odpadlik123

Jeden z mých úplně prvních westernů, není divu, že jsem z něj byla tehdy pořádně nakřivo. Ale co je úžasné, mně to zůstalo do teď. Technicky (hlavně ty zde zhusta zmiňované zadní projekce) to není moc dobré, dabingově to nebylo dobré, ale je to tak naivní a má to takové exteriéry, že to ani nevadí. Úžasné dobrodružství s úžasným cílem - kaňonem plným zlata. A po jeho stopách se vydává veselá skupina (čítající v titěrných rolích Eliho Wallacha či R. Masseyho, kteří vezmou záhy za své), aby do zlatého cíle dorazila jen nejnezdolnější elita: Velmi nesympatický šerif Mackenna Peck, jediný znající cestu, honosící se celý film postojem: „zlato patří indiánům a já ho nechci ani vidět“ a starající se o velmi nesympatickou osiřelou blondýnu. Za jejími rodinnými událostmi stojí po 99% filmu stoprocentně optimisticky naladěný skautík Colarado Sharif, přenášející svůj nezdolný entuziasmus (či se o to alespoň pokouší) na všechny kolem (až na poněkud prkenného studeného čumáka Pecka), vtipkující, radující se, sem tam nejistý (čili tak trochu lidský) a v jádru jen toužící si za krvavé peníze zařídit pěkný poctivý život Američana v Paříži. A samosebou, jak už to tak bývá u mých favoritů, strašlivě nebezpečný a krutý. Jeho osobní indián (znám nám coby Lurch ze seriálu Addamsova rodina), fešná indiánka a posléze krutý Savalas tradičně bez vlasů nám doplňují skupinu. Mnohé útrapy na pouti za tajemstvím kaňonu vrcholící záběry z dovolené, to vše ovšem přerušeno zcela nepochopitelnou skalní bitkou, kdy je mnou dlouhou dobu uznávaný prototyp kovboje (voilà, Egypťan), vůdce skautského oddílu Colorado ošklivě otlučen o zeď. Ale vězte, že bozi se rozzlobí (snad na Mackennu hodí aspoň šutr, ne?) a jejich pomsta je věru nejapokaliptičtějším kouskem, co znám. Kojoti holt zalezou do hodně hlubokých nor, aby je hrdinný napakovaný Peck nevyčuchal, přesto relativně šťastný závěr a hudba nezapomenutelná - čili nostalgie mého srdce. Gold, Gold, Gold, you can live without that gold…

Na první pohled zcela nesourodá čtveřice, a přece jim to spolu šlape jako málokomu. Chuck Moll/Mull/Ciakmull trpící ztrátou paměti a jeho tři kamarádi, samotář Hondo (hrající ohromně karty), věčný rejpal Silver a nábožně založený silák Woody. Tahle čtyřka unikaje z hořícího blázince, běhaje v joggingových vězeňských uniformách po jakémsi podzimním parku (jak nejlépe uniknout lovcům lidí? Přátelé předvedou - vyjdete ven s rukama nad hlavou...a zdrhnete), podnikaje veselé výměny názorů v hospodě a narážeje na stopy Chuckovy ztracené rodiny, jakožto i uloupeného zlata. Příjezdem do rodného městečka jak ze středověku však končí všechna legrace a Chuck bude muset navzdory svému hendikepu čelit krutým nástrahám okolí. A jeho kamarádi to nebudou mít o nic lehčí, museje se postarat jak o něj, tak o vlastní kůži. Dosti depresivní atmosféra pochází z toho, že krom téhle čtyřky (a krom neutrální Idy) jsou tady všichni kolem zlí, zákeřní a nikdo nehraje fér, chtěje se již jednou pro vždy zbavit obávaného pojmu „Chuck Mull“ (jenž je chudák mírumilovnost sama). Náklady patrně nebyly veliké a zdá se to dost pokrácené (vlastně nikdo tu nemá moc prostoru), přesto je to skvělý film zásluhou taktéž milé hudby Rize Ortolaniho, všudypřítomného humoru a moc fajn čtyřky hlavních hrdinů. Ale v Barboniho tradici, velice velice smutný závěr a konečné vyznění.

