Hashirama

Casey Affleck vs nesnesitelná lehkost bytí. Není to Lonergan a jeho fikaná vyprávěcí skládačka, ve které střídá zdánlivě nevinné výjevy s definujícími životními ranami, co udělalo tenhle film. Kdepak, tenhle film udělal Casey Affleck, v jehož nepatrných nesvých pohybech rukou je patrné celé jeho duševní rozpoložení. Lonergan poklidně skládá tuhle na první pohled minimalistickou koláž životního marasmu a výsledek je více než čím jiným důkazem toho, že film může být tak silný a scénář tak nosný, jak dobří jsou herci, kteří ho přivádí k životu. Samotná látka nevypadá na první pohled nijak lákavě, není tu jasně navržená partie, která suverénně směřuje od začátku do cíle, nejsou tu ani prvoplánově vyhrocené momenty či otevřené útoky na emoce. Celý film je krátký výsek z života několika postav, jejichž minulost nám vyprávění pomalu odkrývá, který neřídí žádná ruka vypravěče, ale samovolně přirozeně plyne a dává divákovi jasně najevo, že některé věci, co nás v životě postihnou, už nás dost možná nikdy neopustí. Ačkoliv je v kontextu tuzemské fekál tvorby slovní spojení “film ze života” skoro vulgární, Manchester by the Sea je skutečná freska ze života i z jeho odvrácené strany, která modeluje postavy jejich stigmaty, jejich snahou o normální život a jejich vzájemnou konfrontací. A jakkoliv banálně může taková premisa znít, výsledek je neuvěřitelně silná a lidská, byť třeba minimalistická, “story” a nástin lidských osudů, které můžou potkat kohokoliv z nás, a ačkoliv tu nenajdeme žádná klasická lákadla či exhibice, stačí minutový rozhovor Caseyho Afflecka a Michelle Williams na ulici a všechny emoce jsou naprosto jasné. Kdybych vybíral nejlepší scény za rok 2016, jejich finální dialog by v nich určitě nechyběl. Film, který zbytečně neodkrývá svoje karty, ale když je vyloží, dostaneme emočně silnou a charakterově plastickou postupku s výbornými herci. 8/10

Ačkoliv žijeme ve zvláštní hyperkonzumní době, 1984 překvapivě není označení dílu v sérii, nýbrž nápověda dobového zasazení, které samo o sobě prozradí víc než dost. Jsem nucen k úvaze, že Robert Rodriguez není jediný, komu píšou scénáře jeho děti. A jsem nucen k úvaze, jestli si filmaři opravdu myslí, že si v současné nadvládě komiksového žánru už můžou dovolit cokoliv. Jak jinak si vysvětlit, že dvacet let po X-Menech, Spider-Manovi a tak dále se dočkáme v podstatě ryzí rozpohybované reinkarnace superhrdinského komiksu, čili barvotiskové limonády, ve které jakékoliv zápletky a motivace plují na vodě a nánosu těch nejohranějších povrchních klišé, a je plná obtížně vstřebatelných cheesy / cringe momentek typu “padouch komickým způsobem spadne a hrdinka pak s cinknutím mrkne na poblíž stojící holčičku (přičemž už chybí jen apelace na to, aby recyklovala a čistila si zuby)”, které jsou vetkané v nudně roztáhlý a stokrát omletý melodramatický sitcom. Co však neplní zápletka, která valnou částí funguje na principu “něco se děje, protože to tak potřebujeme”, částečně vynahrazují postavy, které, ačkoliv taky vyšlapují po těch nejohranějších cestičkách, docela baví - Pedro Pascal jako Mr. Capitalist v geniálním kokainovém módu, Kristen Wiig jako stereotyp šprtky / stereotyp šlapky a Gal Gadot, která je pořád nadpozemsky půvabná a když je obklopená herci, je s ní a jejím hereckým rozsahem ohromná zábava. Až mě mrzí, že nejlepší scéna filmu a celý vrchol ústředního vztahu je následován scénou, která si radši půjčila hudbu ze Sunshine. Nechce se mi věřit tomu, že má jít o záměrnou vizualizaci na téma “jak si Hollywood v osmdesátých letech představoval komiksový film”, na to Patty Jenkins chybí nadhled, styl i skill. Takové maličkosti jako časové nesoulady v rámci DCEU, úvodní zdánlivě nekonečný flashback, sem tam nepřesvědčivá úroveň CGI, jeden famózně bizarní záběr na běh před zeleným plátnem a akce, co by se za nehet vešlo, jsou pak další detaily, které ruku v ruce utkaly jedno velké zamyšlení nad tím, jak rozšafně a košatě, a přesto tak zastarale a infantilně dokáže superhrdinský biják v roce 2020 vypadat. 4/10

