Hashirama

Student umění a fanoušek francouzské klasiky si hraje na recesistu. Nad filmem si budou honit akademici, nad Evou Green všichni ostatní, kteří to pod sedativy dotáhnou do konce. 5/10

No es perfecta, pero la adoro. To nejlepší z Tarantina, Ritchieho, Scorseseho a dalších napumpované v dvaadvaceti hodinách režijní a scenáristické virtuozity, perfektně zacíleného hereckého podání a těžce rozdýchatelné atmosféry plné napětí, emocí a epiky. Absolutní nářez, seriálový opus magnum.

Uhrančivý meditativní opus o tom, co pro člověka může znamenat víra...nejen v jeho vlastním životě, ale také tváří v tvář složitým situacím a nepřízni osudu. Stejně jako bouřící se přesvědčení hlavního hrdiny proplouvají celým filmem jako řeka omamné obrazy panenské japonské divočiny, která pohlcuje diváka i postavy, o to víc však ve výsledku vyniká jejich příběh. Mistrovské dílo.

Елки-палки! Искусственный интеллект атакует благополучное общество! Formálně hraje největší roli v seriálu fakt, že vznikl v Rusku, poněvadž ruský cyberpunk je nepochybně jedno velké unikum. Proto zamrzí, že A) místo šestnáctihodinového seriálu nevznikl dvouhodinový film, v němž by se rozpočet zákonitě nerozmělnil, B) se nenatáčelo například v Tokiu nebo v Číně. Je tak na divákovi, jestli přijme mix sovětského urbanismu s decentními futuro prvky jako specifický (a podle mě docela cool) vizuální koncept nebo se bude smíchy popadat za karavaj. Obsahově jde víceméně o mix klasických melodramatických a sci-fi románových námětů, jehož specifickým znakem oproti západní produkci je fakt, že tu není žádná LGBTQ+ postava (a bez ohledu na svůj světonázor to kvituju s povděkem. Kdyby Netflix do každého produktu protlačil svou značku pudinku, taky bych si k němu vypěstoval averzi), a taky o poznání účelnější dialogy. Scénář během celé nadílky epizod asi třikrát hodí výhybku a od základu změní hlavní motiv, postupně mutuje z krimi v sociální drama a posléze thriller. Ale snad právě díky tomu uplyne i tenhle natáhlý kolos vcelku rychle, byť scenáristická vůle udržet diváka u obrazovky co nejdéle a (chtělo by se říct v seriálové tvorbě zcela standardní) diskutabilní vypravěčství je tu cítit poměrně vydatně. Vzhledem k délce tak zamrzí nejvíc asi vágně vykreslený svět s nepříliš uspokojivými pravidly, jež se více než co jiného podřizují vůli scénáře. Přesto se většina peripetií uspokojivě dokutálí do konce a vzhledem k závěru by seriálu jedině prospělo, kdyby už žádné další díly nevznikly. Ovšem největší devizou tohohle boršče jsou všudypřítomné überseksy soudružky, na které nedotahuje žádná hvězdička z libovolného VOD hitu. Od Narcos po La Casa de Papel či Élite - všechny si můžou nechat jen zdát o tom, co v sobě nese pojem “slovanská krása” (ano ano, zním jak gospodin Chomjakov, kdyby se předávkoval Viagrou, přesto heterosexuální mužský divák se mnou snad nemůže nesouhlasit). Takže v itoge si troufám tvrdit, že málokterý divák zůstane po tomto seriálu tak stoicky klidný a mámfpičózní jako hlavní hrdina, s jehož xichtem by zřejmě nepohla ani kolonoskopie. Parádní kosmopolitní opening a těkavý soundtrack jsou pak příjemnými girlandami na téhle chromované jolke. Objektivně 7/10, subjektivně 9/10 z radosti, že takový projekt vznikl.

