Hashirama

Definice filmové křeče a neodpustitelné mrhání hereckým kapitálem. 4/10

Příběh prvního olympijského týmu jamajského čtyřbobu je sice triviální, jak už sportovní příběhy bývají, ale to na nich stejně není to podstatné. Podstatná je jejich schopnost inspirovat, přenést na diváka atmosféru sportovního prostředí, zachytit odhodlání a snahu člověka vydat ze sebe to nejlepší. A to dělá tenhle film bezproblémově, nenuceně a zábavně. Každá postava tu dostane svoji agendu a malý příběh, ve kterém přejde svoje hranice, a v dojímavém feel good finále pak společně připomenou to hezké, co ve sportu je. Na komediální pilu se nijak moc netlačí, film se nese spíš v pohodovém jamajském stylu a těží hlavně z bizarního spojení karikaturních Jamajčanů s disciplínou čtyřbobu. Fórků tu tedy moc není, ale celé to má příjemnou atmosféru i vyznění, proto se na Kokosy na sněhu v budoucnu rád podívám znovu. 7/10

خفه شو! Zpočátku hezká a odsejpající exkurze na pomezí americké a íránské identity/kultury/mentality. Krásně nasvícená a rozzáběrovaná, s hezkými vizuálními vsuvkami a (překvapivě) neohraným bořením čtvrté stěny. Videoklipovou náturu si však film neudrží, od druhé půlky už jede v kolejích usedlé dramedie, akorát v touze uvést diváka do tématu co nejobšírněji střídá zápletky a flashbacky takovou měrou, že se vytrácí jakékoliv příběhové dynamo. Obě hlavní postavy dostanou tak obšírnou agendu, aby ústřední generační střet poctivě jiskřil, že si divák po této expozici už už říká, jaká vydatná emoční sprcha to nastane, akorát, že už tři minuty běží závěrečné titulky. Koukat na The Persian Version je jako rozkoukat dva až tři různé filmy, které se v půlce svého děje seběhnou v jeden všeobjímající konec. Nosné konflikty, příjemné zápletky i sympatické postavy se rozplynou do vzduchoprázdna. Je to subtilní nebo je to málo? To si musí každý divák zjistit sám. Mně, ačkoliv se mi na The Persian Version krásně koukalo, bavily mě postavy i nevtíravé hlášky a perská kultura mi přijde okouzlující, to přišlo jako trošičku nevyužitá šance. Layla a Niousha jsou obě překrásné. 6,5/10

Perfektní bžunda pro děti i dospělé. Klasické asterixovské dobrodružství plné humoru, nápadů a známých trademarků, které si ale fenomén Asterixe nebojí vykládat po svém a sem tam být i roztomile meta. Bez pochyb nejlepší filmový Asterix spolu s Misí Kleopatra.

Do velké míry klasická produkce Netflixu, která si svoje renomé buduje skrz odvážné tvrzení, že nabízí experimentální vyprávění a nechává diváka sledovat příběh v libovolném pořadí. Je třeba přiznat, že struktura vyprávění skutečně je specifická, důležitější však je podívat se na to, jakým způsobem je této specifičnosti dosaženo. Volitelné pořadí epizod totiž nestaví na sofistikovaně strukturovaných odkazech a vykutálené kontextualizaci, nýbrž na tom, že zápletka a všechny motivy jsou natolik archetypální a okoukané, že si divák vše automaticky domyslí (respektive ho napadnou tři možná řešení a jedno z nich to vždy je). Je to jako koukat na Kobru 11 a vidět nejdřív závěrečnou honičku s ikonickou melodií, potom vraždu/loupež a na konci hádku Semira s Andreou. Vše je nám jasné dopředu, a to, co se v náhodně zvoleném pořadí dovídáme, jsou spíše druhotné detaily a leitmotivy spjaté s postavami v podání ne vždy vhodně obsazených herců (čistě osobní výtka, kterou do hodnocení nepromítám). Za zmínku stojí také podivný výběr hudby, která se do mnoha scén vůbec nehodí a vytváří vtipně schizofrenní atmosféru. V neposlední řadě nesmím opomenout korejsky mluvící černou lesbu coby druhou nejvýstižnější definici “Netflix characteru” (na prvním místě teenagerka z Oscuro Deseo, která své spolužačce vysvětluje, že je v pohodě nebýt lesba). Největšími klady jsou z mého pohledu barevné ladění a s ním spjaté detaily v každé epizodě, ultrachytlavý přízvuk Jaie Courtneyho (v klasické roli nesnesitelného čuráka) a opět nějaká výraznější role pro Rufuse Sewella, kterému ti záporáci zkrátka sluší. 6/10

Takovou Olivii Wilde by si člověk narazil i v padesáti, ne-li i v pětasedmdesáti! Oh my… Nicméně ústřední téma času je v prvních deseti minutách akcentováno tolikrát a tolika doslovnými frázemi, že film působí, jako by ho psalo desetileté dítě, co dostalo během psaní školní slohovky fakt cool nápad. A to následuje i po zbytek střídmé stopáže, během které postavy vyjadřují myšlenky, shrnují děj či vypráví lore tak doslovně a odtrženě od čehokoliv, až se film dostává na hranici parodie. “Dobré ráno. Na to, že ti je padesát, vypadáš dobře. Pokolikátý už ti je padesát? Potřetí? No nic, musím do fachy, dneska musím dělat přesčas, abych nám nahrabal nějakej čas. Víš jak…dlužíme čas na nájmu i na energiích…to je ta Bidenove drahote. Prostě už nemám čas. ČAS, pičo!” A takto probíhájí veškeré dialogy, které špikují nepodivně triviální, ale podivně vystavěnou zápletku. Takže pět bodů za Olivii Wilde, pět za Amandu a mínus pět za demenci. 5,5/10

