Parabot

Težko říct, co opravdu motivovalo tvůrce k návratu do světa skotských narkomanů. První Trainspotting se stal generační výpovědí evropské mládeže devadesátých let. Boyle a kolektiv si museli být vědomi, že natočit další kultovní navazující film se prostě nepodaří. Obzvlášť s původním hereckým čtyřlístkem hlavních charakterů, nyní čtyřicátníků, stavících se negativně k fenoménům jako gentrifikace či sociální sítě. Tedy věcem, které jsou zcela přirozené pro nynější generaci. Pro lidi, kteří si sami určují, co se stane jejich vlastním manifestem. T2 je takovým sentimentálním dárkem nám všem, kteří jsme chytili ducha původního Trainspottingu ve věku, kdy to bylo aktuální.___O čem tedy toto pokračování je? O krizi středního věku. O hořkém ohlednutí za sebou samým. O promarněném potenciálu, vyplýtvané energii, rozbitých vztazích. Postavy bez sebereflexe (SickBoy, Beggbie) se vlastně neustále motají v tom samém kruhu. Charaktery schopné kritického pohledu (Renton, Spud) narážejí na něco, co by se dalo s nadsázkou nazvat božími mlýny. To třeba demonstruje slavný monolog "choose life". V původním Trainspottingu jde o drzý prostředníček namířený proti celé společnosti, blízkých nevnímaje. Zde je o tom, jaké následky toto sobecké gesto přineslo. A v souvislosti se zmíněnou scénou vyvstává asi největší slabina Trainspottingu po dvaceti letech. Film je strašně nostalgický a sentimentální. Vzhledem k tomu, co (asi) chce říct, v pořádku. Problém ale je, jak neobratně jsou tyto scény vlepeny do děje. Mark Renton se rozhodne rozohnit na téma, proč si vybrat život poté, co se ho jedna z nových postav ve scéně zcela mimo děj natvrdo zeptá, co znamená "choose life". A tak je to téměř se všemi vzpomínkovými scénami. Od Boylea bych čekal podstatně invenčnější přístup.___Charakter Roberta Carlyle, byť prvoplánově zábavný, je často na hranici velmi hloupé frašky. Zde ale není problém v herci, spíše v tom, jak má napsanou roli. Naopak Spud, v podání Ewena Bremmera, ve velké míře zastiňuje hlavní postavu Marka Rentona/Ewana McGregora a zároveň legitimizuje celý film. Povyšuje jej nad pouhé nastavování kaše. Tvůrci se totiž rozhodli personifikovat Spuda s Irwinem Welshem, autorem původní předlohy. A jeho dějový oblouk rovněž obsahuje nejsilnější emoční náboj.___To, co výrazně vyčlenilo devadesátkový Trainspotting nad ostatní filmy, byl jeho kompilovaný soundtrack. Mix jednak hudby, která byla aktuální v době vzniku Welshovy novely (Iggy Pop, Lou Reed), a progresivního soundu konce milénia. Ať už kytarových/britpopových kapel (Blur, Pulp, New Order) nebo čerstvých elektronických projektů (Underworld, Leftfield, Primal Scream). Soundtrack T2 v tomto směru kopíruje film. Rozhodně nebude patřit k těm ikonickým. Jde o ne příliš funkční kompilát. Retro již zastupují remixovaní Underworld nebo totální mainstream - Queen, The Clash, Blondie. Čerstvý vítr mají přinést Young Fathers - nositelé Mercury Prize, či Wolf Alice se skvělým songem Silk. ____Verdikt. T2 Trainspotting je dobrý film. Ovšem vždy bude ve stínu svého slavnějšího předchůdce.

Ghost Dog pro mě jednoznačně představuje absolutní vrchol Jarmushovy tvorby. Meditativní jízda newyorskými periferiemi nájemného zabijáka Foresta Whitakera, afroameričana žijícího podle japonského kodexu Hagakure, pracujícího pro italského mafiána s upadajícím vlivem. Kromě toho Whitakerova postava chová holuby a za jediné dva přátele má malou vášnivou čtenářku a francouzského zmrzlináře, jež neumí ani slovo anglicky. Dále se filmem proplétá kniha Rašómon, staré kreslené grotesky, hiphop od RZA a mnoho jiných prvků a motivů. Ghost Dog - Cesta samuraje je jako New York, do nějž je zasazen. Tavící kotel kultur, vlivů, odkazů.___A to mu dává další rozměr. V době jeho uvedení do kin vrcholila devadesátá léta. Uvolněná dekáda po konci studené války, bez globálního nepřítele a výraznějších společenských třenic, kdy mezi nejsledovanější kauzy patřil blowjob v oválné pracovně. Tuto atmosféru usekl nástup nového tisíciletí s jedenáctým zářím. Sám Jarmush měl následně ve svých fimech problém, nebo možná nechuť, reflektovat aktuální společenské fenomény a vracel se ke staromilským modelům. I v jeho zatím posledním počinu - Patersonu. Ghost dog reprezentuje takovou filmovou tečku za jednou dlouhou lidskou érou. Autentický otisk doby.

