Parabot

Jsem velký fanoušek herní série. A to jak těch původních z IZO perspektivy, tak bethesdích FPS, kterým většina ortodoxních falloutářů nemůže přijít na jméno. Retrofuturistický atompunkový svět, jako vystřižený z reklamního katalogu zlatého amerického novověku let padesátých, ve kterém se něco příšerně pokazilo je tak skvěle vytvořený a nadesignovaný, že dává celé sérii svébytný unikátní vizuál jasně odlišitelný od jakéhokoli jiného postapa. Adaptace tohoto herního světa neskončila jako drtivá většina jiných pokusů katastrofálně. Naopak, dopadla velmi dobře. Baví mě, že tvůrci mají stále na paměti, že jde o herní předlohu a do děje přidali řadu eastereggů, které parodicky napodobují herní mechanismy - stimpacky, rychlé uzdravování, bullet time, hackování atd.  Postavy jsou fajn a jednají celkem smysluplně. S čím mám ale problém, je celková atmosféra a ztvárnění pustiny.  Humor je součástí Falloutu ale cynické repliky střídá nervní napínavé putování wastelandem, Ačkoli je herní svět velký, hráč má často stísněný pocit a nezáleží, zda je na rozlehlých pláních nebo zdevastovaném tunelu metra. Kdykoli něco vyskočit a zaútočit, protože člověk už dávno není tím největším predátorem na planetě.  Pustina působí především strašidelně. A tento pocit jsem při sledování vůbec neměl. Stejně tak chyběla veškerá zmutovaná havěť kromě obou typů ghoulů. Doufám, že supermutanty, toxické škorpiony, deathclaws, mirelurky a další potvory si tvůrci nechávají do další série. Utěšuji se tím, že sem se prostě nevešly. Zelené stromy a lesy si naopak mohli nechat od cesty.

Adaptace Problému 3 těles mě vlastně překvapila. Čekal jsem, že bude horší. 2 showrunneři, kteří mají na kontě několik zajímavých scénářů (resp. pouze jeden z nich) a kteří se posledních deset let věnovali dráčkům a jiným fantasy infantilním prvkům se rozhodli, že zfilmují hard sci-fi knihu. A ne ledajakou. Naprosto skvělou, originální, ojedinělou. Vždyť co se může pokazit? Svébytné prostředí totalitní Číny vyměnili za multikulturní Londýn plný lidiček různých ras, genderů a orientací. Jak jinak. Co na tom, že část děje ztrácí díky této výměně sevřenou strukturu nebo i přestává dávat smysl? Chápu, že když někdo točí tak finančně náročný projekt, chce, aby se dostal mezi co nejvíce lidí. Tedy třeba i průměrní uživatelé TikToku. A tak z hard sci-fi udělali méně hard sci-fi a tím pádem děj dává ještě menší smysl. Seriál se jmenuje Problém tří těles. Co jste se dozvěděli o pohybu oněch tří těles? Veškerá nebeská mechanika odbyta několika větami. Anebo, co vlastně víte o oněch tajuplných sofonech? Jak dělaly ty psychedelické věci s oblohou? Asi kouzlo Rudé čarodějnice. Proč se Trisolarané tak zajímali o nanotechnologie? Benioff a Weiss asi nechtěli moc zabrušovat do problematiky dimenzí, zřejmě proto že vědecký popis by zmátl fanoušky Spidermana, kteří mají jasno. Jedna dimenze, jeden herec. Ano. Tak to je. Tvůrci prostě ty nejzajímavější pasáže knihy úplně vypustili a doplnili, klasickou vztahovou telenovelou kompatibilní s ideologií 2 a 3 dekády 21. století. Naštěstí hlavní dějovou linku tak nějak zpatlali, byť má v sobě díry větší než Sagittarius A. Not great, not terrible.

Jedno z nejlepších a nejpřístupnějších zfilmování geopolitickych a společenských nálad 80. let predikující výsledek Studené války. Tedy patos je na místě.

