odpadlik123

Lze dát dohromady zmateného samuraje, prdícího poníka, vychcaného mistra světa a normálního rozumného šerifa, aniž by to působilo trapně? Ne? Ani tady to tak úplně nevyšlo, ale povětšinou to byla solidní zábava. Není to moc western. Tři nechtění parťáci na cestě za posvátným poníkem, zkrátka pan Corbucci měl zase divoké sny a udělal z toho ještě šílenější film. Eli v docela jiné, než běžně Tucovské spaghetti roli, což velice potěšilo - postarší, rozumný a odhodlaný spravedlivý šerif. Na své pouti za zákonem se mu ovšem do cesty připlétá Gemma, jenž mě tu pro změnu neskutečně sral - neskutečně vychcaný, přemoudřelý, machrující Švýcar s italskými kořeny (další ze Sergiových cizinců na Divokém západě) vystupující v oděvech od indiána, přes smyslnou blondýnku, až po džíny a křiklavě červené tílko, vyvolával zcela oprávněné pocity touhy po tom, aby to nepřežil. Poslední z trojice, poslední samuraj Milian, byl poslední kapkou do pohárku hrůzy, ale kupodivu šel vydržet a byl i poměrně sympatický a vtipný ("sicuro, Sakuro...!"), coby ušatý samuraj pak nezapomenutelný. Tedy, vážně ne všechno vyšlo, taneček v ženském převleku už byl moc, komedie je to ale přesto fajn, přítomnost např. stále excelujícího vůdce kaskadérů Zamperly potěšila, major hrdiny nahánějící velmi podivný. A opět tu máme tajemnou rakev (tentokrát ji možná i otevřou). Takže jak? Nejsem suchar a toho, čeho jsem se nejvíc bála, tedy vulgárního fyzického humoru (Malý unavený Joe) se mi nedostalo, objevil se dostatek mrtvol, což potěšilo. Hudba G & M De Angelisových zcela parádní (jak taky jinak). Co mi tedy kazí chuť? spoil Kdyby jen ten úžasný model opět neodjel do západu slunce coby vítěz.konec spoilu Ale jo, jinak jsem se pobavila.

Snadno zapomenutelný film s několika nezvyklými atributy. Těmi je hlavně vlastně americké pojetí. To, co následuje po začátku, vypadá na dokumentární zastavení u poklidných rančerů předvádějících kterak se značkují krávy. Záhadná skupina banditů však uloupí hned na úvod při příšerném masakru těmto rančerům koně, hlavní hrdina, kulturista Steve Reeves, se tedy vydává se svým bratrem a jedním dříve trestaným honákem získat koně zpátky. Je ovšem zákeřně podveden, přepaden a dostává se do Yumy, nejděsivějšího vězení v Americe. Poté, co zjišťuje, že hlavním hlídačem sadisticky se vyžívajícím v násilí a úpění vězňů je Nello Pazzafini zjevně si plně užívající svou nevelkou roli, rozhodne se pro útěk a pomstu. Jako že se tu mihne spousta známých postav, nikdo se tu moc neohřeje. Ať Nello (ten je aspoň extrémně odporný), Bruno Corazzari v chvilkové, přesto zajímavé roli či Rosalba Neri coby žena podivného jména Incarnacion - též jen coby oku lahodící chvilková výplň filmu. Na straně záporáků se to hemží tolika lidmi, že je těžko se v nich vyznat a hlavní týpek vypadá jak hrdina od Demofila. Co tohle vyzdvihuje, je dokonalá Barboniho kamera zachycující nepřeberné množství úžasných exteriérů v nezvyklých konotacích a závěr je točen zjevně ve stejném lesíčku jako jiný určitý film, div, že se tam nemihne Chuck Moll se svou partou sportujících kamarádů. Hudba zvláštní, celé tak trochu moc roztahané, v celku to jde.

