odpadlik123

Tony Anthony řádil, a vida, že se nám to teprve zajíždělo do trhlých kolejí, Tony si to zatím sám neorganizoval a je to bohužel poznat. Slušný příběh (v první třetině doslova Hrst dolarů, pak se nám to kapku změní), který by se dal zasadit tak do čtvrt hodiny, je ovšem natahován na až moc dlouhou stopáž, přičemž scény Wolffa chodícího se džbánem pití, nahánění cizince v exteriérech a zdlouhavé tahání za vlasy ubohé ženy se nám to snaží nastavit. Násilná žena s bičem v Frankově bandě mně naprosto nepochopitelného účelu je už snad jistou předzvěstí pozdních podivných nápadů Blindmanových, na Tonyho se tu dá i koukat, ale krom toho asi tak nic moc. Frank evidentně trpí silnou krátkozrakostí (od kosení vlastních lidí po střílení na domnělého cizince, jenž stojí úplně jinde), žena s dítětem tak nějak navíc, armáda nepochopitelně loajální, ale co je nejhorší, je hudba. Téma není špatný (hrozně mi připomínala Texas, addio) ale neustálým omíláním a postupným vykrádáním všeho možného se mi zcela přeposlouchala a byla pěkně otravná. Takže dost nuda, snadno zapomenutelný kousek, přesto neurážející.

Kousek z SW festivalu v Almerii, to se zkrátka musí zkusit - novodobý western, a přesto to nebyla nuda. Mladá Angličanka přijíždí do po čertech drsného prostředí a hned při první příležitosti je unesena bezcitným banditou, jenž s ní má velké plány. Sám bezcitný bandita (po celý film beze jména!) nás bude tak dlouho přesvědčovat o své drsné povaze, až každý pochopí, že je to vlastně všehovšudy ryzí charakter, který jen tak čas od času někoho zabije, pokusí znásilnit, ale v jádru nic ve zlém a je vlatně sympaťák. Velmi nevšední zápletka založená na hrdinových zdravotních obtížích (již to začalo zavánět jakousi komedií, což se postupně ještě zviditelnilo) nám rozvíjí příběh deprimovaného muže unášejícího nervózní ženu pustou prázdnou novozélandskou krajinou od západu do východu slunce (záběry na střídající se exteriéry torchu moc časté, ale zas se mohou pochlubit nevšedně krásnou přírodou). Přehnaných keců se skutečně nedočkáme, hrdina je tuze málomluvný (a když už něco pronese, skutečně překvapí všechny v kol), svým chováním si za sebou poštvoucí veselou skupinu (poněkud humorného ladění) krvežíznivých pronásledovatelů ve jménu zákona s nic netrefícím „šerifem“ v čele, kteří se nám ale po všech komických útrapách taky moc pěkně vybarví. Dívka se postupně přestane vzpouzet tomuto dobrodružství, hrdina po nedobrých zkušenostech (včetně šípů v zádech) postupně přestane shánět lékařskou pomoc a oba jedou vstříc nejistému osudu. Děj nikterak obsáhlý a překvapivý, přesto nenudí a exteriéry jsou zatra zajímavé, doplněné o to, prohání-li se v nich tato dvojice dívky jen ve spodním prádle a kovboje (někdy i bez něj). Celkově obrazové pojetí a drsné ksichty moc pěkné, od moc fajnově vypadajícího a charakterově tak trochu neprůstupně působícího hrdiny (připomínajícího mi stylizací LVC) po pronásledovatele, kteří by se v žádné špagetě neztratili. Chvílemi šlo do tuhého a pokusy o znásilnění hrdinky nabívaly na množství, přesto to je komedie a ne špatná (od přestřelky bez nábojů přes akupunkturu po snaživé Číňany s pásovou pilou). Pohlédnu-li na 99% dnešní produkce Tarantina včetně, já se u tohohle aspoň pobavila.

Nesympatický ústavičně nahý trouba (základní zdroj humornosti filmu), do něj zamilovaná nymfomanka myslící si, že je chlap, osamělý muž dávající objektu svého sledování náskok k úniku, tři synáčci (jeden se napichující dobrovolně na nože, druhý se dobrovolně nechající udupat koňmi a třetí na sebe sestřelící hořící lustr) a k tomu něco milého amerického patosu - s prominutím nuda ke zblití.

