odpadlik123

Z westernové trilogie Ferroni & Gemma se mi tenhle kousek líbil kupodivu nejmíň. Chvílemi je to v pořádku, ale značnou část děje v tom vůbec nepoznávám pohádkový rukopis největšího pohádkáře špaget (on je taky jediný, komu se to dá tolerovat a ještě je to zábava) - Giorgia Ferroniho. Jižan Gemma se vydává po boku svých přátel i nepřátel ze severu předat důležitou zprávu. Dozvíme se tedy opět něco o politice občanské války (začátek, než ovšem dojde na mydlení Pizzutiho, vypadá skoro stejně jako jednička). Nepřítel je velmi odporný, zákeřný a zrádný. Gemma je vcelku čestný muž, přesto mi tu ale není vůbec sympatický. Na začátku, kdy to dá s kladným optimisticky naladěným Nellem Pazzafinim dohromady, je s hochy zábava, pak ale jeden z nich mizí prakticky ještě před rozvitím děje a místo něj se objevuje podivná ženská lehčích mravů, hrdinka to srdce toho druhého. Její zpěvy a tance, její zjev a celkově její postava je zvláštní (ačkoliv ve Wanted jim hrdinka ulítla asi ještě víc, ale zas se neprojevila), tím spíš, že to vůbec není Gemmův typický typ, ale její odhodlání je veliké a společně s José Calvem dovedou ještě věci... Nicméně, druhý partner na cestě za povinností, než se Giuliano trhnul, byl zrádce Ángel del Pozo, a ten má velmi odlišné plány! Záporáků je tu vůbec tolik a dalších postav ještě víc, že by se v tom nevyznal ani generál Lee, o Grantovi nemluvě. Gemmovi se tu dostává velmi naturalistického mučení, stejně jako celý film se mi zdál na Ferroniho překvapivě drsný. Poté, co ženskou zavřou do kůlny už nějak nevíme, kam to spěje, ale vynahradí to oslepený hrdina na farmě na pospas bandě zabijáků, kteří začínají postupně umírat za nejasných okolností – za tak hororovou atmosféru by se ani Hitchcock vůbec nemusel stydět. Hudba krásná, spojit Ennia a Ferria se nemusí zdát jako dobrý nápad, ale je to naprosto dokonalé, lokace krásné, ale ta pohádkovost zbylých dvou dílů, ta mi tu chyběla.

Namachrovaný Dean a živelný projev úchyla Martellanzy. Zní to zajímavě? Věřte, jistě víc, než to nakonec působí. Přiznám, tímto filmem Ballantine (Adios, Sabata) milosrdně zapomenut. Zdál se vám nesympatický? Nejradši byste jej zabili na první pohled? Kam se hrabe na Slima Corbetta. Zde je Dean vysoce postaveným pistolníkem, jenž je najat městečkem k vyšetření loupeže v místní bance. Reed od prvního okamžiku usuzuje, že nikdo jiný ve filmu již není potřeba, protože se z pohledu naň každému rozklepou kolena. A komu ne, toho oddělá! V hotelu už je na něj koneckonců přichystán uvítací výbor, jenž se obdivuje všem jeho odporným činů, v čele s odporným Mexičanem (znám coby druh Johnnyho Yumy). Všichni jej obdivují. Je prostě epochální. Po každém činu se vystaví na odiv, jaký že je machr, tahá si do pokoje všechny ženské (a zřejmě nejen ženské) v podniku i městě. Když ho někdo otravuje, nelíbí se mu, či mu prostě jen vstoupí do cesty, v klidu ho oddělá do zad. To se tu mísí s jakýmsi podivným humorem postarší senilní městské rady, ženských předhánějících se o jeho přízeň přímo u jeho vany a Deanem svlékajícím se na možných i nemožných místech, jenž po každé vraždě/bezdůvodném zmydlení či zesměšnění protivníka a jiných přidá mravokárné poučení... Nemusel by to mít na první pohled docela snadné. Na druhé straně barikády na něj totiž čeká zcela nejsjetější a nejšílenější