Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Western
  • Komédia
  • Krimi
  • Horor
  • Dobrodružný

Recenzie (140)

plagát

Lunghi giorni dell'odio, I (1967) 

A toto mělo být jako co? Jedna z největších sraček, co jsem poznala. Nepsala jsem někde, že Madison ve špagetách není vůbec špatný? Tak tady je to teda o to horší. Splácanina až hrůza. Nuda až k smrti. Výkony na hranici. Děj debilní. Madison je čestný. Jedna rodina je vyvražděna, dcera znásilněna (tím se jí pěkně zbavíme a už se objeví max. jednou ve stavu duševního zhroucení), rodiče zabiti. Naštěstí zbyla ještě jedna dcera, přičinlivá dramatická hrdinka v kalhotech, jejíž výkon se zkrátka popsat nedá (radši), jeden syn malý a jeden starší (A. Dell'Acqua coby hlava rodiny? Nemusíte se bát, to zastanou jiní) a jeden bandita nalezený na místě činu, raněný Pietro Martellanza, jenž se bude až do konce potácet v počátečním stádiu úmrtí, rodina ho bude nenávidět, dcera si bude přát jeho smrt (nevěřte tomu), Madison bude projíždět z prava do leva a do toho se chvílemi objeví něco naprosto nevhodného a zvrhlého, a to pokleslá erotika zařazená v takovém zdánlivě rodinném snímku navíc naprosto nepochopitelně. Madison tu má nějaké resty, Rik Battaglia tu má nějak jako dělat záporáka či co, ale naštěstí se mu pro jeho dobro nedostane moc prostoru. Mihne se tu krásná, leč naprosto zbytečně obsazená Rosalba Neri, vraždí se tu něco nevinných občanů, znásilňuje plno dívek ozbrojených klacky a probíhají výstupy hrdinky srovnatelné s Luisou Baratto. Jestli tohle nestojí za zlámanou grešli, pak naprostou korunu tomu dodává hudba "vypůjčená" z Hrsti dolarů. To zas jednou bolelo... Tvůrce patrně ani nenapadlo, že tím ten film vyšperkují na ještě horší úrověň... Jediní, kdo by to tedy mohli vytrhnout, buď umírají, či se nevyskytují na scéně, pročež za jedinou zmínku tedy stojí jakýsi neskutečným způsobem přehrávající bandita snažící se svými ksichty zapsat se do naší paměti. Povedlo se, neb já si z toho nic jiného nepamatuju.....

plagát

Divoký Django (2012) 

1 černý a 1 bílý jdou zachránit 1 nevinnou černou (plus další nevinné černé) a vymlátit pár více či méně vinných bílých. Konec. Nezní to jako western a ani není – je to novodobá fraška. Hlavní humorista Ch. Waltz mi svým stylem nemůže nepřipomenout Trojana v nových Strachových výtvorech - čili mi zrovna moc sympatický není, jeho černý přítel J. Foxx je sice mírově nakloněn, ale přizpůsobí se více, než rychle - nějakým šetřením životů či dokonce dead or alive se tu skutečně nezabýváme. Ale na Ameriku to pořád jde. Poměrná plochost je konfrontována s ještě plošší zápornou stranou. Ačkoliv, zápornou? LDCaprio od úvodu coby přehrávající trotl sice holdující otrokářské společnosti, přece mě nepřesvědčující o právoplatném statusu záporáka. Jeho dům a celý film přetéká figurkami typu: Jsem Zlej a sprostej (SLJackson), jsem Zlá a hnusná (sestřička), jsme Zlý, protože prej jsme (sloužící a mučící ostraha), jsme rasisti (bílé osazenstvo Jihu), jsme komici... ale nikdo se vlastně ani neprojeví (ba i to mučení je jim vždycky překaženo ještě, než začne). To vše natahováno na taaak dlouho, že to začne nudit, a to nemluvě o pasáži, kde si pan režisér potřebuje zalétat – toť jedna z komických částí a zvláště kukluxklan či Djangovy sluneční brýle, crazy ohozy a cool hlášky jsou pro dnešní dobu tak typickou travestickou vložkou. Překombinované důvody k masakrům, přestřelka plná cákanců, ale prostá většího napětí a k tomu scény našich dvou podfukářů v čím dál tím více nepříjemné situaci, celek neuráží a nenadchne. Čím však věděl rejža, jak to pozvednout, jsou dva historické faktory, a těmi je skutečně dojemný vstup PRAVÉHO Djanga Franca Nera (jako jeden z mála nepřehrává) a stará dobrá, ještě lepší či nejlepší hudba, u níž mě místy velmi bolelo její zařazení - než se všichni budou předhánět v přechvalování hudební vložky recyklátora původních kinematografických skvostů, ať alespoň z úcty zhlédne původní legendární spaghetti westerny, z nichž pochází. Tedy ano, chápu, že toto se líbí každému, je to dobrodružné, má to ten nádech rebelie vůči nynějším blockbusterům, není tu přehnané násilí, nijak se vás to nedotkne, spoil šťastně to skončí konec spoilu a Di Caprio vám způsobí nejednu zástavu srdce svými neočekávanými výkřiky, výbuchy a gejzíry šaškovin. Tarantino je prostě za každou cenu tak cool, že by ho neroztavilo ani globální oteplování. V rámci toho, že Tarantina jednoduše ráda nemám kvůli jeho neustálému vykrádání a vycpávkám ze starých filmů, docela to šlo a možná dostane ještě šanci. A vím, že už nic nejde po staru a je mi to líto. Šel by (a chtěl by někdo) ještě dnes natočit skutečný spaghetti western?