Pozoruhodný válečný kousek, u něhož měl divák celou dobu problém přijít na to, je-li někdo klaďák či záporák. Ono se to sice zprvu nejvíc jeví coby příběh amerických hrdinných vojáků zakončený vítězstvím strany v právu a kouřením z cigaretového pouzdra ukrdnutého nepříteli. Nepřítel, jmenovitě major Kruger, má zřejmě všeobecné záporáctví předurčeno (už jen tím, že ho hraje Robert Vaughn), žeť jeho postava je Němec, ale v pravdě je to hrdý voják odhodlaný pro vítězství a nepodvolení se nepříteli obětovat leccos, vést svou nedokonalou armádu promyšlenou taktikou a ano, nasadit vlastní život a kus odvahy (ale holt na špatné straně), aby po tom všem zjistil, že největší zradu může čekat od vlastních lidí. Vyvalený Vít Olmer a pár dalších (na straně nepřítele) potěší, naše všemu ničení nakloněné exteriéry a české luhy a háje si užijí výbuchů jen co je pravda a to doplněno skvělou Bernsteinovou hudbou ne nepodobnou Sedmi Statečným. Tedy, hlavní hrdina (George Segal) až otravně neprůstřelný, jeho kolegové zatraceně kladní, ale přesto nejsou Němci myšleni coby tupí záporáci a americkým kolegům jsou zcela rovnocennými soupeři.

Je to až pozoruhodné, že nejhorší režisér všech dob dokázal zaznamenat tak přesnou charakteristiku Američanů. Od armády přes policii (která má v Woodových filmech evidentně komickou úlohu, pokavaď ovšem muže zákona nekousne upír a nezmění se ve vražedné monstrum) po tajné organizace, všichni omezení, agresivní, myslící si o sobě kdoví co a nikomu jinému neschopni přiznat, že je lepší (zde by stačilo přiznat, že existuje, ale i to je moc) a všechno vyřešíme zbraněmi. Skutečně byla likvidace oněch mimozemských zprvu přátelsky nakloněných osob vrcholem happy endu? Až na pár teatrálních kravin nám moc pěkně vysvětlili, co děláme blbě a že příště už zničíme celý vesmír včetně sebe. Marno radit. Američtí hrdinové na ně jdou se slovy, „jestli potkám zeleného mužíčka, tak do něj nejdřív vyprázdním zásobník a teprve pak kladu otázky“, což beze zbytku naplní. Jinak k filmu, o kvalitě mluvit těžko, ale díky svému zetkovému pojetím ve stylu dokumentu, dodáním historických záběrů Bely Lugosiho, poklicemi místo talířů a Torem Johnsonem unášejícím ženu mezi náhrobky, jehož by měl člověk tohu dát si do profilu, stojí za to. A za tu filosofii se omlouvám, ale fakt se mě to dotklo.