protivník, Pietro Martellanza ve svém živelném úchylném projevu, po jehož boku (jako snad v každém filmu) opět pracuje Lulli. Najde se tu pár známých tváří, které ale při pohledu na Deana okamžitě blednou. Jediným, kdo ne, je Martell (zjevně výhradně díky alkoholu či drogám, jež je nucen po celý film požívat). Ale i na něj už se rudý bratr chystá, zvláště, má-li onen značný majetek (jenž by se Deanovi mohl hodit) a jelikož je prostě rozhodnut být ve filmu zcela sám. Jedno procento věnované záporné straně na sebe tedy strhává veškerou pozornost, od psychického nátlaku na poskoka, jenž se sám ochotně pobodá a prostřelí ruku až po prakticky využitou Martellanzovu hůlku skrývající překvapení, s nímž by (pábůh ví, že jsem se modlila, aby se tak stalo) mohl konečně zabít přiteplalého Deanova Mexičana. Dean dostane jedinkrát za celý film trochu po hubě, za což, jakmile je okamžitě osvobozen, viníkům nedá opětovně do huby, nýbrž všechny odzbrojené zastřelí. Jak jinak, že? Dost zvláštní chování veškerých postav, Dean kam jde, tam dokazuje, jak je úžasný. (Arizona Colt či Old Surehand můžou jen sedět v koutku) Autor hudby se zjevně rozhodl, že podpoří už tak debilní dílo tím nejdebilnějším doprovodem, to doplněno o závěrečný song superhrdiny, při němž už má člověk pádnou tendenci nevydržet. Neskutečný, odporný, nesympatický jest velmi slabým slovem, něco takové není možné jinde vidět. Za nejneskutečnějšího záporáka (vskutku to pouze hraje?) ty dvě hvězdy. A kde ten Dean nosí to pouzdro s pistolí…

Není to moc špageta. Ale špagetové obsazení tomuto filmu dodalo neobvyklý lesk. Městský týpek Gemma musí kvůli dědictví vydržet se svým zemitých bratrem žijícím v divočině, se kterým se nemá v největší lásce. Otřepaná zápletka v režii Tessariho (jenž využije veškeré své oblíbené prvky včetně fetiše z Vánoc na začátku - nebude chybět ani ten Gemma visící za nohy vedle stromečku) musí dát do hromady něco hodně střeleného. Obraz jako z televizní inscenace, u interiérů divák pouze čeká, do které díry či jakou podlahou herec propadne a kdy se na něj sesype kartónový strop, přesto režisér i s těmito minimálními náklady měl zřejmě odvahy dost, pozval své staré známé (s Gemmou oblečeným v oděvu ze Střechy z oblohy v čele) a udělal říznou frašku. Chvílemi to není špatné, nicméně, Duccio tak trochu moc tlačí na crazy pilu. Návštěvy bratrovy haciendy (dokud ještě stojí) Chrisem Huertou s podmalovanýma očima a celou bandou (dojde i na řadu mrtvol), návštěvy Huertovy bandy v Gemmově papundeklové koupelně (ano, mistr nezklame, dá si opět koupel, přičemž se využije vše od namydlené podlahy po pistoli v pěně) a velice zajímavé Casasovo vozítko, přičemž když to dají bráchové dohromady a jdou vykrást dostavník, člověk by jim skutečně něco přál získat. Ne však to, co odcizí, a to umečenou nesympatickou ženskou, do níž se zamiluje Gemmův bratr učící se z velké lásky péci palačinky. Soucítíme zde překvapivě se skeptikem Gemmou a přejeme si, aby už táhla. Totéž však i její otec, jenž ji pro změnu nechce doma a touží po tom ji vdát za každého, kdo se objeví na scéně. Jo, příběh nezní jako špageta, je to velmi ztřeštěná Ducciova komedie, nicméně nikterak neurážející a nácvik přepadání dostavníků či bratr celý v sádře (má raněné city) nebyli vůbec špatní. Ale pozor, nedávat si před tím trailer!