Z dramaturgického hlediska oceňuju snahu obcházet divákova očekávání, což se seriálu daří docela aktivně téměř po celou více než štědrou dotaci epizod (která by snesla menší redukci). Bohužel s tím jde ruku v ruce neschopnost povznést se nad zažité a na domácím trhu v podstatě povinné telenovelové základy, které s sebou přinášejí dost pro soudného evropského diváka nežádoucích vedlejších účinků. Ta okatá snaha vplétat do sebe všechny příběhové archy všech postav za každou cenu, neustále se spoléhat na nespolehlivé vyprávění a prvoplánové berličky typu halucinace, aby se vygeneroval další šokující cliffhanger, nezdravě přehnaná dramatičnost a samozřejmě afektované a hysterické postavy, které (bez ohledu na věk) víceméně nejsou schopny cokoliv logicky řešit a jejich odpověď na všechno je si s někým zašukat, to jsou všechno kořeny, které jsou latinské tvorbě vlastní, a jak vidno, ani pokus o napínavé detektivní drama je nedokáže nechat ladem. Ve výsledku dost přehrocená a překombinovaná etuda pro patnáctileté teenky, které si ujíždějí na fuckboy charakterech a na efekt zaranžovaných bezuzdných sexuálních scénách jak z reklamy na Victoria’s Secret. Stejně lze doporučit i zoufale vyprahlým obstarožním hospodyňkám a jejich kočkám. Tradiční pokusy Netflixu o udávání liberální společenské agendy už pak ani nemá cenu zmiňovat, berte nebo nechte. Ovšem přiznejme si, že holky jsou tu výstavní, takže se těm náruživým padesátníkům ani nelze moc divit, a mít to o osm dílů míň, možná, ale opravdu jen možná bych byl býval shovívavější. 4/10

Vyčítat Zacku Snyderovi, že jen otrocky převedl na plátno políčka z papíru je z mého pohledu dost nefér. U tak výrazného komiksu, který promlouvá skrze sílu námětu, skrze nejednoznačné postavy a v podstatě relativizuje celý superhrdinský žánr je dost ošemetné jakkoliv zacházet dále a pokoušet se ještě zpětně obcházet látku, která je v podstatě jednou velkou anomálií. Kdyby to točil Spielberg, Del Toro nebo Jackson, pochybuju, že by byl výsledek radikálně odlišný. Třeba by byl o dvacet minut kratší, protože žádný že zmíněných pánů tolik nemiluje slow motion, nicméně Zack Snyder odvedl svůj (nutno říct dost nevděčný) domácí úkol víc než svědomitě, a pomineme-li jeho tradiční neochotu zabývat se castingem a obecně hereckou rovinou, jeho láska k hrátkám s digitální technikou proměnila Watchmen ve spektákl, jehož jedinečnost nevychází jen z předlohy, ale i z jedinečného vizuálního podání (které bohužel zákonitě podlehne mnohem rychlejšímu stárnutí). Divák tak dostává atraktivně naservírovaný opus, který dokáže rozbourat jeho zažité představy o superhrdinském žánru stejně jako to komiks zvládl u čtenářů. Jiný tvůrce by na předlohu možná hleděl víc z patra a mohli jsme dostat originální analýzu a dva různé pohledy, čímž by byl film pro každého čtenáře podnětnější, ale u takhle silného podkladu je Snyderova pocta pro mě tou nejlepší možnou variantou.

Grafika na PS2 ještě nikdy nebyla tak ryzí! Typicky asijská FPS s přehnaným HDRkem, které vám vypálí sítnici, se záporáky, kterým by se vysmál i Uwe Boll, kdyby náhodou zabloudil do hračkárny, a s čínským patosem natolik tupým a přehnaným, že jakékoliv pokusy o slzopudné momenty působí jak z parodie na libovolnou venezuelskou telenovelu. Ačkoliv se můžou čínské blockbustery, na rozdíl od ruských, pochlubit aspoň řemeslnou použitelností, pro běžného Nečíňana jsou naprosto nekoukatelné, jelikož si Číňani zakládají na tom, aby všechno bylo co možná nejextrémnější a za hranicí zdravého vkusu - od přebarvičkovaného vizuálu přes humor ve stylu osmdesátkových sitcomů a křečovitou snahu o dojení slz až po...ding ding ding...budovatelskou kampaň, která nám představí aspoň jednoho bílého rasistu a černocha, který nosí basketový dres, rappuje a jí kuřata. Těžko však vinit čínského diváka, protože právě on platí jachty všem Bayům a Dieselům, a právě u něj nachází tyhle reklamy nevkusu úrodnou půdu. Hlavní rozdíl je však v tom, že na západě umí vybalancovat infantilitu, epičnost a guilty pleasure potenciál, zatímco Beijingwood jede přes metodu “čím víc, tím líp” a ve výsledku je mimo domácí hřiště naprosto nepoužitelný. Je to podobně špatné jako Old Guard, jen z druhého konce spektra - v Old Guard není nic a tady je všechno a všechno je přinejmenším cringe. Jenže Old Guard šlo vnímat aspoň trochu seriózně, tohle je výlet downů ze světa Street Fightera do země lízátek...a není to zdaleka tak guilty pleasure jak to zní. A já vím, že to Jackieho prostě baví a Oscara za zásluhy už doma má, takže nemusí nikomu nic dokazovat, ale zvolit si pro derniéru takové infantilní rychlokvašky není to, co bych mu jako jeho fanoušek přál.

