odpadlik123

Guido a Maurizio by mě přiměli kouknout na cokoliv. A nakonec nebyli tím jediným, co se dá pochválit. Tohle je totiž skvělé celé. Copak opravdu nikdo nevidí ten kolosální rozdíl mezi tímhle a originálem?! Nikdy nikde nikdo už neobjevil další takový fenomén, jakým je Terence Hill, největší dřevo, jaké se kdy vydávalo nesmírně úspěšně za herce, a který, jakožto ztělesnění "dobrého člověka" může dělat všechno, urážet kohokoliv, ztrapňovat davy lidí, ubližovat slabším, podrážet kamarády, vysmívat se všem, kteří mohou ohrožovat jeho status superstar, ale vždy, v rámci falešného výchovného postoje a vštěpování zkažené Barboniho morálky, vítězit. Pokračovatelé počali sahat tu po podobných námětech, atributech, a tato dvojice dokonce po stejné image. Vyrovnali se snad Barboniho komediím? Ani omylem! Těm se nikdo nevyrovná. Protože nikdo v Itálii od základu nezaloží film na ztrapňování ostatních, prostě to jednoduše není jejich styl. Může to mít bláznivý děj, jednoduchou zápletku a hory bitek, ale legraci si to dělá ze samotných hrdinů. Uprostřed tohoto filmu jsou dva snad zjevem podobní (což jen podporuje kontrast), originálu charaktery však zcela opační týpci, kteří lítají jako pometla, nic jim nevychází, jsou v neustálém nebezpečí a jestli se jejich vlivem někomu něco stane, ani jim to nedojde, neb to tito bezelstní a naivní hoši nezamýšlejí. Nejsou to Bud a Terence. Nemá tedy Matouš převahu nad parťákem, blahosklonně jej nepřechytračuje, nemá tedy Šimon v náplni práce jen bručet a mlátit ostatní, jsou to dva kamarádi, kteří prostě DRŽÍ SPOLU. A to je víc, než se snad zdá… A že jim pořád něco nevychází, to je přece základ onoho tak sympatického antihrdinství, které je Italům tak vlastní. Nepodrazí parťáka. Když je v nouzi, pomůže mu. Když se potřebuje o někoho opřít, má o koho. A kolem se objevuje spousta národních umělců od Bregy přes Pazzafiniho po Fajarda, libovolné velikosti výstupu, přec nesmírně důstojné úlohy. Nesmírně. Schizofrenik Carnimeo a autoři scénáře zde předvedli mistrovství situace a zejména dialogu, k čemuž zajisté neméně snaživě dopomáhá úžasný dabing. Děkuji za něj. A co tedy taková ta skupina, které se obyčejně říká gangsteři, která mívá u Barboniho právo jen na to chodit s nálepkou jsem zlý a Bud a Terence mě zbijí, ztrapní a zničí? Dominic Barto s nesmírným stylem a jeho prima partička s nesmírným entuziasmem dokáží, že i oni za to stojí a mají právo na senzační vtípky, sympatie a překvapivě i ohromný soucit. A jak krásně drží spolu… Vůbec je tu ohromně hezký postoj ke každému sebebezvýznamnějšímu lůzrovi, kdy ani po sešrotování jednoho pod Šimonovou postelí nemá člověk pocit morální nadvlády a vítězství hrdinů. A aby hrdinové pořád zdrhali před policií, nebyli stoprocentně nad věcí a měli i vlastní problémy, no to snad… lze toto vydávat opravdu za plagiát Barboniho? Pokud ano, tak velmi, velmi nezdařilý, kde k originálu odkazují pouze vlastně zcela navíc a zbytečně zařazené bitky. Ale vzhledem k tomu, že ty tam evidentně prostě být z komerčních důvodů musely, mě ke snížení hodnocení nepřimějí ani omylem.

