Hashirama

Klasické “filmové” dno českého střihu. Tereza Kostková (kterou mám jinak docela rád) a Jiří Langmajer (který charisma přece jenom má) jsou současnými živými trademarky totálního trapna a tvůrčí i mentální nemohoucnosti na poli kinematografie. Po čem muži touží 2 je líně splácaná mrdka, která vykrádá námět 21 let staré polofekální komedie s Robem Schneiderem Hot Chick (Žába k zulíbání), přitom se jí nepřibližuje ani na sto honů. Americkou verzi mám upřímně rád, protože Schneiderovo expresivní herectví a s ním spojené (tehdy ještě politicky nedebilizované) kontrasty mezi ženským a mužským světem vytvářeli dohromady ten pravý americký nenáročný oddechový humor. Přitom film dával smysl, což je zcela mimo kompetenci této české verze. Například když se Rachel McAdams přemění na Roba Schneidera, zcela logicky začne pátrat po příčině a vrací se ke strůjci přeměny (cikánce v obchoďáku). Když se Anna Polívková přemění na Langmajera, řekne jen “řekla jsem nějaký kartářce, že chci bejt chlap” a po zbytek filmu se téma neřeší. Vtipy i vizuální humor jsou zcela poplatné průměrnému českému divákovi, tzn. padesátileté paní Jarmile, která daný námět pravděpodobně ještě neviděla a bude u vytržení. Narážky na rozdíly mezi mužem a ženou vymýšlelo něčí dítě v odpolední družině, zatímco odmítalo spát, protože jejich kreativita i úroveň se pohybují někde v oblasti sedmiletých ožužlávačů zásuvek. Filmařsky se pak tvůrci omezují na to, že dají kameru na stativ a občas ji musí pronést futry, aby změnily lokaci. Film nemusí být nutně autorským uměním a může sloužit “jen” jako zábava a uvolnění. Sám mám takových rád spousty (jako již zmíněný Hot Chick nebo třeba Moderní Popelku). To je právě kouzlem celé audiovize, která dokáže obsáhnout veškeré člověčí záměry. Ale dá se to dělat nepoměrně méně kreténsky, líně, retardovaně a postiženě. Po čem muži touží 2 je jen další ukázkou toho, jak tuzemská kinematografie slouží primárně pro umělé vytváření zakázek a vykazování zdánlivých aktivit, aby mohl každý jeden líný a neschopný debil v tvůrčím týmu vyinkasovat svých pět švestek. Velebnosti, jdu blejt. 1/10

Film, který dělá jen jeho námět, a sice sprostě mluvící psi. Několik narážek na subžánr zvířecích filmů (Marley na pouti je funny) a o něco více narážek na psí život obecně v poměrně krátkém a úderném pásmu gagů nabalených na nejjednodušší zápletku ve stylu “cesta z A do B”. Je fajn, že si film nebere servítky a co se gagů i vyvrcholení zápletky týče, jde do toho naplno, nicméně stejně jako děj je i humor prostoduchá a neobjevná sázka na první dobrou, za kterou nevidím žádnou intenzivnější snahu si se scénářem vyhrát, gagy a dialogy peprně pointovat a celkově se snažit o něco víc než sprostou komedii z ranku Jennifer Aniston. Myslím si, že scénář vznikal tak, že měli stážisti za úkol vymyslet co nejvíc psích stereotypů a vtipů, a pak se všechny domácí úkoly nasypaly před kameru. A to přitom nechali fenku zvedat nohu. Pro čtrnáctileté děti může jít o podvratnou nahláškovanou jízdu, já bych je ovšem radši navedl na Borata, aby viděli, jak má vypadat pořádná jízda. 5/10 PS: Těším se na dvojku “Vocasy v akci” a následné završení “Pařba ve Vocasově”.