Ačkoliv je Láska nebeská jeden z mých oblíbených filmů, k Richardu Curtisovi jsem si nikdy nevypěstoval kdovíjakou náklonnost či obdiv, poněvadž zastávám názor, ač nepopulární, že Láska nebeská je (podobně jako projekty Wachowských) náhodou perfektně do sebe zapadnuvší koncept a jedinečný úkaz, který nemá ve filmové historii obdoby, a ve kterém se Curtisova chronická cukrkandlovitost na úrovni čtyřicetileté panny naprosto přirozeně rozplynula. V této romanci mezi trolem smaragdového ostrova a patentovaným vrcholem mužských tužeb dobytým už tehdy monsieur Goslingem se však projevuje bez jakýchkoliv zábran a stejně tak jeho neochota dát svým scénářům nějakou funkční nadstavbu a integritu, která by zařídila, že se nebude dít jen to, co se Curtisovi a jeho syndromu zbytnělé vagíny líbí. V důsledku absence střízlivého dramaturga sledujeme po celou stopáž nesvéprávného trola, který se chová nejdřív jak holka a pak jak mentál, aby se mohl vracet v čase a divák se ukuckal smíchy, přičemž se zápletka, ač prochází neustálými obměnami, v jádru vůbec nemění, stejně jako hlavní hrdina. A v závěru se na ni nabalují víceméně náhodné pointy, které se táhnou a ke každé dostaneme ještě nějaké otravné PSko...a pak další a pak ještě jedno, kterým nám Curtis zase ukazuje ty krásné, sladké a slzopudné pravdy, které vám zopakuje minimálně třikrát, kdyby vám to náhodou nedošlo. A alespoň bazální logiku děje nahrazuje vytrvalými diabetickými dávkami kýče. V součtu jsme tak dostali naprosto tuctovou přeněžnělou pohádku bez jakéhokoliv výrazného konfliktu, dramatu, vrcholů nebo pádů, jejíž stěžejní motiv (tj. cestování časem) nemá žádnou logiku a v důsledku ani váhu.

Jakákoliv forma žurnalistiky v Rusku, která nenáleží prvnímu kanálu, je více než žádoucí úkaz. Moderní internetový interview formát, se kterým se člověk může setkat po celém světě a u nás jakbysmet (Real Talk), který obnažuje rozhovory na jejich podstatu, narozdíl od fake a povrchního Late Night show formátu pro hvězdičky, který slouží výhradně k zábavě a vypnutí müslivny, a tendenčních televizních hoven určených často výhradně k agitaci. Jurij má svou osobitou dickci (která se dá dost snadno parodovat), hosté se můžou vyjádřit otevřeně a naplno. Pořady jako tento dávají jasně na srozuměnou, kterým směrem by měla mířit moderní žurnalistika a kterým směrem se vydává zatuchlá televizní produkce. PS: Cestopisná videa z míst, "kam se nejezdí", jsou pastvou pro oči.

Proyas a Lynch by Svěrákovi určitě vzdali hold, a sestry Wachowské jakbysmet. Americké vzory po česky, s grácií, elegantně, kreativně, s typicky tuzemským gustem a fištrónem. Svěrákova fantazie se nezapře ani v námětu, ani v odvážném a relativně “velkolepém” zpracování, které dokáže téměř po celou stopáž chrlit originální vizuální a technické nápady (zvlášť práce s rekvizitami, kulisami a kamerou). Jen škoda, že se nechává Svěrák svým zápalem trochu unášet a výsledek tak není úplně laserově zacílený, díky čemuž se příběh v jistých momentech vleče a moje pozornost v závěru maličko poklesla. Přesto tleskám nadšením nad tímto naším českým Matrixem, a věřím, že třeba takový Pelevin by si u tohoto filmu rozhodně přišel na svoje.