Hashirama

Anime klasika, která by rozhodně neměla uniknout žádnému fanouškovi žánru. Jako vždy neotřelá ve vyprávěcích postupech i v budování charakterů, s krásnou vizuální a v detailech i příběhovou poetikou. Ninja Scroll zaujme kromě své typicky japonské výstřednosti rovněž typicky japonskou explicitní brutalitou, sexualitou a nekompromisností, hojně zastoupenými v tomto archetypálním příběhu, který rovněž klasicky odkazuje na slavnou japonskou historii. Nepříliš vděčné vyprávění a povětšinou nepřístupné postavy mi brání v maximální spokojenosti, přesto nemám pochyby, že jsem viděl něco výjimečného, obzvlášť při vzpomínání na netradiční ozvěny romantiky a shakespearovské tragiky. A ačkoliv nemám nakoukáno tolik, abych dokázal Ninja Scroll označit za žánrový milník, když vidím, jak se u něj viditelně inspiroval například Basilisk či Naruto, nezdráhal bych se ho na pomyslný piedestal vyzdvihnout. 8/10

Nechtěl jsem být na poslední přírůstek do rozbitého Marvelu zbytečně přísný a stavět ho na roveň např. Black Adama, jehož jsem tuhle zastihl v televizoru a ujistil se, že se na něj nedá soustředěně dívat (ovšem jako kulisa k čemukoliv jinému funguje obstojně). Nemůžu však The Marvels postavit ani na roveň druhého Ant-Mana či Homecomingu, protože to jsou stále filmy, které stojí na vlastních nohou. The Marvels jsou nezaujatým producentským šméčkem, které se líně veze na (pouze zdánlivé) síle značky, postavy se překotně ženou za dalším filmem/seriálem a nezanechají za sebou žádný dojem pro diváka, příběh se neohrabaně převaluje v nánosu uspěchanosti, triviálnosti a již tradičních nesmyslů (Captain Marvel nevyřeší svoje dilema několik desítek let a najednou ho vyřeší lusknutím prstu?). Koukat na The Marvels je jako koukat na TikTok a duševní újma bude dozajista podobná - na nic se nesoustředí a ze všeho, co se vám mihne před očima, ve vás nic nezůstane. Současná neochota Marvelu poctivě odvyprávět alespoň onu dvacetkrát viděnou zápletku a dělat z postav víc než automaty na hlášky či zástupce minorit  je už příliš. A diváci to cítí. Za pochvalu stojí obstojné akční scény, na kterých se pravděpodobně nadřel režisér druhého štábu, o kterém nikdo neřekne ani slovo. Z očekávané události se však přesouváme do oblasti guilty pleasure. I když občas ani ne tak pleasure. 4/10

Pro ty, které stále zajímá, co se v Marvelu děje, bude druhý Loki, podobně jako ten první, naprosto kruciální záležitostí. Pro ostatní lehce spotřební a nepodnětná trivie, která na svého předchůdce co do kvalit příliš nenavazuje. Druhá série Lokiho se vyznačuje především nikdy nekončícím vysvětlováním všeho a neustálým motáním se okolo stejných motivů ve snaze budovat neotřelý a zdánlivě bezvýchodný konflikt, aby nakonec vše vyřešila nejtriviálnějším způsobem, kterým se mohl celý příběh ukončit už v prvním díle. Nekonečné plky, zdánlivě ambiciózní scenáristika, která se však pořád vrací ke statutu quo, a minimum odměn pro diváka. Serializace v nejhorším slova smyslu, která stojí ve smutném kontrastu k první výborné sérii. 5/10