Začátky jsou vždycky těžké, ale podpoří-li je začínající Morricone, pár pěkných exteriérů a fajn titulky, nemusí to být tak špatné (a ještě neopomeňme charizma Richarda Harrisona ;) Celkovým pojetím to nejvíc připomíná německé pokusy, ale člověk je k začátkům tolerantní. Hlavní hrdina "Gringo" Harrison - ještě zcela mladý a bitvami v Mexiku čerstvě protažený to muž - se vrací do své adoptivní mexické rodiny, kde však nachází mrtvého otce, postřeleného bratra, prázdnou skrýš tam, kde mělo být zlato a ráznou sestru chodící stále v kalhotech. I rozhodne se s tím něco udělat. Ve městě nachází samé přátelsky nakloněné domorodce ochotné mu pomoci v nouzi a jediným, kdo se jeví velice liknavě a nepřátelsky, je místní šerif se svou bandou. Přesto, po celý film (ač kromě těchto několika nevidíme žádné opodstatnění) utiskovaná mexická rodinka propaguje tvrzení „Jsme přeci Mexičané a všichni nám tímto ubližují, jsou na nás krutí a nejradši by nás viděli pod drnem". V ději se chvílemi autoři ne zcela orientovali, Morriconne chvílemi podivný (song Gringo like me pěkný, ale moc nevyužitý, chvílemi úplně vidíme zmláceného Clinta plazícího se nebezpečným městečkem v Hrsti dolarů, přesto už jsou zjevné znaky budoucí geniality). K odhalování neznámých vrahů pomůžou zajímavé rekvizity (...a hele, tady někdo ztratil podkovu, tak to bude jednoho z nich atd...), mihne se tu už tehdy krásně zákeřný Sambrell, Harrisonova sestra v růžových šatech na pikniku (vskutku kuriózní scéna) a tak trochu zvláštní smysl pro spravedlnost (když mi štípli zlato, přijedu, přepadnu je, někoho zabiju a zlato si vezmu), přesto se tři skautíkovští sourozenci dohrabou do jakéhožtakéhož závěru. Takže, pro začátek neurážející, nicméně jsem stejně radši, že se nám to časem posunulo spíše k Leonemu.

Mladý Dart jr. (Giancarlo Prete) se vydává (po počáteční sýrové bitvě v jeho veselém rodném městečku Cheese Valley) na zkušenou, přičemž mu cestu zkříží Fajardo coby Richelieu hodlající propašovat do Mexika zlato pro revoluci, by získal jakési koncese. Mladý hrdina je však rozhodnut nenechat to jen tak a už vyráží na svém nezvladatelném oslu, svou víceúčelovou bibli skrývající překvapení po boku a nezničitelnou čepici na hlavě, s modračkami napovídajícími, že to docela běžný spaghetti skutečně nebude. Ve velmi poklidném nenásilnickém městečku se rozhodne vyhledat tři otcovi přátele a hned se u nich jako každý správný Gaskoněc také uvede: Aramirezovi (Leo Anchóriz) kazí jeho svádění kyprých domorodek, Portlandovi (Chris Huerta) svádějícímu boj s trhovci o pořádnou bagetu jeho chuť k jídlu a MacAthosovi (George Eastman) nejúžasnější karetní triky světa. Tito chlapíci se přesto dávají dohromady a coby doprovod Mylady Karin Schubert doprovázejí její ambulanci (skrývající překvapení) na strastiplné cestě do Mexika. Jakože Dart je zaslepen Karin (ukázala mu svou podstatu hereckého umění před vanou), zbytek kámíků cestuje s touhou, aby z toho něco káplo, a nejlépe jen jim třem. A nastává bláznivá podívaná nevyjímající kungfu bitku s Číňany, rozmlacování exteriérů saloonů, velmi původní mučení bandity, potírání celého cirkusu či bitva o Dartův sýr. Hrdinové si přesto zachovávají svou důstojnost, svůdník ve svém působivém oblečku, svaly skupiny na honbě za jídlem, rozum skupiny McAthos se svou věčnou láhví s brčkem a Dart slepě věřící ženě svého srdce. Prohlédne zaslepený mladík spiknutí a získá (za pomoci svých přičinlivých přátel) uloupený majetek (nebo, za pomoci svých přičinlivých přátel, o něj bude oloupen)? Ze slovního humoru bohužel (či bohudík?) nemám moc, ze zajímavých akcí o to více (muž myslící si, že je kukačka, je nezapomenutelný). A kde jinde lze viděti běžet po střeše vlaku celý cirkus? Tohle je zkrátka taková strašně sympatická ptákovina v níž mne i dříve obávaný skladatel Rustichelli přesvědčil, že i s ním může být nebývalá legrace. „Všichni za jednoho! Flašku pro všechny!"

