Parabot

Petr Zelenka patří dlouhodobě k mým nejoblíbenějším českým filmařům. Zatím stále nerezignoval, jako Svěrák, z tvůrčího hlediska nevyhořel, jako Michálek, nepřešlapuje na místě jak Hřebejk. Srovnání snese snad jen David Ondříček. Z díla obou dvou je cítit, že berou film jako autonomní umělecké dílo, ne jako content - odporný bezzubý termín na navěšení product placementu - na úrovni puberťáka vybalujícího na Youtube nový mobil. Zelenka stále tvoří osobité filmy, pro které hledá inspiraci, zřejmě, v americké indie scéně. Třeba u ranného Jima Jarmushe. Modelář mě ovšem, na rozdíl od předchozích Ztracených v Mnichově, příliš nepřesvědčil. To nejlepší zde prezentuje postava Jiřího Mádla inkarnovaného do Kata. Vlastně mu teď přeji, aby dostával co nejvíce zajímavých rolí. Problémovější je ovšem dění, které se točí kolem hlavní postavy, ztvárněné Kryštofem Hádkem. Není úplně jasné, zda má poruchu na autistickém spektru, či je traumatizován, nebo prostě jen naivní. Celá spirála událostí kolem něj po dramaturgické stránce příliš nefunguje a postupné odhalování jeho plánu mě bylo celkem jedno. A to také z důvodu, že jeho motivace byla opravdu přitažena za vlasty, křečovitě vykonstruovaná. Samotný závěr pak působí, jako by si sám tvůrce nevěděl moc rady, a celé to useknul. Zajímavé také je, že ačkoli se film odehrává v současnosti a některé motivy jsou vyloženě aktuální - Stohoven, drony jako bomba, Zeman prezidentem, Babiš, tvůrce opět klíčovou část témat odkazuje k hlubší minulosti, blíž k devadesátým letům, ke kterým se Zelenka uchyluje rád, stejně jako Jarmush. A také je husté, že Bush ml., Guantanamo již patří k historickým událostem. Už jsme vlastně o dvě dekády dál.

Pokud by se hodnocení zakládalo - bůhví proč - na předvídatelnosti, Půlnoční nebe by ode mě dostalo 5 hvězd. Toto se bohužel moc nepodařilo. Zajímavá je možná tak úplně poslední scéna.

Kulový blesk po asijsku. Akorát, nestěhujeme pár rodin ale pro jistotu celou naši planetu. Byť se nám měsíc někam zakutálel. Víc čínské už to snad být ani nemůže. Základ tvoří bezskrupulózní vykrádačka západních vzorů. Takže v Zemi na scestí můžeme vidět fragmenty Interstellaru, scény z Gravitace a Sunshine, Hala 9000 z Vesmírné Odysey. Nákladní automobil s bombou ve vstávajícím Temném rytíři zřejmě tvůrce zaujal natolik, že zde jezdí větší část filmu a v prostředí, které zase odkazuje k Emmerichovým spektáklům. Dál bylo třeba celý ten guláš pořádně naboostovat. Hlavně ať je tam všeho co nejvíc! Ať to vypadá jak výloha asijské večerky. Limity neexistují. A do třetice, evidentně bylo důležité, aby každý hrál jak Jackie Chan - hodně se pitvořil, absurdně přehrával a co nejrychleji bezúčelně pobíhal a dělal podivné věci, které nedávaly smysl. Stříhač, nebo scénárista?...taky s dějem provedli pár freestyle úprav, díky kterým na sebe jednotlivé scény příliš nenavazují ale to už je jen taková třešnička na dortu. O dramaturgii nemá vůbec cenu mluvit. Vlastně, větší část filmu jsem přemýšlel, jestli je tak špatný, nebo jsem prostě mentálně zkostnatělý v mantinelech západní produkce a myšlení, že nejsem schopen se vcítit do jiného kulturního prostředí se svými specifiky. Každopádně, nejvíc se mě líbilo, že pojízdné dopravní prostředky neřídili volantem ale koulí. Doufám, že už na tomto konceptu automobilky pracují.