To nejlepší z Terence Hilla? To nejlepší z nového spaghetti duchu? To nej... To ne!?!!! Ne. Není to možné. Není možné, že muž, který stojí za takovou věcí, jako Pro pár dolarů, muž, který určil lidského sympatického a férového hrdinu, vše uzavřel takto. Ten muž si říká Sergio Leone. A ten muž u mne klesl pod bod mrazu. Toho muže neomlouvá, že propadl evidentní megalomanii, která zabila všechny jeho počiny po roce 1968. Není to způsobeno ničím takovým, jako snad pozdní výrobou. Ten muž snad ztratil veškerou morálku. Soucit. Všechno. Ten muž také vyhodil ze stoličky režiséra Damianiho a plně jej nahradil, ano, je to evidentní. V době, kdy se zjistilo, že tím pravým a jediným hrdinou je Terence Hill, skončila i éra spaghetti. A snadno zpracovatelní režiséři i scénáristé se modelu chopili, natáhli své sítě a pochytali libovolný počet lidí určených již navždy coby oběti. Oběti té nejmasovější šikany v dějinách kinematografie. Filmů dvojice Bud Spencer a Terence Hill. Terence Hill, hrdina, jenž většině z nás formoval celé dětství charakter. Bože, jak ti mám poděkovat, že ke mně se tyto výtvory dřív nedostaly?! Namachrovaný frajer a zajisté "alfa samec", s modrým pohledem ke zblití, charakterem podrazáckého úskočného masového vraha, odvahou své postavy obvykle někde v mínusu, přesto pravidelného vítěze. A teď se ptám: Proč jsme se celé ty roky snažili? Měli jsme evidentně sw rádi? Dělali jsme pro ně první poslední? Propůjčili jim nejen své obličeje a postavy, ale rovněž nesmírné snažení, nadšení, nejednu přeraženou kost a litry potu? A přece jsme to měli rádi. Kdo my? My, kaskadéři, my, kteří jsme tu byli od začátku a zasloužíme si úctu a obdiv. Ne, toho už se nám po roce 1970 téměř nedostane. Kulku mezi oči, naflusání do ksichtu a mravokárné poučení od hrdiny přitažlivého nacistického stylu. Toho jsme se dočkali!!! Přibere pár extra vtipných kamarádíčků, neodolatelné nápady, sebevědomí vyšší, než Mount Everest, připraví si něco, co by vám do toho ksichtu mohl naflusat a jde se na to, za doprovodu tak krásné hudby, která v kontextu tím víc bolí. Že tento model vymyslel duchovní otec sraček Barboni? Ano, jistě, ale byl to úspěšný nápad, proč se jej tedy nedržet? Protože jsem si Vás, mistře, vážila, a myslela jsem, že byste takhle nikdy neklesl. Kam zmizel smysl pro spravedlnost? Všichni ti stateční muži (i ženy), kteří kdy ve špagetách vystupovali a zasloužili si obdiv? Udupáni, rozmetáni, popliváni a před ponecháním napospas či usmrcení ujištěni, že Terence vítězí. On, a nikdo jiný. Ano, je to podobné jako Malý unavený Joe (samozřejmě s tím rozdílem, že tamto je hrozná legrace, takže lidi se nezabíjejí, pouze ztrapňují k smrti), je to jistě podobné, jako většina komedií Spencera a Hilla, které jsem v zájmu sebezáchovy dosud neviděla. Ale tohle bolí tím víc, že to Barboni netočil. Mám zmínit klady filmu, jako ubohého Klause Kinskiho? Benita Stefanelliho? Raimunda Harmstorfa? A mnoho dalších lidí, kteří sem zanáší důstojnost založenou na něčem jiném, než ponižování ostatních? Zmiňuji je. Za nikoho jiného nestojí to vydržet. A stejně to vydržet nelze. Ač oni a mnoho dalších hrdinů bez nároků na označení za herce či umělce by si zasloužili pět hvězdiček jen za to, že jsou schopni vedle takové kreatury vydržet, vůči filmu by to bylo nesmírně nespravedlivé, neb ten je ryzí hnůj. Ano, tak takhle to tedy dopadlo. Všechny ty roky SKUTEČNĚ VELICE A OPRAVDOVĚ MORÁLNÍHO žánru spaghetti westernu ukončili mávnutím proutku olezlí frajeři bez srdce, kterým nejde, než o prachy a šikanu ostatních, což falešně vydávají za morálku. A právě ti zůstali slavní dodnes. Proč?! Quien sabe...