Film se strašně divnou atmosférou. Jakési všudypřítomné alpské prostředí jen vybízí k představě, že se z hor co nevidět vyřítí nějaký ten tyroláček. Ale vyřítí se někdo docela jiný! Za prvé nadměrně ošklivá žena (běhající navíc po rozlehlých lukách v jakýchsi svatebních šatech), láska to hrdinova. Z druhé strany se vynoří parta zlatokopů v čele s Brunem Corazzarim v jedné ze svých největších rolí. A na mou duši, málokdy a málokdo byl tak odporný, jako on zde. Hnusný vágus zabíjející nevinné občany z prostého potěšení z věci a znásilňující každou, co potká. Z dostavníku dorazivšího z civilizace se vynoří ještě někdo, hlavní hrdina George Eastman jménem „George". Kromě zmíněné ošklivé milenky je ještě majitelem zrzavého přelivu, příbuzným veselé rodinky svého bratra, vlastníkem čerstvého diplomu ze studií doktořiny a mužem optimisticky si plánujícím svou budoucnost. Jo, kdyby. Děj se totiž tak nějak nerozběhne. Bruno a banda (včetně Ricka Boyda a opičáka Smithe) páchá hrozná zvěrstva (včetně znásilňování v přímém přenosu). Uprchlý vězeň Nello Pazzafini, jevící se z prvu jako justiční omyl, nakonec dokáže, jaký že charakter to vlastně je. Městečko se hemží divnými obyvateli a extrémně ošklivými ženskými. Snad mohu prozradit, že v 50. minutě je doktorova rodina přepadena a vyvražděna a on (v době masakru mimo bydliště) už nemyslí na nic, než na pomstu. Šerif Lollobrigida (!) je přeze všechno humanisticky založen: „Tvým úkolem je životy zachraňovat, ne je jiným brát." Dramatické útěky z vězení a naturalistický porod jen dokreslují podivnou atmosféru. Ale to nejsilnější na celém snímku je nezvyklá kamera. Záběry na poklidnou loučku, idylka, najednou nájezd na křoví a z něj zvrhle zírající Rick Boyd (či jiní), tomu se říká šoková terapie. Tak nějak ani nevíme, kam až to ve své pochmurnosti dospěje a divák si jen přeje, aby se životem zničenému doktorovi pomsta podařila. Ale co bych si přála ještě víc, aby přestali dávat Georgeovi zrzavou paruku!

