený klon Demi Mooreové, která sama vypadá a hraje jako nepodařený klon někoho jiného. Ale líbilo se mi několik dobrých lekaček (hlavně ta s pomalovaným pánem u vody), a příjemně mě překvapil celý nečekaně morbidní závěr. Takže nakonec hodně slušné tři.

Tentokrát jasných pět hvězd, asi zatím nejlepší řada, tlachání nebylo tolik, respektive tolik mi nevadilo, neboť děj se konečně pohnul a začal někam směřovat, a vypadá to, že sedmá řada by mohla být poslední (jak doufám). Oblíbené scény: Třeba nahatá Daenerys vycházející z plamenů, Jaime beroucí schody na bílém hřebci (nebo kobyle?), malá špinavá bloncka, která jako terminátorka pronásledovala Aryu ulicemi Braavosu, a v neposlední řadě temná bohyně Cersei konečně na královském trůnu. Sakra, a teď zase rok čekat...

Příjemná vzpomínka na knížky Agathy Christie, které jsem v dětství náruživě hltal. A pomalým tempem brilantně natočená. Film z doby, ve které se ještě nešetřilo na bohaté výpravě, pečlivé kameře, ani na délce stopáže. Příběh je také pozoruhodný a rozuzlení originální, protože vrahem je tentokrát... ale nechte se překvapit. A znalci knižní předlohy si jistě aspoň vychutnají rozkošný retro vizuál. Z hvězdného hereckého ansámblu se mi svým výkonem nejvíc líbili Perkins, Bacall, Connery a Redgrave. Jedinou vážnější výtku mám ke ztvárnění postavy Hercula Poirota. Jednak jsem si ho takhle nikdy nepředstavoval (výtka subjektivní), druhak ho Finney příliš přehrává, zbytečně moc šaškuje a fyzicky se pitvoří a netvoří, jako kdyby chvílemi hrál spíš nějakou Poirotovu retardovanou karikaturu (výtka myslím objektivní). Ale v momentech, kdy zvyšuje hlas, zpřísňuje výraz a pohled jeho modrých očí nabývá na síle, bleskla mi pro něj hlavou role přímo na tělo: Ano, tenhle herec by býval svého času mohl být naprosto dokonalý a přesvědčivý Adolf Hitler!

Se vší úctou nepovažuju Juhu za plnohodnotný Kaurismäkiho celovečerní film, ale "jen" za jeho jakousi libůstku, hříčku pro radost. Jednak je to ale pouze můj názor, druhak je to hříčka tak velkolepá, že člověk uvyklý moderním zvukovým filmům nestačí žasnout, kolik emocí a "slov" se dá vyjádřit černobílým němým retro filmem s nemnoha občasnými titulky. Dopomáhají k tomu nejen výborné, stylově expresivní výkony tří hlavních herců, ale i silná hudba (třeba krásný chanson 'Le Temps des Cerises' v podání bordelmámy, nebo celý dramaticky silný závěr). Dílko smutné, ale (možná paradoxně) i milé a hezké.

Fakt, že tenhle Kaurismäki je víc vážný než úsměvný, by mu u mě teoreticky měl přinést body navíc. Ale nemůžu si pomoct, jeho hlavní "hrdina" (nebo spíš hlavní pitomec) mi tentokrát k srdci nepřirostl, a na rozdíl od jiných Kaurismäkiho hlavních hrdinů a hrdinek jsem s ním nikterak nesympatizoval. Pitomců mi prostě líto není. To ale nic nemění na tom, že i když subjektivně je to (dosud) můj nejslabší Kaurismäki, objektivně je to pořád ten skvělý nezaměnitelný Kaurismäki, nic naplat. (Pozn.: Kati Outinen, v malé mlčenlivé roličce nevlídné pokladní, mi připomněla jednu mou neoblíbenou nevlídnou pokladní z "mojí" Billy.)

Když jsem tenhle film viděl kdysi dávno v kině poprvé, po celou dobu mi v něm strašlivě chyběl Matti Pellonpää, protože jsem na něho byl v Kaurismäkiho filmech navyklý, a v hlavní roli jsem si tedy stále představoval jeho. Ale nikdo holt nejsme nesmrtelný... a každý jsme nahraditelný. A po třetí projekci už si zase film těžko představím bez M. Peltoly (vida - M.P. jako M.P.). Navíc Peltolův dělník opravdu vypadá jako dělník a ne jako jeho karikatura. A Pellonpää se objeví aspoň posmrtně na fotografii v baru, kterýžto moment se mi hrozně líbí. Jinak je to pořád starý dobrý Kaurismäki se svou nezaměnitelnou poetikou, kterou mám tolik rád, tzn. že příběh se odehrává v naší společnosti, ale lidé v něm žijí jako u dna společnosti třetího světa, moc toho nenamluví a s jejich emocemi je to jako se šafránem. Už postarší Kati Outinen to v uniformě Armády spásy ohromně sekne, kvartet armádních muzikantů s chic pěnicí to válí parádně, takže spokojenost veliká.