Strach a hnus v Las Vegas patří vedle Trainspottingu a Requiemu za sen mezi nejvýraznější filmy s drogovou tématikou. Je také završením nejplodnějšího období T. Gilliama. Nechci nikoho falešně obviňovat ale myslím, si, že jak Gilliam, tak Depp i Del Toro měli v době vzniku bohatou osobní zkušenost s pestrou paletou měničů nálady a vědomí.___Tento film ale není pouhou taškařicí, kterak si dvě rozklížené individua vyrazila vyhodit z kopýtka do centra amerického hazardu. Obsahuje tři scény, které mu dávají postatně hlubší podtext. Tou první je scéna s nožem v zapadlém bistru na periferii Las Vegas, která poměrně jasně ukazuje odvrácenou tvář gigantické továrny na zábavu. Druhá je tzv. "wave speech" a třetí samotný závěr ve zničeném pokoji. Ty představují svědectví doby a jedné ztracené generace. Studenou sprchu po idealistické dekádě, kdy čelní ikony zemřely dřív, než stačily dospět, vystřízlivět a alespoň trochu zmoudřet.

Takové to, když vás kamarádi vytáhnou do kina a vy vlastně vůbec nevíte na co jdete. "Hmm, začíná to jako dokument...spíš kvazidokument...cože? Tak ono je to nějaké podivné sociální drama situované do sci-fi roviny..." Do závěrečných titulků se ještě u tohohle žánrového mashupu vystřídá triller, horror a čistokrevná akce. A vy tak sedíte s otevřenými ústy s hloupým výrazem - eufemicky řečeno - na sedačce a moc nevěříte, jaký úlet jste viděli.___Je velmi velká škoda, jakým způsobem Blomkamp promarnil svůj sebevědomý a drzý nástup mezi filmařskou smetánku. S ohledem na další filmy se i nabízí otázka, jak moc Peter Jackson zasahoval do celého tvořivého procesu. V každém případě, District 9 patří mezi nejoriginálnější sci-fi filmy posledních dvaceti let.

V první stovce nejlepších filmů? To jako vážně? O 9 příček výš, než 12 opic, když už jsme u toho cestování časem? Opravdu? Tato chatrná televizní inscenace? Začínají mě docházet otazníky. Nikdy jsem nepochopil přitažlivost tohoto dílka. Snad jedině, že je jednoduše pochopitelný naprosto kýmkoliv. To z něj ovšem nedělá dobrý film. Na "Rotenech" je adekvátnější a střízlivější hodnocení.

Interstellar rozhodně není nejlepší film Chrise Nollana (tim je Dokonalý trik a Inception). Z odstupem téměř čtyř let jej ale hodnotím jako můj nejoblíbenější. Byť, při prvním shlédnutí, po dvou a půl hodinové orgasmické jízdě přišlo kruté probuzení někde u Saturnu, kdy jsem ucítil prudký záchvěv vzteku a pomyslel si: "To si dělá snad pr**l!" ___ Jako chápu. Koproducent, nyní již nositel Nobelovy ceny, Kip Thorne, chtěl dopovědět teorii o pohybu částic skrze černé díry. Taky by asi nebylo dobré, kdyby Interstellar končil jako 2001 vesmírná odysea, jen víc doslovně. A do třetice, úplně vidím situaci, kdy si producent po přečtení scénáře pozve bratry Nolany na kobereček. "Chlapi, je to super! My vám tu čtvrt miliardu dáme. Jen ten konec. Víte, nemyslíme si, že diváci by úplně nadšeni z toho, že necháte McConaugheyho zařvat někde v hlubokém vesmíru a Jessica Chastain bude úplně v pohodě, protože pochopí, že vlastně byl celou dobu svým způsobem s ní." ___ Christopher si tentokrát ukrojil opravdu velký krajíc. Chtěl udělat výpravné hard sci-fi, odvyprávět rodinný příběh, zamyslet se nad podstatou času, lidského bytí, trochu edukovat diváky v astrofyzice. A taky zřejmě ukázat, že umí natočit i film, který není emocionálně odtažitý. A téměř se mu to podařilo. Téměř. Film má velmi proměnlivé tempo a zbytečně doslovná popisnost jej sráží dolů.___ Na druhou stranu. Interstellar je plný úžasných scén. Pronásledování dronu, vlny, souboj na zmrzlé planetě a mnoho dalších. Hans Zimmer, resp. tým Hanse Zimmera, udělal zřejmě nejlepší soundtrack za posledních 15. let. Už proto, že je úplně jiný, než standardně vychází z jeho "garáže". Práce Hoyte van Hoytemy je fantastická. Měl jsem rád snímání Wallyho Pfistera ale tohle je úplně jiná liga. A nakonec. Myšlenka, že jediné, co prostupuje časem i prostorem (a horizontem událostí), je gravitace a láska, je vlastně hezká.

Za mě jednoznačně nejlepší film roku 2016 a Villeneuve potvrzuje svoji pozici jednoho z nejzajímavějších filmových tvůrců této dekády. To, o co se snažil Christopher Nolan v poněkud šroubovaném závěru ambicózního Interstellaru, zde Denis s lehkou rutinérskou samozřejmostí nasází do diváka nevídaným způsobem, kdy hardcore sci-fi ustupuje tomu, o čem dobrá science fiction vlastně je. A to povaze člověka, jeho nitru, zranitelnosti i síle. Plus ta učebnicová počáteční expozice. Nádhera. Nelze dát méně, než 5.

Tears in the rain which had been dripping for 30 years created an ocean of apathy, excitement, emptiness, anger, joy, hope, loss and a bit a happiness. What a movie! Teď mě zase nějaký čas bude připadat každý nový film - v lepším případě - ordinérní.