plagát

Na každého jednou dojde! (1973) 

Těžko se dá podat, jak tohle bolelo. K mému jedinému štěstí cz verzi "Na každého jednou dojde" nevlastním a tedy všemu nerozumím, leč zde šlo spíše o dojem vizuální... Celé dílo pojato podivně kulisově interiérově a papundeklově, přec s velkými náklady a všechno zmíněné záměrně. Uprostřed louky si postaví palác. Do pouště indiánskou osadu. Hurikán Kid se zcela zcivilizoval. Prozřetelnost 2 vypadá jako kombinace Chaplina a Hitlera, z charakteru už nemá nic, žije v jakémsi pojízdném atomovém krytu, ze vtipu ztratil film vše, zpomalované záběry podtrhují podivnou humornost. Ale ono vcelku nic k smíchu není. Prozřetelnost zachrání před utopením Carole André a aby si ji mohl vzít, musí získat nemalý obnos. Zní to jako hloupá komedie, ale tohle vlastně ani není film. Na jednu stranu neskutečně debilní vtipy (ano, jediná opravdu vtipná věc za celou dobu mi přišlo švindlování s ruletou) typu likvidace vojáků holubím trusem, jakoby v opiovém delíriu a nutící k útěku od obrazovky. A na druhou stranu nezvyklé násilí - Hurikána prakticky na úvod oběsí, všichni jsou jaksi zlí a chudák Rick Boid si stále nedá pokoj a bude vyzývat na střelecké souboje pana Prozříka tak dlouho, až se mu to stane osudným. Po pravdě, z většiny vtípků mi bylo na nic, některé jsou ale opravdu na zvednutí žaludku (operace muže zasáhnutého kanonádou nábojů), doplněno humornými převleky, líčením, věcmi a vymoženostmi, z kterých člověka spíše mrazí. A surrealisticky celé podpořené velmi podivnými animacemi. Z jedné půlky na umření hrůzou, z druhé z trapnosti, celé to není film, ale spíš jakoby ztělesněný zlý sen. Pokud by divná bitka s Číňany či nafukující se člověk jinde vzbuzovali trapnost, tady to bylo horší. Western to tedy nepřipomíná ani omylem. Pokud toto chtěl pan de Martino (mnou dosud vážený) natočit, patrně se musel sjet a okolo sebe všechny také. Dokoukáno jen, aby to nezůstalo na pozdější časy.

plagát

Pochi dollari per Django (1966) 