Seriál začíná citací obávaného Pabla Escobara, ve které se svěřuje, že Griselda byla jediný člověk, jehož se opravdu bál. Bohužel, seriál nám úplně neodpoví na otázku, proč tomu tak bylo. Zřejmě proto, že zhrzený postarší bílý heterosexuální muž cítil z této ženy ohrožení svých bezmezných privilegií. Nebo se náhodou, mimo prezentovaný děj, ocitnul s touto osobou v momentě, kdy pozřela crack. Podle Netflixu byla Griselda Blanko především obchodnice, matka, královna, inovátorka a party woman mezi populací mimořádně hloupých a zákeřných mužů. A okolnosti, ty vnější samozřejmě, definované pevně svírajícím patriarchálním útiskem, ji přiměly sem tam někoho oddělat. Několik zlých individuí říká, že velmi ráda osobně zabíjela lidi. Že se v tom vyžívala. Zjevně lžou. Jediná osoba z opačné strany zákona, která s ní byla schopna držet krok, byla taky žena. Z počátku, stejně jako Griselda, velmi nevybíravě odmítána zase tím toxickým šovinistický prostředím plném přihlouplých maskulinních detektivů. Ten patriarchát je prostě peklo. Ještě, že tomu Netflix tak intenzivně věnuje. Mohl by třeba natočit minisérii o Ilse Koch - Čarodějnici z Buchenwaldu, ve které bude vylíčena podobně jako Oskar Schindler a její veškerá "nedorozumění" s internovanými v táboře budou důsledkem rozhodnutí, nálad či aktivit jejího manžela.

Z Adikts mám velmi rozporuplný, ambivalentní dojem. Na jednu stranu mě fakt baví mladý neokoukaný casting hlavních postav a vlastně každého z nich bych rád viděl v jiných filmech či seriálech. Lenka Dusilová příjemně překvapila a Jan Hájek ty psychopatické osobnosti umí. Celková forma je velmi slušná - Adam sedlák už několikrát potvrdil, že tuto oblast zvládá. Vizuál super. Mno. Ale pak je tady děj. A ten mě ze všeho nejvíc připomněl mysteriózní wtf superthriller Daria  Pětice mladíků studuje adiktologii, aby se stali - asi - steetworkery.  Z jejich vznešených dialogů jsem ovšem dostal pocit, jako by šlo o kandidáty na rytíře kulatého stolu. Ušlechtilá tradice, která se předává z rodiče na potomka už několik pokolení. Tak působí dialogy mezi Lenkou Dusilovou a její dcerou, jejichž vzájemný vztah zřejmě nikdo jiný nezná. I jejich školní příprava na toto poslání je poněkud zvláštní. Taková kombinace zenového učení a výcviku Seals. Skupina žen v plavkách se v nějakých snad pseudobarokních kulisách učí střílet z kvéru??!! Doteď přemýšlím, jestli to byl záměr kvůli drogovému tématu, tvůrci to chtěli pojmout víc komiksově či psychedelicky nebo nikdo ze štábu nemá ponětí, jak probíhá konvenční české vysokoškolské vzdělání. Dojel jsem druhý díl a vlastně nemám vůbec chuť pokračovat.

Pokud se člověk dívá na dvouhodinový blockbuster na 3x a i tak značnou část stráví naprosto zbytečným brouzdáním bezvýznamným a nepřínosným obsahem sociálních sítí, tak to asi není pro daný film dobrá vizitka. Nečekal jsem zázraky. Doufal jsem, že to bude mít alespoň trochu hlavu a patu či pár zábavných scén. I to scollování průřezem kažodenních banalit narcistních jedinců naší společnosti dávalo dohromady smysluplnější story, než Snyderův výhřez vlastní tvořivosti.

Simpsoni jsou asi jediný seriál, kde zvládnu dabing. Důvod je jednoduchý, zvyk. A zde už mám opravdu problém zvykat si na nového českého Flanderse, Skinnera pana Burnse atd. Jinak se mě líbí, jak jsou tvůrci schopni se stále adaptovat na aktuální témata. Jde jim to lépe, než tvůrčímu týmu Family Guy.

