belldandy

Mezi Kill Billem a Osobním strážcem. Zvláštní shodou okolností se mi podařilo minulý víkend vidět v těsné blízkosti za sebou tři odlišné a přesto trochu podobné filmy: Kitanův Zatoichi byl první, pak přišli dva filmy uvedené v titulu tohoto komentáře. Tento zážitek mě celkem přirozeně přivedl k pokusu o jejich srovnání. Další shodou okolností přišel Zatoichi do kin společně s Kill Billem. Zajímalo by mě, kdo byl tím prvním, který začal tyto dva filmy srovnávat? Jisté je, že dnes se tento jev vyvinul do fáze, kdy se každý k tomuto srovnání musí vyjádřit. Já je kupříkladu odmítám. K tomu však později. _ Pokusím se napřed srovnat Samuraje s Kurosawovým Osobním strážcem. Proč tato dvě díla, jež dělí asi 40let srovnávat? Podívejme, jaký příběh nám vyprávějí: Malé městečko, spíše snad vesnice, je neustále ohrožováno terorismem zločinecké bandy. Naštěstí se však objeví samuraj, který to s takovými individui prostě umí. Zápletka je v podstatě westernová. Zřejmá je i podobnost s Kill Billem, jenž čerpá po formální stránce jak z westernu, tak kung-fu filmů hongkongské provenience. _ Od časů Kurosavových černobílých filmů uběhl nějaký ten čásek, který kinematografii v dobrém či ve zlém výrazně poznamenal. Vizuální působivost Kurosawova filmu je dána kompozicí figur na scéně a hrou světel a stínů. Dokonalý herecký projev a přímý příběh směřující ke svému konci bez oklik – to jsou charakteristiky nejen tohoto jeho filmu. Čistota Kurosawova režijního postupu vysvítá na povrch právě při srovnání s Kitanovým Samurajem. _ Doba jednoduchosti je dávno pryč. Dnes jsme ovládání jakousi „manýristickou intelektuálností“. Dospěli jsme do bodu, kdy prostý příběh nestačí. Je třeba ho vylepšovat obzvláštňujícími narativními a fabulačními prvky, mezi jaké patří nepravidelný časosled příběhu, míchání různých žánrů, používání klišovitých žánrových postupů střídané s jejich očividným porušováním, potírání hranic mezi vysokým a nízkým uměním apod., prostě postmoderní hrátky. Máloco, z těchto postupů bylo vymyšleno až v současnosti. Ale dnes jsme dospěli do stádia, kdy se tato dobře zabalená intelektuálnost dá prodat i širšímu publiku. _ Vkusu publika této generace proto nejvíce vyhovuje právě Tarantinův styl. Je nepochybné, že Kitánův Zatoichi se rovněž nespokojuje s tradičním filmovým vyprávěním. Vzpomeňme jen namátkou - na zem nadrealisticky zkrvavenou, na zvuk kopání přecházející v hudbu, na několikrát vygradovaný konec a v neposlední řadě na povedené „muzikálové číslo“ vložené do závěru. Budeme-li však Kitana posuzovat podle tarantinovských měřítek je zřejmé, že neuspěje v množství a intenzitě použitých „hrátek“. Jenže, proč vlastně poměřovat režiséra typu Kitano Tarantinem? Kitano, jak jej známe z jeho starších filmů, je režisérem čisté vizuality a narrativity, třebaže nadmíru drsného až krutého projevu. „Postmoderní“ rafinovanost počíná vstupovat do jeho tvorby až v poslední době. Zůstává-li do značné míry přesto věrný své dosavadní čistotě, odmítám to považovat za chybu. Vnímám Samuraje v jeho pozici mezi Kill Billem a Osobním strážcem a zdá se mi, že v ní Kitano nalézá svou ideální míru mezi prostým vyprávěním a fabulačními ozdobami. Tato míra vyhovuje i mému vkusu, třebaže budu i nadále milovat rovněž Tarantina, stejně jako Kurosawu. Poměřování je však nebezpečnou zbraní, která nám může o filmu mnohé říci, ale též nás může svést na scestí.