Tohle bylo fajn. Pravdou je, že se každou chvíli objeví náznak něčeho zajímavého, ať si Mexičani dávají páku mezi noži, někdo se jde mydlit atd, nikdy z toho nic valného není a styl směřoval spíš někam do Ameriky. A vida, on to Klimovski, zde se tedy překonal. Jezdec z neznáma, pan hrabě, na cestě dobra a práva jde zjistit, kam se to dostaly peníze důlní společnosti, jež byla kdysi kýmsi oloupena. Je nucen zamířit do po čertech nebezpečného městečka. Dvě skupiny obyvatel kraje, honáci a osadníci, jsou proti sobě, rozhodnuty jít přes mrtvoly a do posledního muže a poslední, co potřebují, je náhodný šerif Steffen... Kladné je minimum osob, výše postavení úplatní, a nedaleko si žije Frank Wolff, patrně bratr-dvojče to zákeřného zločince. Steffen se zakouká do extrémně naivní dívky. Frank tráví čas oplocováním své farmy ostnatým drátem. Schyluje se ke krvavé řeži, jíž se Wolff nechce účastnit, neb je "mírově zapálený" - to nám velmi brzy hezky předvede. Docela zajímavé charaktery, u nichž člověk až do konce neví, co jsou vlastně zač. Šerif pan hrabě podává velmi solidní výkon, žel zaměstnává dědka jak vystřiženého z Rio Bravo, jenž nás obšťastňuje svými výlevy o vaření, tlačení bot a každého výtržníka šťouchá puškou do ledvin, pouštěje ho se sebezapřením ven z vězení s takovými nadávkami, že člověk doufá, že se vězni vrátí a dědkovi to vrátí. Ono když ústřední zápornou dvojici bouchačů ztvárňuje skvělý muž bez zubů, ale s o to lepším kámošem - zde strašně zrzavým Eniem Girolamim s popelářskou čepicí, kteří bez sebe nedají ránu, spolu jich dají o to víc, jsou nebezpeční Frankovi, dělají všelijakou špinavou práci, ohrožují obyvatele, berou dívkám iluze, vymýšlejí zákeřné plány svým nadřízeným, nemůže být nuda. Jak si Enio zatočí čepicí, je jasné, že tento justiční omyl ve vestě z patrně lepších časů po zesnulém kolegovi ještě dokáže věci. A taky, že jo, zvláště honění dívky těmito dvěma uprostřed krvavé řeže je jak z komedie. Jinak to ale vážně vůbec není sranda, až překvapivě brutální - takových mrtvol (pěkně nasnímaných) hned tak neuvidíte a Steffena v takto nepříjemné situaci taky často ne. Tedy, co jsem vůbec nepochopila, byly poslední 3 minuty, ale jinak bravo, pane hrabě!

plagát

Dos hombres van a morir (1967) 

Ringo Martellanza - pozoruhodný kousek, ke kterému mě přivedla úžasná melodie mého milovaného De Masiho. Nicméně, ta melodie přijde na řadu hned při úvodních titulcích a pak už skoro kde nic tu nic. Celkově mi to připomínalo ty nejranější kousky. Portugalské znění zařídilo naprostou nejasnost toho, o co že vlastně jde v tomto příběhu přetékajícím otylými hrdiny (způsobeno poněkud širokým obrazem), se zvukovou stopou horší, než z odpadní roury - patrně k nám putovala až z Itálie a věru z ní moc nezbylo - zvukové efekty ztlumeny na minimum a bitky bez jediné rány působí poněkud podivně. Ale sám ten kousek je zvláštní, částečně jistě i nečekanými střihy. Hlavní hrdina, spolehlivě dobrý Pietro Martellanza, jako vždy jakéhosi nejasného charakteru jest tedy dalším Ringem, má patrně i nějakou tu rodinu (bráchu) a velké obtíže. Tím největším problémem je banda zločinného Billa Andersona (!), jež bohužel nestojí za zlámanou grešli. Parta se sem tam převleče za mormony, sem tam někoho přepadnou, přiberou mezi sebe podezřelého mladíka, vlastně tak nějak splývají a člověk se v nich nevyzná až do konce. Osamělý vlk Pietro však dostane velmi záhy oporu (kdo ví, jestli ne důležitější, než on sám), a to Piera Lulliho neporušujícího tradici a zjevně upevňující jejich velké přátelství patrně největší rolí v patrně nejpřátelštějším ovzduší. Jsou spolu stále. Nedají bez sebe ani ránu. Ač bojují proti nepravostem a jsou sympatičtí, nepůsobí jako vzor klaďáků (mají to být vůbec klaďáci?). Když děj (pro mne poněkud nepochopitelnými úkazy) zdrsní a člověk čeká, že teď se příběh pořádně rozjede, je najednou konec, kde nechají hrdiny trpět způsobem nehorázným. Ústřední dvojice tedy povedená, ale přesto tomu filmu něco chybělo... asi tak 20 minut.

plagát

3 colpi di Winchester per Ringo (1966) 

