Parabot

Každý národ má takovou popmusic, jakou si zaslouží! Rozvinutější a serióznější remake kultovního Paskvilu speciál ze začátku tisíciletí. Stejný režisér, méně sarkasmu a Standu Zímu nahradila Iva Jonášová. Hudební dokumenty a biopicy mám rád, i když jsou o hudbě, kterou neposlouchám.

Již před filmem jsem uvažoval, jak by v dnešní době fungovaly songy Beatles, byť je to vlastně nesmysl, jelikož mají na celém tom cirkusu kolem populární hudby lví podíl. Podle mě by jejich největší úspěch v aktuálních podmínkách představovalo účinkování na nějakém showcaseovém festivalu v Berlíně mezi albánskou akordeonistkou a elektroakustickým duem, rapujícím o trivialitách, které považují za vražedně nelehké dospívání na začátku 21. století. Každopádně tvůrci měli široké pole působnosti, kam jejich námět rozvinout. A ten nevyužili. Bohužel. Konfrontace starých dobrých Beatles s dnešním marketingovým data driven showbusinessem se v druhé půlce stane podřadný motiv, před milostným a morálním.  V druhé půli je tak nejvtipnějším momentem, když hlavní hrdina hraje Help v pop punkové úpravě.

Standardní UFO dokument, který nabízí hromadu údajných očitých svědectví ale nepředkládá ani jeden důkaz o výskytu, kromě jednoho videa US Airforce. To je v době, kdy je smartphone s fotoaparátem s vysokým rozlišením dostupnější než pitná voda bez mikroplastů, poněkud zvláštní. Supertajná anti UFO organizace je evidentně až nelidsky schopná. Výjimečnost dokumentu spočívá ve faktu, že pochází z české dokumentární kuchyně. Dílo Petra Vachlera mám rád už od dob Kinoboxu. Druhé unikum představuje údajné setkání samotných tvůrců s ufem. Bohužel z jejich deskripce jsem získal spíš dojem, že si partička vyrazila na lysohlávkách do lesa, kde se začaly dít věci adekvátní požitým substancím, především na základě popisu pocitů a finálnímu poselství. A v reálu tato skupinka zírala na nějakou vyhozenou starou pračku. Byť bych byl velmi rád, kdyby nás vyspělejší civilizace směřovaly k celistvé harmonii a expanzi vědomí. Nebylo by ale pro ně potom jednodušší a efektivnější se vyjevit všem obyvatelům Země? Než spoléhat na tyto mediální reprodukce, jejichž věrohodnost je hodně na hraně.

V době uvedení do kin jsem měl pro Titanic pouze slova pohrdání. Aniž bych ho viděl samozřejmě. Přeslazená romance - což bylo patrné již z trailerů, v popředí nejznámější námořní katastrofy s protivným DiCapriem a nějakou angličankou. Také jsem nikdy nebyl fundamentální Cameronův fanoušek. Jádro jeho superfilmů, po formální stránce, tvoří veskrze banální, generický či kopírovaný příběh plný šablonovitých jednorozměrných postav. A jakoby to nestačilo, k tomu ještě ten všudypřítomný vlezlý song.  Jenže z Leonarda se mezitím stal třeba Dom Cobb, Teddy Daniels, Jordan Belfort nebo Rick Dalton. Kate Winslet taky rozšířila své filmové portfolio a James nás vzal na Pandoru. Uznal jsem, že nastal ten čas! První část je opravdu jen opulentně výpravná love story. Ale, když dojde ke střetu s krou, film dostává zcela jiný, krutý náboj. Konstatní wow efekt. Tenze, která by se dala krájet. O vizuálu nemluvě. Titanic je prostě velkofilm pro široké spektrum diváků v dobrém slova smyslu. Ty oscarové žně, byť na úkor L. A. Confidental, si zasloužil. Jen na Celine Dion s jejím cajdákem jsem zatím nezměnil názor. .......Edit. Dočetl jsem se o "Pekaři z Titanicu." Kdyby DiCaprio hrál jeho postavu a ve středu dění byl jeho příběh, tak je Titanic opravdu nejlepší film všech dob :)

Žádné lidské dílo není dokonalé ale čím víc se blížím finále sezóny, tím víc mě irituje, jak posádka na měsíci hopsá ve skafandrech, následně projde přetlakovou komorou základny Jamestown, kde je zázračně pozemská gravitace. Jinak výborný seriál. Vlastně jsem i začal litovat, že Armstrong přistál na měsíci jako první a tím se celá ta měsíční taškařice dala k ledu. PS: v posledním díle se tedy tvůrci hodně urvali ze řetězu. Jakoby úplně zapomněli, co původně točili. Škoda.