Kdyby Antonio Sabato zvolil nějakou tu humornější kreaci a Klaus se dal do tradičního přehrávání, mohlo to být strašné. Jenže ani jeden tyto mé děsivé představy nevyplnil a otevírá se nám tím podle mne dost dobrý film. Sabato ztratí paměť a najednou netuší, proč že tu leží v pustině, proč vedle něj leží mrtvola, kdo je vlastně on sám, kdo je muž, se kterým patrně plánoval vraždu a co skrývá záhadné jméno Dingus... Dost možná není všechno takové, jak se jeví, jeho matka není úplně normální, obchody s pozemky, které tu probíhají, nejsou úplně férové a legální a jeho bratr Klaus není tak úplně pohodář. Kdyby se tento kus vzdal westernových kulis a zařadil se do žánru giallo, vůbec bych se nedivila, neb nic jiného to taky není. Flashbacky zaručují nepříjemné pocity, podivně tísnivá atmosféra místa jakbysmet, naprosto nepřehrávající Klaus člověka také spíše znejistí a všichni tu něco ví. Snad o dost víc, než hlavní hrdina. Nápad by se dal využít ještě o dost víc, hudba tu vážně nesedne a je tu taky jedna nelogická dějová věc, ale jsem ochotna ji přejít, neb nevylučuji, že není způsobená mou verzí, kde byl zvuk posunutý o dobrých pět sekund od obrazu, což člověka v průběhu děje podstatně mátlo. A záhadný záporák je opravdu krutý, jenže konec je takový, že člověk pojme nejasné pocity, že i on je trochu v právu. Tohle je zajímavá věcička, kde se dá v pohodě vydržet i Sabato. A to už je co říct.

Formálně jistě nedokonalý, náklady nikterak přehnaný (coby exteriéry vlastně jen jeden lom), dějem neoriginální, prostě typ, který takřka každý spustí z oka, spustí z mysli. Jenže je to jeden z těch mnoha Georgeových jednoduše sympatických filmů. Nebývají dokonalé, ale jsou zábavné. A tady, voilà, nevadí ani George Hilton! Výjimečný kus... George (zde tedy Lucas) prohraje s Hiltonem (zde George) všechno krom vlastních kalhot, ale i přes rozjitřené vztahy mu Hilton nabízí spolupráci ohledně převozu čehosi přes hranice. Za to je mu zaplaceno v žetonech a Lucas (věda o jeho nadšení pro hazard, který měl evidentně v rodném městě zkázán) je jde s nadšením roztočit (za pomoci svého kámoše George). Jenže v tomhle městě je něco nekalého... Brání vám ve hře rulety... Namísto pozvánky vás zmlátí ve stodole... Dívka vašeho srdce dává přednost vašemu kámošovi (nebo nakonec ani to ne?)... Záporák vypadá jako Alberto de Mendoza a výkonem budí podobnou důvěru... A bankovky jsou tady až podezřele nové... Jenže jsou tu i jiné věci, věci, které jsou výjimečné, ba překvapivé! Předně, Hilton ve svém ulízlém oblečku a s distingovanými šedinami neúměrnými jeho mladému věku, pijící mléko a jsoucí si skoro (ne úplně celý) celý film sebou jist, přesto nijak nemachruje! José Torres coby nesmírně elegantní tajný agent záhadného poslání a překvapivého vyvrcholení děje. Žádná levicová agitka, nic takového, nádhera! George coby v jedné ze svých prvních rolí optimistický mládenec rozhodnutý, že dneska už se nenechá zmlátit, o mučení nemluvě (viz plakát k filmu) a objasňující nám problematiku mexické siesty. Hudba se sympatickým motivem, který se neoposlouchá ani po neustálém omílání. Nijak nevadící dívka... A někdo nakonec možná není tak čestný, jak se zdá! Veskrze pozitivní věc, která mě prostě baví...

