belldandy

Problém Lynchovi Duny je v tom, že kdo nečetl knihu, tak ji nikdy nepochopí a kdo ji četl je obvykle zklamán, jak málo z ní se do filmu vešlo. Z toho hlediska není jasné pro koho ji Lynch vlastně točil. Udělal u tak složitého příběhu neodpustitelnou chybu, že se příliš soustředil na podání atmosféry a zanedbal narraci. Film je spíše než vyprávěním příběhu jakousi vizuální básní snažící se zachytit mystickou atmosféru knihy. (A mimojiné. příjde mi zajímavé, jak Lynch akcentoval Paulův vztah k otci. Není to pro Lynche charakteristické? Když slyším Kyla McMillana křičet :Otče, spáč se probudil!", pomyslím si - nepochopitelné, ale působicé - s náznakem otcovsko - synovských problémů.)

Když jsem ten film viděla poprvé věděla jsem, že se mi libí, ale teprve po mnoha dalších shlédnutích se těžce začala rýsovat představa, o čem vlastně je? - O čem? Lawrence sám v Sedmi pilířích moudrosti napsal, že je snadné jednu víru ztratit, ale skoro nemožné jinou získat. Přestože se Lawrence při své snaze přiblížit životu beduinů, vzdá své identity angličana, arabem se stát nedokáže. Dosáhne jen toho, že se stane cizincem mezi oběma světy. Chvíli se zdá, že po té co se vzdal příslušnosti k lidskému rodu, mohl by být alespoň Bohem (nebo jeho prorokem). Ve scéně Lawrencova pochodu po střeše vlaku cítíme jeho setkání s božským. To je jeho vrchol. Následuje už jen pád. Čím větší nároky na sebe Lawrence klade, tím více se musí sám v sobě zklamat. A jak říká Ali: Já se ho bojím a to ho mám rád. Jak on se musí asi bát sám sebe, když se nenávidí?

Není hvězda jako hvězda. Starman je milý, romantický a pozitivní, ale depresivně - legrační Dark Star byl rozhodně lepší.

Nemohu pochopit, proč je tahle Carpentrova sci-fi skoro úplně neznámá. Čirou náhodou jsem ji zahlédla v televizi v odpoledním (!) programu a je to perla. Dark Star je antitezí Star Treku. Není to zrovna pozitivní film - popravdě je dost depresivní. Rozhodně je však legrační - svým tichým způsobem. Otrávení astronauti putují kosmem a rozptylují své nudné dny vyhazováním planet do povětři. Vesmír je pustý a bezútěšný. A dříve než vše krásně špatně skončí - uvidíte myšlenkovou rozcvičku počítače uvnitř atomové hlavice. Počítač začne napřed Deckartem ("Myslím, tedy jsem"), pokračuje v duchu Berkeleyho (popře existenci vnějšího světa) a skončí u Bible ("Budiž světlo"). Pak již jen výbuch a tichá cesta nekonečným vesmírem ke smrti. Nechtěl snad Carpenter natočit Dr. Divnolásku jako sci-fi? Podívejte se prosím příště na tenhle opomíjený film.

Velice zajímavý film, jehož nepříliš pozitivní přijetí diváky 27. ročníku filmové školy v UH mě zklamalo. Během filmu odehrávajícího se v jediné místnosti sledujeme spisovatele Barta píšícího scénář k filmu Myslící moře - tedy k filmu, který zároveň sleduje i divák. Bart zapisuje, co dělá a dělá, co zapisuje. Obraz je provázen Bartovým vnitřním komentéřem. Bart se ve svých myšlenkách zabývá kromě osobních problémů úvahami jakoby "hinduisticko - budhistickými" = úvahami o poznatelnosti pravé povahy světa. Vidění světa jako pouhé iluze se však promítá zejména do vizuální podoby filmu. Film je plný triků, které popirají reálnost toho, co bylo jako reálné před chvílí předvedeno. Příklad: Bart vstává od psaní scénáře ze židle, chvíli sledujeme židli stojící na podlaze. Náhle přes scénu přejde kočka, která přejde i přes "obraz" židle. A my vidíme, že židle je na podlaze pouze namalovaná. - Film, mě zaujal svým obrazovým zpracováním. Avšak díky propojení slovního komentáře s obrazem jsem neměla pocit, že jde o kvality čistě formální. Absolutní absence jakékoli dějové zápletky (alespoň v běžném smyslu slova) učinila tento film těžce stravitelným pro diváky. Přesto však má kvality, pro které stojí za to, aby byl shlédnut. (Za zmínku stojí i lehká podobnost s nedávno vzniklou Kaufmanovou Adaptací.)

Pan Prokouk je tentokrát podavatelem zlepšovacích návrhů. Nadprůměrně výborné jsou fantaskní vynálezy ze snové části filmu (kolo a automobil poháněný psí silou, dělník - tedy pan Prokouk - užívající si odpočinku u všeovládající mašiny). Za ně si Zeman zaslouží výborné hodnocení. Bod dolů za trochu klišovité zakončení s podáním zlepšovacího návrhu, které je jako vystřižené z nějakého budovatelského filmu.

Podobně jako Imai-ovo Bušido se Kobayashiho Seppuku (česky známe jako Harakiri) vyrovnává se samurajskou morálkou. Je to příběh samuraje, který opustí nejen svou práci, ale posléze i její etiku poslušnosti za všech okolností, a jako mstitel se vydá na dvůr velmože pomstít smrt svého zetě, v jejímž přímém důsledku zemřela i jeho dcera. Třebaže je to film vlastně samurajsko kritický, jeho kouzlo zvláště pro Evropana nepochybně spočívá v tom, že má v sobě nádech právě samurajského filmu.

Český název: "Kronika psaná mečem". Mladý úředník listuje starou kronikou a rekapituluje osudy své rodiny. Životy jejich členů byly po staletí poznamenány a svázány starým samurajským kodexem cti - bušido. Od mládí jsou učeni, že hlavní ctnost je úplná a bezpodmínečná oddanost svému pánovi. Formálně povídkový film drži pohromadě společná idea jednotlivých příběhů, v nichž je každá nová generace nucena opakovat stále tutéž chybu. Obětují svůj osobní život, ubližují svým blízkým ve jménu absolutní poslušnosti. Od středověkých samurajů přes letce kamikadze se přenášíme do současnosti, ve které je hlavní hrdina nucen si uvědomit, že i jeho život úředníka věrného své firmě je poznamenán rodinnou sudbou. Film plný velmi krutých příběhů se velmi dovedně vypořádává s klasickou japonskou morálkou.

viz. recenze

Sci-fi a horror po trnkovsku. Kybernetická babička je surrealistckou vizi budoucího světa. Zmechanizovaní člověka, ktaré je důležitým motivem filmu od dob Metropolisu až po současnost (viz např. Tetsuo), Trnka vyjádřil postavou babičky, která se snaží malému chlapci nahradit babičku skutečnou. Precizní technická babiččina dokonalost (její stálá vlídnost spojená s nepřirozenou fyzickou výkoností) působí však děsivě. Chlapce zachrání až příchod živé babičky a tím snad také navození přirozeného řádu v lidských vztazích.