Nečetla jsem nikdy předlouhu, pročež nevím, na kolik se od ní tenhle kousek liší, ale i tak, bylo uvedeno "volně podle románu", tak nějaká ta odchylka může být ku prospěchu. Zvláště z čistě anglického začátku je cítit Annakin na sto honů, který tentokráte rozehrál trochu jiný film, střídaje horské drama a báječné muže na saních. Hýčkaný pes starého lorda se dostává do drsné přírody napospas sakra drsným chlápkům cestujícím nekonečnými sněhovými pustinami za nuznou obživou. Jaký bude jeho osud? Ústřední dvojice, Heston se svým kámošem Harmstorfem, jsou sympatické duo, Harmstorf vtipkuje, Harmstorfovi nedají spát myšlenky na zlatou horečku (ač má se svým kamarádem přísnou úmluvu, že se Klondiku ani nedotkne), Harmstorf tančí kolem ohně za účelem uschnutí, Heston je spíše mlčenlivý patron, čili se skvěle doplňují a způsob dopravy, kdy se Heston veze a Raimund kluše deset metrů před psím spřežením a popohání jej je praktický, ono zapřáhnout přímo jeho, ušetřilo by se na psech. Pardon, to by nešlo, on tou hlavní postavou je pes Buck, statečný to chlapík s dramaticky zapleteným osudem a věru psím výrazem ve tváři. Jak veselá skupinka přijede do města určeného, objeví se na scéně coura Angelika (s oblibou se zde svlékající), která sem až do konce zatahuje něco zcela se nehodícího, je otravná, rozhodnuta hlavního hrdinu (tedy Hestona) uhnat, zpívá v hospodě francouzské šlágry a člověk by ji od první chvíle věru rád zabil (čehož se nedočkáme, tady je to samý čestný muž). I Heston se jejím vlivem mění k horšímu. Jednak se zamilovává, jednak naráží na George Eastmana s nímž se bez nejmenšího důvodu hned rozhádá, aby měl film dobrý důvod přesvědčovat nás o tom, že tento poklidný obchodník s kořalkou má být snad záporák, či co. Osobní nenávist vrcholí tím, že dvojici někdo záhadně ukradne psy a Harmstorf se konečně může vydat na cestu svého srdce – za zlatými nugety... Ano, se svým psem se ještě setkají, ano, otravná skupina turistů zmizí poprávu ze scény (tedy spíš pod scénou), ano, musí se doladit spor s vytáhlým elegánem Blackem Burtonem (s nenapodobitelným přízvukem Pavla Vondry), jenž sice není ani tak právoplatným záporákem, ale nemá rád psy, což mluví za vše. Chvílemi zatraceně dramatické, chvílemi dost naturalistické, chvílemi (především zásluhou nadšeného Harmstorfa- srovnání s Califorňanem k nezaplacení) veliká legrace, Rustichelli se zcela překonal, obsazení luxus sám, co jedině tedy autor nevychytal, byly ženské postavy. A ten závěr, kdo by nezatlačil slzu?

Fádně znějící zápletka: „Gemma neúspěšně zachraňuje prezidenta Spojených Států" fádně skutečně jenom zní, jelikož toto je ve skutečnosti závažné politické drama (western teda už kapku míň). Gemma zde má osobní zájem, jelikož mu hned na úvod oddělají otce A. Casase, je rozhodnut se pomstít, ale (třebaže ho kdysi odsoudil za vlastizradu) rovněž hodlá zabránit atentátu na osvíceného vládce rozhodnutého navzdory všem okolo prosadit práva každého občana bez rasových rozdílů. Nezdaří se. Ať už se jedná o Kennedyho či odraz politiky v Itálii, jde o zatraceně vážné drama ve zcela zkorumpované hnusné společnosti. Záporáci (hlavně ti chránění vysokým postavením) prakticky všichni a jen uprostřed tragicky osamocený Gemma se svými nemnoha přáteli, jež povětšinou nečeká jiný osud, než prezidenta, ne-li horší. Nasnadě je tedy nebývalé využití černochů (zvlášť ten hlavní měl ale nevděčnou roli), rasismu a všeobecně zkažené poměry jsou extrémní. Tento film nabízí ještě jednu velice zajímavou věc - vypadá totiž jako pokračování Tenkrát na Západě, oba režiséři si zřejmě půjčovali jak exteriéry, interiéry (od McBainovy farmy po interiér u pana Vláčka), tak maximum herců (jen to množství rychlopoužitelných záporáků, kteří se snad ani nestačili převléct, je zarážející) a styl chvílemi připomíná Leoneho až nebývale. Po Dnech hněvu tedy Valerii zabředl do vysoké politiky, intriků, ale pro tentokráte je Gemma ve své další smutné osudové roli více než dobrý. A dorazíme to hudbou, kteroužto řadím do toho nejlepšího, co kdy bylo možno ve špagetách (i jinde) slyšet. Jediné, co se tedy dá považovat za nehodící se element jest černoška křepčící v baru oblečena do americké vlajky, co to bylo? Závěrem, po tomhle přetrvává pachuť a sakra nutí k zamyšlení, hra se zapálenými doutníky nezapomenutelná a skutečně neveselý konec. Ona totiž relativní výhra vůbec nemusí znamenat vítězství.