Podivuhodný film s absencí jakýchkoliv kladných postav. Je to poctivá corbucciovka, za hlavní hrdiny je ovšem milá rodinka naprostých šílenců, vyjma jednoho bratra, jenž se sem dostal tak nějak omylem, přesto by nerad svého otce Josepha Cottena (ztělesnění noir-charisma 50. let) zklamal. Je jasný, o co tu jde. O prachy. O co víc tak u Corbucciho chodí? Vezme rakev, vezme poklad, tyhle atributy dá ještě s něčím málem dohromady a vždycky vznikne docela jiný kousek. Rodina okrade kolonu a od té doby jde čím dál tím víc do tuhého a čím dál tím víc se blíží možné odhalení. Oblíbený Gino Pernice zůstane opět s oběma ušima a namísto toho si užije řádně odpornou roli. Tihle muži se neštítí ničeho. Jsou bez skrupulí. Nezastaví je armáda. Nějaká ta zrádná děvka. Al Mulock v docela děsivém cameu. Nepokoje uvnitř skupiny. Slepí ubožáci. Neznají slitování a jsou naprosto nesympatičtí, do čehož přichází Norma Bengell tvořící s nejmladším synem vlastně kladný part. Dočká se Cotten svého krvavého zlata? Udělat hlavními hrdiny filmu zcela záporné zločince, to snad dokáže jenom Corbucci, ale ono mu to vychází a je to náramně zajímavá studie..... Jo, před lety jsem tu psala tohle. Dneska už bych to pojmenovala trochu jinak, ale nechme to, jen jednu věc upravit musím, a tou je má tehdejší stížnost na hudbu. Co mi tam vadilo? Co se mi tam nelíbilo? Vždyť je krásná. Dneska už můžu potvrdit, že i tahle, Maestro. Díky za tuhle tragickou ódu. (Která velice hezky pokresluje i další skvělý film, Il giorno del giudizio.) A Corbuccimu také, a k tomu za netradiční obsazení Alda Sambrella, Benita Stefanelliho nebo Enia Girolamiho. Jo, tohle je film, který chce trochu času a vidět víckrát.

Jedno velké překvapení. Čili, tenhle film je vlastně ¡Mátalo! postaru, avšak stylem proti tomu zcela normální. Přesto se vymyká průměrným kouskům. Jeden z nejvíc matoucích úvodů (a popis na čsfd mě taky přesvědčil o něčem úplně jiném a nalákal na nějakou pokleslou Belle Star), po kterém se divák mylně domníval, že půjde o běžný klišovitý zcela tradiční kousek se strašně hezkou úvodní skladbou. Čtyři psanci (z toho jedna žena, jeden od šibenice odřízlý šéf, jeden totální magor a jeden při přestřelce u přepadení dostavníku střelený chlapík) ženoucí se přes mrtvoly za kořistí, přičemž nikdy nevíte, kdo komu může věřit a kdo usiluje komu o život. Zní to docela klasicky. Poté, co se však trojice pozůstavších usadí v opuštěném městě duchů s jednou truhlou plnou peněz a venku se ve větru pohupuje vrzající houpačka, začíná to být zatraceně děsivé. Je to spíš psychologické drama, než spaghetti. Žádná postava není nikterak sympatická. Opuštěnou budovou se plíží tajemná postava. Neznámý útočník ohrožuje na životě partu krutých záporáků. Všichni do jednoho jsou suroví a bez slitování. A do toho do města přijíždí pan Benny Hudeček s ženou (jež právě pohřbila svého manžela) osobně! Nováků už je evidentně plná Amerika, tedy našinec jiného jména se rovněž neztratí. Velice tísnivé prostředí a stísněná atmosféra (doplněná chvílemi hudbou jako ze Smrti podle poslední vůle) zaručují nečekaně solidní hororové kreace. Na plné hodnocení to snad není, ale vzhledem k původnosti příběhu a vzhledem k tomu, jak jsem se chvílemi strašně bála, dám ho klidně. A ta skladba Il prezzo dell'oro s diskotékovou vložkou je úžasná...