Teda nechci do toho nějak moc rejpat, ale když někdo jede v traktoru DOPŘEDU, sedí na sedačce s opěradlem, má ruce na volantu a nohy pod volantem, a přejede přes (nevelikej) šutr, tak potom těžko přepadne DOZADU. Aspoň v reálným světě to tak platí (a myslím, že i fyzika mi dává za pravdu). Ale to je vedlejší, protože ve filmu jde úplně o něco jinýho. Upřímně - chápu, že vidět bráchův skalp namotaný na rotačce člověka poznamená, ale stejně mě ta holka příšerně štvala, jak měla pořád potřebu dávat všem okolo sebe neomaleně najevo tu svoji nasranost a odlišnost a rádoby nadřazenost. Její chování však bylo hodně skutečné, někoho holt prožité utrpení naučí pokoře, z jiného vytvoří nevypočitatelnou neřízenou střelu. No, takže mě sice štvala, ale tím se mi film zároveň vlastně dost líbil. Během posledních dvaceti strašlivých minut však bylo bohužel vše dobré předešlé nemilosrdně zaříznuto a film poslán do pekel nasládlého středního proudu - přerod Hery v ušlápnutou domácí puťku, příjezd metalových joudů z Norska, nechutná laskavě-hřejivá scéna z koncertu (i když ten song byl výborný!), no a při závěrečném tanečku s mamkou a taťkou na Megadeth jsem už měl svíravý pocit, že sleduju nějaký hezký český vyteplený sračkoblábol. Škoda. A přitom se nabízela taková spousta příjemně tragických, neradostných, seversky depresivních závěrů... Třeba: Navztekaní burani s vidlemi a sekerami oblehnou vprostřed blizzardu Heru v plechové lovecké boudě, ona jich několik odstřelí, mezi nimi ovšem omylem i svou matku, z čehož jejímu otci totálně hrábne a milé dceři rozmlátí makovici tesařským kladivem. No, tak takovýmu bijáku bych dal nejmíň čtyři!

Ballardovu předlohu neznám, ale nejasně tuším, že poselstvím High-Rise má být něco na způsob kritiky mezilidských vztahů v buržoazní společnosti. Jasně, mohl bych si teď někde přečíst pár článků nebo komentářů, a pak tady dělat chytrýho a psát tu o nějakých obrazech a zrcadlech a parabolách a hyperbolách... Ale nemám to zapotřebí, a stejně mě tenhle film téměř neoslovil. Za celou dobu jeho trvání jsem se do něj pořádně nedostal a zůstal trčet někde na jeho povrchu, coby nezaujatý a nezúčastněný pozorovatel, jeho filmové řeči jsem příliš nerozuměl. Objektivně mu musím dát nějakou hvězdu aspoň za výpravu, za několik slušných herců (Evans, Hiddleston, Irons) a za hudbu (mj. jedna zajímavá coververze Abby). Ale podle mě je v bizarnosti fantaskního mikrosvěta daleko lepší třeba Gilliamův Brazil, a v absurditě třeba Kafkův Zámek (vím že knihy sem nepatří, ale nemůžu si pomoct - postava Lainga mi od prvních scén neustále evokovala zeměměřiče K.) (a vlastně Zámek byl co vím už dvakrát zfilmovaný). Ale hlavně a především - nepřekonatelným superfilmem číslo jedna o velikém domě s podivnými obyvateli, je pro mě už navždycky Wendersův Million Dollar Hotel.

Původní Moucha má se slavným Cronenbergovým remakem společnou jen hrubou kostru příběhu a v dnešní době už působí poněkud archaicky. Nejen svými šablonovitými postavami, hereckými výkony ("schizofrenní" zápas s vlastní muší rukou byl vydatně komický) a filmovým jazykem (stavba scénáře a banalita některých dialogů), ale i "vědeckou" stránkou zápletky. Tam, kde Cronenberg použil skvělý nápad o splynutí lidské a muší DNA, vystačili si v osmapadesátém s konstatováním, že jejich "atomy se promíchaly". Hm, no dejme tomu, že pro masy bylo tehdy tohle vysvětlení dostatečné, ačkoliv o DNA už se nějaký ten rok vědělo. Ale proč tedy mozek v oné muší hlavě zůstal lidský? A lidský zůstal nejspíš i v lidské hlavě mouchy, soudě podle křiku v pavučině... Ale právě tady musím obrátit, protože zrovna tahle nečekaná scéna mě pár minut před koncem filmu hodně nadchla. Samozřejmě že ne svou trikovou stránkou, ale svým obsahem. I odmaskování pána s muší hlavou bylo docela působivé a nepochybuju, že při něm před půl stoletím leckterá dáma v biografu vyděšeně vyjekla a v noci pak měla neklidné sny. A líbila se mi i příjemně morbidní scéna s lisem. Takže divácky jsem s filmem docela spokojený, ale tak velký milec filmového retra zase nejsem, abych mu dal víc než tři hvězdy.