Tady máš populární značku a klidně si s ní vytři prdel, naše cílovka stejně okusuje pastelky, taxe nemusíš moc snažit. Scénář únavnou slovní vatou usilovně “buduje” mytologii, a přitom se reálný děj i postavy vznáší ve vakuu a celá stopáž je prošpikována doslovnými monology a scénami, kde někdo vysvětluje, proč se děje, co se děje, a postavy dělají, co dělají, a jak celý svět asi má fungovat. Jinak to při zvoleném (ne)vypravěčství ani nešlo, vzhledem k tomu, že je příběh tvořen zprvu zdlouhavým objasňováním nudné béčkově fantaskní agendy stylem “potkali jsme plešatýho kluka, a protože to vyžaduje scénář, půjdeme s ním světa kraj, i když ho známe dvacet vteřin, ale než vyrazíme, zajdeme na guláš k babce, a ta nám bude pět minut vysvětlovat, jak funguje tenhle svět a proč tu jsou duchové”, posléze slepými odbočkami (zajetí v chrámu), které zase obnažují spoustu logických děr, a pak holými stěžejními scénami, mezi kterými neexistují žádné spojnice, takže reálně sledujeme scény ve stylu “panoramatická koláž s vysvětlujícím monologem a dalším nášupem mytologie /střih/ hrdinové přicházejí do města a dvě postavy se na sebe podívají a usmějí se /střih/ z postav je pár”, a divák si musí sám domyslet nějaké pojivo, kde spolu postavy vedou dialogy a vzniká mezi nimi vztah, a ještě si teda domyslet, kolik zhruba uplynulo času mezi jedním a druhým střihem a co všechno se asi mohlo stát. Díky tomu pak katarze dokonale nefunguje, jelikož se odehrává ve stylu “tak jsem tady, před pár minutama jsem měla random monolog o tom, že mě kdysi oživil duch, a teď se musím obětovat, ale byla jsem před kamerou asi dvacet vteřin a moje jediná vlastnost je, že mám bílý vlasy, takže teď umírám, tak ahoj”. Tomu taky velmi napomáhá fakt, že ani hlavní postavy nemají žádný charakter a jedná se jen o figurky, které odříkávají vysvětlivky. Jedinou jakžtakž funkční postavou je Dev od Matela, jaký je to však paradox, že jeho postava je pro děj absolutně nepodstatná. Finále (kde je samozřejmě další doslovná expozice o kometě, která dává superschopnosti) už je pak jen studiovým výkřikem do prázdna a zoufalou snahou o vytvoření další dojné krávy, čemuž napovídá i fakt, že ačkoliv si hrdinové na začátku jasně stanoví cíl, na konci stopáže nejsou ani v polovině. Dramaturgicky je tak film nejen rozbitý, plný prázdného plkání a nesmyslů, ale ještě působí jako drahý pilot k seriálu, na který by se nikdo (normální) nechtěl koukat. Zvláštní jsou také akční scény (které se naštěstí s přibývajícími minutami poklidně zlepšují měřítkem, choreografií, technicky i tempem a finále už není vyloženě pro ostudu), které z počátku působí jako vtipně bizarní záběry z kaskadérské zkoušky, kdy kamera poklidně pluje vzduchem, jedna postava udělá break dance, digitální efekt deset vteřin pluje vzduchem, druhá postava čeká a musí se pohybovat jako NPC v tahové videohře, když zrovna není na tahu, pak zareaguje (všichni okolo staticky stojí), dá si dalších deset vteřin, aby někoho objala, a pak okolo stojící statisti opakují tohle schéma, přičemž divák přemýšlí, komu v tu chvíli, když to natáčeli, bylo nejtrapněji. S hezkou výpravou a efekty, avšak dějově blbý a vykastrovaný, charakterově nijaký a dramaturgicky vyloženě retardovaný festival tvůrčí marnosti, a doufejme, že zároveň Shyamalanova derniéra zabírání obličejů tak, aby se pokud možno nevešly do záběru.

