Parabot

Takže OK. Johnson si mohl odpustit Lein výlet do volného prostoru. Také bombardování (tj změna pozice bomby v prostoru způsobenou gravitací) ve stavu beztíže, nebo člověk v otevřené pumovnici ve vakuu, nebyly úplně moc dobré nápady. Hvězdné války si nikdy s fyzikou moc hlavu nelámaly ale tohle mě přišlo fakt už přes čáru. Jen tak mimochodem, všimli jste si třeba, že všechny vesmírné koráby plují prostorem s velitelskou kabinou "nahoře"? V jedné poloze? Jak lodě na moři? A jsou schopné jen tak zastavit pouhým vypnutím motorů? Mimo jiné. .... Tím ale výčet negativ končí a mě není úplně jasná ta hluboká nenávist k Poslednímu z Jediů ze strany skalních fanoušků. Rian Johnson zacílil svoji epizodu na starší, vyzrálejší publikum a několik motivů (konkrétně sociální, psychologický a ekologický) obestavěl kompaktním, funkčním příběhem. O něčem takovém si prequelová trilogie, nebo Abramsovy epizody mohly nechat jen zdát. To, co režisér především divákovy sděluje je, že disponovat sílou může každý. Ne pouze jedinci z vyvolených rodin. K tomuto tématu se vztahuje úplně poslední záběr filmu, který byl předmětem debat, co má jako vůbec znamenat. Dále si RJ bere selhání jako nosný motiv. Selhání, které vlastně probíhá napříč celou ságou a nikdo se nad ním nepozastavil. Zde selháním končí jednak kasíno heist-dějový oblouk, ale také je nosným prvkem proměny osobnosti Luka Skywalkera, potažmo Jediů obecně. Velmi mě bavilo, že Johnson z Luka udělal komplexnější postavu, tzn. ne pouze za každých okolností úspěšného hrdinu, který vlastně takto jde ve stopách svého otce. Anakin podlehl hněvu a dostal se na temnou stranu síly. Luke se pro změnu poddal studu a dostal se tak do absolutní izolace. Dále je hned několikrát během celého filmu kladen důraz na rovnováhu. Vlastnost, kterou člověk, resp. Jedi svými činy, svým konáním narušuje a deformuje. K tomu ještě jako bonus, režisér udělal z Adama Drivera daleko zajímavějšího antagonistu - ne pouze jasně čitelné zlo - a celý konflikt posunul do trochu jiné roviny. Pokud by si Abrams vzal alespoň trochu z myšlení Johnsona, mohla vzniknout obstojná završující trilogie. Ten je ale evidentně schopen jen ploše a neúčelně tahat a recyklovat staré motivy.

Co asi šlo hlavou tvůrcům při přípravě tohoto filmu? "Mám super nápad! Zfilmujeme Ghost in the Shell. Vememe všechny nejlepší scény, a natočíme je úplně přesně jako v anime. Možná trochu zkrátíme, ať se divák nenudí. Ale, hlavně to uděláme daleko debilnější! Prostě tak, ať tomu rozumí i volič trumpa v Arkansasu, či běžná kadeřnice z bruntálska". No a výsledek je takový, že tento film se nemůže líbit ani dvěma výše uvedeným marketingovým personám a už vůbec ne těm, kteří původní japonské kyberpunkové anime znají a nedejbože jej dokonce mají rádi. Už po úvodni sekvenci - zrození kyborga začne vysvětlující monolog/dialog ve stylu: "My teď jakože umíme vytvořit umělé tělo a dokonce do něho vložit opravdový lidský mozek, takže vlastně děláme jakože stroje ale s lidským vědomím atd. atd." naznačoval, že scénář bude mimořádně tupý. A také, že byl. Postavy vlastně nekomunikují spolu ale vysvětlují divákovi, co se děje. Princip, který pohřbil řadu filmů. Vlastně mě i dost uráží, že něco takového se snaží parazitovat na atmosferický dokonalém anime, které řeší témata typické pro kyberpunk, když byl opravdu životný žánr a nikdo se jej nesnažil přibližovat arkansaským voličům. Vlastně víc, než GITS mě to připadalo jako hybrid remake Robocopa a adaptace PC hry Deus Ex. Ale ani tak kvalitativně neobstojí.