Nuda až na půdu a velké zklamání v mistrově filmografii. Hlavní hrdina obzvláště nezaujme (možná by udělal líp, kdyby se dal alespoň do zpěvu), přijede pomstít svého zákeřně oddělaného bratříčka a najít uloupené prachy, čímž ale vlastně tak celá zápletka končí. S kým se potká, prohodí pár slov, zakončujíce slovy „nemám žádné přátele", jen tak si projíždí kolem, nenechaje se vtáhnout do žádného problému, takový nezničitelný týpek kterému neublíží ani dvojitý průstřel žaludku (neb nosí neprůstřelnou vestu). Stává se ochráncem nedůležité dívky (s násilným otcem S. Marquandem) a po roztržce v saloonu (vzduchem prolétne i Pizzuti) objektem zájmu šerifa, u něhož divák až do konce pochybuje, zda to, jaký je trouba, jenom nehraje. Bezcharakterní obyvatelé hříšného města s jednou krutou courou v čele, která má náramně snaživého ctitele G. Perniceho, jemuž je protentokráte necháno i to ucho na svém místě a přes svou epizodnost mě zaujal víc, než hlavní hrdina. Kromě El Diabla, ovšem! Mario Adorf lpící na písemných záznamech svých hrdinských skutků až do poslední chvíle jakoby sem zabloudil z idilické mexické selanky. Srší vtipem, optimismem, sympatičností a nic mu nevadí, že nemá ruku, potřebný příběh, solidní protihráče ani důvod se tam vlastně vyskytovat. Jakože tohle všechno okolo není zábavné, alespoň se to pokouší vypadat tradičně. A do toho hippies. Odporná skupina zdrogovaných teenagerů napadající své okolí, okrádající nebohé občany, nabádající nevinné dívky k omamným látkám, nejasné příslušnosti a nejasného určení, přestože jsou svému okolí nebezpeční a na pohled neúnosní, nikomu to evidentně nevadí. Tahle hříšná skupina narušuje sice nudné, ale alespoň jakž takž normální vyznění filmu. Závěrem, Corbucciho by v tom člověk sotva našel - nic osobního, žádné typické násilí, žádná krev. Hrdinové mi byli ukradení. A o nahých obyvatelích se mi bude ještě dlouho zdát v nejhorších snech. Upřímně, nebýt Adorfa, nedokoukala bych to...

Pro Tonyho byl evidentně prach pouště příliš horký a westernové prostředí příliš tradiční, i vydal se tedy nečekaně, za volání své uprchlé Pussy, do zasněžených hor Klondiku. Chvíle pobytu ho ovšem přesvědčí, že ani místní prostředí pro něj není nejlepší, zvláště, když nedaleké Japonskou je lákavou výzvou a slušná sumička na dohled. Nemá to tak úplně souvislý děj, který je založený pouze na faktu, že Tony musí ve vzdáleném Japonsku překonat nepřátelství všech šikmookých nepřátel (ozbrojených od mačet po kulomet) i jazykovou bariéru (divák ani netuší, že první japonská slova co se člověk potřebuje naučit jsou "Matori" a "Kosaka"), přičemž jen dvě osoby krom něj ovládají jazyk, kterému můžem (a Tony taktéž) rozumět. Cizinec si čím dál tím více přestává být jistý, jaký že přívětivý národ to vlastně okolo je a nemá zcela jasno ani získal-li to, co chtěl, přičemž veškeré nepopsatelně bláznivé a bizarní eskapády cizince v cizí zemi komentuje velice suchými samomluvnými poznámkami a to, v čem začíná posléze podnikat, zatímco se na něj vrhají Japonky s dlouhými noži, útočí kulometné kanonády či dva konkurenční nepřívětiví vůdci krutovlády, trochu připomíná kostru zápletky Hrsti dolarů. Celý děj je uzavřený do exteriéru malé japonské vesnice plné podivných obyvatel a osamělý Tony uprostřed, zůstávající dle svých tradic v klidu i v sakra nepříjemných situacích (i jemu se ovšem časem, obličej v bahně, už zachce domů). Lloyd Battista coby maniak zcela identického lennonovského zjevu nám zas (dokud neztratí své brýle) nehraje poctivou hru, parádní hudba, prostě takový tradiční kousek z Tonyho továrny na sny a bohužel poslední z trilogie zcela netypických a snad proto tak dobrých kousků s nedůležitým a nenápadným hrdinou ováleného zjevu, nečestného charakteru, suchého humoru a legendárního dopadu.