Zbrusu nové a naleštěné Twin Peaks je jako kdysi připravené redefinovat standardy televizní zábavy. Nemá to však snadné, protože se od svého předchůdce náladou dosti distancuje, šlape si vlastní cestou a předestírá vlastní stylistiku i žánr. Mnohem spíš než pro fanoušky Twin Peaks je Návrat vhodný pro fanoušky Davida Lynche - kolem svých motivů jen opatrně našlapuje, je plný nejednoznačného symbolismu, je zahalený v mimózním snovém oparu. Původní Twin Peaks šlo divákovi na ruku jasně uchopitelnými postavami a svými tradičními seriálovými kořeny, které smysluplně rozplétaly jednotlivé příběhy a rozvíjely bohatý svět, v němž mysteriózní prvky vytvářely novou žánrovou rovinu či přidanou hodnotu. A právě tento zdánlivě nesourodý mišmaš udělal z Twin Peaks čistokrevný kult. Návrat je ryze autorskou anomálií, která nemá v televizi obdoby, atmosférou připomíná spíše Lost Highway než Twin Peaks - postavy i motivy se vznáší v oblaku neurčitosti, dění je zdánlivě nahodilé a bezdějové, mysteriózní výjevy jsou najednou mnohem významnější rovinou, aniž by však byly na první dobrou jakkoliv rozklíčovatelné. Valnou část seriálu tvoří podivné výjevy s neurčitou výpovědní hodnotou. Návaznost na staré příběhy je téměř nulová. V každém aspektu se Návrat vydává jinudy, než kudy divák předem očekává. K postavám, mihnuvším se na začátku, se klidně vrací až na konci. Návrat musí být zákonitým zklamáním, zvlášť v očekávání jasného pokračování a jasného završení příběhu. Ale zároveň je šíleně podnětným a šíleně svébytným dílem, které sice neslibuje jakoukoliv odpověď, ale nabízí zcela ojedinělý zážitek. Stejně jako jeho tvůrce je to zkrátka samorost. Buďme za něj rádi. We are like the dreamer who dreams then lives inside the dream. S1: 10/10 S2: 8/10 The Return: 7/10

Sex Education skončila právě včas. Řekla vše, co mohla, a zůstala věrná svému vlastnímu pojetí. Ani čtvrtá řada nehraje na klasické struny, ať už co se týče vyprávění, tak především co se týče postav. Vypráví po svém, nenuceně, britsky. Postavy nejednají “v rámci” nebo “mimo” svůj charakter, mnohem více než postavy připomínají lidi, a to se všemi svými obavami, kompulzivním a zdánlivě nepodloženým chováním. A právě to, jak je seriál celou dobu svůj, nepoddává se a nepodbízí se zažitými vzory, z něj udělalo jeden z nejlepších seriálů, které jsem kdy viděl. Je dobře, že se svou tendencí k adoraci libovolné (fyzické i duševní) vychýlenosti Sex Education končí, než se z něj stala nepokrytá freak show. Všem bylo dopřáno hlasu, nikdo neskončil jako černobílá karikatura, Sex Education po celé své trvání hrálo všemi barvami, všemi emocemi a v závěrečné řadě předestřelo pár fascinujících témat, skrze která může každý opět nalézt některé z odpovědí, které třeba hledá. Dočkali jsme se tak konce, který je stejný jako začátek - neskonale užívací a vtipný a zároveň emočně napjatý i podnětný. Prostě magie. Thank you for everything, dickhead.

Jelikož jde o reboot po letech, je o to snazší porovnávat, jak noví Spy Kids stojí ve všem totálně za hovno. To samozřejmě neznamená, že by ti staří byli kdovíjak oslnivou filmařinou, ovšem ve zpětném zrcátku se zdají být jako naprosto solidní a pohodová jízda, která i po letech zaujme některými svými (nejen vizuálními) nápady a smysl dávajícím příběhem. Armageddon naopak nepřekvapí svojí totální až toxickou debilitou. Scény, kde seriózně dvě záporné postavy vchází do budovy nouzovým východem, na základě čehož Zachary Levi usoudí, že “jsou to fakt profíci,” či hrdinové stojící v srdci nepřátelské základny a vyprávějící si svoje zážitky zavání tolikerou scenáristickou demencí a amatérismem, že diváka přepadají pochyby, zda se nejedná o nějakou pedo-porno parodii. Poučení ve stylu “zlí lidé jsou zlí jen proto, že jim nenosíte kytky a hezky se na ně neusmíváte” či “udílet zákazy a omezení dětem není v pořádku, ba naopak je to kurevsky v nepořádku, protože jednou by se jim ty tisíce hodin u Counter Strikeu mohly hodit a udělat z nich lepší lidi” jsou pak samozřejmě poplatné dnešní retardované společenské ageNdě. Ústřední dětští hrdinové diváka donutí vzpomínat s láskou na Sabaru a PenaVegu, protože s jedním konstantním výrazem předříkávají text jako básničku, nedokážou zahrát jakoukoliv emoci, charakter ba ani uvěřitelnou akční kreaci (přitom jde jen o legrační padání a kotrmelce). A nutno dodat, že dospělá stafáž jim nijak zdatně nesekunduje, většinou je zde zredukována jen na nemotorné mentály, co mají někam srandovně zahučet nebo si nechat od dětí všechno vysvětlit, protože to jsou blbí boomeři, co můžou možná tak vynášet popelnice před barák. Vypolišovaná ošklivá výprava z cirkusu Klaun Mentos, vyblitý green screen, scénář z Bohnic a nálož pochybných a podivně podaných hovnot udělali pospolu tento plesnivý břichabol “dvacet let poté”, který, kdyby byl dvakrát lepší, dal by se s trochou nadsázky nazvat ochotnickým divadlem a střelit na LEO TV. 2/10