V dobách největší slávy mě britpop zcela míjel. Spíš mě štvalo, že zabírá až moc prostoru na úkor jiné, daleko futurističtěji znějící hudbě, pocházející převážně také z Británie. Noel Gallaghera jsem začal respektovat, až když nahrál kytaru pro Setting Sun od Chemical Brothers. Nyní, s odstupem času, jej vnímám jako zajímavý fenomén a tato část dokumentu je výbornou sondou. A vlastně také analogií k současnosti, kdy se neustále mluví o rozdělené společnosti a my můžeme pozorovat ten téměř třicetiletý posun. Londýnská kavárna versus dělnický sever. Hledání identity a britpop jako hromosvod nálad postacherovské éry postkoloniální říše. Epizoda je výletem do časů, kdy se po kritice, ať už oprávněné či neoprávněné, nezačal spor rojit kvantem -ismů ale obě strany si rovnou vyhrožovaly zabitím. :) Při sledování jsem měl stejný melancholický pocit, jako když teď zahlédnu klip Disco 2000 od Pulp.

Po druhém shlédnutí ještě přidávám hvězdičku a sám sebe utvrzuji, že v subjektivním hodnocení jde o nejlepší Tarantinův film po Pulp Fiction. A to z několika důvodů. Pitt je opět excelentní a krade si film pro sebe. Možná trochu nespravedlivě, jelikož hraje jednu roli, zatímco DiCaprio jich hraje několik a všechny skvěle. Jako kombo jsou vynikající. Každá scéna je vypilovaným atmosférickým průletem do jiné doby, světa, reality, ve které se divák cítí dobře. Ten hlavní je ale úplně jiný. Quentin nikdy nebyl filmař, který by se svému publiku snažil sdělovat nějaké hloubavé myšlenky. Je především mistr přemrštěného až parodického násilí, dialogů a situačního humoru. Z Pulp Fiction si můžeme tak maximálně odnést pár praktických rad, že se nevyplatí mířit krátkou střelnou zbraní na hlavu jiného člověka při jízdě autem, je dobré si brát UZI i na záchod, pokud děláme špinavou práci, nebo jasně a viditelně odlišit balení heroinu od kokainu. Tenkrát v Hollywoodu ovšem má i sdělení, myšlenku. Zřejmě se o ni pokusil již v Hanebných panchartech ale ačkoli je považuji také za jedno z jeho lepších děl, nepodařila se mu příliš konzistentní formulace. Konec zlaté éry továrny na sny je prostě vhodnější prostor. Nejde o nějakou metafyzickou pointu ale týká se rolí příběhů v lidském životě. Mohou totiž pomoct léčit staré rány, křivdy, tragédie a všudypřítomnou nespravedlnost. Proto je máme tak rádi.... Zajímavý podrobnější rozbor: Matty

Můj postoj k Eurovizi byl pouze hluboký despekt. Vždy jsem zaregistroval jen útržky, ze kterých mě tuhla krev v žilách. Třeba paní v seniorském věku a outfitu, který vypadal jako kdyby jedna z postav v Teletubbies hrála pobočníka záporáka v bondovce Goldfinger a hudbou, jejíž českým ekvivalentem je Láďa Vodička s recitálem, ve kterém udělal inventuru a dojel náklaďákem až do Ústí nad Labem. Letos jsem tuto soutěž viděl poprvé celou resp. většinu. Rozhodně bych v takovém televizním pásmu nečekal již čtvrt století koncertující Hooverphonic. Byť to rozhodně nebyl jejich nejlepší song. Nebo litevskou kapelu připomínající třeba vynikající islandské GusGus. Nebo ukrajince s fúzí folku a elektronického žánru, který je přímo v jejich názvu. I když osobně mě baví víc jejich drum'n'bassové věci. Izraelské a Azerbajžánské popové porno vlastně taky nebylo k zahození, stejně jako nesoutěžní The power of water či intimní bulharský song. A Francouzská šansoniérka Barbara Pravi je prostě úžasná. Čím dál víc mě irituje věčná česká analogie všeho, co není neutrální, k festivalu politické písně. Hudba jako umělecké odvětví vždy tvořila společenské zrcadlo. I středověcí pěvci zpracovávali, mimo eposů, společenské nálady a politická témata. Na zrodu psychedelického rocku hippies, punku, grunge, hiphopu ale i jazzu se podílela společensko-politická situace Mám dojem, že věčné české přirovnávání k onomu sokolovskému festivalu pramení od části normalizační generace, jejíž hudební vkus formovaly pologansterské klany janečkovců, hanigovců apod. se songy o sbírání céček, pití koly či slazení kávy a kultura obecně včetně hudby a kinematografie sloužila jako bariéra k zahnívajícímu socialistickému řádu. Země nikoho. Rehabilituji Eurovizi, i přestože do lidského světa vyvrhla něco tak otravného, jako je skupina Abba. :)

