kareen

Někdy stačí zavřít pět výborných, sympatických herců do dvou místností, vybavit je poutavým, dobrým scénářem, vyvarovat se zbytečné doslovnosti a je z toho filmový zážitek jak vyšitý. Alespoň mně tedy tato konverzační katarze na první pohled charakterově i společensky odlišných středoškoláků sedla jako ulitá a jen mi znovu připomněla, jak hluboko je v nás lidech zakořeněno škatulkování ostatních podle zaběhnutých stereotypů. Jasně, do syrové sociální sondy života teenagerů osmdesátých let to má daleko, ale to na mém nadprůměrném hodnocení nic nemění. I takových to filmů je třeba.

Vcelku inteligentní konverzační komedie o matce, co je občas na zabití a jejích dvou synech, kteří se v životě nemohou posunout tak zcela dopředu, dokud si nevyjasní vztah, který k ní mají. Nic co by mně zrovna zvedlo ze židle, ale na jeden filmově nenáročný večer jako stvořené. Navíc postava matky je poměrně výstižně napsaná a myslím, že nejen mně to připomene situace, které se svými rodiči občas skutečně zažívám, občas si na to postěžuji, ale neměnila bych za nic na světě.

Výlet do antiduchařského thrilleru mně rozhodně bavil, líbila se mi atmosféra, námět i herecké výkony a to především Sigourney Weaver, která s věkem po umělecké stránce zraje jako víno. A na rozdíl od ostatních i pointa, kterou jsem rozhodně nečekala, je to přesně ten druh překvapivého rozuzlení, kvůli kterému si film určitě pustím ještě jednou, abych si už s plným vědomím vychutnala všechny situace, jenž mi napoprvé nebyly tak úplně jasné.

Rozhodně nesouhlasím s příměry jako laciné, fádní emoce a já jsem zrovna ten případ, co by křičel nejvíc, kdyby šlo o nějaké prvoplánové citové vydírání. Izraelské drama o jedné nešťastné rodině, v níž se každý jeden člen musí vypořádat se svým trápením a osobními problémy sám se nesnaží emoce násilím vyvolávat, ono je prostě vyvolává a to naopak svou opravdovostí a empatickým vcítěním do postav, které tvůrci vybavili natolik zajímavými charaktery, že mi žádná z nich nebyla lhostejná. Scény jako konfrontace matky s dcerou nebo Maya a její píseň v nahrávacím studiu mi skutečně vehnaly slzy do očí a to se mi nestává zas tak často. Broken Wings je film o smutku a já jsem byla ráda alespoň za tu malou špetku naděje, která tam nakonec probleskla. A začínám zjišťovat, že se musím izraelským filmům podívat podrobněji na zoubek, protože poslední dva co jsem od nich viděla stály sakra za to.

Jeden z nejsilnějších a zároveň nejcitlivějších filmů o lidské touze a osamělosti, co jsem kdy viděla. Výborný výkon Michela Blanca a melancholická atmosféra podbarvená příjemným hudebním motivem. Nenápadný snímek, který mi dal o mnoho víc než jsem čekala.

Na rozdíl od některých uživatelů nemíním hodnotit film po ideologické stránce, ale čistě podle svých kvalit a z tohoto pohledu mi z toho vychází celkem zajímavé drama s tématem v dnešní době více než aktuálním. Jen škoda některých zjednodušených klišé, třeba charakteristika vlastníka velké společnosti jako hamižného hovada bez svědomí a na druhé straně poctivého stavebníka, co pracuje sám přesčas o víkendu zadarmo, aby mohl zaplatit své zaměstance a pod. Tommy Lee Jones a Chris Cooper jsou standartně dobří a co se týká Bena Afflecka herce, ten na rozdíl od Bena Afflecka režiséra nikdy nebude podávat oscarové výkony, ale jak tvrdí jeho přátelé a známí, je to moc sympatický a milý člověk, čemuž já věřím, protože to z něj vyzařuje i v jeho filmech, takže se nemohu ubránit abych jeho postavám alespoň trochu nefandila.

Nikdy bych nevěřila, že mně takto provařený příběh o naivním snílkovi, který svým vstupem do politiky přichází o iluze dostane do kolen. Mladý senátor Smith možná svádí donqijotskou bitvu, ale Frank Capra je ke svým hrdinům milosrdný, v jeho filmech ještě vítězí povznášející idealismus a já se jím pro jednou nechala zcela pohltit, odsunula jsem svou cynickou stránku, abych alespoň na chvíli uvěřila, že se spravedlností a čistými úmysly je možno skály lámat. Ale zvláštní je, že pod vší tou naivitou se ukrývá víc společenské kritiky než by se na první pohled zdálo a ačkoliv jsem byla na konci opravdu dojatá i tak ve mně přetrvává jakási pachuť něčeho velmi smutného a reálného. Nesmím ještě zapomenout na poslední půlhodinku a Smithův proslov v kongresu, nejen, že to bylo velmi působivé, ale navíc ještě nesmírně vtipné, já se bavila jako už dlouho ne. A romantická linka s báječnou slečnou Clarissou? Paráda. Nakonec jsem si nechala Jamese Stewarta, tohle je po celkem krátké době čtvrtý film, co jsem s ním viděla a ve všech případech mně nadchnul jak svým nesporným charismatem, tak i skvělým hereckým výkonem, takže to určitě není z mé strany poslední setkání. Stejně tak jako s Caprou.

Není to sice až takový zázrak nad kterým se tu rozplývaly první nadšené komentáře, ale na tu bídu amerických komedií v posledních letech celkem milé překvapení u kterého jsem se sice nesvíjela smíchy, ale docela jsem se bavila. Jasně, že je to dost předvídatelné, nekomplikované a samozřejmě se to neobejde bez dojemných okamžiků, kdy si svérázná falešná famílie uvědomí hodnotu rodinného života. No což, to už k tomu tak nějak patří, že mi to tentokrát ani nevadilo je zásluhou moc sympatické čtveřice a několika povedených hlášek. Jako oddechová pohodovka dobrý.

Příběh osudové pomsty má sice své silné okamžiky, disponuje dobrými herečkami v hlavních rolích a nepodbízivým zakončením, jenže dějová linie, v níž se Gabriela dostává ke svému cíli především přes postel mně dvakrát nebrala a navíc jsem od peruánské kriminálky čekala tak nějak víc syrovosti, tohle bylo na můj vkus trochu uhlazené. Přesto bych lhala, kdybych nepřiznala, že mně to svým způsobem i zaujalo a být dnes v jiném rozpoložení, možná bych šla s hodnocením i výš.

Jako horor to na mně nefungovalo ani trochu, hlavně proto, že jsem se vůbec, ale vůbec nebála. Samotná žena v bílém mi strašidelná taky nepřipadala, jen jsem si říkala, že je to kočka. Bylo by tedy snadné film odepsat, kdyby to ovšem na druhou stranu nebyla docela slušná černá komedie u které jsem se párkrát i zasmála, zvlášť hlášky klackovitého pubertálního synka a jeho bláznivé matinky stály za to. Raye Wise budu mít nejspíš už na věky zafixovaného jako démonického otce Laury Palmerové, ale tady si toho podrážděného cholerika docela dává a já se jeho postavě vlastně vůbec nedivím, bloudit takto dlouho v lese, v paranoidní atmosféře a ještě s tak vypečenou rodinkou za zády je vážně haluz. Konec byl asi v celku dobře překvapivý, ale jelikož jsem už něco podobného viděla v jiném filmu, nijak to se mnou nezacloumalo. Takže za trojku, ale takovou vážně dobrou.