Franco Nero vrhající šikovně nožíky se nám změnil k nepoznání, vida jeho dlouhé pačesy a vousy, působí spíš jako běžnou délku porostu hlavy překročící hippík, než indiánský míšenec. Patrně jej taky dost znervózňují, jelikož se ocitá více než často v depresi, nevěda, jaký je jeho účel v životě, proč tu vlastně oxiduje a co si počne... Doma ho ovšem čeká přes všechno optimisticky naladěný na bílo natřený Willy Berger coby otec a k tomu tři velmi milí bratříčci. Keoma je založení humanistického, odhodlán pomoci všem místním lidem ocitajícím se v nouzi uprostřed morové nákazy a přes všechen odpor záporáků dopravit léky a pomoc. A zachránit těhotnou ženu! Ať se však snaží, seč může, na každém rohu ho znervózňuje velice nepřátelská stará vědma prorokující zkázu a evidentně Franca velmi deprimující. Není divu, být osamělý hrdina v takovémto zkorumpovaném místě světa není nic veselého. Naštěstí má k ruce zkrachovalého Woodyho Strodea, svého otce a místního doktora plus onu ženu blížící se stále více ke svému dni. Ale proti němu Donald O'Brian? Nevýraznějšího záporáka, aby pohledal, není sice na scéně moc, ale prakticky ani když je, nezapůsobí. Ne tak bráchové, v lánech obilí kující velmi nehezké pikle nejen vůči vlastnímu bratrovi, ti se právoplatně řadí mezi hnusnou elitu. Zpomalené záběry tak trochu přehnané, zato velmi neobvyklé flashbacky dokonalé. Moc veselý film to není, městečko řádně časem zdevastované, přesto to není tak depresivní a v skvělém Eastmanově scénáři možno najít i zajímavé konotace (zastřelil Bena a Charlieho, heh :) Duo de Angelisových tomu dodává podivný nádech, po chlapovi pyšnému na svůj neposlouchatelný chraplák v Mannajovi (ovšem zazní i tady) tentokráte žena pyšná na svůj znepokojivý ječák a vzbuzující dojem, že každou chvíli porodí. Krásné záběry, fajn příběh, žádné přehnané násilí, opět takový milý tradiční kousek vzbuzující velký smutek z toho, že když už to měli autoři tak dokonale vypracované, skončili v tom nejlepším. A on kousek, kde místo hudby při závěrečné akci křičí rodící hrdinka, ani nemůže být tuctový.

Lawrence se mstí. Naučí se střílet (s čímž nás autoři neotravují, a tak se to trochu vymyká jiným jeho filmům, kde je často zbraň neovládajícím nevinným hochem) a vyrazí pomstít svou rodinu. Je to rozhodný muž, když se rozhodne někoho oddělat, oddělá ho přes všechny protesty a nejvíc svou kreací vlastně připomíná Garringa, ačkoliv tady na straně práva. Poslední ze zabitých mu ovšem prozradí zajímavé věci, i vydává se pátrat do nedalekého městečka. Naráží tu na pár fajn lidí, přátelského staříka hrobníka (jehož humornost je dána především děsivým portugalským dabingem, jinak je v pohodě), podivného kněze, místní zpěvačku, nezbytnou sklenku vody u baru a Lulliho právě neúspěšně vykrádajícího místní banku. Ten odjíždí s nepořízenou. Ale zločinci se prý co nevidět vrátí a celý film se vlastně nepočetné osazenstvo na ně chystá, Peter násilím udržuje v podniku jedinou tanečnici, pianistu a ve vězení bandu bláznů, aby Lulli došel názoru, že je všechno v pořádku a může bez obav přijet! Lenzi mi po Kriminalovi dokázal, že je vážně kádr a tady ukázal něco, co je v žánru naprostá novinka, a to tlupu šílenců vyjící v noci na měsíc, vzájemně se škrtících, v městečku nikoho nijak extrémně neznervózňující až do té chvíle, kdy všichni (od sexuálního maniaka přes pyromana po muže trpícího amnézií) s Fajardem disponujícím velkou sekyrkou, uprchnou. Film se vyvíjí docela zajímavým způsobem (i s poměrně překvapivými zvraty), blázni se šíří městem ohrožujíce nevinné ženy či podpalujíce vězení a Lulli má sice na triku všelicos nepěkného, přesto mi byl coby smolařský zločinec docela sympatický. Závěr na hřbitově s nepochybnou náboženskou provokací je pak naprosto geniální. Hudba chvílemi prostě neexistuje, ten úplně jednoduchý motiv je ale celkem fajn. Milý kousek.