D'Amato a western?! To by mohlo být něco... No nic, Aristide věděl, proč svou stopáž naplánovat na 70-80 minut (tak koukám, že jsem asi měla ještě navíc softwerzi), jenže jeho námětu by stejně odpovídalo těch minut spíš 15 a bylo by to hotovo, aniž bychom se nějak výrazněji nudili. Město Trinity (ohromně fikaně zakomponovaný marketingový tah, že?), banda zločinců ohrožující každého z ubohých obyvatel, vedení postupně svolává radu v D'Amatově stodole či jedné místnosti vydávající se (ne)úspěšně za saloon s jedním stolem a o málo více zákazníky, i rozhodnou se, že si pozvou toho a toho, a ten je má ochránit, jenže toho po cestě dostanou. Najdou si dalšího. Prásk. Tak seženou jiného týpka. Další záběr a týpek už sviští na zem za doprovodu kanonády nábojů. Tímto stylem se sice nebuduje žádný příběh, nedejbože napětí či postavy, ale až to v člověku budí dojem, že to má být k smíchu a vlastně to i k smíchu je, čekat, koho zase pošlou a kdo bude nucen po své smrti obléci obměnu kostýmu a nechat se odstřelit ještě párkrát... Jenže pak náhle všem dojde trpělivost a asi i herci, pošlou pro proslulého bounty huntera Jeffa Camerona, poměrně narcistního (on jediný evidentně má i na jehlici do kravaty a disponuje nepřeberným množstvím zbraní včetně kuše (!)), od prvního seznámení nesympatického namyšleného ignoranta nad věcí který prostě přijede, každého oddělá, vyinkasuje, zasměje se a hodlá zase odjet. Druhá půlka filmu je v jeho provedení naprosto zabijácká, neb je neskutečně otravná. Mexické duo záporáku vážně tragické. Střihy někdy velmi nejasné, někdy opakované a někdy ukazující zřetelné chyby na scéně. Hudba nic. Nestojí to za to a i těch 70 minut bylo moc dlouhých. No nic, Ari, nebylo ti přeci za tou kamerou líp?

Prý ne western, prý pěkné gore, prý zajímavé drama. Souhlasím. J-L Romero Marchent považován za uctivého zakladatele a tedy jeho podání španělského westernu. A ty bývají vážně dobré, jenom úplně jiné, hrozně drsné a bez veškerého optimistického nadhledu àla italiana. Vlastně to ani western není. Poněvadž... Parta odsouzenců převážená na jistou smrt na nucených pracích zůstává v zasněžené pustině odkázaná pouze na vlastní síly, náladu svého hlídače, jeho dceru, nepatrně jídla a na velký zlatý řetěz, který je všechny poutá k sobě a v případě postupného úbytku chovanců jim poskytuje vyhlídky, že až zdrhnou, budou v balíku. Drsný vedoucí má zjevný handicap (tahání dcery pustinou), je nenáviděn, sám nenávistný, v neustálém ohrožení, a zločinci jsou právem považováni za lůzu. Nikdo se neštítí ničeho. Ten, kdo vládne zbraní, jediný může mít převahu. Nedej bože, aby o ni přišel... Jenže dost možná, že šéf tento nesnadný úkol nevzal jen pro mizerný plat, který za to dostane... O minulosti aktérů napovídají mnohé (zprvu mně nejasné) flashbacky. Aktéři sami se vyskytují sice v uzavřené skupině, leč s čepicemi a kabáty hluboko do obličeje, což zapřičiňuje rozeznání maximálně dvou až tří výrazněji se projevujících mužů a jedné dívky - ano, José Manuel Martín bude jistě spokojen. A tak v nečekaném pořadí začnou účastníci zájezdu postupně ubývat. A společnost a prostředí, ve kterém se pohybují, vůbec nevěstí, že se některý z nich s jistotou vrátí živý... Je to moc pěkné syrové a surové poněkud psychologické drama, po němž přetrvává solidní pachuť, a nabízející vše možné včetně děsivých snových duchařských halucinací (opravdu halucinací?), všichni zde krutí, zlí a bez soucitu. A nesmírně studený film celý v zasněženém prostředí. Co tu tedy ale jediné vůbec být nemuselo, bylo až křečovitě naroubované gore.