Děj mizivý, herci stoprocentně vymydlená skupina, jíž už nevyzdvihne ani ten Nello Pazzafini v tentokráte trochu větší opětovně záporné roli. Vrcholem všeho je totiž papínek a jeho hýčkaný synáček (jenž musí otci hlásit své odchody a pobyty s přáteli mimo dům), který vede skupinu údajně drsných záporáků. Kladná strana ovšem o nic nezaostává. Hlavní role Gemma, jenž tu naštěstí nemachruje, ale ani se neprojeví a po celý film přečkává se stále stejným výrazem posmutnělého prkna, aby v prostředku závěrečné přestřelky mohl svou dívku překvapivě upozornit, že ji miluje od první chvíle, co ji spatřil nahou v poušti, a toť vše. Zajímavě se jevící zápletka, že tento neprávem z vraždy a loupeže obviněný pokojný kovboj onu děvu předtím nachází nahou a znásilněnou v poušti almeríjské krajiny odsouzenou k záhubě, nakonec ani moc zajímavá není. Fajn, je nám jí líto, fajn, je to nepříjemná zkušenost, ale proč pak doslova celý děj závisí pouze na pohnutém duševním stavu hrdinky, ježto „už možná nebude schopna vést normální život (pokaď ovšem Gemma nezůstane a duševně ji nepodpoří), jíž by její otec radši viděl mrtvou (i my) a jíž už si nikdo nebude chtít vzít (ale to zapomněli na ochránce nebohých žen Gemmu osobně)". Nepochopitelné jednání odporného šerifa (tragéd to největší), Camardiel coby doktor zpočátku filmu snad poprvé a naposledy střízliv (svou flašku naštěstí v průběhu děje objevuje a už mu ji nikdo nevezme), spousta nepodařených bitek ulízlé skupinky s nezničitelnými klaďáky a příšerné hudby požehnaně, inu, slabé.

Mladá žena v kalhotech a vysokých kozačkách, neumí to nijak moc se zbraní, je naplněna ideály a má zcela zkreslené představy o krutém světě kolem, je totálně praštěná, má však jednu podstatnou věc, a tou je manžel Piero Lulli zavalený neodvalitelným náklaďákem (k této okolnosti došlo, když se bavil vrhem dynamitovými válečky bez vědomí, že by se mu na hlavu mohla sesypat skála). Piero, zjišťujíce, že jeho role nebude z největších ni nejveselejších, si ze své tragické situace nic nedělá a s dobrou whiskey čeká na pomoc, pro níž pošle obětavou manželku doprovázeje ji dobrými radami ("vem ještě winchestrovku!"). Žena si (podporujíce svými úspory, svým zjevem a okamžitě odhadnutelným zlatým dolem) najímá milou skupinku ranařů, chlápků po čertech drsných – jednoho lehce deprimovaného kovboje, pašeráka zbraní, místní pako Paca (po celý film s nenapodobitelně přitroublým výrazem, avšak pevnou rukou), drsného Nella Pazzafiniho (jenž svým pouhým vstupem na scénu vzbudí dojem, že nevědomky počítal s točením komedie), k nimž se připojuje prapodivný kazatel, ovládající to lépe vlastní kvér, než starý zákon. Film, působící coby kombinace Pecose, německé série s Bradem Harrisem a Tří (posléze Čtyř) mušketýrů s Yorkem (alespoň se všichni chovají podobně střeleně), nemůže být špatný, ale tohle bylo velké překvapení. Všichni účastníci z díla dělají jednu velkou komedii (ovšem krom brutálního záporáka Chata, v jehož zemi se nacházíme, co, Bronsone?) a do toho hrdinové musí mít značnou trpělivost se zcela praštěnou děvou koupající se nahá v jezeře poblíž sexuálně vyprahlého Nella. Tedy vcelku banda hodných stýčků, jíž se jen občas něco krapet zvrtne. Oblíbená Carnimeova zřícenina ala Camposanto bude beze zbytku využita, stejně jako ději prospěšná šlapka Juanita. Na nic si nehrající poctivý kousek Carnimeových začátků – a že bylo fajn, dokud nepřilnul k Hilton-Alleluja stylu s kozáčkem Southwoodem křepčícím na stole.

