Matka

Jo, hlavně vyspělý a nenucený vitip, který se až pro mě neuvěřitelně přibližuje našemu středoevropsému. Aneb matky jsou v americe asi podobnější těm našim víc než jsem si myslel. Film o tom, že když vyndáte jablko z mrazáku je jako čerstvě utžené ze stromu. Poměrně úspěšný spisovatel sci-fi románů je po druhém rozvodu a jeho schopnost komunikovat s ženským pohlavím se rovná nule. Proto se rozhodne, že si potřebuje lépe porozumnět se svojí matkou, jenž spíše komunikuje s jeho mladším a podle všech měřítek úspěšným bratrem. Tuto citovou propast se snaží překlenout tak, že se po rozvodu znovu, ve čtyřiceti letech, nastěhuje k matce, jenž žije už dlouho sama. Začíná se rozehrávat spousta situační komiky o vidění světa dvou rozdílných lidí, kteří by si ale měli být blízcí jak nikdo jiný. Skrze vztah k matce si snaží spisovatel vyjasnit vztahy k ženám obecně. Film není bláznivou komedií a ani jeden z herců nehraje přepjatě. Naopak velice civilně, nenuceně a naprosto přesvědčivě. Krásně Reynolds zahrála už v podstatě lety omezené vidění světa, ženou za zenitem i když stále v plné formě a s chutí žít život ke své spokojenosti. Taková minimální komika, kde jako bych viděl některé moje příbuzné, ještě k tomu skvěle parodické a výstižně pojaté. Krásná studie toho jak se setkávají dva světy, dvou vyzrálých lidí, kde se každý pohybuje na mezní hranici zralého věku a má tendenci sklouzávat u matky k začínajcí senilitě a u syna ještě ne zcela opuštěné mladické divokosti. Krásná studie vztahu matka-syn s konečnou freudovskou katarzí s dokonalostí prvního dne na světě. Nezvyklý, přitom velice inteligentně vtipný a milý film. (23.02.2004)

Freude, Freude, Freude… máme je (měli jsme je) všichni, všichni s nimi máme občas problémy a všichni občas své problémy přisuzujeme jejich špatné výchově. Jsou to prostě naše matky. Albert Brooks do scénáře očividně vložil mnoho vlastních zkušeností, situace jsou díky tomu uvěřitelnější a humor prvoplánový jenom zřídka. Ještě mám relativně daleko k věku hlavního hrdiny, přesto jsem dobře chápal, co svým počínáním sleduje, co při tom cítí. Možná právě proto, že všechny matky jsou vlastně v celku stejné, jenom v detailech jiné. Postava Johna mohla být napsána „víc do hloubky“, ale Brooks byl vždycky lepším scénáristou a režisérem než hercem, takže nejspíš věděl, do čeho má smysl se pouštět. Zajímalo by mě, jaký pocit mají z filmu ženy, jež nejsou matkami, zda-li je vůbec něčím osloví, protože mi přišel jako hodně osobní zpověď pro určitou skupinu diváků. 80% (10.05.2008)

Ty mi prostě nechceš rozumět....možná, když jsi přestal jíst maso, přestalo mít tvé psaní hloubku...Matka je konverzační komedií, ve které najdete spoustu moudra, ale i poměrně vtipných hlášek. Na můj vkus jich možná bylo trochu moc. Matka je milá, ale jak jinak, někdy na zabití. Ale ono vrátit se domů po druhém rozvodu k matce, aby synáček našel své kořeny a pochopil, kde dělá chybu...co je to za nápad? Kdyby tu nebylo takového špičkování a jedna věta nestřídala druhou, možná bych si to užila víc, takhle mě trochu rozbolela hlava. (13.03.2011)

Na to, jak nesmírně blbé téma se režisér odhodlal zpracovat, výsledek nedopadl tak špatně. Několikrát rozvedený čtyřicátník se rozhodne, že bude hledat příčinu svých milostných neúspěchu v zasutých problémech se svou matkou. Nastěhuje se k ní a snaží se zanalyzovat jejich vztah a poučit se z něho. Ach, kdyby to i v životě fungovalo takhle jednoduše! (09.01.2014)

K uvedenému obsahu (oficiální text distributora): co kdybychom se pokusili předělat sami sebe a nehledat důvody svých psychických problémů ve svém okolí a nebo u svých rodičů či sourozenců? Nestojí to za úvahu? Dost často bývá chyba v nás samých a ten svůj komplex by jsme měli léčit trochu jiným způsobem i když máme pocit, že nám bylo "ukřivděno". Například tím, že by jsme se konečně mohli přestat stále vrtat ve své minulosti a hledět dopředu. (13.03.2011)