Gordon Mitchell (ne právě mnou přeceňovaný kulturista) a pár neznámých týpků v něčem hezky naivním? Bylo to lepší, než jsem čekala. Dva dobří přátelé Ringo a Frank spolu podnikají společné akce a milují stejnou ženu. Leč charismatický Mitchell má smůlu a vyklidí plac. Ringo dlouhá léta spokojeně žije, šerifuje, má malého syna, šťastnou matku, báječnou manželku, až při jedné nešťastné události přijde o zrak. Lidi, kteří dosud stáli na jeho straně, rychle otáčí, využívaje pro vlastní prospěch nejhorší metody a nezdolného Ringa v jeho úřadě nahradí poměrně úplatným Gordonem... Přese vše tu Gordon není na slovo vzatý záporák, asi 3krát hrdinovi zachrání život a je mi sympatičtější, než Ringo! Dosti zkažené městečko, pár naivních akcí, pár opravdu svinských osob a něco osobní tragédie. A k tomu scéna afrického folkloru! Zcela mimo nehodící se snad 10 minutové křepčení za rytmů pralesa bylo skutečně neočekávaným a k ději tak nějak vůbec nepatřícím bonusem. Pomstí se hrdina, ubrání si svůj život přes svůj hendykep, či dokonce prohlédne? Ta otázka je sice na místě, ale osud Gordonovy postavy tu pro mne byl důležitější - dokázal mi, že krom půl století v posilovně v sobě má snad i něco jiného. Stál mu ten kamarád vlastně za to?

plagát

Navajo Joe (1966) 

Navajo Joe, zase takový dle mého (dle českých distributorů poskytujících dabing zřejmě rovněž) profláklý film, který Corbucci stvořil v krásné době velkého násilí. A hlavní postavou je indián, celkem ucházející, ač poněkud sebestředný a jsoucí si vědom svého výsostného postavení v ději, hrdina Burt Reynolds. V městečku, kde nikdo nedisponuje zbraněmi (!), potřebují pomoc, lidé jsou tu opět takoví nepříjemní, nedohodnutí, zbabělí a ještě mají ve středu zrádce, a aby je indián ještě se statečným dědou a jeho dvěma tanečnicemi dostával z bryndy... Nicoletta Machiavelli coby indiánka již tradičně zcela nezajímavá, pro děj sice postatná, leč mě naprosto ukradná hrdinka, dohromady nic objevného, Sambrellova skupina drsná, leč místy až překvapivě důvěřivá. Je to dost násilné (inu starý dobrý S. Corbucci) a Aldo Sambrell skalpující indiány je jistě zapamatováníhodnou veličinou. A géniova hudba připomínající cosi jako křik skalpovaného Apače, která mě, přiznám se, od začátku vyloženě iritovala, se mi po nabytí jisté melodie začala i líbit.

plagát

Il West ti va stretto, amico... è arrivato Alleluja (1972) 

Do těch jablek na stromě jsi neměl střílet... A druhého Alleluju neměl Carnimeo točit. U toho chlápka hrozí prakticky dvě věci - buď se mu povede dokonalý zábavný kousek, nebo znechucením zalezu pod stůl. Well... tak dneska druhá možnost. V jedničce se mi stala výjimečná věc: poprvé a patrně i naposled mi byl Hilton sympatický. Ano, machruje tu docela jinak, než ve svých typických kouscích. Ale tady by jej člověk zabil od začátku. Záporáci (zejména Rakušáci, jimž jsem postupně začínala stále více fandit) parta nuceně přehrávajících trapných šašků určená jako pouhý terč Hiltonových facek, golfových míčků a jiných vychytávek. Ano, postav tradičně jako na orloji. Předně tedy Alleluja, pak dlouho nic a pak Agata Flori coby nepolapitelná lupička (nakopat ji do prdele), její nestálý pracovní partner Skot Archie Lincoln Tate (zde zcela bez vousů vypadající hrozně, ale přes všechno mi díky společnosti, ve které se ocitl, byl nejsympatičtější), vilný obchodník, majitelka hotelu z Pár dolarů, samé nahánění a pátrání po až netušeně cenné sošce. A na tu kupodivu narazí (nebo ona na něj) Nello Pazzafini, jenž tu se svým kamarádem coby dva svatí muži mají čestně výjimečné postavení opravdu vtipného partu, jenž je ovšem tragicky krátký. Jedna bitka za druhou, a to bitky toho typu, kdy uprostřed Lincoln a Alleluja projednávají nejlépe obchodní zájmy, přičemž jakoby nic, nedůležitě a nazaujatě stále dokola bombardují, bijí a vítězí nad stále novými ztrapňujícími se nepřáteli. Hilton je zde tak úžasně přezíravý, nad věcí a neosobní, že jeho hrdina by potřeboval brutálně dobít a nechat osudu. Má ovšem tu výhodu, že je jako vždy čistě nedotknutelnou a nepostihnutelnou osobou. Lincoln (patrně po známosti dějové šablony, kdy Hiltonův parťák jindy nastupuje až po 45 minutách filmu) se objevuje velmi záhy, což však neměl dělat a před nesympatickým panem Allelujou 2. jej neuchrání ani využité brnění. Ne, tohle ne.