A jedno z největších životních překvapení, které jsem zažila. Proč jsem si jako myslela, že to bude komedie? Mám dojem, že tak usuzuje na úvod každý, už jen ten plakát, název, obsazení, obrys děje „Asiat na Divokém západě" a fakt, že George Eastman se objevuje ve stejném oděvu jako v Tutti per uno... prostě vyvolávají dojem praštěné grotesky. Ale ouha. Od samého úvodu začíná hrát hudba jako z nějaké podprůměrné kriminálky, žel bohu tak vytrvalá, že s mizivými pauzami počitatelných v sekundách hraje po celou dobu hodiny a půl. A nedá se to vydržet. Naprosto nevhodně podkresluje každou scénu, jako by byl skladatel hluchý, slepý a blbý, ale nadšený a odhodlaný zahltit nás hrozivými zvuky, jaké by snad nezvládl ani Piccioni. Hrdina opouští Thajsko a s důležitým posláním zamíří přímo na Západ. Kvůli jeho úkolu ho ovšem od chvíle, kdy opustí buddhistické chrámy a objeví se na louce u lesa (kde si na Ameriku ani nesnaží hrát), začnou nahánět místní podvratné živly. A jelikož zde žije i majitel čínské restaurace, jemuž eng dabing přisoudil neskutečně rasistický hlas, je jasné, že začnou držet spolu a mohli by záporákům namlít hubu. Ale opět ouha. Od úvodu se bijí poněkud těžkopádně s dojmem působícím, že se mlátí doopravdy. Číňan používá kung fu, oproti tomu kolega jakýsi kick box, po jehož zásazích zůstávají nepřátelé nadobro ležet. A ve chvíli, kdy zjistíme, že záporákem bude Gordon Mitchell (jenž charakterově jako by vypadl z Mimo zákon a něco z děje poté taky) a začnou se vraždit muži, ženy i děti (!), teprve mi dojde, že to žádná komedie není. Ve městě, kam hrdina dorazí, panují zvláštní poměry a za šerifa (trochu tak jako cameo) mají George Eastmana s extrémně rozevlátým účesem. Ač šerif to na úvod nebere nikterak tragicky, i on záhy pochopí, že je ve svém úřadu tragicky osamělý, všichni kolem úskoční a krutí, záporáci neslitovní a hrdinové můžou mluvit o velkém štěstí, jestli tenhle krutý film vůbec přežijí. Neb tady není ušetřen nikdo. Žádná imunita, žádná tolerance slabšího pohlaví, Gordon se svou obrovskou bandou jde přes libovolné množství mrtvol a sympatický Thajec a Číňan, aby se z toho vysekali - první si svou roli patřičně užije od začátku, kdy kulhá, přes prostřelené rameno po mučení... Některé střihy (třeba v bitce) jsou naprosto nejasné a budoucí úděl postav i samotného šerifa taktéž, jedno je ale jasné – tady se bude zákeřně vraždit bez mrknutí a závěrečně bojovat do padnutí posledního muže. Jen hudba nás může vytrhnout z nadměrné deprese ve chvíli, kdy se v posledním akordu filmu pokusí o první a poslední hudební motiv. Teda, čekala jsem všechno, šílené Japonce, samé bitky, i nějaký ten blbý humor, ale takovou kruťárnu, panečku, to náramně překvapilo. Jen nevím, jestli v dobrém.