„Lidi, nemam na to,“ řekl patrně George Eastman při odchodu z úspěšného konkurzu. „Nemam prostě na to hrát Clinta. Mám tu bejt taciturno=mlčenlivý. Užívat výhradně výrazu s kloboukem a bez klobouku. Párkrát něco drsně procedit mezi zuby a odjet s hrstí dolarů. Jenže... Jenže já mám už teď chuť udělat si lehkou úpravu scénáře. Bejt mlčenlivej, to mi prostě nepůjde. Přistihuju se, že přítomnost klobouku na moje výrazy taky nemá moc vliv. Mezi zuby procedím možná tak cigáro. A na konci bych odjel radši s... Ne, nikdy na Clinta mít nebudu. Mrzí mě to.“ A tak vznikl pozoruhodný úkaz stoprocentně amatérsky působícího, ale rovněž stoprocentně optimistického spaghetti westernu. Westernu plného nadšených skautských výkonů. A začíná se tím hned u úvodní znělky, kdy Billa zjevně odmítá režisér pustit z kopečku, na němž musí krotit svého koně po dobu trvání celých titulků zjevně kvůli malému rozpočtu a podivně se šklebit do kamery. Posléze se seznámí se ženou v tísni i svými nepřáteli a přijíždí do nepřátelského města, kde zjevně nebydlí vůbec nikdo, vyjma několika povalečů posedávajících před saloonem a toužících si s Billem pošpásovat. V jejich čele Rick Boid v jedné z nejpodivnějších rolí celých špaget, „nervózního muže", s neustálými tiky v obličeji a trhavými pohyby, jimiž úspěšně znervózňuje široké okolí. Jeden záporák buranský (daleko od místa dění), jeden ulízlý (taktéž velmi nervózní Luciano Rossi) a proti nim osamocený Bill, jemuž z nouze vypomáhá místní stařík Conversi (střelen později botou od Cheyenna), podivný němý Mexičan, s nímž okolím praktikované dialogy jsou velice zajímavé, a Billovy vlastní schopnosti v nečekaných chvílích se vrhat na nepřátele ze skříní, v deseti sekundách odzbrojit celou eskadru připravenou jej oddělat či poslat nepříteli výbušnou bednu plnou překvapení. Jenže jako komplexní drama to holt úplně není. On třeba tenhle film nemá moc námětu. Minimum scénáře. A vlastně mám dojem, že mu tak nějak chybí i ta režie. Tu a tam zřejmě prokoluje mezi obsazením stránka načrtnutého děje: zlato, ohrožená žena, Rossi je kruťas a nervák, Mexičani jsou bodří a násilní a Bill to nějak musí rozseknout. Zbytek si vymyslete sami! A tak sledujeme vlastně sérii epizodek, scén, ba i jednotlivých záběrů, které spojuje jen a jen to nadšení z věci a nápady aktérů. Asi nejlepší ilustrací je pak spontánní výkon celého saloonu během kulturní akce za doprovodu šíleného klavíristy. A když jde do tuhého, Bill projde dějem, zašklebí se a udělá nějakou větší či menší pitomost... Film se nezvykle točil v ze všech stran extrémně čišící zimě, pročež se na závěr autoři štědře rozhodnou hrdiny trochu zahřát a zapálí barák i s Billem uvnitř, zatímco okolo zuří závěrečná přestřelka, jíž se tedy hrdina překvapivě nezúčastní. Jenže celkově je to prostě milé, má to parádní hudbu, je to legrace a má to překvapivý závěr dokazující, že toto byl Bill a nikoliv Django. A Clint už vůbec ne. A mně to ale vůbec nevadí.

