HonzaBez

„Tak hrajme ještě dál vabank, vabank. Zas můžeš hrát, co jinak zbývá. Kdo málo vsadil coby chtěl pak brát, i náhoda je paní chtívá. Chceš brát tak riskuj vždycky hraj vabank, vždyť právě o tu výhru kráčí. My s touto paní chcem si taky hrát, vabank je náš, jsme přeci taky hráči…“  Vabank se opět roztáčí a já musím říct, že nemám pocit, že by to bylo nějak výrazněji horší než u jedničky. Třeba rozjíždí se to zde (útěkem Kramera z vězení) vlastně i rychleji než v případě jedničky. Jedinou výhradu bych asi měl k uvěřitelnosti scény s ohořelou mrtvolou (údajně zahynuvšího Kvinty). Ale finální podraz Kvinty na Kramera (přelet do „Švýcarska“) to vážně nemělo chybu. Co každopádně zůstává, je geniální Kuźniakova hudba. Ta ústřední melodie mi bude znít v hlavě ještě dlouho. Poslední postřeh se týká skvělého českého dabingu, kde třeba Květa Fialová zamlada jako by skoro z oka vypadla Ewě Szykulské. Nevěřím, že to byla úplně náhoda…

První věc, co musím na Vabanku vypíchnout, je zcela geniálně hravá (jazzová) doprovodná hudba Henryka Kuźniaka. Moc jsem si ji užil. Příjemně svěží je i celková zápletka s originální pomstou jednoho kasaře svému bývalému parťákovi. Jen ten rozjezd by mohl být trošku rychlejší. Ale jakmile se už spustila samotná akce s vyloupením banky a byly stále jasnější komtury toho „podrazu“, náramně jsem se bavil. I díky vtipně napsaným dialogům. A výbornému Janu Machulském v titulní roli Kvinty. Atmosféra této gangsterky mi jinak v lecčems připomínala film Podraz. Prostě celkově super.

"Co je to mít chlapa? Pravděpodobně jde o domácí službu, velmi rozšířenou ve 20. století." :D  O téhle ve své době kultovní polské komedii jsem toho již hodně slyšel, ale sám jsem ji doposud nikdy neviděl. Jako z pohledu  dnešního diváka mi to zas tolik vtipné nepřišlo, ale pokud bych se na to díval čistě očima diváka ze socialistického Polska či Československa 80. let minulého století, pak se vůbec nevidím, že ten film měl  tehdy takový ohlas. A jako jasně že je tu spousta ženské nahoty, což tehdy muselo působit jistě jako zjevení. Já jsem zde ale viděl hlavně řadu zjevných i méně zjevných narážek na život v totalitním světě. Na život, v němž jsou lidem "vymývány" mozky, a kdy je jim bráněno jakkoliv svobodně myslet (viz třeba hláška "Nejsi nemocná? V poslední době moc přemýšlíš"). No pak je tu i jistá nadčasovost snímku, kdy si říkám, zda se náš svět přeci jen neřítí do podobné "apokalypsy", kterou v tomto filmu zažíval Max s Albertem. Na potlačení sexuálno pudu sice nemáme speciální pilulky, pud kariéry však ale i tak mocně působí. A to neříkám jako nějaký odpřisáhly antifeminista.

„Podvodník nemůže nikdy důvěřovat, protož sám může být podvedený." I na takového pokerového profíka jako byl "Velký Šu" (chladnokrevný Jan Nowicki) může jednou dojít... Ačkoliv mě téma hazardních her moc nelákalo, musím uznat, že mě film po nějakých 15-20 minutých (i díky tísnivé hudbě Andrzeje Korzyńského) vtáhl svou hutnou atmosférou a až do mrazivého konce mě už nepustil. Docela jsem koukal, že takový film byl natočen ještě v socialistickém Polsku. Konec se dal vcelku očekávat, ač ve mě vyvolal dost otazníků. Byl "Velký Šu" nějak domluvený s tím chlápkem, co obehrál mladého taxikáře Jurka? A byl dotyčný chlápek nějak zapleten do toho následného mordu nebo to celé  byla shoda náhod?

 "Jaká je hranice mezi výsměchem a humorem?" V kontextu tohoto filmu tedy těžko říct. Úvodní zápletka o tom, jak si má člověk vybírat životní partnerku pomocí počítače, mi  nakrátko v sobě evokovala maličko obdobou zápletku ze skvěle humorného  legendárního českého filmu Jáchyme hoď ho do stroje. Ale je mi líto, na tomto filmu toho moc humorného neshledávám. Jak mě Jacques Villeret třeba bavil v Blbci k večeři, tak zde mi to přišlo spíš jako takový výsměch/parodie na komedii. Zvláště naprosto nechápu, co chtěl jako "básník" (Lelouch)  říct těmi posledními asi 15 minutami, co následovaly po svatbě jedněch z klientů seznamovací agentury. Patrně se to vše co následuje (Robertův úspěch v roli baviče, seznámení se s velmi atraktivní ženou, v po němž ale následuje jen jeho chvilkové štěstí), odehrává jen ve snu/představě. Za mě zatím rozhodně nejslabší Lelouchův film. A nikterak tomu nepomohla recyklace ústřední melodie z jiného (dost kultovního) Lelouchova filmu Muž a žena v samotném závěru.

"Můžeme hrát jen tam, kde je nádraží. Takže Brno škrtám…" :D Neříkám, že pár vtipných průpovídek v této Havelkově komedii nebylo. Takže v tomto směru asi fajn, že dotyční nejeli autobusem... :D Ale třeba ta scéna, kdy myslivec míří svou kulovnicí na muže, kterého pokládá za příznivce arabského terorismu, mi přišla hloupá. Stejně tak scény ze štábu hejtmana. Jinak s Vlastníky bych to moc nesrovnával. Tady mi to vylíčení celé řady specifických charakterů přišlo mnohem smysluplnější a méně postavené na hlavu.