Katalogová slátanina, jejíž autor má jakýsi prorocký syndrom, ve které se pere skvělý vizuál a design (jak může po tomto jakýkoliv tvůrce obhájit rozpočet 200 mega?) s nesmyslným připitomělým světem plným plochých připitomělých postav. To vše podané v klišoidním příběhu bez pořádné hlavy a paty, na kterém se střihači se svými dětskými nůžkami víc než vyřádili. Zparchantělá střihová skladba náhodně a bezúčelně boří celé scény, mnohdy není poznat, co se kdy odehrává a především proč mnohé flashbacky vstupují do děje zrovna v daný okamžik (za mě vyhrává cesta hrdinů autobusem, během níž se objevují náhodné výjevy stěží určitelného data, ve výsledku tedy není jasné, jak dlouho a kam hrdinové jeli, co vše se jim po cestě stalo atd.). Vyprávěcí absurdita vyniká tváří v tvář primitivní zápletce, jejíž zdánlivá esa v rukávu odhalíte už v prvních pěti minutách. Představený svět definují především stěží vysvětlitelné podivnosti jako obří vesmírná základna, která útočí na libovolné území na planetě bez ohledu na jakákoliv mezinárodní pravidla či hranice, neurčitelná povaha umělé inteligence (proč existují roboti-mniši? ...protože Gareth Edwards prezentuje ideu techno-optimismu těmi nejjednoduššími výjevy, které ho napadly. Proč Ken Watanabe jako robot přepíná mezi angličtinou a japonštinou bez zjevného důvodu? ...protože je to Ken Watanabe a to je jeho role v libovolném hollywoodském filmu.) a karikaturní postavičky, které samy o sobě nežijí, jen reprezentují různé ideje. John David Washington byl v Tenetu super, ovšem tam byl zamlžený charakter jeho Protagonisty jedním z pilířů vyprávění, zde naopak hraje jasně definovanou archetypální postavu a jeho charisma či osobitý herecký projev náhle neexistují. Alespoň se však vytváří zábavný kontrast mezi ním a Madeleine Yunou Voyles, která ho přehrává v každé scéně. Edwards prezentuje velké myšlenky skrze svět, který stojí na vodě, a nezajímavé postavy. Staví do kontrastu apokalyptické výjevy a klasickou hudbu, což je to první, co člověka napadne. Je to tvůrce s nesmírným vizuálním talentem, jemuž by však producenti neměli dávat rozpočty pro jeho vlastní scénáře. Navzdory kriticky pojaté recenzi se mi však na Stvořitele koukalo hezky, značnou část filmu jsem se kochal a začínající Madeleine Yuna Voyles mě velmi bavila. 5/10

Zábavná polízanice, jíž dodává kouzlo hlavně to, že se odehrává v té největší prdeli té největší prdele, jakou snad jde vymyslet, a to, že si tvůrci rozhodně neberou žádné zbytečné servítky. Přece jen právě horor je žánr, kde servítky nemají co dělat, na což současná angloamerická pasociální garnitura ochotně pozapomíná. Díky výše zmíněným atributům má film naprosto parádní atmosféru, kterou se nebojí pravidelně prokládat nečekanými brutalitami a animální hnusotou. Nebál bych se konstatovat, že těch pár ryze hororových momentek je skutečně něco, co se jen tak nevidí. Pocit bezvýchodnosti, malosti tváří v tvář nezastavitelně se šířícímu zlu a stále se prohlubujícího marasmu film navozuje jak přísně rozvíjeným námětem, tak neotřelou volbou prostředí, tak vtahujícími záběry, tak minimalistickým vykreslením postav. Vše je to zdánlivě velmi prosté, ale vše to bezvadně funguje. Prostě Patagonie smrti 3: Perrón a Pinochet contra Inferno. Škoda jen, že ve zvoleném konceptu v duchu “méně je více” ty vyloženě vypečené žánrové hody prostupuje patrné množství hlušiny, která sice po zhlédnutí hezky zraje, nicméně při sledování může dost nudit, a také dokáže průměrného evropského diváka iritovat svým naturelem, kdy to nejlepší, co zdejší postavy svedou, je chytnout amok (jak je ostatně známo z libovolné latinskoamerické produkce. Doporučuji třeba stěží dokoukatelný mexický hovnopád Oscuro Deseo, který však všeobjímající demenci vynahrazuje solidní dávkou erotiky). Nicméně v kontextu současného hororu je to takzvané matadero de puta madre. 7,5/10

Neskonale užívací crossover v nejlepší slasherové tradici v podání nadšeného fanouška, který rozhodně nezapře svůj asijský hororový naturel. Freddy vs Jason ždíme potenciál žánrových ikon naplno, ale zároveň nezapomíná pumpovat do střídmé stopáže pořádnou dávku nadhledu, který klasické hororové značky dnes nutně potřebují, a nadsázky, která tuhle show úspěšně tlačí za hranici komedie. Zběsilé tempo, které neunavuje zbytečnou expozicí, rozkošně přehnaný gore, solidní příval hlášek (“first time it tends to get a little messy”) a lahůdkový boss fight s kupou nápadů a řádně ohuleným metalovým volume. Je to peachovina jak mraky, ale mega zábavná. Takhle měl vypadat Batman v Superman. 7,5/10

Vlastně mi chybí tyhle prosté horory, které se aspoň trochu snaží pracovat se svojí zápletkou, nastínit divákovi nějaké základní motivy, skrz které si může najít cestu k postavám, a nepůsobí jako z prstu vycucaný produkt. Five Nights at Freddy’s zaujme i chytlavou osobní linkou a nečekaně uchopenou mytologií, která se jednoduše, leč funkčně pojí s příběhovým pozadím hlavního hrdiny. Spousta toho, co film představí, vyšumí do ztracena, až se vše smrskne na holou kostru, ale stále je to naprosto funkční produkt a pohodová oddechová záležitost, která leckterými detaily dokáže překvapit a svou přitažeností za vlasy nepokrytě pobavit. 6/10