Nu, nebudem si namlouvat, ale Carnimeovi odlehčené pojetí víc než svědčí. Sice to působí, že definitivně zešílel, ale je to zábava. Hilton tu není Sartanou (naštěstí) nýbrž Halelujou pátrajícím po diamantech nedozírné ceny. Že po nich jde ještě spousta dalších osob není překvapením, zcela typický dějový model je tu splněn. Ale tady funguje. Hilton si chodí, sem tam někoho bací (třeba jeptišku), sem tam dá někomu do jídla projímadlo (třeba falešným mnichům), sem tam někomu zarazí vývrtku do nohy (třebas zaměstnavateli Camardielovi) a velmi zákeřně se snaží vyřídit veškerou konkurenci zahrnující svatou Agatu Flori, tradičně v době, kdy už to divák nečeká, se objevujícího Southwooda tentokráte coby kozáčka odolného jak proti vodě, Hiltonovu charismatu, se svým odolným hudebním nástrojem (sjetý Rossi to pozná na vlatní kůži) či celou bandu falešných mnichů v čele s Rickem Boydem, jehož parádní kreace s naprosto perfektními vtípky a suchým humorem (podtrhnuto skvělými titulky) je, mám dojem, vůbec jednou z nejlepších postav filmu. A to provázáno tak trochu hororovou atmosférou (viz Hiltonova skříň), naturalistickým Camardielem (viz operace), historickým nádechem (viz časové ukotvení s rytíři kontra elektrickým drátům podobným telegrafem) a samozřejmě velkým kliďasem Hiltonem, jehož velmi nesportovní metody jsou zcela typické a jehož pobíjení svatých otců v klášteře zaručuje nebývalé možnosti. Humor funguje, snad jen na dlouhou bitku v prádelně, ale jinak to moc potěšilo a překvapilo. Hudba pak dokonalá, jak už to tak u mistra Ciprianiho bývá. Když se spojí Yankee a kozák, můžou dobýt celej svět...! Politická provokace?

Člověk je sadista a zkouší, co vydrží. Pravda, vydrží hodně, ale tohle už je moc. Patrně jedna z nejhorších sraček pod sluncem podtržená humorem, inu, viz MacGregorovic jednička ještě patřičně zveličelá. 1 a půl hodina životního utrpení, rejžův humor vybroušený do naprosté dokonalosti. Za celý film pobavil jeden jediný vtip plynoucí pouze ze skvělých slovenských titulků („Prepáč, apač...", toť celé). Ale ano, je to možné, i ti první McGregorové byli překonáni! A to po všech stránkách. Zde už není jen 7 synů MacGregorů plus láska jednoho z nich, zde je přibrán ještě stejný počet žen! Nevynahradí nám to ani vždy sympatický kaskadér Zamperla, nezkažený Dell'Acqua ani hlavní Gregor David Bailey, zástupce to zřejmě vlastním rozmyslem neangažovaného Woodse (jenž ať místo tohohle šel na cokoliv, muselo to být lepší) a jenž vypadá jako zcela identický dvojník Clinta Eastwooda. Zápletku točící se kolem šetrnou starou generací skotského klanu zakopaného a lupiči vykopaného zlata, po jehož stopě se vydává naše báječná sedmička, Gregorova žena ve spodním prádle a Camardiel (zde opilý i podle scénáře) a jeho 6 velmi od rány založených dcer netřeba popisovat víc. Humor nepopsatelný a opět nepatřičně střídaný tím nejbrutálnějšm násilím. Bitky úhlavního Skota s konkurenčním otcem Camardielem coby Irem kvůli sporům „čí whiskey je lepší?", rázné ženy střídavě své ctitele bijící, kopající a masakrující, střídavě je ctící a na ně zbožně hledící, pojízdná zubařská ordinace převážející veselou skupinu zubaře zjevu řezníka a jeho dcery - největší to krávy světa, to vše zní příliš dobře, než to působí. Hlavnímu záporákovi, nebohému Leo Anchorizovi (s bolestí zubů, to bude humoru) člověk milosrdně přeje, by zemřel co nejdříve a aby se nedožil tradičního vrcholu filmu, kdy z jakéhokoliv nebezpečí a přesily svým synům ochotně vypomůže stará generace ve skotských sukních a s nezbytným macgregorovským dělem. To dokonáno prazvláštní hudbou – tenhle kousek patrně viděl Ennia Morriconeho tak v televizi. Tradiční song z prvního dílu zůstal, ale objevily se jiné (vykradené) a zvláště Hrst dolarů zařazená ve chvíli nahánění dívek zvrhlou partou po břehu jezera, to fakt bolelo. Film hrdě se tyčící i nad mnou po všech stránkách nejuznávanějším majstrštykem Petrolejovým princem. Au au. A toho Pizzutiho vyváleného v barvě už je člověku sakra líto...