V první polovině dvacátého století vznikly 2 dystopické romány, které se dostaly do zlatého fondu světové literatury a reprezentovaly varování před temnou podstatou lidstva. Orwelovo 1984 za tu dobu mírně okoralo. Jednak proto, že realita částečně předčila jeho nejdivočejší představy a popis velkého bratra působí tak trochu jak ty ilustrace v románech Julese Verna, na kterých postavy píšou ve futuristickém prostředí na papír husím brkem. A také proto, že si jej vykastrovaly pro své potřeby skupiny s autoritativním totalitářským smýšlením. Konec civilizace se zaměřuje na jiné aspekty jedince a i celé společnosti. Pokud bychom hodnotili seriál bez vazby na Huxleyho opus magnum, šlo by o lehce nadprůměrné dílo. Při srovnání s předlohou ovšem selhává už ve své základní podstatě. Nejlépe to lze demonstrovat na postavě Lindy - divochovy matky. Základním směřováním jednotlivců v románu je ubavit se k smrti. Vytlačit vše negativní, nepohodlné, nepříjemné. Knižní Linda je klasická postarší obéznější paní, poznamenaná životem, které se společnost Nového Londýna štítí. V seriálu ji hraje Demi Moore. Udržovaná milfka, kterou by určitě alfy ani bety při hromadných večerních hrátkách nepohrdly . Tvůrci prostě vše nepříjemné, nepohodlné, komplikované z předlohy vypustili a nechali pouze líbivý obal, paradoxně přesně v duchu Huxleyho vize budoucnosti. Žádné zamýšlení nad vírou, uměním, povahou, jen sex, drogy a techno. A k tomu přilepili ten nejotřepanější sci-fi motiv, který je ale docela v rozporu s knižní konstrukcí světa - revoluci zneužívaných. Vzpouru zatracovaných, ponižovaných. AH měl dost příčetnosti, aby bolševickou revoluci jako východisko ani nenaznačoval. 5/10

I když 50x viděný Dunkirk u konkurence, nebo téměř cokoli na VOD nebo HDD lákalo víc, toto dílo mě zajímalo, protože Prima jej promovala jako vlajkovou loď z vlastní produkce byť už z traileru byla patrná kopírka 11 let starého Sherlocka z produkce BBC. Jednu dekádu tedy trvá, až konzervativní Češi a CEOs alespoň omezeně něco přijmou a pokusí se to alespoň napodobit. Vítejte v progresivní zemi, která se snaží určovat dění. Nejvíc mě ale zarazila úplně jiná věc. Nemám moc představu, jak tyto věci na komerčních televizích vznikají ale měl jsem dojem, jak kdyby tento jeden díl režírovalo několik lidí. Třeba ve scéně, kdy je Sherlock, pardon Einstein s nějakou Číňankou ve vězení měla kamera hloubku, vše zajímavě nasnímané, drama fungovalo, dokonce jsem vytahoval Shazam, abych zjistil, co hraje, nebo kdo dělal tu hudbu, co doprovázela dění. A pak jako protiklad většina ostatních, která působí jak odpolední české seriály, tedy ekvivalent scrollování na Facebooku či Instagramu. Postprodukční animace, které představují sondu do hlavy hlavní postavy jsou občas funkční, občas strašná křeč. Humor to samé. Kamil Fila se o jiném podobném díle vyjádřil ve smyslu, že je záměrně udělané špatně, jinak by to divák neakceptoval. Je toto taky tento příklad?