Parabot

Brilantní vtipná satira o moci, kontrole a mýtu rovnosti, při které občas tuhne úsměv. Na daná témata se navíc dívá jednak z perspektivy páru ve vztahu, tak celé společnosti a malé skupiny v krizové situaci. Přestože hlavní postavy - pár privilegovaných mladých lidí - Östlund vybral dobře, vrcholem filmu je, když se od nich kamera odpoutá a sleduje celou společnost ovládanou šílenstvím jedinců na vrcholu společenské pyramidy, hrajících mimo jiné ping pong prázdných citací svých vzorů. A následné překročení linie mezi hédónismem a čistou nechutností, která připomíná legendární skeč z Family Guye. Jedinou výtku mám k poslední části s uvolněnějším tempem, která působí vzhledem k předchozímu trochu natahovaně a pár stříhnutí nůžkami by ji neuškodilo. Nicméně má také smysl, protože bez ní by šlo o pouhé banální střílení do horních deseti tisíc severní polokoule. Vytříbený mix Parazita a Don't Look Up s tím, že Trojúhelník smutku mě z těchto jmenovaných bavil asi nejvíc.

Fascinující. Po desetiminutovém zírání s otevřenými ústy jsem začal přemýšlet, kdo je asi cílovka tohoto konceptu. Předpokládám, že tento obsah není ryze český vynález ale rovněž to kopíruje zahraniční vzor. Já a zjevně ani téměř žádný uživatel čsfd to není. Napadá mě někdo spíš mladší, kdo sleduje téměř výhradně už jen tiktoková teatrální videa, možná maximálně reality show, a už i Avengers mu přijdou jako třeba Extáze Gustava Machatého starším generacím, tzn. boomerům terminologií zoomerů. Afektovaný patetický amatérismus se stal novou přirozeností, autenticitou. Raději bez hodnocení.

Shodou okolností se na Netflixu nedávno objevil i dokument o Karlu Zemanovi, ve kterém Terry Gilliam popisuje svoji vizi světa - společnost je tvořena střetem idealistů, snílků s bezelstnými vizemi a praktiků, kteří ideály těch prvních využijí, vyždímají, kontaminují, zmuchlají. A o tom je vlastně i Trainwreck. Michael Lang, člověk s konstantním úsměvem, chtěl znovu, na konci devadesátých let, oživit ideály květinových dětí prostřednictvím replikace jediné ikonické události, což už samo o sobě je naivní jak hudba Kelly Family. Najal proto produkční společnost, která chtěla v první řadě vytřískat vatu. Pořádně podojit mladé teenagery. Pro mír, lásku a dolary nahnali čtvrt miliónu nadržených lidí na rozžhavený beton, sebrali jim pití, nové dovolili koupit za cenu rovnající se HDP na hlavu v Nikaragui, lineup postavili na nu-metalových kapelách, protože láska, a na ochranku s úklidem se víceméně vy***li. A tento gigantický Stanfordský experiment mohl začít. Vlastně se jim podařilo zorganizovat také ikonickou událost ale naprosto na opačné straně spektra. Rovnováha světa díky Woodstokům 69 - 99 byla opět nastolena. Velmi zábavný dokument.

Půjdu do Stranger Glóbusu, tam je svět ještě v pořádku. Eskapismus v nejčistší formě. Není náhoda, že se popkulturní ikona jménem Stranger Things těší zájmu především u generace 40+, která v té době prožívala dětství, pubertu případně rannou dospělost.  Generace X, která ráno vyběhla z domu a večer se vrátila. Občas v noci. Co se dělo mezi tím? Kdo ví. Rodiče určitě ne. Z analogového období se během následujících dekád dostali do digitálu. Prožili konec bipolárního rozdělení světa a následovný velkolepý večírek, rok zrodu i konce Roye Battyho. Plynule prošli datem první Vesmírné odysey i koncem baktunu Mayského kalendáře. Během tohoto období měli možnost pozorovat, jak globální společnost postupně odřezává kotvy, které vnímali jako pevné zafixované neměnné stálé body reality. Ať už se jedná třeba o post-faktické pojetí pravdy, woke cancel culture, renesanci autokracie, závislosti na krabičkách, které nosíme v kapse nebo jiný libovolný fenomén dneška. A na vlastní kůži pochopili, co rodiče mysleli, když mu říkali, že život není jednoduchý. Takový člověk si pak pustí Stranger Things a najednou je vše opět krystalicky jasné, čitelné. Nevadí, že hlavní roli mají především dětské charaktery. Naopak. Zakopaná dětská traumata, strachy a úzkosti jsou srozumitelně zhmotněny v děsivá monstra. Seriál má superhrdinu, o kterém jedinec snil, že jednou bude, odvážnou partu zažívající dobrodružství, ve které se snažil být, i vystrašené oběti, kterou vlastně alespoň občas byl. Ovšem i statečné dospělé u kterých divák cítí, že nad všemi hororovými situacemi drží ochrannou ruku. Samozřejmě, našly by se i nedostatky. Třeba fakt, že mezi 1. a 4. sérií uplyne cca 2,5 roku ale na dětech je poznat, že to prostě není pravda. Taky nejsem příliš nadšeným přiznivcem osmdesátkové popové hudby. To jsou ale ne až tak důležité marginálie. Stranger Things představuje takové zalezení za pec v tuhé zimě, skok do vody uprostřed parného léta či poléhávání na pláži mezi dvěma to-do listy. Výborně natočené, zábavné, napínavé, vzrušující, poutavé, dojemné, nostalgické. Perfektní.