Carnimeo sice potěšil, když nahradil v Sartanovské jízdě Paroliniho, o to však už méně, když Garka nahradil Hilton. Děj je strašně rozvleklý a zakládá si opět na režisérově oblíbené zápletce. Lidí jako na orloji (což bylo ve všech Sartanech), ale vlastně nikdo není nijak potřeba. Hilton má určitý charakter: má rád vejce a střílí své nepřátele skrz bochníky chleba. Je zatraceně rychlý a Nello by s ním rád poměřil své síly. Není zrovna moc sympatický. Stojí proti Nello Pazzafinimu, jenž tu sice má větší roli, ale zase je k ničemu. Hrubě nevyužitý je pak jindy geniální záporák Lulli, jehož neznat, jistě bych si ho ani nevšimla. Carnimeo opakuje svůj oblíbený haleluja-model: jeden ikonický hrdina (Hilton), jeden poklad, spousta lidí, co ho chce a po třičtvrtěhodině dorazivší parťák Southwood (rád přežívající vlastní úmrtí), patrně, kdyby to Hilton sám neutáhl. Taky že to neutáhne, ale ani tu nějak nemá chudák co tahat. A to málo, co tam je, se rozhodně Southwoodem nevytrhne. Jeho prapodivný hošík v bílém obleku a s paraplíčkem čtoucí Lady ze Shalott je jednou z těch nejmíň sympatických a jednou z nejotravnějších osob a zpodobněním se blíží Reedovi v Dio li crea! Ještě, že nemá víc místa... Všem nám už je jasné, kdo to všechno shrábne a na zbytku vůbec nesejde, rozpočet malý jako obvykle. Kousek hudby fajn, ale zazní patrně jen jednou. A do toho přijdou dva maniakální bratři Rossi a Boido, díky nimž to nezapadne do naprostého odpadu. Vnáší do tohoto pokojného otravného městečka po čertech dusnou atmosféru a chtějí udělat nějaký ten vyrvál, na hostinském praktikovaným násilím počínaje, ženou (též toužící po prachách) konče (Chceš ji uříznout vlasy? Nejsem kadeřník. Tak vyříznout jazyk? Nejsem chirurg...). O Rickovi víme, jak dobře to s kudlou umí, ovšem jediná nadějná dějová linie je přerušena vstupem teplého Southwooda (jenž se zjevuje pravideně z důvodů, by ochránil slabou ženu, když náhodou Hilton nemůže). Úchylný smích nadšeného Rossiho a nezapomenutelné cameo Boidovo (který byl patrně moc dobrý a bylo třeba se ho rychle zbavit) jsou pro mě tím jediným, kdo to vytáhl.

Tento LSD film mě alespoň, když už nic jiného, lákal oním jiným pojetím a stylem. Ale i to bylo nakonec na umření. Ona je nová vlna kombinovaná se sjetými hippíky moc hezká věc, ale postavy jsem nepochopila, jejich chování (jestli se dá potloukání se po opuštěném domě za houpající se kamery a neurčitého záměru říkat chování) nepochopitelné. Když se to vezme kolem a kolem, formou to sice může být zajímavý počin, ale je to úplně o ničem. Jediné, co mě odradilo od opuštění obrazovky po protrpěné třičtvrtěhodině byl právě přijíždějící Lou s bumerangy, jimiž je přichystán odporné sjeté bandě přichystat horké chvíle. To zní taky fajn, není mu toho ovšem vlastně dopřáno, jelikož je v okamžiku zajat a po zbytek děje mučen, což ale přes všechno byla na druhou stranu první a poslední normální děj připomínající vložka v jinak zcela nepochopitelném umění mně utajeném. Lehkou zápletku to má, (spoiler) ale poté, co jsem viděla Dio non paga il sabato, chápu, že ani ta není původní a do posledního detailu vykradená odtud (konec spoileru). Nuda nuda, šeď šeď, ovšem na desetiminutové tančení hippíků zkoušejících si oblečení místní stařeny a vlajících v prostěradlech nelze jen tak zapomenout. Bohužel, patrně jeden z nejotravnějších filmů (jen mimochodem, byl to vůbec film?), co znám... Ale za Loua a jeho bumerang (což je patrně ještě krom jedné věci jediné novum oproti předloze) jednu.