Aquaman se drží svého kopyta a stále potěší otevřeně komiksovým vizuálem - výraznými barvičkami, roztodivnou výpravou ve stylu Star Wars - a Wanovým nejsilnějším stylistických příspěvkem, a sice kreativní kamerou, která dává akčním scénám šťávu a leckdy správně zvoleným záběrem navodí tu správnou atmosféru (lehce karikaturní či hororovou ve stylu Evil Dead). Nicméně… dvojka přichází s tříletým zpožděním a navíc v nejhorší možný moment, kdy už je DCEU na kousky a nadobro přestalo kohokoliv zajímat, a především se začal zajídat celý komiksový žánr, nebo přinejmenším jeho nynější podoba. Takže tahle ošuntělá pseudozápletka, nadbytek digitálních zvratků a viditelná nemoc z postprodukce a střihových hokus-pokusů už vážně nemá divákovi co nabídnout. Marvel možná usnul na vavřínech, ale DCEU usnulo na kusu kartonu za popelnicema u Lidlu a zaspalo všechny příležitosti chytit se nějakého stébla. Pojďme už, prosím, dále. 6/10

Neotřelý námět rozehraný neotřelým způsobem, ale přesto uvěřitelně, smysluplně a hlavně divácky stále atraktivně. Dream Scenario je jedním z filmů, které mají prostor diváka tahat za nos po celou stopáž, a ačkoliv se scénář drží při zemi víc než by musel, o to soustředěněji dokáže vyprávět, věnovat se postavám a sem tam zaútočit povrchní, leč trefnou satirou. Mikuláš výjimečně není pouze předimenzovaným magorem, ale regulérním tahounem, a svého uťápnutého pedagoga hraje s vervou a chutí, jakou jsme u něj neviděli, co společenská paměť sahá. Dream Scenario dokáže vtáhnout, překvapit i chytit za srdíčko, a přitom rozehrává zápletku zdánlivě skromně a nepodbízivě. O to víc však dokáže ze svého námětu vytěžit maximum a odvyprávět příběh, který má smysl i nějaký ten přesah. Supr. 7,5/10

Koncentrovaná dávka pozitivní energie, vypuštěná do světa v ten nejpříhodnější moment. Chalamet srší charismatem a táhne celý film kupředu, a už když se v první scéně dokonale hýbe po scéně spolu s kulisami, je jasné, že Wonka bude jedním z těch výjimečných kinozážitků. Wonka je oproti svým předchůdcům mnohem pohádkovější, což podporuje chytlavé muzikálové pojetí i mnohem stylizovanější svět, ve kterém se zbytečně nezabíhá do nudné sféry zákonitostí, zato se může divák naplno rochnit v jedné chytlavé a nápadité scéně za druhou, které dohromady formují specifický romanticky fantaskní svět v retro stylu Olivera Twisto. Žánrový posun sice zploštil zápletku, ale podobně jako v Karlíkovi jsou tím pravým kořením dílčí scény a tuna originálních a zábavných nápadů, a těch se tu opět dočkáme do sytosti. Chalamet se titulní role zhostil bez zaváhání a bez zaváhání prodává jak ztřeštěnou náturu svojí postavy ve stylu Johnnyho Deppa, tak i dojemný osobní rozměr. Je to prostě pan herec. A Hugh Grant jako Umpa Lumpa vtipně odkazuje na původní film, ze kterého Wonka vychází, a na omezeném prostoru vždy dokáže do scén vlít novou energii i styl humoru. Tahle značka zkrátka s každým filmem odhodlaně bojuje o status klasiky, a Wonka rozhodně není výjimkou. 8/10

Už když se během ukázky produkčních společností spustí orgastický chorál, tak poznáte, že bude zle. V prvních deseti minutách následují filozofické monology s teskným soundtrackem v pozadí, zpomalené záběry na rozhazování semínek, vesnice hipsterských amišů a vesmírný Schutzstaffel. Dvouačtvrthodinová vykrádačka veškerého popkulturního materiálu rozšmelcovaná logikou desetiletého kluka, jehož kompetence začínají a končí u videoklipového vizuálu a slow motionu. Rebel Moon je magický zážitek, kde se podařila ve vyprávění skloubit primitivnost s nesmyslností v každé dílčí scéně.  Charakterizace postav či vzájemná interakce jsou neexistující, místo děje tedy hlavní hrdinka spontánně vypráví expozici a lore, případně hrdinové stojí a koukají, jak se před nimi něco děje, a čekají, až to skončí, aby to mohli okomentovat nějakou prázdnou epochální glosou, kterou si Zack Snyder určitě nechá vytetovat. Během dvou hodin divák nedostane nic kromě dokonale nijakých herců a prázdných digitálních obrázků. Zacku, nejsi rebel, ale normální fušér. 3/10