Parabot

Film Muži, co zírají na kozy, mám velmi rád a docela pravidelně se k němu vracím. Docela rozumím, proč jej valná část diváků nedává. Obsahuje totiž velice specifický a neotřelý absurdní metahumor. Takový, kdy herci se zcela vážnou tváří, ba dokonce přirozeným entuziasmem, říkají divné věci, dělají divné věci a procházejí divnými situacemi. A režisér to divákovi absencí povelů typu, "Pozor, teď bude vtip!" neusnadňuje. Takže ten, kdo očekává konvenční řachandu, musí být zákonitě zklamán. Vlastně mě baví i představa, toho množství pokažených rande, když muži zírající na kozy šli v kinech. Zatím, co chlapec s plánem, že nažene plusové body, když zavede dívku na komedii s šarmantním Clooneym a sexy Evanem, následující den v posilce fabuluje o úspěšném večeru alfasamce, tak ona to další den popisuje spolupracovnici následujícím způsobem: "Včera mě Honza vzal na nějaký nový film s Evanem McGregorem a to byla taková blbost. Vůbec to nebylo vtipné. Pořád tam jezdili po poušti, v kasárnách si blikali červeným světlem do očí a snažili se jakože ovládat věci myslí, cvičili něco jak jógu a tak nezáživně, že jsem normálně usnula. Jako vůbec nevím, co to mělo znamenat. A to mě Karel zval na Kryštofy."

I kdyby tento dokument byl špatný, zřejmě bych nedal méně, než maximální hodnocení. Muzika, ve které měl prsty James Lavelle, několikrát docela nečekaně protnula můj život a zanechala hlubokou brázdu. Hlubší, než od kohokoli z masově adorovaných hudebníků. Samotný film je vlastně rozpracování, dle reálných Lavellových událostí, prologu z druhé desky UNKLE - Never neverland. Obyčejně neobyčejný lidský příběh na pozadí britského hudebního byznysu s velkými rozlety a brutálními pády. Velký prostor má neodmyslitelně i DJ Shadow a jiné ikony převážně britské scény na konci dvacátého století. Sekundárně dává také možnost nahlédnout do vývoje hudebního průmyslu v posledních třech dekádách.___ Vůbec bych se nezlobil, kdyby něco podobného vzniklo o Massive Attack. Ale to by asi musel tvůrce odtajnit, kdo je Banksy. :) PS. Where did the night fall je nejslabší deska, ale je na ní tento >klenot.

Pokud bych měl toto dílo přirovnat k nějakému jinému filmu, tak nejblíže má k Troškově Slunce seno erotika. Skupinka nesympatických lidí si vyrazí do exotiky. Při střetu s jinou kulturou se všichni chovají jako arogantní sebestřední tupí burani a vše je doprovázeno "slapstick" humorem, protože komedie.

Po mnohaletém usilovném masírování 80s popkulturní nostalgií začínají vycházet první pokusy, které se soustředí na dekádu následující. A to je skvělé, už jen kvůlli hudbě, která v devadesátkách prodělala obří evoluční skok. Beats bych spíš než k Trainspottingu přirovnal k Human Traffic - filmu, který docela trefně a vtipně popsal generaci návštěvníků divokých parties. Protagonisté Beats jsou ovšem mladší a na ilegálním raveu probíhá jejich iniciační zážitek. Velice autenticky. Už třeba scéna, kdy hlavní představitelé jen jedou starou rozbitou károu někam, dle instrukcí na telefonu, a poslouchají Leftfield vyvolávala sentimentální brnění. Ach, dospívání, devadesátky, underground, soundsystémy, techno.