Drobný problém - žádné titulky a původní italské znění - se stal posléze problémem podstatným, jelikož si autor tak nějak není jist, o co v tom vlastně šlo. Dle jistých zdrojů jde o vykrádačku Big Gundown, ovšem George coby domorodec Cuchillo? A Lincoln coby Corbett? Ze začátku to vážně trochu připomíná (ještě spíš Run Man Run), ale za chvíli se nám to zvrtne do něčeho, čemu se, obávám se, říká italská komedie. George po skrznaskrz nevinném Ramonovi v L'ultimo Killerovi je zde prozměnu za světem protřelého Mexičana (jak si kupuje pití bez peněz je skvělé), vida opět povědomé pončo (ba ne, Ramón byl očividně chudší), sandály (ba ne, Ramon byl očividně chudší) a jeho úšklebek (tak to Ramon coby nevinný hoch neměl vůbec). Tenhle chlápek se totiž zdá se bude vůdcem loupeživých Mexičanů, honěn nesympatickým gringem se zajímavýma očima Lincolnem Tatem, jenž ne nepřipomíná rohožku Richarda Harrisona v některé ze svých působivých kreací. Mexičan si z něj však od začátku, kdy je chycen, dělá legraci, hraje mu provokativně na harmoniku a není divu, když dalšího dne odjíždí v gringových šatech a toho nechá samotného v ponožkách v poušti. Fajn, ale tím končí normální film (ne, že by úvodní scéna věšení byla normální). Chaco se dostává mezi své lidi a tím začíná nepochopitlená eskapáda jeho žárlivé manželky (při jejich střetech lítá všechno od talířů po Chaca), stále od někud někam se sunoucího gringa, který, když už tam dorazí, je opět bacen přes hlavu a musí se ploužit zase znova, nejužvaněnějšího Mexičana, jakého jsem měla tu čest kdy vidět, jenž je neustále strkán do vězení, odváděn do rukou spravedlnosti, opět osvobozován a to vše mezi spoustou podivných komických postav od tlusté majitelky hospody po místního šerifa, doplněno ne příliš důležitými záporáky, nekonečnými ukázkami místního folkloru (jedna s břišními tanci snad 10 minut), bláznivými scénami a dialogy, podivnou přestřelkou a pro část osazenstva sakra zlým koncem. Verze, kterou mám, je bezpochyby prostříhaná, jelikož všechno, co nadějně začalo, okamžitě skončilo a hudba (ačkoliv ústřední veselý motiv je hezký) k tomu moc nesedla (divme se však u Rustichelliho). Z důvodu nepochopení děje prozatím nehodnotím...

Díky jisté nesrozumitelnosti titulků nebylo pochopení děje úplně nejsnazší. Ale ten film je divnej celej. Hlavní hrdina se nám objeví až po pěkně dlouhé době a je jím "El Puro" Robert Woods, dávnými krutostmi života (bohužel se nedozvíme, o co vlastně šlo) poznamenaný alkoholik, jenž když nemá poblíž svou flašku, má absťák tak hrozný, že je s ním nuceno jej sdílet i široké diváctvo (sugestivní efekty houpající se kamery). Je ovšem třeba, aby se dal do kupy, jelikož je mu od prvního záběru filmu v patách prapodivná surová skupina toužící ho ulovit (jest na něj vypsaná odměna, opět nevím za co). Ona skupina vskutku na slovo vzatých mužů zákona je na pohled k nepřežití (včetně překvapivě pohledností zde všechny přesahujícího Bregy), herecky k nepochopení. V bandě panuje povětšinou pohoda, sem tam se někdo s výkřikem "El Puro!" v noci vyřítí a běhá po kraji v záchvatu šílenství (kolegy to nijak nepřekvapuje), jiného umírajícího člena skupiny poslední slova jsou, "aby se o tom nedozvěděla maminka" a za zabití důležitého svědka místo aby šéf svého dalšího parťáka zastřelil, poděkuje mu více než srdečně, ale jinak je to zřejmě úplně pohodové a chovají se jeden k druhému, inu jako srdeční bratři. Jak to dopadne, vyléčí se nám alkoholik (za pomoci přátel, fešné ženštiny i malého nadšence) ze svého věčného delíria, dopracujeme se ve spackané přestřelce závěru? Hudba zapamatovatelná, plná vytí kojotů i témat ne nepodobných jiným kouskům. Woods je aspoň sympaťák (a proti jeho naháněčům se naň dá aspoň koukat), ale v takovém divném filmu to už moc vytáhnout nejde. Chvílemi fakt divné věci, záběry, chvílemi jde o výcuc ze všech sw zveličelý na n-tou, ale ten konec, tak ten to tedy dorazil. Jinde bych ocenila, ale sem se to vůbec nehodilo.