Je velká škoda, že se nedochoval starší obrazový záznam Vraždy v salónním coupé. Jednak je zde publikum zcela marné ale také aktéři působí unaveně a znuděně. A zároveň uspěchaně. Jakoby to chtěli mít co nejdříve už za sebou. Existuje audiozáznam z osmdesátých let, kde herci hýří daleko větším temperamentem, humorným "flow" a mazlí se s každou replikou. Seminář je rovněž svižnější, protože postrádá určité sekce, jako třeba o kůrovci nebo předvedení zhudebnění přiznání. Ačkoli Ladislav Smoljak většinou exceloval, do role inspektora Trachny se přece jen víc hodí cholerický Zdeněk Svěrák a zvládl ji, dle mého názoru, lépe. A také pro Petra Bruknera jako velmi nesmělého policejního praktikanta Jindřicha Hlaváčka to byla role, která výrazně definovala jeho následující repertoár. :)

U tohoto filmu se stalo snad poprvé, že český název je relevantnější, než anglický originál. Antagonistu totiž rozhodně nereprezentuje italská automobilka, protože má na dvou a půlhodinové ploše minimum prostoru. Zatímco Damon s Balem okupují téměř každou scénu, italští jezdci jsou zcela anonymní a jejich soupeření je v kontextu celého filmu vlastně marginální. Le Mans 66 je hlavně o tom, jak velký, skutečný, dospělý svět šlape po snech jednotlivců. Často výstředních jednotlivců. Také se nedá opomenout srovnání se staršími Howardovými Rivaly. A ti ze něj vychází prostě lépe. Dle mého názoru jsou důvodem reálné události, na jejichž základě oba filmy staví. V the Rush nebylo třeba přílišného přibarvování, protože sezóna F1 v roce 1996 byla extrémně dramatická sama o sobě. V Le Mans bohužel Mangold neměl k dispozici až tak vyhrocené situace a pomáhá si umělými klišé berličkami. Na druhou stranu, na závodní scény se dívá skvěle. A Bale je excelentní.

Jestli tohle je směr, jakým se má dál ubírat Star Wars frančíza, tak jako jo! Jedinou výtku, kterou vnímám je, že by si Ludwig mohl hudebně odpustit symfonické pasáže ala Willliams a víc dělat věci po svém. PS. Ty díly by měly být delší.

Na jednu stranu reprezentuje Terminator Dark Fate tvůrčí bídu dnešního Hollywoodu. Autoři zcela rezignovali na vyprávění nějakého příběhu. Výjimkou v celé sérii bylo pouze Salvation. Aktuální díl je to zase o tom, že z neútěšné temné budoucnosti přišly do současnosti dvě entity, aby zabily/chránily jednu osobu. Celé terminátoří universum se smrsklo na neustálé posílání nezničitelných strojů do minulosti, kde jsou po delší dramatické honičce taveni, lísováni apod. Time is a flat circle, jak by řekl starý dobrý Rust. Také už by konečně měl někdo vydat směrnici, že se zakazuje plošné používání alternativních realit, pod příslibem krutých trestů - jako třeba lámání prstů, trhání nehtů, sledování Jaromíra Soukupa - při nedodržování. Nevíme, jak posunout scénář? Mrskneme tam jednu alternativní realitu, a je vystaráno. Už to není ani zajímavé ani vtipné, maximálně je to k zlosti. ...ALE... mě Dark Fate fakt bavilo. Moc jsem si to užil. Jedním z důvodu je silná trojce ženských hrdinek v čele s Mackenzie Davis, která přece jen vnesla něco trochu nového do tohoto terminátořího kolovrátku. Popsal bych to unikátním mixem strojovosti a lidství. Cynická Linda Hamilton mě bohužel až tak moc nezaujala (ale ani neštvala) - prvoplánová plochá postava. Nicméně, poslední, co bych v hlavních postavách hledal, je naplnění nějakých nutných gender kvót. Dalším pozitivním aspektem je to, co je obličejem celé ságy. Arnie. V prvních minutách, kdy se objeví, je to jedno velké wtf., ovšem vtipné wtf. Věřím, že až bude naprosto běžné digitální omlazování a použití cizích obličejů, někdo natočí nezávislý film, kterak se T800 začleňuje do lidské společnosti a nabývá (s)vědomí. Vlastně by to možná mohl být i seriál ve stylu Breaking Bad. Je vtipné, jak Arnold shodil své nejmýtičtější alter ego. Navíc ve prospěch žen, což řada řada jiných bílých heterosexuálních mužů, jejichž citlivá místa chrání především nabubřelé ego, neponese asi moc dobře. Čím dál více se ale film sunul ke konci, smích ustával a při ústředním hudebním terminátořím motivu, ovšem v molových akordech, jsem byl docela na měkko. I won't be back.