Prvního května jsme v dobách drolící se normalizace obvykle trávili dvěma způsoby. Buď sázením brambor nebo díváním na prvomájový průvod. I když z dnešního pohledu může působit zaorávání brambor koňským spřežením až romanticko-exoticky, jako z Rumunského banátu, v dětství jsem jednoznačně preferoval pohled na pochodující lidi a alegorické vozy upevňující drolící se ideologii. V osmdesátém šestém jsem měl štěstí. Pod radioaktivním spadem jsme pozorovali kráčející pionýry. Ano, debilní nápad. I když, sázet cokoli by vlastně bylo ještě horší. A informace v následujících dnech z rádia Svobodná Evropa, které byly doprovázeny neodmyslitelnou odporně kvílivou socialistickou rušičkou - jež nás samozřejmě chránila, zněly dost přehnaně. No, a ony nebyly.___Bez váhání dávám plný kotel. Za sebe ale nedokážu říct, zda je Černobyl nejlepší seriál, nebo dokonce filmový počin jako takový. Ovšem, pokud nějaká cizí forma života někdy narazí v troskách zaniklé naší civilizace na toto dílo, dostane celkem sugestivní obraz toho, co asi vedlo k úpadku - stupidita, bezohlednost, přestřelené ambice, iluze vlastní neomylnosti, preferování psychopatických autoritářských predátorů před inteligencí a morálkou. Pokud nás třeba ještě dříve nesmete nějaký meteorit :).

90 sekund, za kterých by se nestyděl Cuarón, Kubrick, či kdokoli, kdo opravdu ví, jak obrazem a zvukem sugestivně vyprávět příběh. Mám opravdu strach z poslední epizody. Rozhodně ne proto, že by se nepodařila, ale spíš, že mě odstřelí ještě víc. (Nechcete, aby se vám v noci znovu zdálo o extrémně kontaminované radioaktivní zóně, kterou procházíte, a spad vás zabíjí a rozežírá při plném vědomí.)

Minimálně důkaz, že hudba bratří Nedvědů je ekvivalentem čirého zla. :) Jinak zajímavý nápad, sledovat tvorbu seriálu očima komparzistů a řadových pracovníků. Občasná sonda do civilního života hlavních aktérů, nebo metodologie práce režisérů, byla ovšem zajímavější, než dilemata rozprašovače umělého sněhu.

Asi nejlepší díl osmé série. Škoda té trpké pachuti předchozích tří epizod.

Samozřejmě spoilery. V Breaking Bad se tvůrci pět sérií věnovali transformaci člověka - z dobráka v totální zlo, resp. temný ambivalentní charakter. No a ve finále GOT stačí pár minut, a je to. Stejně jako likvidace Nightkinga. Máme klasický problém, že nikdo neví (zřejmě i včetně Martina), jak tento cirkus ukončit. Tak se s postavami zachází jako s figurkami na šachovnici, podle aktuální potřeby a vše je podřízeno dramaturgickému efektu. Ať to funguje alespoň v nějaké rovině. Možná můžeme být rádi, že rezignace neproběhla na všech frontách. Hvězdička navíc za důstojné ukončení konzistentního dějového oblouku Hounda. Sapochnik své řemeslo zvládá. Mohl by zase natočit nějaký film. Repo Men mě fakt bavil. Joffrey, Ramsay, Cersei: "We are the most hated characters in GOT." Daenerys: "Hold my beer."

Je nesmírně náročné udělat finální tečku za vyprávěním. Třeba GoT to nezvládají. Marveláci to naopak dali. Nicméně, v rámci komixového žánru se u mě vykrystalizoval následující žebříček. 1. Temný Rytíř povstal - Nolan, protože udělal hrdinu z kohokoli, kdo si zachová své lidství, ať už to znamená cokoli. 2. Logan - protože bolest a předtucha konce prosakovala skrze obrazovku. 3. Endgame - Protože definovat sám sebe chce opravdové koule. Štvalo mě to, co ve všech Marvelech. Jezdci, asi, jednorožců útočili na nějaké levitující ponorkochrousty a všíchni hýřili lejzry, jako na silvestra či masové technopárty. Ale chápu to jako úlitbu true fans. Konec, Endgame má právo se zařadit mezi žánrové filmové etalony, a to není málo.