Kagemuša znamená dvojník. Kagemuša je příběh muže, který se stal někým jiným. Bezejmenný zlodějíček nahradil vládce Šingena Takedu. Přejal nejen jeho místo. Učil se tvářit, myslet a cítit jako někdo druhý. A dařilo se mu to. Ale po té, co přestal být užitečný, byl docela prostě odložen. - Kagemuša je film se zajímavým příběhem a výrazným barevným vizuálním zpracováním. Vzpomenu-li však na staré Kurosawovy filmy (Rašamon, Rudovous, Osobní strážce adal.) , zdá se mi jejich černobílé vizuální vyznění silnější. Náhle si musím u Kurosawy zvykat na barvu. Ale není to tak těžké zvykání.

Naše loutkové divadlo přináší strašlivý a poučný příbeh o zvrhlém proutníku a mordýři "donu Šajnovi". Uvidíte, jak "don Šajn" napřed svého otce zahubil, pak otce své milenky a nakonec ani bratrovraždy se nezalekl. Příběh ten pak má mravoučná závěr, v němž "don Šajn" treztu neujde. - Tento film obsahuje: poctu lidovému loutkařství, míchání animovaných a hraných postupů, trochu děsu a surreálna (Je to samozřejmě uchylárna) - zkrátka vše, co byste od Švankmajera čekali.

Milé děti, uvádíme pro vás poučný a trochu taky animovaný film. Poučením, jež z tohoto filmu plyne je, že není vhodné loziti do cizích bytů, zvláště pak, když jsou staré a začarované. Nechoďte tam ani, když vás "malá" honí. Tohle je dobře míněná rada! Jestli chcete mermomocí vědět proč, podívejte se na tento film. Avšak vám dám ještě jedno varování: Nedívejte se na něj před usnutím. Sny, jež se vám potom budou zdát, zajisté nebudou příliš pěkné.

Švankmajer dokáže odhalovat zakoutí naší duše. Při tomto filmu jsem překvapeně zjistila, že se mi jídlo hnusí. Tohle je Meisterstück génia animovaného filmu. Povinná podívaná pro každého zájemce o film.

Největším kladem filmu je povedený příběh, který ač je určen dětem, není vůbec infantilní. Tenhle film vás vždy znovu pobaví, ač už jste hodně vyrostli z dětských střevíčků. Každý by chtěl být Velkým tvrdým Marvinem. Nespokojit se s pohodlím, ale naopak se vidávat odvážně vstříc nebezpečí a nejistým zítřkům.

Teorie ohledně důvodů rozdělení filmu: Chlapcům se nechtělo vzít nůžky na ten vymakaný zabijácký happening na konci jedničky, což by při krácení byla nutnost. Zavraždění Lucy Liu se možná jevilo jako předčasný vrchol filmu, a tak se studio Miramax rozhodlo rozstřihnout film na dvě části, dřív než z toho udělá Tarantino nějakou intelektuálštinu. Tu schovali do dvojky, aby si diváky neodradili hned zpočátku. - Očekávání jsou největší slabinou druhého dílu. Proto a jen proto bylo chybou stříhat ho na dvě části. Napadlo by nás posuzovat obě části samostatně, kdyby roztřižen nebyl? Řekla bych, že bychom pak nesoudili tuto část tak přísně. Film by působil jako celek mnohem vyrovnaněji. Teď se budeme všichni vytahovat s míněním, že by tu nůžky pomohly.

Filmy Břetislava Pojara, fantastická "Zahrada" a až trochu děsivé "Pojďme pane, budeme si hrát" patří k mým prvním setkáním s něčím podivným a nepochopitelným a přesto tolik žádoucím v mém životě. Náklonost k tomuto dílu s věkem spíše roste, atak i dnes je mi vždy potěšením je sledovat. Budu teď psát o všech čtyřech dílech Zahrady (nebo spíše třech dílech s jakousi předmluvou) jako o celku, třebaže je možné hodnotit každý díl zvlášť. Scénář podle Trnkova předlohy vypráví neuvěřitelný příběh zakladatele zapomenuté zahrady. Jeho snaha o pěstování malých zvířatek měla vždy poněkud groteskní konce - z malé rybičky vyrostla velryba a ze dvou pejsků se vyvinuli obrovští sloni. Nejšokujícnější je ovšem poslední přeměna milého koťátka v protivného kocoura, s nímž se setkáváme v následujícíh dílech. Zapomenutá zahrada je objevena trojicí kluků, kteří postupně odhalují její tajemství. Všední a běžné při tom přerůstá v několika chvílích v podivné a neuchopitelné. Kluci proniknout až k jádru zahrady, kde sídlí učená velryba.