Gemma nám dospěl. Ano, potřeboval k tomu prakticky celé destiletí, ale veškerý mladický (a často onen velice nepříjemný) nadhled, floutkovství, ale i optimismus kovboje často nad věcí, často s účastí páchajícího dobro, často prostě jen týpka amerického stylu, zde ztrácí a je to vlastně osudem solidně poznamenaný ostřílený a krutostmi světa totálně zklamaný vysloužilec. Charakterově zkrátka zestárl a povedlo se mu dokázat, že je člověk odpovědný za své činy, city a vážně dobrý herec. To vše podpořeno depresivním prostředím po válce severu proti jihu, otřesnými podmínkami, ještě krutějšími záporáky lovci lidí v čele s Harmstorfovým Whittakerem a mně ještě nesympatičtějším Nelsonem. Sto procent dění se zamlženou atmosférou, studeným vyzněním a mlžnou kamerou dodává tu pravou atmosféru. Doplněno Gemmovým (zprvu nechtěným) kamarádem, mladíkem, jemuž ještě válka nevzala veškeré mladické ideály a s jehož rodinou se Gemma seznamuje v druhé zcela odlišné části filmu. Smutný dojem podtrhuje, že mladíka zcela evidentně dabuje anglický dabér dabující v Benu a Charliem právě Gemmu, za kterým teď, coby za starším a zkušeným, už dolézá jiná generace. Podpořeno opět perfektní prací, kamerou a Ferriovou hudbou troufající si v sedmdesátých už kamkoliv, ovšem s tou výhodou, že jemu se to vždycky povede, třebaže jeho songy mají k melodii daleko (a zvláště scéna Gemmy táhnoucího se lesem za doprovodu hudby, jako by si právě pustil do pochodu tranzistorák, překvapí). Atmosféra natolik pochmurná, Gemma natolik životem zklamaný, mladý parťák natolik najivně věřící v dobro (než ho zabijí) a záporáci vlastně všude kolem, že nejvíc ze všeho mi tenhle film připoměl Velké ticho sig. Corbucciho - humor nulový. A rvačky v takovém stylu, že člověk chápe, proč už po tomhle žádné špagety nenásledovaly. To totiž nemohl nikdo přežít.

Obor „pískovny slunné Itálie“ mi ve špagetách dosud unikal, ale člověk má zkusit vše. Konečně tedy setkání s jeho obávanými veličinami tří hodných ženami posedlých velice civilních strýčků, tradičně nehrajícím Harrisonem (zde ovšem omluva - vážně nemá co), jenž se navíc, třebaže hlavní postava, natáčení zřejmě neúčastnil. Klaus vystupující coby záporák, o jehož zvrhlém charakteru jsou nám podány jen nejasné náznaky. On sám se ještě srdnatě stará o ovdovělou Harrisonovu sestru, ženu to skutečně nedůležitou, ovšem k zajímavosti věci během děje bezmála stokrát znásilněnou. Zápletka ne příliš pochopitelná, hlavně, že Harrison všechny nepravosti napraví za Bacalových songů z bezpočtu děl slavnějších časů (máme tu čest slyšet i Djangovské melodie) a Rick Boid v neopomenutelné ohromné desetisekundové roli, zjevně hostující hvězda s nároky přesahujícími rozpočet filmu, aspoň kapku zaujme. Značná část filmu, skládající se z Vengeance, je ovšem moc pěkná, ten film měl něco do sebe, tak proč ho nevyužít, že? To, že dochází k prapodivným dějovým odskokům, včetně Harrisonova velmi dojemného odjezdu z městečka, kde může divák jen pátrat, proč za ním občané tak vděčně hledí a on odložil knír, nechť divák pomine. Tedy, výkony žádné, bitky prapodivné, zábava zetkového nádechu zaručena. Ale nuda to nebyla.