Parabot

Ještě před uvedením na Netflixu se o tomto filmu mluvilo jako o aktuálním nástupci Dr. Strangelove. To bohužel není úplně pravda, protože McKay prostě není Kubrick. To ale neznamená, že by K zemi hleď! bylo špatné. Naopak a hodnocení na Rotten Tomatoes je v tomto případě opravdu hodně mimo. Možná proto, že film nelichotivě reflektuje i podobné platformy a role influencerů. Každý holt chce z katastrofy vytáhnout nějaký ten kredit. Casting se vyrovná kolektivu Petera Sellerse. A to jak v hlavních, tak méně hlavních rolích. Záměrně neuvádím vedlejších. Tvůrcům se podařilo natočit chytrou zábavnou satiru jdoucí na dřeň současné společnosti v celé řadě jejích aspektů, prvků, modelů chování. V mnoha případech tak trefnou, že úsměv tuhne. Don't Look Up je mixem zmiňovaného Doktora Divnolásky, Melancholie a Vrtěti psem pro druhou dekádu 21. století.

Výkon je bezesporu pětihvězdičkový ovšem dokument je po zdolání čtvrtého vrcholu poněkud repetitivní.

Nevím proč ale poslední Kubrickův výtvor mě nikdy příliš nelákal, i přes dráždivý námět a fakt, že rituální orgie v kápích a s maskami se staly stejně ikonickým záběrem, jako muž mávající kovbojským kloboukem a sedící na padající bombě, zadní záběr tříkolky dítěte brázdící dlouhé chodby, Jack Nicholson šklebící se skrze díru ve dveřích nebo čtveřice v bílých overalech a buřinkách. A tak by šlo ještě dlouho pokračovat.  Nicméně cesta uraženého, ublíženého mužského ega, vedoucí k dobrodružné výpravě, jež ve finální fázi způsobí ještě větší destrukci osobnosti a setření hranice mezi realitou a fabulací mě celkem spolehlivě přikovala k obrazovce a omotala si kolem prstu. Možná právě kvůli civilnějšímu námětu, korelujícímu s osobními prožitky. Velmi důstojné zakončení kariéry jednoho z největších velikánů světové kinematografie v celé její historii.

Vedle Fifteen Million Merits má nejoblíbenější epizoda Černého zrcadla. Jednak kvůli nosnému námětu - dobrovolnému uživatelskému hodnocení skrze sociální média a závislosti na něm ale také sekundárnímu jevu a fenoménu dnešní doby, o kterém píše třeba Byung-Chul Han. Ten představuje důraz na bezbřehou nekonečnou pozitivitu, vynucovaný zejména v korporátním světě, kdy se prostředí, v němž se člověk pohybuje, stává karikaturou lidského světa a připomíná spíš Lego příběh. V momentě, kdy vše potlačované silou vyhřezne ven, se daná osoba stává persona non grata.

Dark je ambiciózní Německý, potažmo Evropský seriál se twinpeaksovskou atmosférou skvělým nástupem a... pozvolným ale přímočarým propadem až rozpadem. Z první série jsem byl nadšený. Při druhé si říkal, "mno, to cimrmanovské: Synu, nejsem tvůj otec, jsem tvá dcera si mohli odpustit. Nebo alespoň trochu omezit. Je zde přetwistováno" No a třetí řada byla sympatická snad jen tím, že se tvůrci snažili udržet v první sérii proklamovanou triplicitní podstatu všeho. Jinak to na mě působilo asi jak každodenní příliv katastrof a zla valící se ze sociálních sítí. Čistá únava a apatie, kdy už jsem opravdu neměl náladu rozklíčovávat vztahy a kontext. Exponenciální vývoj na třetí je prostě ošidný koncept. Co si udrželo stabilní kvalitu napříč prostorem, časem a sériemi byla jednak kamera, tak především hudba. Novozélandsko islandský mistr harmonického hluku Ben Frost předvádí svůj klasický sebevědomý diktát a selekce neautorské hudby je výborná, přesně taková, jaká mě chybí u amerických quality TV seriálů. Ať už se jedná o úvodní supervál Od Apparata a Soap&Skin přes Fever Ray po Agnes Obel.