Tak tohle, vyrovnáno podtrženo, se mi zatím líbilo nejvíc, co jsem měla tu čest od Tonyho vidět, po čertech zábavný kousek. Ghigliu vystřídal Cipriani, jenž do hudby vydal ze sebe opravdu vše (včetně nejpozoruhodnější změti všech možných žánrů), a v celkovém dojmu je to úžasný soundtrack, k takovému střelenému kousku pak naprosto pasující. Tony je abnormálně vyklidněný vágus, opatřen extrémně suchým humorem, nezapomenutelnými bonmoty a tento nenápadný osamělý cizinec mezi sakra nebezpečnými chlápky v boji o spoustu zlata (velmi efektně zamaskované) a svou existenci (scéna „Zabijte ho potichu," mě málem zabila). Nic tu není úplně normální, vyhnané do extrémních nápadů a v kontextu vyvolávající salvy smíchu i v sakra drsných chvílích (i když co je tu vlastně míněno vážně?). Tony už zcela upustil od modelu z jedničky a je opět cizinec, ale kapku jiného zaměření, vždy připraven se spustit do neprobádaných hlubin, nechat se protáhnout za jedoucím vozem, ze zajímavé skrýše někoho vesele oddělat, ukrást všechno sám, převléci se za poštovního inspektora a k tomu se samo sebou tvářit jako poctivý muž Divokého Západu. To všechno může znít spíš jako model zákeřnosti Arizony Colta a Tonyho humor vzbuzovat obavy - zcela zbytečně a neoprávněně. Jeden z nejzábavnějších kousků, co znám a odjezd s ohňostrojem je topka. Jo, PS: jestli tohle „eklekticky" využívá Leoneho, tak sním vlastní sombrero. Ač má každý zábavná díla a každé má něco do sebe, mají docela jiný smysl pro humor a odlišnější asi nic ani být nemůže.

Film je vlastně solidní lekcí dějepisu z války Severu proti Jihu, kdy (kdo ještě nepostřehl) jasně pochopíme, jak moc stojí Itálie za Jihem (jakože násilí neschvaluje ani jedné straně, jejich náklonnost ke Konfederaci je až pozoruhodná). Za této kruté války osamělý jižanský statek a jeho obyvatelé: starý nemohoucí muž (velmi sporného charakteru), jeho dvě krásné dcery (včetně Rosalby Neri v nevelké roli) a dva muži, její ženich a láska druhé dcery, mladý Peter toužící po jejím srdci, což však otec neschvaluje. Jakáž takáž válečná idylka (loupení koní či krav hnusnými yankeey) nám končí ve chvíli, kdy je Peter nucen odvézt svou lásku daleko k příbuzným, během čehož mu zavraždí bratra i jeho ženu. Dva úhlavní záporáci jsou svým postavením a válečným vítězstvím chránění odporní desperáti neštítící se vůbec ničeho. A Peter se přidává k jedinému příteli, Butchi ze Springfieldu (obrovská role Nella Pazzafiniho), je na něj vypsána odměna a stává se psancem bez jakýchkoliv vyhlídek, snad jen na oprátku kolem krku. Po dlouhé válce se vrací jeho dívka, zjišťujíce tyto a ještě horší události. Jak tohle může dopadnout...? Začíná lov na štvanou zvěř! Peter a Butch jsou ovšem dohromady „neporazitelní", spousta nápadů a organizace (trik s patronami v táboráčku je fascinující) jim pomáhá stále unikat, až zjistí, že jeden z nich bude muset pryč. Styl filmu a čím dále tím více bezvýchodná hustá atmosféra (ne nepřipomíná Cenu moci), jakožto nesprvedlivá křivda a nenávist ke zcela čestnému mladému muži se zničeným životem, to vše má takovou atmosféru, úžasný příběh, krásnou Nicolaiovu hudbu a co nelze nezmínit, neskutečně dobrou kameru, to vše dohromady je zcela bez chybičky a Peter dokazuje, že má na mnohem víc, než se skácet z postele coby švagr col. Mortimera.