Moc bych si přál, aby se mi to líbilo víc než na tři hvězdičky. Pojetí Dumasova nesmrtelného románu coby syrového historického dramatu má mnoho co nabídnout, tím spíše, že se filmy s takovou vizuální poetikou v současnosti příliš neobjevují. Výprava, scénografie a kostýmy jsou naprosto bravurní, atmosféra raně novověké Evropy čiší z každého záběru, postavy jsou skvěle namaskované a perfektně ukotvené v prostoru přeplněných pařížských uliček, širých lesů i honosných interiérů s pravou francouzskou patinou. Pravidelně do děje vstupují kreativní akční scény snímané sugestivní kamerou, která pro vynalézavý záběr či neotřelou perspektivu nejde daleko. Prostě ideální základ pro macatou (kvazi)historickou ságu, který mě bohužel minul velkým obloukem kvůli svému ději, v němž postrádám jasnou návaznost, a to jak na úrovni celého vyprávění, tak na úrovni scén. V jedné scéně spolu muškety chlastají / střih / Athos je odveden kvůli obvinění z vraždy / střih / soudní proces / střih / ostatní muškety někde v lese prohledávají mrtvoly. A já mezi jednotlivými celky nezaznamenávám žádné jasné pojivo či dialogy, který by nás dementy vedly trochu za ručičku. Scény jsou samy o sobě jasné a výmluvné, poněvadž zápletka je jednoduchá a archetypální, nicméně by vyprávění plynulo o dost hladčeji, kdyby scény dostaly i náležité pozadí, jasný úvod a rovněž z nich vyvozený následek. A já bych se tak každých deset minut nemusel zamýšlet nad tím, proč se zrovna to a ono děje a jestli nebylo ve filmu původně o půl hodiny víc. Vůbec bych se nezlobil, protože příště se do tohoto podmanivého světa rád vydám znovu. Ale byl bych rád, kdyby v něm tentokrát vše stálo na pevných nohou. 6,5/10

Jeden z technicky nejvypulírovanějších a zároveň nejnudnějších filmů všech dob. Nepokrytý obdiv k filmovému řemeslu se bije se stěží zvládnutelnou diváckou nudou ztělesněnou zdánlivě nekonečnými záběry a zdánlivě nicneříkajícími filozofickými obrazy. Doufám, že “za hranice lidské zkušenosti, za hranice prostoru a času” už mě nikdo nepošle, nicméně kromě Kubrickova legendárního perfekcionismu a smyslu pro nejmenší detail musím rovněž ocenit, že teď dokážu pochytit narážky a parodie ve všech animácích.

Takovou šumelenici v médiích i na ulici jsem nezažil snad od Bohemian Rhapsody. Mediální a společenská masáž, o jaké si můžou nechat zdát nejen ubohosti z ranku Marty Ferencové či Zity Marinovové, majáky fádnosti, trapna a pochybných hodnot s Langmajerem a Kostkovou, ale i všechny Body obnovy, #chybějícíanny, #chcíplímarťasové ba i BANGERy, které se mermomocí snaží prosadit svými reálnými kvalitami, ale v naší stojaté žumpě českého průměrného diváctva bažícího po Špindlech a Románech pro pokročilé retardy po nich neštěkne ani pes. V naší stojaté žumpě, kde šoubyznys znamená vydělávat si filmovými rolemi na nájem, chodit do ateliérů Ordinace jako do fabriky a tvářit se jako mistr světa, když dostanete třetí roli v Kriminálce Chánov a pak děláte rozhovor v DVTV, najednou přichází film, který se tomu silu sraček vyhýbá elegantním meandrem auteurského přístupu a  snahy uskutečnit, prezentovat a prodat svůj vlastní nápad, který není jen pokusem o nuznou nápodobu něčeho (aneb konečně máme naše cyberpunk sci-fi…sto let po Blade Runnerovi), ale svou vlastní vizí. Kazma uvádí jednoduchou heistovku se zábavnými postavičkami a kopou hlášek, které se nesou na lehčí pártyhárdovské vlně, a průběžně ji prolíná se svými minulými i momentálními skopičinami. Některé prvky jako katarze v doslovném stylu “nemůžu vám to vysvětlit, protože je to hrozně složitý” nebo vykopávání, zakopávání, překopávání a okopávání auta bez očividného smyslu svědčí o tom, že Kazma ve svém permanentním šoumensko-manipulátorském deliriu přemýšlel a kombinoval možná až moc, nicméně jakožto film to stále baví, jakožto heist komedie je to nenucené a vtipné a ve spleti s ONEMANSHOW to jde nemálokrát zábavně za roh a mixuje realitu i filmovou materii v originální tvar, který sice není zdaleka tak sofistikovaný, jak si asi sám jeho autor myslí, je však svým vlastním stylem a příspěvkem, který si s jiným rozhodně nespletete. Škoda, že se většina hodnocení napříč celou škálou zakládá na osobních názorech na Kazmu a nikoliv na samotném filmu (což opět jen dokazuje, jak výraznou personou je). I proto jsem rád, že je mi Kamil úplně u prdele, a to, co mě zajímá, je ten film, za kterej cáluju. 7/10