Film bez jediné kladné postavy. Hlavní hrdina Black Jack je bezskrupolózní zločinec, jenž se po jedné velké akci nepohodne se svou bandou, ukradne jí všechen lup a ta si to nenechá samosebou líbit, zvláště, má-li v čele po italsku uváleného Rika Battagliu. Hrdinu v noci přepadnou v místě bydliště, trvale zmrzačí a jeho zcela nevinnou sestru znásilní a odporný indián skalpuje. A v Jackovi se (krom rozlámaných kostí v těle) něco hne. Ač o berlích a takřka nemohoucí, je rozhodnut se pomstít. Pohnou se v něm ovšem i jeho záporné stránky a stává se sadistickým velice drsným chlápkem fanaticky lpícím na zabití všech zúčastněných, jehož navíc začíná pronásledovat jakási duševní choroba (jeho děsivé výbuchy smíchu v sakra vážných situacích). Změna charakteru (ač od začátku nebyl kladný) je zajímavou studií, kterou Robert Woods pojal velmi přesvědčivě a člověk už si k závěru není jist, měl-li by toto někdo přežít. Takže ano, cesta za pomstou, ale zcela odlišná, než bývá zvykem, Lallo Gori protentokráte disponující divnou hudbou jak ke kriminálce ze sedmdesátých, úžasné exteriéry a kontrast s Pecosem, kde bojujíce proti strašné bandě, hrdina je sympaťák, zde, bojujíce proti strašné bandě, hrdina sympaťák vážně není, ni nemá být. Může překvapit poněkud přeumělečtěný konec ve stylu zániku domu Usherů. Celkově velice zajímavé, zvlášť, přistupujete-li k filmu zpočátku dle Mariinova komentáře a očekáváte tedy variantu na čestného Mexičana Pecose. Ale že tomu Woodsovi jde ten hnusák moc pěkně.

Jedna hvězdička čistě za to, jak se člověk při komentování tohoto rozmilého filmíku pobaví. Hrdý hrdinný Kirk bez nohy (nám má být sympatický) pozabíjí nevinnou posádku škuneru a uloupí zlato. Jeho dobrý kámoš Neville Brand (nám má být nesympatický) mu ho ovšem uloupí a schová. Scalawag se tímto vydává pátrat do civilizace, kde se stává pro každého nečestného muže známkou zavdání pocitu obrovské hrůzy (Neville kvůli němu takřka spadne ze stropu), každou ženu (velmi podivná hrdinka v džínech- nám se má zdát roztomilá) ztělesněním ač starého a plesnivého, přec osvíceného a statečného hrdiny, pro každé dítě (ve světové odpornosti držící prvenství kučeravý hoch- nám se má jevit sladce) nejlepším přítelem a idolem a každého dona Aragona (nám má být ukradený) hrozbou v ukořistění zlata, ovšem scénářem vnuceným rodinným přítlem a spřízněnou duší. Romantický příběh pro celou rodinu přetékající velmi nevtipným americkým humorem („Odpočívej v pokoji.“, načež Kirk nechá nevinného kapitána vybuchnout, papoušek alkoholik či výhody dřevěné nohy, jež se bohužel nezničí ani vstrčením do vroucího kotlíku s polévkou dona Aragona a každé andělské dítko po ní touží). Ona nucená společnost sladké ženy (koupající se nahá v jezeře a nabízející tak příhodný exteriér pro oplzlé členy Kirkovy bandy), děcka a Kirka se svou hříšnou skupinou byla k nepřežití. Rodinné příhody, putování se stádem oveček, nezapomenutelný zelený brouček na čele dítka a ve větru vlající vlasy hrdinky pějící píseň- jen drobný výčet zvrhlostí, jimiž se honosí tento kousek. Jistě, rozbroje v bandě Scalawagových nohsledů zapříčiní rozkol: Přežije jen jeden z nás (čili Kirk), na svého sexy-dřevěnou nohou opatřeného šéfa-producenta-režiséra otrávené pohledy vrhající v křiklavě bílé košili, dlouhými vlasy opatřený a patrně přičiněním šéfa o knír ochuzený George Eastman, tyto na první pohled snad dramatičtěji znějící okolnosti nám plně vynahradí osvícené diskuze o přátelství, věrnosti, dívka tančící mezi cáry látky či Danny DeVito bavící se s ovcemi. Well…