Setkají se dva bezútěšní looserové: 1) Cynický Jack se cítí odpovědný za smrt několika lidí zabitých fanouškem svého rozhlasového pořadu. 2) Perry, který sice sám není mrtvý, přesto patří mezi oběti.(Onen rozhlasový fanoušek zabil jeho ženu). Perry neúnosnost situace vyřešil tak, že se zbláznil. Minulost se dnes Perrymu zjevuje v podobě rudého rytíře, který představuje stále se vracející připomínku násilí a krutosti. - Perry a Jack se nemohou vyhnout osudovému setkaní, které je má oba zachránit. A kdo je vlastně král rybář? Ve středověkém eposu se dozvíme, že je to trpící král, jehož může zachránit pouze bloud (= blázen) s čistou duší. Perry, někdejší profesor literatury, vidí v Jackovi zachránce, který dokáže získat svatý Grál (= univerzální zařízení přinášející štěstí a zaplašující smrt). Třebaže Perry neustále žádá Jacka o pomoc, je to vlastně Jack, který potřebuje být prostřednictvím Perryho zachráněn. Spouští se systém vzájemných záchran skrze příběh o králi a Grálu. - V předčasném závěru Jack získá pro Perryho dívku Lýdii (z ní právě jen Perryho láska dokáže udělat cosi zvláštního). Domnívá se, že tím získal čisté svědomí (zaplatil pokutu a může jít), je však exemplárně poučen. Napřed musí být doléčen, exemplárně napraven. Jack musí ukrást Grál. Musí to udělat právě proto, že to odmítá. Odmítá porušit společenskou normu. Odmítá chovat se iracionálně. Odmítá octnout se mimo normální společnost. Musí to však vykonat, aby zachránil Perryho a skrze jeho záchranu i sebe sama. Vyléčil své sobectví a napravil se. - Prostředky jimiž dokáže Gilliam vzbudit pocit mystična jsou prosté, účinné a proto geniální. Mezi brilantně odvedenou režisérskou práci patří samozřejmě taneční scéna v nádražní hale, ale jsou tu i další. Proměna otrhaných žebráků v bludné rytíře, Perryho sledování Lydie nebo krádež Grálu jsou ukázkou toho, jak najít zázračno uprostřed New Yorku. „I like New York in June. How about you?“

Gigi je příběh o změně dívky v ženu. Maurice Chevalier k tomu zazpívá píseň "Dík, bož dík, za ta malá děvčátka , co rostou do krásy" a prochází se po slavném pařížském parku Elysejských polích. Gigi je příběh, ve kterém můžeme sledovat, jak je dívka vychovávána v kurtizánu. Jako při každá výchově i při této se to dítě docela obyčejně nudí. Gigi je příběh s dnes již neviditelným lehce moralistickým a erotickým nádechem. Gigi je Minelliho poctou Paříži, stejně jako mnohem slavnější Američan v Paříži. Gigi patří mezi mé nejoblíbenější filmy v rámci Minelliho tvorby, už jenom pro tu scénu u kašny, která vypadá jako reminiscence Američana v Paříži. Svým nasvícením a atmosférou je téměř totožná z jednou z částí oné legendární čtvrdhodinové taneční sekvence v jeho závěru. Zatímco v Američinovi je však už tahle scéna překomobinovaná (Tímhle směrem již dále vývoj nemohl jít), zde si divák užije mnohem více melancholické atmosféry, kterou chtěl Minelli zřejmě dosáhnout. Gigi je na muzikál film s nezvykle intimních příběhem jen několika málo postav. Gigi ani není vlastně pravý muzikál a pro to má na muzikál právě třeba ve srovnání s Američanem v Paříži nezvykle zajimavý a propracovaný děj, což je dáno tím, že vychází z ve své době poměrně slavné literární předlohy.