plagát

Per qualche dollaro in meno (1966) 

Trailer k téhle věci byl tak odpudivý a debil Lando Buzzanca na první pohled tak znepokojivý, že jsem prostě neodolala, věda, že půjde zcela evidentě o bláznivou pitvořivou italskou groteskní komedii. Nebudu povídat, že jsem z toho moc pochopila, ale v hrubých obrysech zaměstnanec banky Buzzanca zřejmě způsobí manko a musí se vydat na cestu by získal zpátky peníze. K tomu mu bude více než nápomocen jeho bratranec Frank a bratři Corbucciovi jako scénáristi. "Tak co brácho, napíšem třeskuté drama nebo třeskutou komedii? Pro dnešek jsem pro grotesku..." Fajn. Sergio si tedy časně do děje vloží svou možná i první rakev (zde na kolečkách a s živou snoubenkou), Bruno pár vážně povedených nápadů (jeho humoru prostě neodolám) a rejža pro povzbuzení třeskutosti Buzzancu obleče coby Monca v Pár dolarech, jeho bratrance coby plk. Mortimera v Pár dolarech a v druhé půlce jim přidá kolegu Mexičana coby El India v Pár dolarech. Zatímco v první půlce, kdy putují bratranci spolu, se najde víc zajímavých nápadů a v přítomnosti plukovníkově je to vždycky docela dobrá zábava, celý zbytek se nám přesune k Mexičanům a tam už zůstane jenom nuda a straaašně vtipné přehrávání. Všechny chytají křeče. Plukovník je poznamenán minulostí, leč nijak se to nevyřeší. Mexičan se střídavě sjíždí a střídavě střílí za hry hracího strojku s každým, koho vidí. Má rovněž velmi zajímavého otce žijícího v hrobce (proč to?). Konec naprosto mimo. V celku to ani neví, jak vlastně na to Pár dolarů parodovat (anžto a protože spaghetti se parodovat nedají a určitě ne po italsku), nicméně Lando nám předvede maximum ze svého umění pitvoření. Největší pozoruhodnost snímku? Přibližně po dvou třetinách filmu Lando odkládá Clintovo pončo a obléká si křiklavě červenou variantu. Proč to? Zeptejte se Leoneho, proč v HZaO najde Blonďák to své až na konci. Oni snad mají vážně v celém žánru jenom jeden exemplář?

plagát

Morte non conta i dollari, La (1967) 

Ze špaget zatím nejsympatičtější Mark Damon, s jakým jsem měla tu čest. Na začátku tedy poměrně machruje, ale jinak to jde, nejde mu zas jenom o sebe a konečně zas jednou nepůsobí teple. Děj není rozhodně nijak prostý. Tak trochu vágus Damon zachrání při přepadení dívku a přijíždí do velmi podivného městečka. Sám Mark je drsný muž plivající kudy chodí a nemající nic proti tomu zmydlit se v hotelovém pokoji, zmydlit se v obchodě při koupi tabáku (by měl co plivat) a dát se najmout do místního podvratného komanda čítajícího jeden velký drsný rod (včetně důležitého syna Pazzafiniho) a mnohé další nenápadné pokojné občany. Ale oni si v tomhle městečku vlastně všichni začínají první. Chovají se prapodivně. Druhý týpek, který přijel pátrat po dávné historii smrti svého otce naráží rovněž na zvláštní občany (zástup obyvatel v lidových krojích bavící se, když mu jeden maník bezúčelně dupe po klobouku), nicméně rozvíjí své pátrání až do nebezpečných mezí. Hrozí odhalení talemství, která měla zůstat na vždy skryta... Městem se v noci plíží tajemný vrah, záporáci dostávají strach. Dvě ženy a tedy románky. Bezdůvodné mrtvoly (ten důvod tam asi byl, leč nepochopila jsem). Doktor uplatňující se v poněkud nehippokratovských lékařských zásazích. Žena prodaná za pušku. Pak ještě Mexiko. Pedro Sanchez ve vaně. Damon dojemně slibující pomoci najít nový lepší život prostitutce. Nepřehledá přestřelka. Divná hudba mnou ne příliš oblíbené Nory Orlandi - jen minimum dějových linií zde se objevujících. A všichni vymydlení až na půdu! Nikdo by se v tom nevyznal, v celku to tedy není špatné, ale nedává to úplně smysl. Skrouhnout dějové motivy na jednu třetinu a trochu rozvést, bylo by to ještě lepší.