alchac

Dalo by se jistě popsat mnoho stránek o tom, kolika se tento snímek dopouští očividných anachronismů, alogismů, nevysvětlitelného chování postav, účelové korektální agitace, v jak nebetyčném rozporu je děj filmu s konečným rozuzlením, tj. jak zoufale je to celé debilní, nicméně zmíním pouze dle mého nejzásadnější problém tohoto snímku, který strká vše výše zmíněné do kapsy, a tím je jeho opravdu příšerně děsivá nudnost. Kdyby bývala opravdu hezké záběry skotské krajiny nehyzdila svou přítomností ta skupinka praskokotů, dal bych možná i dvě, takto jedna velmi umrněná.

Čest práci, soudruzi! S velkým potěšením vám musím sdělit, že zatímco jednička byla bohapustě neinvenční obšlehávací sci-fi čalamádou, byť jí nelze upřít jistý stupeň prosté buržoazní zábavnosti, před udělením souhlasu k natočení dvojky byl soudruh Čen naštěstí příslušným komisariátem producenta hrubě pokárán pro nedostatečnou společenskou osvětovost a angažovanost, načež jmenovaný soudruh zjevně šel do sebe, provedl sebekritiku a jako správní filmový úderník zpatlal tentokrát sice šíleně nudnou, avšak již řádně agitující podívanou o útlaku a narkovykořisťování čtyřprocentní (sic!) menšiny oschopnostněných jedinců zlou majoritou prostřednictvím skupinky zradcov schopnostnícké triedy a odporně fašistické policie s jedním opravdu fujky fukjky latentním buk… éééé, schopnostníkem v čele. A aby toho srdce uvědomělého světoovčana nemělo k plesání málo, celé je to samozřejmě a jak jinak o záchraně loztomilé holšišky s úžasně ojedinělou superjeblostí mocinky rodinně hod/vnostářským politickým exvězněm, hrdinou lidu bez bázně a samohany, který jako by Timurovi z party vypadl. Jedinou vadou na kráse tohoto chvályhodného počinu je tak patrně to, že závěrečné titulky nebyly vhodně podbarveny tóny Internacionály.

Ježto patřím mezi jedince, kteří si ještě jako malí fakani na základce za účelem důchodového zabezpečení pečlivě střádali víčka od limonády a při jakýchkoliv zdravotních potížích se bodali vývrtkou, ovšem v současnosti jsem se již stihl dožít zdravé skepse velící mi pokud možno nikdy se na nic netěšit předem, neb obvykle pak následuje bolestivé zklamání (viz např. první díl filmového zprasení nejoblíbenější knihy pisatele tohoto pamfletu, které spáchalo Vilné F, kvůlivá čemuž stále váhám, zda se vůbec pokoušet mučit dvojkou), jsem směrem k tomuto seriálu opravdu urputně potlačoval veškeré neblahé doufání a raději se snažil zůstati tím septikem. Naštěstí mohu nyní prohlásit, že zcela zbytečně, neb vizualizace nejenže úplně přesně vystihla atmosféru původních herních klasik překrásným výtvarnem počínaje a stylovým hudebním doprovodem konče, ale i obsazení hlavních xichtů bylo velmi prdelohrncové (zejména „small frame“ bráchu hlavní protagonistky, který jako by Lannisterům z Tyriona vypadl, jsem si velmi oblíbil), ba dokonce nebylo opomenuto důkladné prošpikování děje odkazy na nejlepší film evr via hodný, zlý a ošklivý Gogginsův ghůl, vulgo mazlík numero uno (při přechodu pouště za Tuca, na návštěvě u farmáře za Sentenzu, jinak, ač vlasů nemaje, víceméně Blonďákovatý a sumasumárně skvěle vystižen tímto songem), v míře obdobně hojné, jako jimi byl k mé někdejší radosti nacpán nejoblíbenější (a imo nejlepší) druhý díl hry.  Vykreslení postapo světa shledávám rovněž předloze věrným (= doma rádobyidylická utopie, z níž by se ovšem Orwellovi děsem stáhla prdel, nahoře fašouni nalevo, sekty napravo, pošahanci a kanibalové všude), kvituji plnokrevné zpracování a co se týče děje, tak byť jsem byl první cca dva tři díly mírně znepokojen občas možná zbytečným oslím mostěním, které po zhlédnutí hodnotím spíše jako vynucené pouze osmidílnou stopáží, a některými obecnými seriálovými nešvary, kvalita příběhu i jeho odvyprávění měla naštěstí vzestupnou tendenci, stejně jako úroveň mile morbidního a absurdního černého humoru, který nezůstal naštěstí jen v rovině narážek pro falloutí nerdy (rozbitý vodní čip), ale naopak se na dnešní dobu velmi odvážně dopouštěl tak břitkých alegorií na současné Spojené státy, až jsem občas jen nevěřícně kroutil hlavou, že to dav všelikých neziskových cenzorů ze socek vůbec pustil (asi těm blbům nesepnulo, o čem vlastně to rozličné počínání stádeček ovcí ve vaultech vlastně bylo) a u řady momentů zejména v předposledním díle regulérně hýkal smíchy. Pokud bych chtěl být subjektivně co nejobjektivnější, dával bych asi za čtyři, avšak patře k fanouškovské základně, uděluji jednu navíc za Dogmeata se Šmikšmikem. A samozřejmě chci dalších aspoň pět řad v minimálně stejné kvalitě a to ideálně nejpozději ihned.