belldandy

Co ta žížala netušila, když vylezla na povrch a stala se člověkem? Že lepší je být žížalou, co leze podzemí, než člověkem, který je neustále nucen čemusi věřit a čemusi se podřizovat. Film o "ideologiích" (vírách, filozofiích, životních stylech), které na nás neustále útočí a nutí nás přizpůsobit se, abychom netrčeli z řady.

Ubohý kostelník, který si přeje být knězem. Prostý jako to boží hovádko a milovaný ve vesnici padesátých let, kde kněze nět. (Kam se asi všichni ztratili?) Jako Ježíš přišel na oslici, jako Ježíš byl sváděn na hoře ďáblem v podobě partijního, straně a jejím idejím oddaného učitele, jako Ježíš chrání padlou ženu, jako Ježíš nakonec zemře - vise před tím mezi dvěma lumpy, jedním polepšeným a jedním policajtem. Alegorie v alegorii: Výpověď o českých poměrech skrytá v alegorii o Ježíší, ukrytá v příběhu o kostelníku, jenž podváděl své farníky - ale vlastně tak nějak čistě a upřimně. To vše již poněkud překombinovaně zabaleno v tom, že jde o jarmareční hru předváděnou na jakési vesnické veselici. Herci: Géniální Brodský - prostý, dojemný, upřimný (Nejmilejší je ve scénách po mši - při udělovaní svátostí, kdy si jako věřící uvědomuje, že se dopustil svatokrádeže). Jana Brejchová nikdy nehraje mizerně a roli vesnické Maří Magdalény zahrála rovněž brilatně. Výborný Libíček v roli trochu patolízalského, trochu idealistického učitele, který však slouží ideji víc než lidem, třebaže je má tolik rád, jak dává častokrát najevo. Bohužel je má rád toliko, co ideje, ne v jejich ubohé skutečnosti. A kolem malost české vesnice - buranství a omezenost. Její obyvatelé věří a podléhají tomu, co jim zrovna kdo nakuká. Pro mě nejlepší český film šedesátých let a to je z čeho vybírat.

Nemilosrdné a pro mě rozhodně taky bolestivé odhalení "maloměšťácví", ne víc - buranství (Máte pravdu). Jsou ve filmu chvíle, kdy mám pocit, že se moje rodina té Homolkovic podobá, pak se mi chce ze vší té ubohosti brečet. Mám pocit, že kdesi v pozadí svých duší si hrdinové uvědomují vlastní malost, ale brání se připustit si toto poznání k tělu. Tehdy budí až soucit. Film někde mezi komedií, pro sérií gegů a nesmyslných dialogů a tragédií - pro neschovivý a pravdivý obraz lidí, kteří budou za každého režimu všemu loajální, protože nejsou schopni mít někdy na něco jiný než většinový názor. - V dalších dílech trilogie se Passer pokoušel vylíčit Homolkovic trochu "humanističtěji", zkrátka trochu mírněji. Znamenalo to pokles originality (přes ještě značnou kvalitu) u druhého dílu a jeho sračkovitou rozplzlost v duchu sedmdesátých let (viz. Romance za korunu nebo Hvězda padá vzhůru) u dílu třetího.

Pro mě nejlepší Passerův film od šedesátých let. Jinak bych mu už přestala věřit, že dokáže natočit ještě něco lidsky důvěryhodného. Poeticko-realisticko-fantaskní film odehrávající se v rpo film stále více atraktivním prostředí psychiatrického sanatoria. Přehled toho, jací jsme podaný s jemnou schovívavostí. Takhle měl asi vyznít třetí díl Homolkových, ale místo toho to byla sračka.

Pardon, ale mě se to líbí. Jsou tu výborné nápady: např. 1) ředitel knihovny, který se snaží utajit skutečnost, že neumí číst a tak nechá řadit knihy podle velikosti. 2) černě oděné slečny Jidášová, Babinská, Herodesová. 3) Tytéž slečny bez zkrupulí a studu řezající knihy, aby neměly problémy s jejich řazením 4) temná a zároveň parodická atmosféra. Co proti tomu proboha máte?

Celý problém je v tom, že Frears točil Laclosovy Nebezpečné známosti, zatímco Forman Formanova Valmonta. Podobnost příběhu tu sice je, ale oba filmy jsou vlastně úplně o něčem jiném. Valmont z původních Nebezpečných známostí je cynicky svůdník, který je za zpáchané zlo potréztán, pravda skrze to, že nedokáže být ani ve zlu dokonalý a tudíž citově nezranitelný. Oproti tomu Formonův Valmont je hrdina, který se svojí otevřenou morálkou staví proti společenským zvyklostem a je za to společností zavržen a zničen. Pokud jde o mě - mám radši Laclose, ale je vlastně nefér oba snímky srovnávat.

Tohle je prostě ulítlý experiment. Buď je to geniální a nebo způsob šesti mladých režisérů, jak si utahovat ze svých diváků.

Pokud někdy (politická) satira dokázala patřit k vysokým druhům umění, myslím, že se jí to podařilo zde. Příběh o znárodnění živnosti jasnovidce a o všech důsledcích takévého kroku, byl svého času zcela nepřijatelný, ale i dnes ve změněných poměrech je myslím stále zábavný. Ukazuje na neočekávaný talent dvou začátečníků. Bohužel první film Roháčka a Svitáčka byl na několik let i jejich poslední. Jestlipak jim nejvíc uškodilo odhalení, že "Sovětský jasnovidec - (je) - náš vzor"?

Film zajímavý a odvážný pouze tím, že se v něm (jak říká pan Škvorecký) poprvé naplátně objevilo cosi vzdáleně blízké jazzu. Byly i doby, kdy to skutečně bylo odvážné. A agitka to prosím pěkně není. Agitka to je ten film, jak tam vystupují buď zednící nebo zednice, horníci nebo traktoristky a podávají zlepšujcí návrhy za zvýšení plánu. (Obvykle to byly ještě černobílé filmy - i proto později Juráčkova parodie Černobílá Sylva.) Hudba z Marsu patří do série dnes uznávám dosti trapných soc-realistických komedií, nejlépe vždy z Marvanem v hlavní roli. Ale agitky byly ještě mnohem trapnější a to natolik, že je narozdíl od tohoto filmu v televizi v podstatě neuvádí.

Prd! ... Procesí k panence je sice o tom, jak se rolnící na vesnici úspěšně kolektivizují a jistě skutečné poměry idealizuje, ale to si nejspíš ještě žádnou agitku neviděl a nevíš, co to je, když tvrdíž Lomozi, co tvrdíš. Tenhle film byl v roce 1961 odvážný, protože komunisticko-katolické hašteření odhaloval jako frašku bez povinného oslavného a patolízalského patosu. V roce 1961 nebylo možné tento film natočit jinak než, že se vše ve prospěch kolektivizace obrátí. To by totiž potom ten snímek nebyl promítán a šance režísera, že ještě něco natočí by se výrazně zmenšili. Jasný možná nebyl největší hrdina, ale nebyl ani stranický slouha.