Jejda jejda, českým distributorům unikla hříčka v názvu. Naštěstí. Ten Trinity mě měl odradit, ale proč ne, že... Proč ne? Nedalo se to přežít! Mario Siciliano od geniálního Vigliacchi non pregano a milé Invaze do Afriky začal zřejmě ve své tvorbě projevovat příznaky duševní choroby (končící točením porna). A zde se rozhodl natočit nějaký kousek, kterým se vyrovná Barbonimu. Zárověň se ovšem chce vyrovnat i těm nejpitomnějším Carnimeovým kreacím. A když se to dá dohromady... Hlavním hrdinou je černoch Trinity z Trinidadu - Harry Baird a jeho kámošem Sartana - Alberto Dell'Acqua. Jedna z nejnízkorozpočtovějších a nejmizernějších výprav, co znám, divný scénář o ničem, pár dobrovolníků míhajících se v debilních scénách (proletí zde i Nello Pazzafini – pro jeho štěstí skutečně jen proletí). Blbé historky kterak si chce Trinity vydělat na cestu do Afriky, kterak se setká s chudými vesničany (žijícími na planině s jedním vozem a uvádějícími, že jim bylo všechno ukradeno - náklady na tenhle film musely být vážně v mínusu), kterým rozdá všechno, co se Sartanou s obtížemi získali, Sartana ho zase pokouší a platí coby provokatér - inu co mají tyhle charaktery společného s originálem? Nic. Tohle všechno (a to včetně Trinityho představ, kterak se prochází se svou milovanou po pobřeží pěnivého oceánu - debilnější mýdlové vycpávky, aby pohledal) by se dalo ještě ve zdraví přežít, kdyby tu nebyl Humor. Humor založený na tom, že všechny přechytračíme a ještě si nahrabeme je doplněn o komické postavy hrůzného dosahu typu staříka s pružinou pod kloboukem, neustále se ztrapňujících záporáků s hlavním El Tigrem (jenž vypadá jako kombinace Císlera a Kostelky a dělá oběma nesmírnou ostudu) - kreténem šaškujícím od začátku do konce a ve chvílích rozčilení vrčícím jako tygr. Čím dále, tím humorněji, tedy na vojenské základně začnou konečně všichni ztrácet kalhoty, dostávat bramborami či jinými věcmi do obličeje, vtipně padat, jednoduše jako u Carnimea. Jenže se nějak zapomnělo na toho Barboniho, a to se musí dorazit ve chvíli, kdy už divák po dvacáté (sic) očekává definitivní konec filmu, zničující bitkou (včetně tradičních obětí - pistolníků v černém, rázné stařenky či shození ženy přes zábradlí a rozražení stoličky o její hlavu!). A to by tak hrálo, aby všichni nezůstali na závěr ve spodkách... Pravdou je, že dokonalé to přesto být nemůže, neb tito dva ústřední hrdinové nikdy nebudou tak přezíraví jako Hilton nebo namachrovaní jako Terence a Sartana dokonce za celý film řekne jednu náramně vtipnou repliku. Leč tohle už nikdy a ani ty, jak jsem byla poučena, lynchoviny v průbehu děje, mne o tom nepřesvědčí.

Tak nám televize zase dodaly něco dle vlastního uvážení. A sáhly po tom pravém – vhodném kusu, který dozajista žádného diváka nepřesvědčí o kvalitě italských westernů... Prvotní obava, že zřejmě hlavní závadou hrdiny bude to, že moc neumí jezdit na koni, stala se v průběhu děje závadou mizivou. Sám hrdina totiž zcela přestává být (alespoň svými činy) kladným hrdinou. Chce se pomstít za to, že ho bývalý kámoš podrazil, nepomohl jeho ženě splatit hypotéku a ona zemřela, přičemž on sám za oba úpěl v okovech. Když se vrátí domů, zbydou mu tak oči pro pláč, zášť v srdci, pevná ruka s neobvyklým tetováním a strašlivý malý synek! Spřátelí se s osobou nejasného účelu, která mu jakože pomůže, chytají ho náznaky přehrávání, pozná svého malého hrozného synka a hlavně, seznámí se s kámošovým (tím bývalým) bouchačem Henrym Silvou, jenž pro mne není ukázkou dokonalosti, ale když