"Všechno má svůj smysl, i tahle naše bída..." Tahle úvodní vcelku optimistická slova pronesená Vladimírem Menšíkem, dostávají v průběhu této dvojdílné televizní inscenace podle románu Liona Feuchtwangera dost na frak. Ona je totiž bída a bída. Tenhle autentický příběh o lidech, kteří "ztratili domov a nový zatím nenašli," je minutu od minuty depresivnější a na jejím konci už snad zbývá jen vypjatý hudební motiv z pera hudebního skladatele Trautweina (celkový výborná hudba Otmara Máchy). Tomu toho opravdu moc nezbylo. Přišel o práci, o ženu a patrně i o syna. Neštěstí ale zažívají i jiní (vydavateli listu zavřiu v Německu dceru, jeho šéfredaktor má zas vážně nemocnou ženu) a tak není nikdo, kdo by mohl Trautweinovým pomoci (ač oni dokud mohli, rádi pomáhali jiným). Pokud jde o herecké stránku, musím vypíchnout Janu Hlaváčovou, která ten svůj přerod z velkorysé ženy a milující manželky do ženy zdrchané a zoufalé sehrála vskutku bravurně. Ta scéna její závěrečné totální rezignace v níž nezazní jediné slovo, je i zajímavě natočena. Docela mrazivé řekl bych.

"Dělání, dělání všechny smutky zahání...." Pohádka mého dětství (se spoustou chytlavých písniček Jaroslava Uhlíře, co dokola hráli tehdy ve Studiu Kamárad a stejně se mi nikdy neozpívali). Co jsem jako dítě nechápal, byl ten černobílí prolog s nešťastnou Bohdalovou. Dnes, když na to občas s vlastními dětmi koukám, tak mi naopak tohle propojení pohádky s reálným životem přijde jako veskrze originální věc (ač opět moje děti toto nemusí). Jinak tahle pohádka je kouzelná i v tom, jak i v "papundeklových" kulisách se dá udělat skvělá pohádka. To takhle musíte spojit jednoduchý námět ala princ Bajaja (nebo že by Bachacha...? :D), poslat na plac Vladimíra Menšíka, aby rozjel ty svoje "menšíkoviny", k tomu přidat za mlada krásnou princeznu (zde i rebelku hrající na elektrickou kytaru) Ivanu Andrlovou a to celé obalit těmi chytlavými písničkami. Ve výsledku pak ten papundekl už ani nevnímáte.           

"Když padáš dolů, tak jsi vždycky sám..." Scott Fitzgerald (famózní Luděk Munzar) je možná "pozer, ožrala a zoufalej ztroskotanec". Přesto v rozhodujícím okamžiku střetu se samolibým filmovým producentem (Rudolf Hrušínský v té nejlepší formě)  v sobě ještě najde jiskřičku hrdosti, aby si mohl vážit sama sebe. Jiří Hubač napsal skvělý scénář s bryskními dialogy, v nichž je přes všechno to životní zoufalství prostor i pro ironii a opilecký humor ("Zebou mě nohy, tady v týhle jeskyni by omrzli nohy i jeptišce"...."Nesu, nesu koledu, scénář máme u ledu."), a celé to herecké trio (včetně mladičkého Oldřicha Kaisera v místy hodně vypjaté poloze), v určitě ne rutinérské režii Jiřího Adamce, to skvěle sehrálo. Za jedinou vadu na kráse považuji ne vždy úplně příjemnou hudbu bratří Ormů. Ač jsem místy v hudbě slyšel náznak něčeho, co se pak naplno rozjede v seriálu Sanitka. Jinak ještě malá poznámka na okraj. Nevěděl jsem že průpovídka "to je blbý, to se bude líbit", má hollywoodské kořeny. Já ji znám z forbín Wericha s Horníčkem. Každopádně tato neznámá inscenace se může líbit, i když není ani za mák blbá...

"Nevěš hlavu milý Fredy, trochu neviny přeci uneseš" Možná celé, co se v tomto televizním filmu Františka Filipa podle hry Friedricha Dürrenmatta odehrálo, měla být jen "parodie na něco co neexistuje a čemu ale tento svět pořád věří,".  Alfredo Traps však tuhle "parodii na spravedlnost" neunesl a mě to vyústění přišlo vskutku mrazivé, ale i absurdní zároveň. V porovnání s tím, čeho jsme zde svědky po většinu času, tedy jakési "bujné pánské jízdy", se to celé na konci nějak zvrtne a z těch dvou "rozsudků", které Radovan Lukavský s grácií sobě vlastní pronáší, tak nakonec převáží nikoliv ten "právnických" ale ten "metafyzický".... Jako Dürrenmatta hra je toto vskutku silné. Typické „modelové“ drama, kdy je ona situace jakési "metafyzické viny" dovedena do krajnosti. Pokud jde o hereckou stránku, tak musím říct, mi vůbec nepřišel špatný Václav Postránecký, jak tu někteří píší. Zvláště na konci, když zoufale říká "vy nevěříte, že jsem schopen vraždy", to bylo hodně působivé. Z oné čtveřice "starých pánů" mě vedle již zmíněného Lukavského určitě nejvíc zaujal Luděk Munzar. Jeho "obžalovací řeč" byla famózní. Režijnímu pojetí Františka Filipa bych asi vytkl je tolik, že je v jistých chvílích až moc v područí hereckých kreací oněch hereckých legend, kteří ale tu svou opileckou bujarost někdy až trošku přehrávají. Ale jinak dosti silný zážitek a velká spokojenost.