Bezedná studna inspirace pro budoucí výtvarníky, umělce i trikaře, o několik levelů pestřejší a stylově různorodější než jednička. A pro mě taky jeden z nejúnavnějších a nejúmornějších filmů nejen komiksové provenience. Po většinu nesmyslné dvouapůlhodinové stopáže se postavy chovají všelijak, jen ne normálně, především při každé akční scéně je pro tvůrce nejdůležitější, aby hrdinové neustále něco komentovali, “šli za roh” a pronášeli prázdné meta-plky. A samozřejmě se každá postava musí tvářit nad věcí, že má všechno na háku a na veškeré okolní dění musí utrousit nějakou cynickou cool hlášku. Po hodině neděje pak začne nekonečná plejáda odkazů, které se míhají bez ladu a skladu kolem a neustále na diváka křičí “čum, jak komentujeme žánr a jsme vždycky o krok napřed!” A v poslední půlhodině se načrtne první reálný konflikt, ze kterého si hrdina nedělá “uvědoměle” prdel a při kterém je například rychlejší a chytřejší než stovky jiných Spider-Manů a ostatní postavy mění názor a charakter v průběhu vteřin. Tvůrcům víc než na příběhu záleží na relativizaci žánru a jeho obcházení, neustále vymýšlí nějaké komentáře a nicotné fórky, až se z toho musí potit až na prdeli, ale hlavnímu hrdinovi věnují jen to nejomšelejší minimum o sebeuvědomění a dospívání. Postavy jsou nudné a o ničem, příběh zde hraje přinejlepším třetí housle, žádná myšlenka se zde neudrží déle než třicet vteřin (čili ideální film pro lidi závislé na TikToku), všechny hlášky a rádoby podvratné sračky začnou být otravné už v úvodním prologu (není nic víc cool než těhotná černoška), přičemž vtipné nezačnou být nikdy. Namísto osvěžení vyčpělého žánru stylovým vyprávěním a cool nadhledem jako v jedničce zde dostáváme jen pásmo úmorných snah něco obcházet a rádoby redefinovat nebo co. A ta snaha je natolik úmorná, že už se nevěnuje pozornost ničemu jinému. 4/10

Vyschlé koryto Hollywoodu potřebuje originální náměty jako sůl a kdyby vypadaly nějak takhle, mohly by vést k možné nové renesanci západního filmu. Historie Tetrisu dostala dramatizační facelift, ústřední aktéři dostali do vínku pořádnou vyřídilku, všechno se to zamíchalo s perfektní dobovou estetikou a videoherním feelingem, až z toho vypadl naprosto senzační komediální thriller o tom, jak se skupinka bezskrupulózních kapitalistů a vymletých tovariščů přetahovala o práva na digitální zlato. Namísto suchých vysvětlivek o firemních a politických trampotách je však film plný rychlých a vtipných dialogů a důmyslných scén, kde se hraje s různými postavami s jejich různými motivy a různou obeznámeností ohledně aktuálního dění, takže ačkoliv si ve výsledku parta postav jen někde povídá, provází diváka konstantní napětí. Střídá se zde jedna vypjatá scéna za druhou, ale zároveň se nešetří humorem a nadhledem. Příběh je sice značně zpohádkovaný a zefektněný, ale stále věrně a atraktivně zachycuje dobovou atmosféru. Využívá se tu i dobové počítačové estetiky a je zde plno vizuálních hrátek, videoherních efektů i chytlavých retro vypalovaček. Tetris je zkrátka svěží, stylový a energický biják, který má potenciál stát se malou instantní klasikou a vlajkovou lodí nového specifického (sub)žánru. 8/10