Čtvrtá epizoda potvrdila to, co se jevilo už od prvního dílu aktuální série - Max je nejzajímavější postava byť i ostatní dějové oblouky začaly pořádně šlapat. Každopádně 4. díl, dost možná ten nejlepší celého seriálu, si pro sebe ukradly Sadie Sink a Kate Bush.

Film, u kterého jsem kvůli studu několikrát ztišil zvuk a zavřel okna, aby to náhodou neslyšeli sousedi.

Bohužel, ale I Robot je pro mě jako příznivce sci-fi zklamání a časem rozhodně nezraje jako víno, spíš naopak. Vizuál nemilosrdně odkazuje na nešťastnou dobu začátku milénia. Dobu bezbřehého ale zároveň nedokonalého sterilního kompletního přechodu do digitálních technologií. Star Wars prequely by mohly vyprávět. Will Smith poměrně dobře zvládá komediální role. Když ale má hrát něco seriózního a on nahodí svoji jedinou hereckou polohu - sarkastický vysoce výkonný macho se zlatým srdcem, je to už křeč. I Robot disponuje až neuvěřitelnou přemírou klišé. Když třeba hlavní postava těsně uniká z bortícího domu, nemůže utíkat jen tak sám. To přece není dostatečně hrdinské. Musí přitom ještě zachraňovat koťátko! Film se snaží orientovat na co nejširší divácké spektrum ale zároveň přemítat nad hlubšími tématy, jako třeba Ghost in the Shell. Původní anime, ne pekelná americká verze se Scarlett Johansson. Výsledkem je neustálé doslovné repetitivní vysvětlování základních tezí, což působí v lepším případě komicky, v horším úmorně až trapně.

Ženy v běhu pro muže. Pominu-li gender fluidní typologii lidí a budu-li se držet oldschoolového bipolárního členění populace, je film s horším názvem než Tři billboardy kousek za Ebbingem Missouri takovou pánskou odpovědí na prakticky jeden z mála subžánrů, které se v ČR točí - ženské vztahové komedie. O to víc mě překvapilo, že jsem se vlastně i bavil. Při scénách, které byly zamýšleny jako humorné, jsem ani znechucením neprotahoval obličej. A to považuji u českého filmu 21. století jako skutečnou metu. Asi proto, že prokreslenější charaktery byly ty, se kterýma se nějak dokážu ztotožnit. A černého Petra v podobě jednoduchých, plochých pasívních, hloupějších a ryze iracionálních karikatur skutečných osob si tentokrát vytáhnul dámský ansámbl. Film jednoznačně táhne nahoru hlavní herecké kvarteto.

Na základce byla série s Michaelem Dudikoffem velmi oblíbená. Ne tak, jako vandamovky, ale všem se nám líbilo, když americký nindža chytal šípy holýma rukama a kopal kolem sebe. Nyní, o nějakou tu dekádu později při náhodném shlédnutí střídavě prskám smíchy a tluču se dlaní do čela. Nikdo příčetný by asi neočekával scénář srovnatelný s Čínskou čtvrtí ale děj je opravdu výrazně slabomyslný. Neskutečně toporné herecké výkony. To nejhorší ale představuje nulová choreografie soubojů a zřejmá absence jakékoli průpravy v asijských bojových uměních. Čert vem scénář, dramaturgii, casting atd, když se chcete jen podívat na film, kde si chlapi dávají hodinu a půl do držky. Ale když ty bitky vypadají hůř, než běžné hospodské potyčky a tvůrci se to snaží vylepšit frenetickým střihem tak se dá i s klidným svědomím říct, že daný film nesplnil očekávání.  Béčko je velmi milosrdné označení. D

Žánr Heist vyžaduje od tvůrců a převážně scénáristů opravdu propracovanou neprůstřelnou práci. Divák se chce nechat podvést a jakmile něco nesedí, je hloupé, přitažené za vlasy, či se vzdaluje od všeobecného chápání reality, kvalita díla v dané subžánrové škatulce prudce padá dolů a veřejnost je rozčarována. La casa de papel se daří balancovat na tenké hraně s občasným zaškobrtnutím. Třeba Tokio na motorce je zaškobrtnutí. Problém ovšem nastává, kdy se ze smrtonosné pasti 1 stává smrtonosná past 2. Tedy víceméně to samé se stejnými postavami a situací jen s lehce změněnými okolnostmi. Tady už to hodně dře a onen heist dostává tvrdě na frak. Na druhou stranu, už dlouho mě žádný seriál tak nevtáhl, jak španělský Papírový dům. Má tempo, sympatické i nesympatické postavy, unikátní identifikační znaky, originální nápady a napětí. Navíc mě furt v hlavě zní Bella Ciao a vlastně mě to ani neštve. Úvodní sekvenci "My Life Is Going On" řadím do zlatého fondu seriálových úvodů vedle True Detective či Westworld.