Tenhle film, hrát v něm někdo jiný, mohl v pohodě zapadnout do propadliště dějin a už se nikdy nevynořit. Příběh totiž není žádný, když částečně, pak velmi nepochopitelný a jen střihy to způsobeno dozajista není. Autor se evidentně rozhodl, že vymyslí co největší ptákovinu a jistě byl na výsledek hrdý, ale kdo to má vydržet? Scénář tu není. Hudba tu není (či je, ale raději, kdyby nebyla, zvlášť ta před přestřelkou se Sambrellem). Exteriéry tu nejsou (nepočítám-li pár drobností, stále se pluje na parníku po jakémsi mrňavém rybníku). Až na pár výjimek má dialogy pouze Gina a to člověka vážně nepovzbudí, jelikož ubírá (posléze se svými množícími se manželi) prostor skvělé partě bankovních lupičů, jež se neštítí pro vyloupení jedné malé pobočky vyhloubit pod sejfem tunel a do povětří vyhodit pár tun dynamitu. Vzhledem k obsazení, takový film vlastně ani nemůže být špatný? A on je, když počítám tu polovinu čítající kameru (zpomalované záběry zjevně doplňující komické vyznění byly zcela zbytečné), režii, scénář, hudbu atp.... Gina neustále úspěšně svádí všechny kolem, dialogy jsou mizivé a postavy mizí či se objevují bez zjevnějších příčin. Vše je tak nějak úmyslně papundeklové, děj sestává z neustálých plaveb na parníku, diskuzí či jiných činností s Ginou a vcelku to vlastně nikam nespěje. Kdyby tak radši šli na banku, člověk by byl šťasten... Přesto, tahle čtyřka by to utáhla - oni totiž nemají co hrát, ale hrají. Nemají co říkat, nějaká improvizace by tedy neuškodila. Ústřední čtyřka Leeho s vlasy, jednoho tlouštíka, jednoho indiána a Gianniho na kole či s nohou v sudu, jehož místo je ovšem zcela omezeno na házení válečků a na závěr svádění kypré děvy a celou dobu oblečen coby civilní bítník, ti všichni se zajímavým potenciálem, čím dál více však zatlačováni do pozadí, až se na ně zapomene docela, nastoupí zcela se nehodící revoluce a věnujeme se pouze válce mezi perfektním generálem Fajardem (pod nímž slouží přitroublý komik Sambrell!) a příšerným plukovníkem, který mě štval víc, než mnohé otravné hrdinky. Občas to tedy není vůbec špatná zábava, občas o to horší. Za to, kdo tam hrál, bych byla dala plný počet, za to, co tam hrál, nic, tak uděláme průměr.

Gemma coby šerif? Nello Pazzafini coby fráter? Nic není nemožné! Z Gemmy je strážce zákona. Ke své smůle však šerifuje v silně zkorumpovaném městečku, kde se většina výše postavených nehodlá smířit se svým nadřízeným, v nouzi nejvyšší se tedy na stranu čestného muže Gemmy připojuje jako prakticky jediný místní falešný karetní hráč. Přes Gemmovo veškeré snažení (a sympatický španělský dabing) lidé nepodporují svého šerifa a pistolníka, zákeřným úskokem na něj narafičí vraždu Riccarda Pizzutiho (ve skutečně nevelké roli mrtvoly) a z ctihodného muže se stává štvanec s obličejem na každém plakátu Dead or Alive. Film se nám přehoupne na odlišnou druhou část, kdy se Gemma vydává na cestu, aby dokázal svou nevinu, očistil své jméno a důkazy podložil zločinné počínání svých známých z městečka. Rozhodně zajímavou částí jest jeho návštěva vesnice plné do dek (jako náhrada drahého ponča?) oděných místních divochů toužících si naplnit kapsu odměnou za jeho hlavu, z jakéžto situace mu pomáhá až svatý bratr Pazzafini (!) posílající na hrabivé druhy oheň a síru a tvářící se po celou svou netradiční roli tak podezřele, že jeho kladnost je člověk schopen uznat až po zhasnutí nápisu FINE. Bezskrupolózní záporáci, dítě v hořícím domě, velice uměle naroubovaná hrdinka, elegantí falešný karbaník neštítící se zmlátit zrádnou ženskou (což extra potěšilo), exteriéry tak trochu papundekl, pěkné bahno na závěrečnou bitku a coby záporák Serge Marquand, mne znám coby sympatický zločinec Blacky James z Černých orlů ze Santa Fé. Zkrátka jeden skaut vedle druhého, opět docela zajímavá zápletka, pohádkový Ferroni a milý Ferrio.