Mohla to být další soap opera či telenovela, kterých komerční televize valí do mediálního prostoru tuny. Jenže, někdo z Primy zřejmě usoudil, že Eliška & Damián je natolik výjimečné dílo, jako by se na něm podílel Hitchcock, Kubrick, Scorsese, Spilberg, Cameron, Nolan, Allen a Tarrantino dohromady a musí to tedy dostat mezi co nejvíce lidí. A tak rozjeli reklamní kampaň, která přesáhla ekosystém svých kanálů a subjektivně trvala zhruba 96 let s intenzitou, jakou rusáci kobercově bombardovali Aleppo. Nebo vlastně rusáci bombardovali cokoli. Což je poněkud zvláštní, protože jsem si myslel, že v 21. století celý marketing už ovládají sexy výrazy jako ROI, ROAS, CPA nebo retence. Úplně si nedokážu přestavit člověka, který se dívá dejme tomu na Univerzálního vojáka, když mezi reklamním blokem a scénou, v níž si Lundgren vyrábí náhrdelník z uší zavražděné Vietnamské rodiny, uvidí papundeklové kulisy podbarvené hláškou typu "Eliška, kterou půvabně hraje Emma Smetana", tak si řekne: "To vypadá super. Na tento seriál se rozhodně budu dívat!" Nicméně tato všudypřítomná reklamní kampaň měla vůči mé osobě výsledek, jako třeba moucha pro Michaela Douglase ve Volném pádu. Plný hněvu jsem se rozhodnul, že se na první díl podívám, abych se ujistil, že je to tak hrozné jako celá propagace. A skutečně, je tomu tak. Asi byste mohli namítnout, že musím mít velmi smutný život. Ano, ale to teď není na pořadu dne. Uvědomuji si, že nejsem cílová skupina. Předpokládám, že publikum by mělo být tvořeno zejména ženami, které považují Padesát odstínů šedi za filmový opus magnum. Princeznám, královnám či dokonce bohyním, oddávajícím se fantaziím, že se střetnou se skutečným mužem, silným, ochranitelským ale zároveň šarmantním, jemným s vytříbeným vkusem a chováním. Ne, jak ta dnešní zesláblá nevychovaná ubohá mužská chamraď. O tom už ostatně psal Karafiát v epochálním výletu pana Broučka a od té doby se rozhodně věci kolem chromozomu Y nezlepšily, spíš nabraly směr střemhlav dolů. Nakumulovaná zlost byla prostě silnější, než já. Na celém díle mě zaráží ještě jedna věc. Casting Emmy Smetany. Jednak rozhodně není miláčkem publik komerčních televizí a pak se také ona sama v youtubovských rozhovorech opovržlivě vyjadřovala s blazeovanou přezíravostí jí vlastní o české gulášové kultuře. A ejhle, najednou účinkuje v něčem, co je seriálový ekvivalent hudby Michala Davida. Proč? Třeba nalezneme odpověď v samotném seriálu. Já ji ale hledat nebudu.

Americká odpověď na choose life monolog. Skotský eskapismus ovšem nahrazuje druhý základní pud, který generuje amygdala - bios lidské nervové soustavy. Útoč. Neutikej. Vyber si insomnii. Vyber si Jackův schizofrenní mozek. Vyber si mýdlo z tuků znuděných paniček. Vyber si nábytek z IKEA, který pak vyhodíš do vzduchu. Vyber si rozbitý ksicht. Vyber si labilní Marlu. Vyber si plesnivou díru, ve které budeš spokojený a postav tam armádu. Vyber si srovnání Manhattanu se zemí. Vyber si život. A Pixies místo Underworldu.

Tento film jsem jako dítě měl velmi rád. Tehdy bych dal plné hodnocení bez mrknutí oka. Nedávno jsem Šimona a Matouše viděl znovu. Hlavní pocit při sledování byl nezměrný stud. Ten, když se stydíte za někoho jiného. Hodnocení - průměr mezi dětským a dospělým já.