Stoletá válka s drogami v nejčistší esenci, kdy jediným výsledkem je zmar a deziluze. Bohužel, opět chybí něco opravdu ikonického, jako Pablo a nepomohlo ani obsazení jeho představitele na postu režiséra několika epizod.

Trochu mám problém, jak tento film hodnotit. Pokud bych ho škáloval v kontextu Villeneuvovy tvorby možná bych ubral jednu hvězdu. Pokud ho budu brát jako adaptaci jedné z nejoblíbenějších knih, dám pět. Vybírám si druhé měřítko. Výhrady bych si samozřejmě našel. Jednou z nich je hudba, která je typický Zimmer. To, co dělá posledních dvacet let. Ne, že by byla špatná. Naopak. Ale prostě nijak extra nevybočuje z jeho tvorby. Druhá představuje moment, ve který se Denis rozhodnul film přerušit. Poměrně logické místo - z Paula se stává Muad'Dib, ovšem jde o část filmu, i knihy, kdy klesne tempo vyprávění a konec působí nataženě. Vlastně při putování syrovou pouští jsem už jen přemýšlel, jak chci vidět pokračování, když Fremeni vyhlásí svoji svatou válku, označenou slovem, které je v dnešní době nepřijatelné. A ještě třetí věc. Film zcela ignoruje výňatky z Oranžsko-katolické bible, paměti princezny Irulán atd. a soustředí se na poměrně triviální hlavní dějovou linku, která v knize slouží spíše jako nosný motiv pro filozoficko-politicko-ekologické rozjímání. I Lynch tento aspekt integroval ve větší míře do své verze. Film je ovšem jiné médium a slova nahrazují obrazy. A ty jsou prostě dokonalé. Vizuální poezie. Velké plátno minimálně pro jedno shlédnutí nutné. Pozn. Tři dny po premiéře ve mě film stále rezonuje a po několikáté si pouštím soundtrack. Takže asi tak.

Tato bondovka má 2 plusy. Jeden reprezentuje bondgirl Michelle Yeoh a druhý antagonista Jonathan Pryce, vynikající herec představující mediálního mogula, který celý příběh staví kolem námětu mediální moci. A tím to kladné končí. Zbytek je docela zapomenutelný až vyloženě špatný. Bond se z elegantního sukničkářského alkoholického superčlověka místy přetransformoval až v chladného psychopata. Toto vyniká zejména na konci poměrně zajímavé motocyklové scény, kdy tvůrci udělali z vrtulníku takovou sekačku na trávu či spíš křovinořez uprostřed rušné ulice, před kterou utíkají nebozí domorodci a Bond, strůjce této situace, na ně zcela nemilosrdně řve, ať mu uhnou z cesty.

Mno, začínám se obávat, že Foundation je kandidát na seriálové zklamání roku. Což je vzhledem k literární předloze trestuhodné. Třeba se dále sestupný trend otočí. Zatím to působí chladně mechanicky a byť už si z předlohy až tolik nepamatuji, tak mám dojem, že scénaristé rozjeli hodně velký freestyle. Taky bych úplně nečekal, že vizuál bude místo hard sci-fi blíže ke space opeře a fantasy.

Lauda vs. Hunt, Senna vs. Prost, Schumacher vs. Häkkinen. Tři vrcholná období F1, formovaná rivalitou těch nejrychlejších, nejlepších, rámovaná zběsilými životními osudy, tragédií. Nyní má i poslední dvojce svůj "celuloidový piedestál". Resp. její vítěz. Každopádně oceňuji chladného zachmuřeného Fina, že se také rozhodl prohodit pár slov o nenáviděném Němci. Realita byla možná jiná ale tehdy přes televizní obrazovky se vzájemná antipatie dala krájet. Nicméně delší formát, jako třeba minisérii, by si daný námět zasloužil.