Film, který je vedený pověstnou svižnou rukou Michaela Baye a já bych si ho moc chtěl užívat, protože je napsaný a natočený přesně tak, aby si ho divák užíval, ale dramaturgicky a dějově mě to trochu trápí. Je to trochu sobecké, ale když už Michael parafrázuje slavnou honičku na kopečcích San Francisca, čekal jsem, že se bude jednat o adrenalinový hon na hlavního záporáka, a ne v podstatě slepou dějovou odbočku. Stejně tak jsem čekal, že se dočkám napumpované megalomanské bayovsky nasnímané akce v chodbách Alcatrazu, přitom snad (více než) půl stopáže děj stráví úplně mimo. Kdyby John McClane strávil 50 minut z 90 pitím kafe, dojížděním dalšího kartonu a jebáním lidí na stanici, než vleze do toho mrakodrapu, nebylo by dnes Die Hard modlou akčního žánru (možná tak modlou policejních konverzačních komedií). Je to bohužel klasický rozpor “očekávání vs realita”, ve kterém je až příliš závaží na té nesprávné straně - zvláštní výstavba děje, ne příliš zábavná akce, záporák, co je vlastně úplný hovno, tradiční klišé vojáčků, kteří jsou absolutně nepoužitelní a radši hned chcípnou. Pokud jsou u tohoto filmu čtyři hvězdy, tohle všechno mi přestalo vadit a začal jsem si užívat tu devadesátkovou šablonku s prémiovým o deset let novějším lookem.

Neskutečně živá a barevná spirála o úspěchu vs ztrátě sama sebe, o geopolitických kontextech a přesazích, o tom, co v tomto světě můžou znamenat a znamenají zbraně a peníze, o nádherných ženách, о братьях по оружию a o lecčem dalším, v níž Nicolas, tehdy ještě vytírajíc si prdel daňovými přiznáními, ve svém cool byznysu absolutně exceluje. Divoký vizuál, odvážné originální montáže a milion zábavných kamerových fines (už jen životní cyklus náboje v samotném úvodu je absolutní top) dělají z celého filmu velkou pouťovou atrakci, až člověk snadno zapomene, jak mrazivou výpověď vlastně sleduje. Ale je to podáno režijně tak dokonale a herecky tak sympaticky, že by se toho jeden chtěl účastnit tak jako tak...přece jen ty africký holky... 8,5/10 —— There are over 550 million firearms in worldwide circulation. That's one firearm for every twelve people on the planet. The only question is: How do we arm the other eleven?

Wannabe výchovná alegorie, která je ale trochu prvoplánová jak v podání tématu, tak v hororových aspektech. Ovšem natočeno s nebývalým citem pro vizuál i audio, který přesně ctí ono užitečné “méně je někdy více” a aplikuje tuhle osvědčenou metodu v hereckém podání a rozehrání celého bubáckého konfliktu. V kontextu sociálního přesahu však právě tenhle přístup působí jak pěst na oko (prostě hodné uprchlíky se zhmotněnými traumaty konfrontuje všudypřítomná nenávist a nepřátelský systém) a ačkoliv je mi to trochu líto, zatím jediným úspěšným alchymistou (z těch, co znám), který dokáže namíchat horor a sociální drama, zůstává Jordan Peele. Nicméně režijně i herecky vcelku příjemná žánrovka a rozhodně bych všem přál úspěch.

Nemalou část stopáže lehce unylá kriminálka, která svou sugestivitu opírá o čarokrásně pusté prostředí zasněženého Wyomingu a komunity mezigeneračně přinasraných vrtulníků Apache. Ovšem kdybychom udělovali Alberta za největší scénáristický fištrón, Taylor Sheridan by byl horkým kandidátem roku 2017, jelikož to, co tvoří stěžejní jádro Wind River, je zlomový bod a od něj se odvíjející vyvrcholení. Nachytat diváka absolutně nepřipraveného a vpálit mu tvrdý pravý hák brutálně atmosférickým a jakoby odnikud objevivším se flashbackem se mu povedlo naprosto bravurně, ba co víc, od daného zlomu aranžuje celé finále jako extrémně účelnou, ale extrémně atmosférickou akci s tvrdou tečkou, která divákovi doručí ten kýžený pocit zadostiučinění. Zatímco tedy nemalou část příběhu divák poklidně sleduje film v domnění, že jde o vánoční edici Kriminálky Prdelová Lhota, Sheridan ho po několika desítkách minut chytí za zátylek, zaboří mu xicht do sněhu a ukáže mu totální vánoční Sicario, po kterém se dozajista bude oklepávat ještě pár dní.