se k němu přidá Nicoletta Machiavelli budící ještě méně zájmu a důvěry, než jindy (je-li to vůbec možné), je tahle dvojka jen pro silné nervy. A zbytek taky. Po úspěchu s Dnes já, zítra ty se televize evidentně rozhodla pro rodinný balíček přehrávajících vadných úchylů, a tak se Henry projevuje neustálými škleby do kamery, která ho zabírá příliš zblízka, přehráváním, bafáním, křečemi, poskakuje jako šašek a později z děje napůl mizí, takže k čemu vlastně je, nevíme. „Záporák" - bývalý to kamarád hrdiny - budí nechtě sympatie, jelikož jej hraje Nando Gazzolo, jenž nepřehrává a jeho sok se posléze stává překvapivě skoro zápornějším, než on. Hrdina poštve jednu stranu proti druhé v naprosto nečestné situaci – bez skrupulí zaviní smrt desítek nic moc špatného nedělajících mužů. Zneužívá všechno a všechny a štve je proti sobě. Jakékoliv dojmy diváka, že kdyby se stalo teď tohle, mohlo by to být ještě aspoň trochu zajímavé, se nenaplnily, čili to zajímavé nebylo. Tu se Hunter prořítí sem a tu tam a jeho současný kámoš a synek mu pomůžou v tom, že v závěru vyvolává extrémně záporné pocity. A ještě ta Nicoletta, podivné pády, bitky... Maestrova hudba na tohle až moc dobrá. Co k tomu vlastně? Nic. Nebavilo, a oproti Dnes já... to ve mně nebude budit dojem nostalgie a nemá to sympatické hrdiny. A Silva koneckonců konečně potvrdil svůj citát z Fuga dal Bronx:"Vy si možná myslíte, že jsem strašný... ale já jsem ten nejhorší!"

Tedy, pokud má být tento film výcucem HZaO, Compañeros a Kapes plných dynamitu, objevuje se v něm věc, v níž na něj nemá dokonce ani poslední ze zmíněných. A asi ani žádný jiný sw. Je hrozně krutý. Je tak násilný. Ale jakým způsobem... Místo přitroublých šaškáren, které by se daly od (zřejmě) lehce komediálního Ducciova westernu čekat, je tady psychický mráz, krutá zábava, vyžívání se v násilí bez důvodu a z humoru pouze mrazí. Tolik a zvláště nevinných, bezbranných a zcela neodůvodněných a neopodstatněných obětí nelze najít v žádném třeskutém dramatu. V hlavní roli Eli Walach (štěstí pro Hodného a Zlého, že tu nejsou), Franco Nero (štěstí pro Vasca, že tu není) kteří snad mají budit dojem, že jako mají něco z Tuca a Tučňáka, leč nezmůžou nic. A když se k nim přidá podivná revolucionářka, nastává drsný začátek konce. Stavím se k filmu tak, že nevím, co k němu. Kombinace pochybné zábavy ale v kontextu s tak neúměrně, nevhodně a nepochopitelně brutálním násilím praktikovaným ústředními hrdiny nejde vůbec k sobě. Komedie? Při níž zatuhne úsměv na rtech a obnoví se týden po skončení filmu. Vážný film? Přesněji řečeno, jako kousek trhlého Tessariho toto vlastně vůbec nepůsobí. Měl už různé sklony, ale pro takovou brutalitu ne, pročež doufám pro jeho dobro, že film nechal natočit někoho jiného (a sám si šel patrně doléčit slepé střevou, jež mu už patrně nedovolilo natočit pro něj taktéž zcela netypický kus Ringo se vrací - dnes to ale bohužel svěřil někomu docela jinému). Jediná, opravdu jediná světlá věc, která se mi jí původně tedy zdála být, byly Rusovy kozácké hodinky a jejich znělka, a i ty zafigurovaly v jedné z nejhorších částí, kde se po fingované komedii na diváky vrhne tak prachsprostá hra na city, že se to nedá strávit... Za oba hlavní představitele a Fajarda mne mrzí to psát, ale je to násilí nejkrutějšího stupně (a to proti násilí jinak nebývám ani omylem) a zamýšlená humornost podporuje odpor k hrdinům, kteří jsou nuceni podivným scénářem dělat velmi podivné, zákeřné, a naprosto charakteru spaghetti neodpovídající věci. Mrzí mne.