Existuje řada fyzikálních teorií, že vesmírů je víc, případně prostorů, realit, zeměkoulí.... Ne. Takhle začít by bylo velké klišé. Znovu. V devadesátých letech se v sobotu v poledne s pravidelností, dávající čest svému jménu, objevoval na obrazovce také jeden televizní ředitel. Během půl hodiny nasázel do diváků své PR namixované s demagogií, a byl zase na týden klid. Ale už nemáme devadesátá léta, dokonce ani ta nultá. Vývoj nezastavíš. Dnes už existují pouze dvě skupiny lidí. Influenceři a followeři. Narcismus je v době sociálních sítí ceněná lidská vlastnost, hodnota. Oranžový prezident USA také vystupoval v reality show - zárodku své úspěšné kandidatury. Hlavně nebýt follower. Jaromír Soukup se evidentně snaží nebýt následovníkem do takové míry, že jeho působení na obrazovce se zvyšuje exponenciálně. Jeho nová meta - anexe komediálně/dramatické tvorby prostřednictvím amorfního žánrového útvaru jménem Premiér zřejmě bohužel tak trochu nastiňuje budoucnost. Takže nás čekají nelehké časy, přátelé. Mocí posedlí narcistní diletanti budou čím dál více vstupovat do našich životů! A proč jsem začal s paraelními světy? Premiér má být sitcom. Stejně tak by to ale mohlo být zaškatulkované jako politický thriller, nebo romantické science fiction drama. Soukup by si stejně drmolil sám pro sebe pořád to samé. Znáte ná této planetě, v této dimenzi někoho, reálného člověka, kdo by se něčemu v tom pořadu od srdce zasmál? Ne ironicky, ne meta, prostě opravdově, upřímně?

Hluboké bezbřehé zoufalství = smích. Šílení tancujeme ve své noře na Sinatru, zatímco realita tam venku je peklo. Řím hoří. Sníme o ideálu, kterému nemůžeme být už víc vzdálenější. Requiem for a dream. Chci napsat víc, až si utříbím myšlenky.

Moc nerozumím tomu, proč má tato minisérie všude tak vysoké hodnocení. Samotný námět je zajímavý - život jedné rodiny v blízké budoucnosti. Strasti a slasti obyčených středostavovských lidí v popředí komplexní fresky technologického, společenského, politického, ekonomického, sociálního vývoje. Jenže, dle mého názoru, autoři ve futurologické stránce díla absolutně selhávají. Čistá povrchní až naivní fabulace bez jakýchkoli opravdu podložených vizí, či černých labutí. Zatímco stav v otázkách politického populismu, deep fakes atd., v porovnání s dneškem, zůstává defakto rigidní, transhumanismus zažívá totální žně. Jojo, biočipy, neuroimplantáty a kyborgové jsou sexy. To, že třeba neuronové sítě a strojové učení mohou mít v blízké budoucnosti daleko větší dopad na životy, se zde jaksi neřeší. Migrace stále probíhá a klimatické změny se tak nějak dějí. Ekonomická krize je zobrazena runem na banku. Témat je moc a ani nepůsobí konsenzuálně. Black Mirror, ktery si bere vždy pouze jeden, či několik málo fenoménů dnešní doby, jež rozpracovává, má daleko větší sílu ve svém sdělení. Na letech a letech je ovšem nejhorší to, že pokud si odmyslíme onu futurologickou vizi, ať už podařenou či nikoli, to se ostatně uvidí, zůstane nám prachsprostá soap opera. Navíc velmi korektní, tak jak si to standardy 21. století vyžadují.

Apocalypse Now ve vesmíru. Bohužel to kvalit Coppolova mistrovského díla ani zdaleka nedosahuje. Kromě toho se v něm vyskytují motivy ještě z dalších filmů, jako je Solaris, Sunshine, Gravitace, 2001 ale také třeba Into the wild. A doplácí hlavně na to samé, jako úplně první, producentská verze Blade Runnera. Voiceover, který jakékoli pokusy o hlubokomyslnost nemilosrdně knockoutuje k zemi. Pokud měl být hlavním motivem vztah otce a syna, tak to Grey úplně moc nezvládl. A jestli měl ještě větší ambice - něco jako dosažení dospělé katarze, vypořádání se s dětským já, skrze konfrontaci s traumaty z rodičovské strany, tak to nezvládl vůbec. Na druhou stranu, film má, dle očekávání, naprosto skvělý vizuál. Hoytema se zase překonává a i přes falešnou hloubku sdělení se na jeho záběry ty dvě hodiny dívá nádherně. Moc bych si přál, aby u tohoto filmu vznikl directors cut.... Dodatek. Zvyšuji hodnocení. Protože navzdory vlažnému závěru ten film mnou docela rezonuje a vlastně se těším, až ho uvidím znovu.