Parabot

Těžko říct, zda kvalitativní propad druhé série byl způsoben šitím horkou jehlou, nutností urgentně navázat na úspěch jedničky. Nebo odbočkou mimo model dvou detektivů vyšetřujících v místech odvráceného amerického snu, kde člověk může zažít spíše katatonickou noční můru. A akcentu na čas, dávajícímu celému případu fatální rozměr. Nicméně, opravdový detektiv je zpět, v původní formě, v určitých aspektech dokonce lepší. Tentokrát chybí nihilistické meditace Rusta Cohleho v podání Matthewa McConaugheyho. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že scénář třetí řady je propracovanější, vypilovanější než té první. I když hlavní role nepředstavují herecké ikony, výkony jsou skvělé. Po uvedení prvních dílů byl velmi vyzdvihován představitel titulní role Mahershala Ali. Jak se ale příběh sunul k vyvrcholení, zastínil jej detektivní kolega Stephen Dorff a také Scoot McNairy, který ztvárnil otce zmizelých dětí. Děj se odehrává ve třech paralelně běžících časových liniích, kdy případ vstoupil do různých životních situací hlavních rolí. Přepínáním mezi nimi divák dostává přesně tolik informací, kolik je v danou chvíli třeba. Zpočátku opět velmi pomalu. V druhé polovině se tak pozvolna vybudovaná peripetie změní v katarzi, umocněnou na třetí. Tento typ filmového díla, obvykle nekončí happy endem. Pizzolattovi se přesto podařilo sérii završit v rámci žánru nestandardně. Prvkem naděje, naplnění, vyrovnání. Řemeslnou stránku vůbec nebudu zmiňovat, protože hledání chyb by bylo hnidopišství. Třetí řada True Detective je za mě jeden z nejlepších seriálových počinů za řadu posledních let.

"Hlavně to na konci nepos***e" ---mírné spoilery--- Mé obavy se ukázaly jako liché a jediné lehké zaškobrtnutí posledního dílu vidím v podobě deus ex machina vnuknutí Wouldn't that be a story worth telling? Zbytek vypilovaný na jedničku. Chápu ale rozpaky. Pokud člověk nedisponuje dostatečným množstvím informací, má lidská mysl tendenci dotvářet si celkový obraz za pomocí berliček jako jsou konspirace, spiknutí, mysticismus apod. Pizzolatto a spol. po sedm dílů dávkovali informace přesně tak, aby se finální obraz vynořil pozvolna, a k tomu přidávali záměrné zavádějící odbočky. Jako třeba na Rusta a Martyho. Celkové složené puzzle ale vyjevilo prostě jen jednu smutnou lidskou tragédii a množství osudů, jež fatálně determinovala. A pro dosažení tohoto účelu nebyla třeba ani varny pervitinu v džungli, sjetých motorkářů, nebo zvráceného magora v incestním vztahu. K zadostiučinění stačila jedna scéna uprostřed rozkvetlé zahrady.

Pocit z konce předposledního dílu, že se Petr Kolečko v závěru volně inspiroval Big Lebowskim, trvá. Nicméně králem posledního dílu byl Eda. A že tvůrci to zde hráli spíš na sentimentální notu je v pořádku. Ostatně, který dobrý komediální seriál končí legrací?

Are these the Nazis, Walter? No, Donny, these men are nihilists! ...A jo, to jsem vlastně u jiného filmu. Ten konec byl ale hodně podobný. Nicméně, furt dobry.

90. minut, kterých doslova změnilo můj žebříček hodnot, filmový, hudební a obecně kulturní vkus, pohled na společnost. Víc k tomuto filmu asi psát netřeba. Vše už stejně bylo řečeno.

Zrodil se fenomén. Duo Prušinovský Kolečko se tentokrát opravdu přesně trefilo na komoru značné části obyvatel české kotliny. Jak pozitivně, tak negativně. A přestože nešetří nikoho - žádný archetyp, rasu, pohlaví, barvu pleti, sociální skupinu, i tak si část individuí tento seriál vykládá jako další skládačku do mozaiky vlastního utrpení či pocitu nespravedlnosti, které na něm páchá společnost, svět, vláda, systém, kavárna, ilumináti. Z opačné strany spektra pak rasisté, homofóbové, sexisté a celý ten zpropadený patriarchát. Chtěl bych napsat, že mě to mrzí, ale to by nebyla pravda. Ano, také nejsem ten správný příklad starosvětské morálky a bezbřehé empatie. Stejně jako jednotlivé karikované charaktery v seriálu, stejně jako vy! Příště půjdou doufám oba tvůrci ještě víc na dřeň. (po 6. dílu)

Vtipné je, že Bouřlivé dny jsou momentálně 8. nejnavštěvovanější profil na CSFD.

Mlhavé vzpomínky. Čistá estetika osmdesátek, byť je datum vzniku 1992. Ta hrozná, reálná. Ne přibarvená, jako třeba ve Stranger Things. Kroužek mladých lidí zakládá HIP HOPovou kapelu (alespoň v českém dabingu) ale přitom jejich hudebním výstupem je ten nejúlisnější rádiový pop, jaký v té době na planetě existoval. Následně přibírají rapujícího snědého svalovce s mírnými obavami, zda jeho RAP neuškodí jejich HIP HOPU. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli tento brutální popkulturně žánrový zkrat vzniknul na straně dabérů, překladatelů nebo už samotných tvůrců. Ochotnickému spolku vévodí nakrátko ostříhaná afroameričanka, týpek s extra podivným účesem, i dle tehdejších měřítek, a Neve Campbell. Ona byla jediným důvodem, proč jsem viděl více dílů. Ještě si vzpomínám na episodu, kdy mladík s divným účesem, aby okouzlil dívku, transformuje kapelu na něco jako industriální black metal. Na konci padesátiminutovky ovšem opět prozře - mám dojem, že důvodem bylo zjištění, že ona dívka bere drogy a dobří hudebníci přece nefetují - a vrátí se zpět ke svým zapomenutelným instantním cajdákům.

Jindřich Polák byl díky Návštěvníkům takový český, o dvě dekády starší M. Night Shyamalan - ve smyslu twistu na konci, který ale máte neustále před sebou ale nevšimnete si jej - ovšem s podstatně větším smyslem pro humor a mládeži přístupný. Svobodova hudba je zde asi nejlepší, co kdy udělal. Josef Bláha dokonalý. Můžu sjíždět pořád dokola a stále se bavím i dojímám.

Existuje spousta filmů, u kterých moc nerozumíte, proč se dostaly do kinodistribuce. A pak ty, určené pro malé obrazovky. Přitom patří na velké plátno s kvalitním zvukem. Jako Roma, a jsem velice rád, že jsem měl možnost ho vidět ve filmovém sále. Alfonzo Cuarón zase natočil mistrovské dílo. Nenápadně rozehrané civilní humánní drama z mexických reálií sedmdesátých let vás pohltí a nepustí až do posledního záběru. Významný podíl na tom má Cuaronova stylizace dlouhých scén, vyšperkovaná choreografie kamery a perfektně zrežírované do posledního detailu opulentní dění před jejím objektivem. Tedy to, co v Potomcích lidí nebo Gravitaci ukázal, že opravdu umí. K tomu navíc nevídaná práce s prostorovým zvukem.