Vynikající a svébytná záležitost, která má potenciál přerůst v klasiku. One Piece se může zdát jako výzva, jelikož jeho přiznaná anime stylizace křičí z každého záběru a ty přepálené kostýmy, masky a barvy rozhodně nejdou ruku v ruce se zažitými televizními standardy. Nicméně pocit předražené porno parodie mě opustil již v půli prvního dílu a od onoho okamžiku jsem se už nechal naplno unášet vodami East Blue. Sledovat One Piece je jako balzám na duši, především tedy vidět, jak si tvůrci dávají záležet, nebojí se věnovat celou sezónu ústředním postavám - dopřát jim dostatek prostoru pro nadechnutí, dát jim náležitý background - ale zároveň suverénně uvádějí diváka do živého pestrého světa, představují jeho pořádky, budují podloží pro neuvěřitelně rozmáchlou ságu těžící naplno z předloh(y) a při tom všem ještě odvypráví plnohodnotný příběh. Akční scény jsou výborné a plné nápadů, s mile nadsazenou choreografií, a rozhodně není problém, že se v nich opakuje jeden kamerový objezd. Především má však One Piece šanci nastolit globální trend a nový precedent ve světě televizní tvorby svojí odvahou oprostit se od hry na realističnost. One Piece si nehraje na realistický svět či zpracování, naopak se nebojí naplno těžit ze svého původu a ukazovat nám věci, které jsme dosud neviděli, kombinovat výstřední až bizarní prvky a bez ostychů je divákovi napálit, přitom nám však zdejší hodnoty zůstávají jasné a jasně chápeme, co se děje a o co se postavy snaží. Kam tato nová fascinující větev dospěje je ve hvězdách, ale neskutečně mě to baví a chci tyhle hrdiny sledovat při dalším počínání a prozkoumávat s nimi oceán. A to je, myslím si, ta nejlepší vizitka, jakou může seriál mít. 9/10

Karel se sice nedostavuje, ale jeho obliba v komiksech nás přivádí k Loganovi, a mohu s čistým svědomím prohlásit, že tato relace je lepší než Logan. Je to hezký a rozhodně ne k hovnu, to si musíme přiznat, a pro nadšence do filmů, jezevců a lodní dopravy se jedná o vynikající záležitost. 10/10 Werckmeisterových harmonií.

S každým dalším McQuarrieho dílem vnímám jistou míru simplifikace. U Falloutu šlo o zajímavý kontrast k Rogue Nation, přičemž se ale nijak nerezignovalo na ladnost, noblesu a precizní styl. Zde vnímám naprosto obří skok, co se týče stylistiky a scenáristické promyšlenosti. Jako kdyby se tvůrci chystali na to, že se v osmé části objeví Vin Diesel, a museli z perfektní Mission: Impossible udělat o mnoho zajímavější Rychle a zběsile. Samotná zápletka mi nepřijde zas tak přitažená za vlasy, hrozba AI je tu podle mě zpracována poměrně stylově a s mírou, nicméně jde cítit velká zkratkovitost, co se týče rozvíjení děje, a lehký nádech devadesátkové banality. Žádná nemožná mise nemá nikterak sofistikovaný scénář, vždy jde o to něco najít a někoho sejmout, nicméně zde je patrná snaha vše co nejrychleji a nejjednodušeji odvyprávět, aby se postavy dostaly tam, kam scénář potřebuje. Úvodní scéna, kde skupina hlavounů doslova odříkává expozici a tváří se jako již zmíněný pán v tílku působí jako z jiné série. Přesto se tu doslova vše variuje z předchozích filmů, přičemž je to stejně prémiové a filmařsky suverénní, ale celkově tak nějak plošší a méně promyšlené. Vše se najednou míhá před očima daleko rychleji, stěžejní momenty najednou natolik nevyznívají a dojem po skončení najednou není zdaleka tak trvalý a bombastický. Je vidět, že jsou všichni ti nejlepší z nejlepších, a v Hollywoodu stěží najdou srovnání. Pokud si něco zaslouží velké plátno, tak toto. Nicméně tu cítím tendenci k vyvanutí a obrušování hran. Jestli bude tohle Tom Cruise dělat do osmdesáti, nerozeznáme už od sebe žádné díly od sedmičky dál. Ovšem abych skončil optimisticky, míra ženské krásy s každým dílem exponenciálně roste! 7,5/10