Britštější než Červený trpaslík a sladší než meruňky v medu. Dvě hodiny citového a konverzačního vyšlapování s hudebním doprovodem vykradeným z Esmeraldy a tradičně koženým, leč velice roztomilým humorem. Pakliže nejste ničí babička, můžete se kochat především příšernou anglickou garderobou, pokud však v sobě máte kus babičky (#nogerontosaurus), Curtis vás tou svojí pověstnou zaláskovaností stejně udolá, i když vás jistě (jako pokaždé, když si vezme růžovou pastelku a začne čmárat srdíčka namísto scénáře) nejednou napadne, že jeho pohled na lásku a na konání v zájmu lásky dokáže být i pofidérní a dost diskutabilní. A nikoho neobviňuju v absenci talentu, ale kdyby tu byla třeba Salma Hayek, úroveň sex appealu by dozajista byla někde jinde.

Что делает людей жертвами? Надежда. —— Myslím, že všeobecně nadšené reakce jsou podobně jako nadšené reakce na česká teskná dramata z dob socialismu především výsledkem celkové úrovně ruské produkce, která je prachbídná (ačkoliv na poli seriálů není situace natolik tristní jako u pokusů o blockbustery). Bykov samozřejmě má řemeslo v ruce a dokáže zručně zrealizovat jakoukoliv koláž, udělat přechody, vést herce, postavit scénu, i s pár triky si tu potykal. Proto mě mrzí, že svoje know how využívá k laciné nápodobě zatuchlých západních epizodních kriminálek a imitaci jejich atributů. Takže tu je cool detektiv - cynik / alkoholik, ucho, co se v tom učí chodit, vágně načrtnutá osobní linka v pozadí, která nikoho nezajímá, triviální středně prošlé případy, u kterých divák povětšinou vaří, žehlí nebo plánuje pětiletku. Po většinu času zcela spotřební kriminálka pro nenáročné diváctvo, která náhodného neruského kolemjdoucího zaujme hlavně neotřelým prostředím, totálně kuči kuči hlavní hrdinkou a bizarním kytarovým soundtrackem. Nicméně! V leckterých momentech však dává tušit, jakým potenciálem se tu mrhá - najednou se přestane levně xeroxovat CSI Las Vegas, hudba nahodí výrazně temnější tón a Bykov, vytírajíc si prdel s jakýmikoliv ratingy, ukáže svůj autorský fištrón, a seriál náhle začne fungovat jako velmi svérázná a osobitá alternativa ke všem pochcaným Specialistům a Kriminálkám Anděl. Škoda, že patrnou východní náturu ubíjí tak tuctové meh balení a scény typu “zničehonic si vylévám srdce a u toho hraje hudba jak z Nespoutaných srdcí” nebo “вы сказали Меглин и рамки в одном предложении?” (потому что он супер крутой и невероятно особенный и нам надо подчёркивать это каждый раз, когда о нем идёт речь). Whatever, pokud do někoho vkládat své naděje v kontextu ruské tvorby, tak do Bykova (i po Zavodu). 6/10 PS: Dycky Nižnij!

Film s totálně neuvěřitelným dynamem a energickým vyprávěním, které je velmi svižné, jednoduché, ale zároveň naprosto smysluplné. Verhoeven se s tím zbytečně nemrdá a nechá postavy vykoupat v hromadě hmyzích hoven, do přechodů propašuje naprosto geniální futuro-sociální podtext, který je tím vtipnější, čím je pravdivější, a celý film prošpikuje nářezovou akcí, tunou bizarně zábavných futuristických fines a postav, které se s ničím neserou a za dvacet minut stopáže toho prožijí víc než třeba.........Harry Potter za dvanáct filmů. Jen škoda, že si film nedrží stejnou hladinu cool faktoru a scenáristické / režijní vynalézavosti až do konce. Přesto si tihle Troopers v mých očích podají i Robocopa.