Gary Oldman hraje zase jak o život. David Fincher opět režíruje naprosto bravurně, jak to umí jen on. Na Manka se moc hezky dívá. Z tohoto pohledu, nádhera. Ale, to nestačí, aby se námět, ve kterém alkoholik má napsat scénář a nakonec ten scénář napíše, stal natolik zajímavým, aby mě opravu strhnul. Určitě se nabízí srovnání s Romou - kde Cuaron zvládl předat univerzálněji uchopitelný pocit, poselství, nebo s Once Upon a Time in Hollywood. Z Tarantinova milostného dopisu Hollywoodu jsem cítil podstatně víc pochopení. Celý Mank na mě působí jak manýra, školní cvičení. Možná je problém, že opravdu nejsem cílovka. Občana Kanea jsem nikdy neviděl celého a o okolnostech jeho vzniku nevím vůbec nic.

Během studijního období jeden vážený profesor razil teorii, že každý prvek na světě, ve vesmíru, disponuje čtyřmi základními vlastnostmi. Je to jednoduchost, polarita, symetrie a...na ten čtvrtý jsem zapomněl. Později mě spolužáci přesvědčovali, že je to krása ale doteď si tím nejsem jistý. Dámský gambit skvěle rozebírá polaritu a symetrii lidské osobnosti, kde šachovou genialitu vyvažuje sebedestruktivní závislost. V celé minisérii se nenalézá žádný antagonista. Ten je pouze uvnitř hlavní protagonistky. Všem plusům dramatu ukázkově vystavěného dle Freytagovy teorie dominuje casting v čele s Anyou Taylor-Joy, od které jsem prostě nemohl odtrhnout oči. A to ve veškerých jejích polohách. Pokud akceptujeme to, že šachy patří mezi sport, tak při sledování vzájemných utkání - partií jsem naposled cítil takové vzrušení a napětí snad během Howardových Rivalů. Šachový balet Beth na ploše 64 černobílých polí je prostě famózní.

Zhruba na přelomu 19. a 20. století začala chemická revoluce v oblasti léčiv. Látky jako opium nebo koka začaly být zpracovávány, izolovány, acetylovány atd. a dodávány spotřebitelům po celém světě. Výsledkem je více než sto let trvající vojenský konflikt nazvaný válka proti drogám, extrémní násilí, milióny zničených životů. A ačkoli jsme si ještě nevyřešili jeden problém, zadělali jsme si na další, kde jeho akcelerátorem budou sociální sítě. Dokument The Social Dilemma se věnuje všem negativním aspektům tohoto fenoménu, od změny vnímání (kolektivní) reality a sebe sama - modifikace kognitivních funkcí, přes klesající kontrolu tvůrců nad machine learningem, paradoxem kdo koho kontroluje, neustálé monitorování soukromí a uchovávání dat, enormní množství měřených uživatelských signálů, fake news, ovlivňování politického klima, závislost na dopaminu, manipulaci zakódovanou do základu algoritmů a mnohým dalším. A to prezentují lidé, kteří tuto digitální strukturu vytvořili. Ex CEO's gigantů Silicon Valley. Vše, co v tomto dokumentu zaznělo, bylo rozebíráno již v jiných médiích, studiích kvalifikovanými odborníky. Snad ale tento srozumitelně prezentovaný dokument na Netflixu osloví alespoň část širší veřejnosti, která bez jakéhokoli sebekontrolního mechanismu chrlí (nejen) na Instagram tuny osobních dat v očekávání přílivu srdíček, které dělají uvnitř tak dobře. Jako heroinové kapky předepsané lékárníkem před sto lety.

Jednou z největších devíz filmů Christophera Nolana byla propracovaná psychologie postav z hlediska motivace jejich konání. I tak ujetý námět - miliardář převlékající se do obleku létající myši a terorizující pouhými pěstmi gangstery pod noční oblohou, působil jako konzistentní drama, kdy divák chápal životní rozhodování účinkujících charakterů. Tento aspekt se již v Dunkirku začal vytrácet a do popředí více vstupovat obsese časem. Pro zprostředkování válečného chaosu divákovi měl daný přístup opodstatnění ovšem špionážní thriller vyžaduje alespoň nějakou identifikaci s hrdiny, což byl v Tenetu docela problém. Pořád ale menší problém než umanuté boření lineárního času, pardon entropie, které se zde stalo už zcela samoúčelnou záležitostí. Byť vizuálně velmi efektní. Ovšem také chaotickou. Hlavní postava několikrát pronese I'm a protagonist. Jako by tato věta byla projekcí Nolanova ega. "Já jsem pan režisér! Narvu si do filmu, co chci a jak chci. I když to možná nebude dávat občas smysl." A k tomu všemu ještě podivné, toporné až křečovité dialogy, které mě svojí směšností způsobovaly cukání koutku. Na začátku jsem si myslel, že až pojede film pozpátku, tak ty rozhovory začnou dávat smysl. Že je to až tak sofistikovaně vymyšleno. Něco jak rodinná večeře v Happy Endu. Bohužel....Ale, vlastně jsem se bavil celou dobu dlouhé stopáže. OK, občas trochu míň. Největší fail je, že jsem prostě čekal víc. Komplexní, ve všech aspektech vypilované dílo hodné velmistra a to Tenet prostě není. Po prvé po deseti letech jsem šel na Nolanovo dílo do kina pouze jednou a Covid 19 není hlavní příčinou. Každopádně výhodou Tenetu je, že pokud jste ho ještě neviděli, nikdo vám jej nevyspoileruje, i kdyby se fakt hodně snažil :) 70 %.

Příjemné dokumentární překvapení. Po prvním dílu to vypadalo na další tuctový popis známých trivialit kolem drogového byznysu. Jenže co přidat do kokainové problematiky, která je pod drobnohledem již nějakou tu dekádu a příliš se nemění. Další díly ovšem neřeší ani tak minulost, jak spíš aktuální stav. V případě metamfetaminu není rozebíráno ani hitlerovské Německo ani pikaři západního střihu ale destrukce třetího světa. Za aktuální vlnou heroinové závislosti tvůrci nemíří do newyorského podsvětí ale mezi středostavovskou třídu žijící na předměstích megalopolí. Průvodkyně seriálu, bývalá analytička CIA má na to, že zastupovala silovou konzervativní instituci, poměrně liberální a racionální přístup. To se projevuje zejména v epizodě o psychedelických látkách. V závěru vznáší dotaz, zda závislost, resp. kupování zajíce v pytli (po selsku), resp. tvorba gigantických externalit (sofistikovaněji) je legitimním nástrojem kapitalismu. Otázku, která se ve veřejném prostoru vznáší již dost dlouho ale nikdo na ni zatím uspokojivě neodpověděl.

Stý komentář k 15. letému výročí Paroubkova zásahu na CzechTeku. A když člověk čte názory našich vzorných spoluobčanů v diskuzích, nestačí se divit, jak jsme se obloukem vrátili zpět. Poctivě zpracovaný dokument o kontrakulturním hnutí druhé poloviny devadesátých let, které velmi výrazně oslovilo i mě. Věnuje se jeho filozofii, postojům, počátku. Formované pádem železné opony, hnané kulturně společenským rozpadem započatým v předchozí dekádě, a to nejen ve východním bloku. Mluvící hlavy nejsou hudební ikony, hvězdy, ale lidé z davu, stejně anonymní jako DJs a liveacty působící na freetek scéně. Tedy až na pár výjimek. Co mě velmi bavilo, byl odlišný přístup tehdejších top soundsytémů. Motivace, proč tohle všechno vlastně podstupovali. Otázkou ovšem je, zda daný materiál osloví i nějaké ty aktuální přispěvatele internetových diskuzních fór. Ale zase na druhou stranu, který příznivec technokultury o něco takového stojí. Hudba měla v historii lidstva různý účel, což se Homo Ordinarius těžko vysvětluje. A ano, obsazovat cizí pozemky není správné. Overground against Monoculture.

Mám rád hudební dokumenty včetně těch, které se netýkají oblíbené muziky, jako v tomto případě. Subkultura east-coast gangsta rapu šla vždy mimo mě, stejně jako Eminem či Gwen Stefani a paní Gaga. Naopak bych uvítal víc Trenta Reznora. Nicméně nejzajímavější mě přišlo to, co zřejmě ani možná v plánu - popis proměny hudby, jako autonomního prvku v lidských životech, v marketingový nástroj pro podporu byznysu, co Jimmy Iovine nazývá Big Picture.